Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Dokumentární
  • Krimi
  • Krátkometrážní

Oblíbené filmy (10)

Bílá paní (1965)

Pravda se nesmí zapírat, prohlásí rezolutně kastelán Pupenec a uvrhne tím sebe do klatby. V socialistické společnosti je pravda nedovolený luxus, zvlášť když máte rodinu. Jenže co dělat, prochází-li se v noci po chodbách místního hradu přízrak bílé paní... Taková je výchozí situace filmu Zdeňka Podskalského, který si (ne)dovoleným způsobem utahuje z tehdejších mocných, z doby, která produkovala lež na běžícím páse, i ze všech těch ustrašených občánků, jejichž svědomí je poznamenané ideologickým diktátem. Film byl natočen podle jedné z povídek spisovatele Pavla Buksy, který v literárních kruzích vystupoval pod pseudonymem Karel Michal. Jeho sbírka satirických povídek Bubáci pro všední den (1961) zaznamenala tehdy nevídaný ohlas – během šedesátých let se dočkala celkem čtyř vydání – a stala se tím, čemu dnes říkáme bestseller. Michal v ní oživil přízraky dávné minulosti, nadpřirozené úkazy a zjevení, kouzla, která přivádějí protagonisty jednotlivých příběhů do prekérních situací. Mezi nimi právě nebohého kastelána hradu Šaratice Pupence, který v křížové chodbě narazí na bílou paní a nedbaje následků, ohlásí celou záležitost „nahoře“. Ministerstvo kultury na hrad vyšle odbornou komisi, která má za úkol zjistit, jak se věci (ne)mají. Následuje kulometná palba nezapomenutelných replik v podání populárních herců, z nichž zasloužený smích vzbuzuje nejen komonická skvadra volených zastupitelů socialistické moci v podání vynikajícího Rudolfa Hrušínského a Miloše Kopeckého, ale i ministerská ideologická úderka v tandemu Řanda – Bek. Inu, z hlediska marxismu-leninismu... Film, který nemá šanci zestárnout, zevšednět, stát se nepotřebnou a zbytečnou veteší. Na to je až příliš pravdivý a nadčasový. Nepotřebujeme strašidla, když máme Národní vejbor!

Konec velké epochy (1965)

Když přijdou silnější, je to vždycky okupace. Jak se jen zachovat? Tento pomyslný lakmusový papírek, kterým autoři, scénáristka a spisovatelka Jindřiška Smetanová a režisér Antonín Moskalyk, prověřili lidskou povahu na základě ireálné (nepředstavitelné) situace, v níž je bezprostředně ohrožena suverenita státu a svoboda jednotlivce, je s ohledem na věci příští (srpen '68) málem jasnozřivou předpovědí. Bod zlomu, tedy to, proč najednou nic není jako dřív, navíc zastihuje zdejší postavy, bezejmenné a proto anonymní, nepřipravené, zaskočené, uprostřed ospalého všedního dne – tedy takové, jakých byli plné ulice také o necelé tři roky později, v den vpádu sovětských vojsk. Pomineme-li jakýsi hlas zvenčí, který je ale nutný pro uvedení kontextu a který zpřítomňuje objevivší se zlo prostřednictvím televizní obrazovky, jsou všechny ostatní postavy funkčním prvkem tohoto nevšedního experimentu. Obsazením špičkových hereckých interpretů (Šmeral, Růžek, Brodský, Krůta, Dítětová, Waleská, Dostalová, mladý Ornest a další) nabývají tito nehrdinští hrdinové na své přirozenosti, zabydlují onen ireálný prostor reálnými prožitky. Slabí a silní, odvážní a zbabělí, chytří a hloupí. Lidstvo pod kuratelou. Nic se nezměnilo. Vůbec nic.

