Marthos

Portrét jednoho z nejvýznamnějších českých herců rekapituluje prostřednictvím krátkých záběrů především Adamírovu divadelní, televizní a rozhlasovou tvorbu. Vedle notoricky známých pořadů byly ovšem zařazeny také ukázky z dosud nereprízovaných televizních inscenací (Kardinál Zabarella; Aurelián) a také z několika jevištních představení (Dva na koni, jeden na oslu; Maryša; Strýček Váňa).

Původní televizní hra Heleny Benešové nabídla především vděčnou hereckou příležitost dvěma vynikajícím herečkám – začínající Martě Vančurové a Mileně Dvorské, která jednoduchými, ale přesnými tahy načrtla realistický portrét nervově labilní ženy, pohroužené do hrozivých stínů svých obav a vnitřních konfliktů.

Největší nebezpečí lidský společnosti jsou ctižádostiví blbci! Problém předposledního Fričova filmu vězí v jeho zarputilé snaze být vtipný. Za každou cenu. Všemi prostředky. A čím víc mají být všechny ty scénky ze života nešťastného spisovatele detektivních románů zábavné, tím hloupější a prvoplánovější nakonec jsou. Nejde tu přitom ani tak o to, zda se jedná či nejedná o parodii, přičemž míra použitých gagů by tomu odpovídala, ale má-li takový humor vůbec šanci na přežití. Frič se až příliš spoléhal na osvědčené herce, kteří opravdu dělají, co mohou, především skvělý Čestmír Řanda zachraňuje nejednu dějovou situaci svým šťavnatým a sytým herectvím, bohužel to ale nestačí. A přitom původní literární předloha, Sebrané zločiny Vladimíra Hudce, v šedesátých letech mmj. úspěšná série kriminálních grotesek z pera Viléma Hejla, měla velký potenciál zaujmout i okruh filmových diváků, také proto, že vnášela do stojatých českých vod svěží závan hravosti a ryzí originality. Scénáristé, a mezi nimi i Frič, z ní ovšem vypreparovali jen některé dílčí motivy a příliš si nelámali hlavu s tím, co na to kdo (diváci) řekne. Přísně tajné premiéry (už samotný název je mimo mísu) jsou promarněnou příležitostí, jak vrátit do českého filmu jemnou situační komiku, bláznivý humor a nespoutanou fantazii, tedy obor, kterému Martin Frič před válkou (a během ní) kraloval.

Úspěch, který sklidili čeští umělci v pařížské Olympii při svém hostování v červenci 1967 znovu potvrzuje, na jaké úrovni byla tehdy naše kultura. Ostatně, ve volných chvílích se v rozpálených uličkách města nad Seinou pohybovali se samozřejmostí sobě vlastní jak Waldemar Matuška, tak především Hana Hegerová, jejíž šansony tehdy vzbudily zasloužený obdiv. Škoda, že to bylo vlastně naposledy.

Tři Heleny a hrášek. Brněnská kuriozita, která dnes zaujme snad jen krátkým pantomimickým výstupem Bolka Polívky a Miroslava Středy.

Neobyčejně působivá dvacetiminutovka, v níž je všechno. Strach. Vzdor. Úzkost. Pohrdání. Zmatek. Režisér Peter Solan navíc všechny záběry z vězeňského prostředí záměrně zasadil do neosobního a odosobněného prostoru, proto dílo působí mnohem moderněji a univerzálněji. A nelze nezmínit vynikající Milenu Dvorskou, které stačí k naprosté dokonalosti jen několik pohledů očí... Mimořádné dílo.

Jedno z nejslavnějších (legendárních) představení pražského Semaforu. Soudobé televizní aranžmá si dodnes uchovalo jiskřivý náboj prostřednictvím nesmrtelných písniček a melodií v podání populárních hvězd tehdejší popmusic, všechno ostatní, včetně spojovacích mezičlánků Zuzany Stivínové, je už, bohužel, nefunkční.

Drama jak řemen. Zpočátku se celý příběh jeví jako banální rodinný konflikt, který na vážnosti a naléhavosti nabývá teprve Zbyňkovým neuváženým útěkem z domova. Přestože se do pátrání zapojí všichni, šance na přežití je nulová... Vedle mladinkého Ivana Trojana stojí za pozornost i herecký výkon Gabriely Wilhelmové v roli zoufalé matky.

Slušná detektivka, místy ovšem zbytečně překombinovaná a zabydlená zhola zbytečnými postavami (Dibarbora). Dvojice vyšetřovatelů v podání Chudíka a Polónyiho nikoli náhodou připomene, i co se humoru týče, český tandem Höger – Bek.

Podobně jako o něco dříve (1964) zfilmovaná novela Lenky Haškové Obžalovaný, i bratislavská televizní adaptace původní hry dramatika a publicisty Romana Kaliského silně rezonovala s dobovou společenskou (i politickou) atmosférou, která významně prolamovala ledy dosud zakázaných oblastí. Předmětem tohoto soudního procesu je kritický článek, zveřejněný na protest proti cenzurnímu zásahu ve francouzském tisku, v němž se progresivní žurnalista pokoušel upozornit na nespravedlivou likvidaci váženého profesora během padesátých let. Ožehavé téma, jež vyvolá řadu vzrušených reakcí, zároveň dokazuje, jak významnou roli v tzv. obrodném procesu hrál tisk a novináři, kteří prostřednictvím svých reportáží výrazně ovlivňovali veřejné mínění. Režisér Igor Ciel navíc celý případ, který se odehrává většinu času pouze v soudní síni, natočil v rychlém, dynamickém sledu, v němž se soustředil především na detailní záběry tváří jednotlivých aktérů v podání předních slovenských herců v čele s vynikajícím Ladislavem Chudíkem (předseda soudu), Jozefem Budským (obhájce), Karolem Machatou (prokurátor), Jozefem Kronerem (profesor Bloch) a Danielem Michaellim (obžalovaný redaktor Markus).