dennykr

Asi bych ještě před nějakou dobou nevěřil, že budu čas od času trávit večery s týmem Mystery Incorporated. Každopádně stalo se, a po pár filmech je můj vztah k týhle animovaný psině o něco vřelejší. // Původní seriály ustavily jasná pravidla – někde straší, Mystery Inc. následně vyšetřují, až konečně odhalí, že nepřátelské monstrum je pokaždé převlečený člověk. Pointa falešného ducha (zombie, čaroděje atp.) na první pohled krade nadpřirozeným kriminálkám jejich „nad“ i napětí, ale to by s tím jednotlivé filmy nesměly zacházet tak chytře! Hraná verze – jejíž scénář psal mj. vynikající James Gunn – je podvratnou hrou přesně s takovými očekáváními. Strašidlo se odhalí býti člověkem a člověk se odhalí jako minipes Scrappy Doo. Co chtít víc? To je samozřejmě jeden způsob, jak s konvencemi pracovat. No a pak jsou tu filmy jako Camp Scare, kde otázku „Je monstrum opravdové?“ nahrazuje „Kdo se za monstrum převléká a proč?“. Mohutný slasherový zabiják Lesomor je folklorní bubák, jehož identitu přebírají z mnoha důvodů různé zájmové skupiny, a právě ty jsou v centru našeho vyšetřování. Takže finální odhalení „Lesomor je jen člověk!!!!“ není samo o sobě tak šokující jako „Byl to XY!!!!“. Vyprávění diváky přesytí falešnými stopami, kdy se zdá, že by monstrem mohl být úplně každý a možné hypotézy posléze vyřazuje. Překvapivě je to fakt zábava! // Psí kusy tu vyvádí i práce s žánrem hororu. Camp Scare je v prvním plánu chytrou hříčkou využívající pravidla slasherů – úvod dá vzpomenout na hlediskové záběry Pátku třináctého, vražedná zbraň na Burning a částečně Hatched, ba co víc, Lesomor jako by se teleportoval, ačkoliv ho nikdy nevidíme běžet! Klasickej slasher! Jenže tam to nekončí, každý z táborů má vlastní typ hororových pravidel. Malý los funguje jako slasher, ale třeba Velký los přichází se zápletkou tajemného vodního monstra, ne nepodobného Černé laguně a vodáckým hororům jako Lake Placid. Do třetice se objevují skály, v jejichž kaňonech se rozehrává čarodějnický thriller. Camp Scare má všechno! Víc takových animáků. Scooby Dooby Doo, tyjo.

S radostí jsem se po spoustě let vrátil k testování prvních tří Marků. A pořád to funguje! Obzvlášť cením nádhernou práci s montážemi, trochu brakovým stylem a promyšleně vystavěný úvod! Pár řádků jsem napsal tady.

Big Man Japan je vše, jen ne tradiční kaiju eiga nebo banální komedie. Spíše jde o sebeuvědomělou demytizaci hrdinství v žánru monster filmů. Jeho depresivní rozklad, nostalgický i skeptický. Důkladněji zde.

Tenkrát v (rumunském) Hollywoodu! Všude jsem četl, že je to pitomé guilty pleasure, ale po shlédnutí bych Sémě hodil do stejné metahororové kategorie, v níž jsou druzí Gremlins, Leslie Vernon nebo Tragedy Girls. Možná je ještě o něco komplexnější, protože tu dochází ke střetávání tolika transtextuálních rovin, že mi z toho šla hlava kolem. Seed je totiž nekompromisně brakový konglomerát odkazů. Chytrých, blbých, dobrých i špatných, ale především zábavných. // Úplně dole jsou referenční citace a parafráze hollywoodských filmů jako Rebel bez příčiny nebo Čínská čtvrť či chytře obsazený John Waters, na něhož se campově pomrkává. Do těchto nádherně bizarních momentů patří i vražda Britney Spears v rumunských lokacích, které zde suplují Hollywood. // Zajímavější to začne být na úrovni scén! Ta úplně první je nejprve (velmi dobrou!) variací Carpenterova Halloweenu, aby postupně přešla k Hitchcockovu Psychu. Na samotném konci přijde třeba Osvícení, ale převrací se i příběh Svatého Josefa a Panny Marie – kdo by nechtěl vidět biblický vztah v podání Jennifer Tilly a Redmana z Wu-Tang Clanu? –, aby se z toho stala přiznaná variace na snímek Glen or Glenda Eda Wooda. A to rozhodně není všechno, protože závěr adaptuje třeba tropy filmů o bojových uměních. // Na nejvyšší úrovni se variuje tradiční struktura Dětské hry. Nevinný chlapec – dříve lidský Andy, nyní loutka Glenn – je konfrontován s maniakální vraždící panenkou. Jenže zatímco Andy vždy kopal za dobro, Glenn pomalu přijímá identitu záporáka. // Kromě velice organického propojení všemožných citací a parafrází si Seed of Chucky docela chytře hraje s křehkostí hvězdných obrazů a dost otevřeně se vysmívá jejich konstruování či udržování. Vlastně nejprve vypráví mýtický příběh o cestě do Hollywoodu a realizování svého "údělu", ve druhém plánu pak rodinné melodrama o komplikované pozici potomka v pevném partnerském svazku. Dokonce poměrně neexploatačně pracuje s genderqueer motivy. To vše s velkým množstvím vnitřností a rozverného sekání hlav. S Chuckyho Kultem nejlepší díl série.