Neviditelný (1965)

Televizní adaptace Havlíčkova mistrovského rodinného psychothrilleru je nejen působivou podívanou, ale především skromnou poctou velkému spisovateli, kterému byl na tomto světě vyměřen hanebně krátký čas. Vyhraněná depresivní atmosféra, umocněná ještě zneklidňující Fišerovou hudbou, poskytuje ideální podmínky pro rozehrání jednoho z nejděsivějších příběhů moderní české literatury; současně s tím máme co do činění s plejádou výrazných hereckých osobností – počínaje vynikajícím portrétem ziskuchtivého "dravce" v přesvědčivém ztvárnění Luďka Munzara, přes legendární Leopoldu Dostalovou i mladinkou Ivu Janžurovou, stojících na opačných stranách generační křivky tohoto hvězdného uskupení, až k postavě nejpopulárnější, k strýci, který vzbuzuje strach i opovržení, hraného v sugestivně výrazné zkratce skvělým Rudolfem Hrušínským. Havlíčkův Neviditelný je mimořádným dílem, románem hrdinova vzdoru proti krutosti osudu i uměleckou vzpourou proti konvencím a všednosti. Střídmým a věcným způsobem je v něm popsána tragédie mezi dvěma krajními rovinami: téměř diagnostickou analýzou duševního onemocnění a intelektuální introspekcí.

Nikdo se nebude smát (1965)

Jsem něco jako výtvarný teoretik. Utrpení mladého intelektuála. Juráček, jehož scénář je pro film bezvýhradně určující, v kunderovském Klímovi rozpoznal dalšího ze svých melancholických, společensky nepotřebných hrdinů, který kráčí světem a v důsledku své zdvořilé inteligence není schopen účastnit se lidských vztahů. Oproti Kunderově povídce zaujímá ovšem Bočanův film vůči Klímovi kritičtější stanovisko a rozšiřuje záběr, aby poskytl obecnější společenský komentář. Už úvod filmu lze pokládat za trefnou metaforu podobné lidské přizpůsobivosti, jakou pozorujeme u Klímy. Aby se vyhnuli výkopu u chodníku, vyšlapávají si chodci cestičku sněhem. Stejně jako Klíma, ani oni se vnějším podmínkám nedokážou vzepřít. Raději se jim podřizují. Obětí neschopnosti převzít zodpovědnost za zbabělost přitom není jenom Klíma. Na jeho morální selhání doplácí také druzí, zejména Klára, čímž Bočan s Juráčkem jako jedni z prvních otevřeli v šedesátých letech velmi relevantní téma spoluzodpovědnosti intelektuála za mravní úpadek společnosti. V podání Jana Kačera připomíná Klíma zklamané mastroiannovské intelektuály, dobrovolně izolované od ostatních, což lze vysledovat především v okamžicích jednání uličního výboru. Soudruhu Klímo, co vy si vůbec myslíte o ženách? Nic. Toto jemné a svým způsobem vtipné pozorování každodenní rutiny, sousedství, kde každý ví o každém všechno, rozehrává řadu strun – od sebeironie a smutku až po trapnost, karikaturu, absurdnost, chaos, prázdnotu a entropii. Tím, co potom spojuje Kunderu, Bočana a Klímu s námi, je otázka, jak se chovat slušně mezi špatnými lidmi, jak se vypořádat s dvojím metrem morálky a s poznáním, že lidé jsou vlci.

Křišťálová noc (1966)

