Marthos

Vymazlená hudební groteska, která se suverénně prosadila už v době svého vzniku na mezinárodním festivalu v Montreaux. Dodnes neztratila nic ze své výjimečnosti – od choreografie přes jazzové rytmy z dílny Wiliama Bukového až po všechny geniální gagy (roztančení apoštolové na staroměstském orloji) je tenhle neprávem pozapomenutý snímek dokonalý.

Dvojí pohled na vztah mezi mužem a ženou – ten první zaznamenává dlouholeté manželské soužití, plné drobných svárů a rozepří, druhá prostřednictvím dávných vzpomínek zestárlého dona Juana z rodu hrabalovských pábitelů upozorňuje na tenkou hranici mezi láskou a nenávistí, mezi obdivem a žárlivostí. Poněkud exaltované (přepjaté) herecké výkony Mileny Dvorské a Eduarda Cupáka v první povídce naštěstí vyvažuje vynikající Lubor Tokoš v druhém příběhu.

Mo je lékař. A také muslim a gay. Víra pro něj představuje důležitou a neopominutelnou součást života. Film Mikea Mosallama se pokouší o konfrontaci dvou odlišných světů – arabského a amerického – a na pozadí probíhajících událostí, které svedou dohromady hlavního hrdinu s přímočarým a usměvavým Kalem, zkoumá identitu a autenticitu jedince v současné vyspělé společnosti. Nejde přitom o žádnou prvoplánovou moralitu, spíš o nezávaznou privátní sondu, jejímž úkolem je představit muslimskou menšinu v jiném, reálném světle, bez emocí a přehnaných fám, s nimiž se lze setkat dnes a denně na nejrůznějších mediálních platformách.

Turgeněvova původní divadelní hra Venkovanka připomíná leccos ze života svého tvůrce – i on byl totiž kdysi donucen strávit na venkově nějaký čas a zdejší prostředí jej, podobně jako hrdinku jeho hry, příliš neuspokojovalo. Na televizním provedení z druhé poloviny šedesátých let se, bohužel, zřetelně podepsal zub času: tempo je zdlouhavé a bez jiskry, režie nevýrazná a herci, až na Peška a Záhorského, nezajímaví. Naštěstí existuje ještě rozhlasová inscenace (1996) s Hanou Maciuchovou v titulní roli, která je v každém ohledu zdařilejší.

Televizní medailon Jaroslava Vojty, pořízený v předvečer jeho osmdesátin, zastihuje tohoto nestora českých herců nejen v soukromí, mezi přáteli, ale především v plné tvůrčí činnosti – na jevišti, za rozhlasovým mikrofonem a při přípravě třetího vydání jeho vzpomínkové knihy Má cesta k Národnímu divadlu.

Případ sebevraždy čtyřiadvacetiletého učitele, kterého k zoufalému činu dohnal maloměstský hyenismus, není žádným nezajímavým příspěvkem z dobových společenských rubrik, ale otřesnou událostí, která nepřestává šokovat ještě dnes. Nejčilejším zlem na světě je pomluva.

Dáma dává mat. Kdo hazarduje s lidskými city, musí počítat s vlastní prohrou. Jako cynik Gorskij, člověk, který miluje, ale bojí se to přiznat především sám sobě. Turgeněvův rukopis je nezaměnitelný, plný filigránských kompozicí, úvah a barvitých metafor, s nimiž si věděli rady i všichni přítomní herci v čele s charismatickým Eduardem Cupákem a půvabnou Janou Drbohlavovou.

Brilantní Čechov, jako vždy. Groteskní ladění plně vychází vstříc i hereckým kreacím, především Vlastimil Hašek a Čestmír Řanda rozehrávají dialog plný jiskřivého humoru.

Bezzubá dobová moralita, která se tváří, že pranýřuje jeden z odvěkých lidských syndromů, tzv. tulení nemoc (nechuť pracovat), ale ve skutečnosti je leda směšná jako ten nemožnej vohoz Zlaty Adamovský.

Všecko nadarmo. Všecko. Vosum let. Mrazivá reportáž z komunistického kriminálu, z něhož není úniku. Černobílá kamera, zachycující stísněný prostor vězeňské cely v její syrovosti a nehostinosti, ještě zesiluje naléhavost trpného údělu odsouzeného sedláka, člověka s pevným charakterem a buldočí vytrvalostí, kterého s překvapující bravurou sehrál Jaroslav Moučka. Ani se nechce věřit, že za deset let tentýž herec propůjčí svou tvář docela jiné televizní postavě, ostře kontrastující s tímto mimořádným (a zakázaným) dílem – komunistickému tajemníkovi Pláteníkovi v seriálu Okres na severu. Osud míní, doba mění.