Jestliže v klasických filmech o bojových uměních plní souboje funkci atrakcí, stojí ve středu a následně se obalují příběhem, Throw Down funguje přesně obráceně. Johnnie To je žánrový tvůrce, který si žánry ohýbá a přizpůsobuje, tentokrát sledujeme rekonstrukci martial art filmů. Fanoušci těchto filmů budou ale zklamáni, protože judo se zde neobjevuje jako dominanta (které je vše ostatní podřízeno a vše k ní nutně směřuje), ale jako přirozená součást celku, jejíž význam je symboličtější. (a) Občas je souboj „zmenšen“ rámováním, kamera ho například snímá z dálky a/nebo rozšiřuje o další děje. (b) Judo není nijak estetické, proto film nelze (uspokojivě) sledovat jako klasickou „mlátičku“, kde je akce kinetická a vtahující sama o sobě. (c) To sice využívá rámec filmů o bojových uměních (dojo, techniky, trénink, mistr, cizinec ve městě, výzvy), ale zasazuje do něj širší vyprávění (tři protagonisté), vynechává záporáka a pracuje se stylem, jaký je pro něj typický. Znovu s hrdinou, který je v nevýhodě, vytváří To jeden ze svých nejcitlivějších a nejlepších filmů.

Éra Laughing Mana stále zůstává mým nejoblíbenějším příspěvkem ze světa Ghost in the Shell. Extrémně chytře vystavěná sezóna neustále přeskakuje mezi vyšetřováním a prozkoumáváním fikčního světa. Z lásky k téhle netradiční, ale fascinující řadě jsem se vyznal v zde.

“Hong Kong doesn't do sci-fi!” pronese jedna z postav brilantní Půlnoci druhého dne (2014), čímž z vyprávění uvědoměle vyřadí hypotézu o možném útoku mimozemšťanů. Jenže Hongkong se do těch vědeckofantastických příběhů čas od času pustí, a právě Pěst pomsty je důkazem, že nikdy nevypadají tak, jak jsme zvyklí. Pár poznámek namačkaných do mobilu.