Televizní záznam Hrubínovy stejnojmenné divadelní hry, inscenované krátce předtím na jevišti pražského Národního divadla (1961 - 1965), otevírá bohatou paletu lidských charakterů, zmítaných v nejednoduchých paralelách svých vlastních životů, pohybujících se přitom v uzavřených bludných kruzích, odkud není úniku. Zvolna stárnoucí spisovatel, na nějž dopadají první příznaky vyhaslé tvůrčí inspirace, jeho o mnoho let mladší manželka, atraktivní a nespoutaná lékařka, panovačná matka, která drží otěže rodinné pospolitosti pevně v rukou, rezignovaný otec, nevyléčitelný snílek... Panorama venkovské pouti, během které dochází k osudovým zvratům v chování jednotlivých postav, odhaluje destruktivní rozměry těchto patologických deformací, vrcholících úlevným vyhřeznutím všech nepříjemných pravd z minulosti. Jeden bez druhého nemohou existovat a přesto si vzájemně ubližují, právě tak, jako lidstvo samo. I v tom lze vlastně nacházet silný nadčasový potenciál Hrubínova díla, jehož naléhavost a vzrušivost, s níž před diváka klade několik závažných otázek o bytí a nebytí člověka, není zdaleka pouze dobovým vyrovnáváním se s (ne)normalitou tehdejší společnosti. Představoval-li Strunu na jevišti Karel Höger, pak svého ideálního nástupce před kamerou našel právě ve vynikajícím Václavu Voskovi, který dostál přesné představě o mastroianniovské rozpolcenosti titulního hrdiny. Za vrcholné lze považovat výkony také dalších zúčastněných – Marie Vášové, Vladimíra Šmerala, Jiřího Valy, Jany Štěpánkové a Marie Drahokoupilové. Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Bohužel, zatím tomu nasvědčuje jen velmi málo.

Poklad byzantského kupce (1966)

Žádná obec, ale Hudec! Vymazlená detektivka s neodolatelným Exnerem, který je v podání Jiřího Valy nejstylovějším kriminalistou v dějinách české kinematografie. Navíc humor je tak funny and crazy, že napoprvé nestíháte sbírat všechny ty skvělé frky kolem. Těžko říct, co a kdo je lepší – zda Sovákův nadčasový plnovous, svérázné výchovné lekce pod taktovkou Josefa Kemra, sexy Gábinka, věčně omdlévající dr. Šedivka alias Řehoř, moderní bruselský nábytek anebo jako vždy uchu lahodící tóny Zdeňka Lišky. V tomto případě je film, není-li to příliš troufalé, lepší (zábavnější) než knižní předloha. Škoda, že se Exner v pozdějších filmech proměnil v poněkud nudného patrona bez šťávy a elegance.

Waterloo (1967)

Přežil jste sám sebe, císaři. Pohlížet na jednu z největších ikon světového moderního vojenství, která za svůj nedlouhý život svedla více bitev než Alexander Makedonský, bychom dnes měli spíše s respektem a obdivem, neboť zůstává nepopiratelnou historickou skutečností, že Francie v době Bonaparteho vlády patřila k rozhodujícím velmocím evropského kontinentu. Bělkova komorní inscenace nás zavádí do osudné noci před klíčovou bitvou u Waterloo, během které dochází k prudké výměně názorů mezi neústupným císařem a jeho maršály. Jediná noc, jediná místnost, jediné rozhodnutí. Je zřejmé, že Šotolova hra stojí a padá s excelujícím Rudolfem Hrušínským, který Napoleona pojal coby neurotického despotu, udílejícího nesmyslné rozkazy a požadavky (v tomto směru se interpretace skutečně blíží zkázonosnému obrazu posledních dní Adolfa Hitlera v jeho berlínském podzemí na konci druhé světové války), uvědomujícího si i přes všechnu vnější suverenitu svůj nezadržitelný mocenský pád. Účastí dalších špičkových herců (Kačírková, Munzar, Lukavský, Štěpánek, Smolík, Adamíra, Brousek a další) naštěstí nevznikl ledabylý, povrchní kolorit, ale nesmírně zajímavé, veskrze samostatné postavy, ostře kontrastující s právě probíhajícími událostmi kolem diktátorského císaře. Polemizovat o historické hodnověrnosti zde vyřčených slov nemá příliš velký význam, protože každá umělecká fabulace obyčejně vychází z oficiálních zdrojů; Šotolův text lze tedy vnímat jako jednu z možných (a ne zcela nereálných) verzí Napoleonova definitivního fiaska. Trvalým a vlastně mnohem cennějším odkazem této pozoruhodné černobílé televizní inscenace je defilé vynikajících hereckých osobností, skutečných velikánů své doby. Neokázalá okázalost, to je ten pravý kumšt.

Pařížský kat (1968)

Lidská spravedlnost je křehká. První díl diptychu malých tragédií u příležitosti upalování kacířů, jak zní podtitul tohoto cyklu, rozvíjí konflikt krále, jeho pragmatického rádce a básníka, který přichází protestovat proti odsouzení a popravě čtyřiapadesáti členů templářského řádu. Oldřich Daněk na základě skutečné historické události vytváří důmyslnou apologii, v níž sleduje rozpor mezi spravedlností a zločinem, mezi myšlenkou a činem. Básník, který se po svém, tedy zcela nepřipraven a na vlastní pěst, rozhodl zasáhnout do vysoké politiky a který si neváhal ve jménu pravdy potřísnit ruce krví, se ovšem vinou obratných intrik sám stává obětí – potupně přijímá katovskou kápi a potvrzuje tak rozsudek nad nevinnými i nad sebou samým. Tento Daňkův záměr, jeho paradoxní myšlenková konstrukce má kromě nadčasových analogií i nemalou dramatickou napínavost. Koncentrování příběhu do osudu tří hlavních postav totiž dává Daňkovi možnost střídmé, výrazně gradované kompozice, která okamžitě zaujme nesmlouvavou logičností vazeb mezi jednotlivými situacemi. Režisér Jan Matějovský hru inscenoval ve shodě s původním textem soustředěním na konflikt argumentů, bez zdůrazňování konkrétních historických detailů. Společně s plastickou kamerou, střídající úhly záběrů v jinak strohém prostoru, dosahuje Daňkova hra nesporné monumentální působivosti. Tomu odpovídají i herecké výkony: Ilji Racka v roli krále s jemnou ironií a unavenýma očima člověka, který ví, že je nespravedlivé, co dělá, ale nemá už energii hledat jiné, morálnější řešení, Ilji Prachaře, jehož Vilém z Nogaretu, strohý a chladně uvažující muž, tato šedá eminence francouzského království, je z rodu nesmrtelných politických pletichářů, majících bohaté zastoupení napříč dějinnými epochami, i mladého Oldřicha Vlacha, který dokázal v postavení básníka vyjádřit spravedlivé rozhořčení i dojetí nad nevyhnutelností osudu. Daňkova hra je svým způsobem mimoděčnou vzpomínkou na "intelektuální" časy zlatých šedesátých, na tento chrám slov, myšlenek a metafor.

Bellevue (1969)

Těkavý stín je život, špatný herec, jenž chvíli svou, div prkna neprorazí a pak – kde nic, tu nic. Je to příběh vypravovaný blbcem. Hrůzostrašný, však nesmyslný veskrz. Je to průšvih, když člověk najednou zjistí, že všechno, co dělá, dělá špatně a nic není tak, jak by mělo. Plzeň nebo Benátky, hraj jak chceš, nic se nezmění. Člověk nemá chtít, nač nestačí. Rudolf Hrušínský i Blanka Bohdanová vytvářejí portréty dvou životních ztroskotanců, kteří marně touží po svobodě a uznání, přirozeným, takřka nenuceným způsobem, že je nelze nevnímat současně a naléhavě zároveň. V předvečer přišedší normalizace jeden z posledních filmů, jehož explikovaná deziluze výborně koresponduje pravděpodobně také s tehdejší atmosférou ve společnosti. Přece jenom je to mizernej jízdní řád.

Romeo a Julie na konci listopadu (1971)

Karel Höger a Dana Medřická jako dvojice stárnoucích milenců, kteří se proti vůli okolí pokoušejí v podzimu svého života zachytit poslední paprsek štěstí. Otčenáškův námět získává třetí rozměr nejen precizními hereckými výkony hlavních představitelů, ale také působivým hudebním doprovodem a realisticky věcným přístupem autora k problematice. Bez zbytečného patosu a sentimentality, s jiskřivým pocitem podvědomé naděje i zklamání. Opravdové je opravdovým a geniální geniálním. Navzdory banální obyčejnosti.

Reklama

Reklama