Je zajímavé sledovat, jak špinavý pocit zanechává August Underground na divácích a následkem toho dostává nízká (či neutrální a distancovaná tříhvězdičková) hodnocení. Jako by vyšší počet hvězdiček znamenal souhlasné pokynutí a morálka bránila takový film "schválit". Je to "nechutné" a "zbytečné". Na těchto "bezduchých násilnostech" je ale něco poměrně zajímavého. Celé subžánry slasher či torture filmů (samozřejmě i jiných) jako například Saw, Laid to Rest, Tortured (atd.), jsou populární, diváci chtějí násilí víc a chtějí ho originálnější. To jsou filmy, jejichž hodnocení často stojí a padá s tím, jak jsou mordy zábavné a krvavé. Násilí je tedy neškodná hra, pobaví. Toto morální dilema ale AU nahlodá tím, že násilí zobrazí způsobem, jaký je divákům protivný a odpudivý. Oblíbené filmy totiž často dodržují některé z následujících podmínek. Násilí je stylisticky vyleštěné (přehledné), distancované (divák se tak necítí být součástí mučení) a kontextualizované, tedy s hrdinou, kterému je ubližováno z nějakého důvodu. Ten se snaží přežít a film tak nabízí minimáně jednu postavu se kterou je možné se identifikovat. Zde je navíc výhodou, že často není brán ohled na politickou, rasovou nebo třídní příslušnost postavy (a když ano, je za ní postava trestána) a vše je redukováno jen na snahu přežít. Pravidelně jsou také mrzačena „hezká těla“. Fred Vogel se všem pomyslným podmínkám vyhýbá a bere tak divákům cokoliv, čeho by se mohli držet. Násilí je špinavé, nehezké a často nechutně spojené se sexem (nekrofilie, použití výkalů, mrzačení, ..). Divák je ve středu dění, protože vše vidí z pohledu kamery, kterou mučitelé drží (zároveň tak stojí na jejich straně) a film není přehledný. Hrdinové neexistují, ostatní postavy jsou zjednodušeny na maso, které je zneužito a znetvořeno. A nakonec, násilí je bez kontextu. Protagonisté pro své konání nemají žádný racionální důvod, nevraždí pro pomstu, ale pro zábavu a film tak není propojený koherentní narativní linkou, jen řadí násilné scény za sebe bez jakéhokoliv spojení. Maximálně jsou scény mučení prokládány normálními výlety a dalšími činnostmi, které jsou pro trávení volného času typické. Vraždy a znásilnění pro ně tedy představují běžné činnosti. Když je násilí "bezdůvodné" (a tím působí bezúčelně, prvoplánově), film pro mnoho diváků ztratí smysl. Je ošklivý, nechutný, špatně natočený a vraždí se v něm "jen tak". Z tohoto důvodu je pro mě August Underground zajímavý, protože podkopává divákům nohy. Zákeřně je vpustí do fikčního světa, ve kterém nejsou vítáni. Nepatří tam, nemají tam co dělat a nerozumí mu, protože snuff je natáčený jen pro uspokojení jeho autorů. Divák neví, jak ho uchopit, co si o něm myslet a nemá nejmenší šanci si ho užít. A právě z těchto důvodů se vyhýbám neutrálním třem hvězdám a dávám hvězdy čtyři. Velký vztyčený prostředník divákům a většině hororové produkce.

“Big Brother is NOT watching you”. Co se stane, když slasher oberete o vraha i jeho motivace? Vznikne Kostka, mechanicky chladná vyvražďovačka, která zlomyslně odepírá vysvětlení a pohrává si s žánrovými pravidly. Skupina postav se probouzí v železné pasti a pokládá si tři zásadní otázky klasických slasherů: Kdo nás ohrožuje? Z jakého důvodu? A proč zrovna nás? Vyprávění je – a diváka – pak nechá konstruovat možná vysvětlení. Má nějakou souvislost přítomnost zločince a policisty? Lékařky a architekta? Co znamenají čísla u každé místnosti? A proč jsou různě barevné? Ze všech vznesených hypotéz se naplní pouze jedna, a to tak absurdním způsobem, že odhalí všechna úmrtí jako zbytečná. Kostka je ztělesněním absurdní individualistické nadbytečnosti. // A je to i poměrně zábavně vyprávěné. Smrtící pasti v místnostech totiž plní roli vraha pouze v první polovině, protože dynamika se ve druhé obrací. Hlavní konflikty se přesouvají z Kostka vs. postavy k postavy vs postavy. I tak se ve světě, v němž chybí vysvětlení, navazuje na klasické vyprávění – z kontextu stavby se nedozvíme nic, ale obrací se vnitřní dynamika vztahu mezi postavami, která prochází tradičním vývojem.

Mo lei tau par excellence. Forbidden City Cop je dokonalou ukázkou hongkongského nonsens humoru, který stojí na absurdních situacích, jazykových hrátkách a výrazných kontrastech. Zároveň je filmem "typickým" na několika úrovních. (a) Přebírá konvence hollywoodského filmu (milostná/pracovní linka, uzavřenost, mimo závěr filmu neomezená narace), (b) hongkongského filmu (epizodická struktura, rychle sestříhané akční scény, výrazné úhly kamery, nájezdy, násilí i kung fu příběh) a (c) filmů se Stephenem Chowem. Velmi zábavně pak pracuje na transtextuální úrovni, Chow znovu (po From Beijing with Love) paroduje filmy s Jamesem Bondem (úvodní titulky, jméno hlavního hrdiny Ling Ling Fat v kantonštině znamená "008"), wuxia filmy a obrací se i ke kultu Chinese Odyssey. Sebeuvědomělost a tendence odkazovat k dalším filmům jsou vlastnosti pro hongkongské filmy typické (a pro ty se Stephenem Chowem extrémně), Forbidden City Cop je ale jedním z těch nejzábavnějších.