Axerron

Typický Spielberg... V první polovině si hezky pomalu nabít zásobník a v té druhé ho do nás bez míření naráz vypálit. Jasně, po všech stránkách je to v postatě skvělý film, jen mi (jako obvykle u Spielberga) opět vadí ta neučesanost.

Hmmmm.... Až přehnaně sentimentální a líbivé, ale zdaleka ne tak špatné, jak to zde někteří odsuzují. Napětí tam bylo, emoce tam byly (až moc), příběh tam taky byl a ne, že ne. "Kýčovitý" prostor mezi nebem a zemí se přes veškerou kritiku podle mě povedl, je to zkrátka všeobecně přijímaná představa. Co na tom, že invence tady zůstala bokem, o té to být nemělo. Za 4 s odřenýma ušima, jak říkaly soudružky učitelky.

K tomuhle filmu se váže jedna vzpomínka na již dávnou letní noc, kterou jsme s kamarády strávili převážně v křečích břišních svalů a válením se na podlaze v důsledku nezadržitelného smíchu. Tak aspoň za to ta jedna *. Obzvláště si vybavuji scénu s roznožkou na barelech :D

Übercool studenstká vyvražďovačka ad absurdum. Má lásku, nenávist, hrdinství, zbabělost, litry krve, nesmrtelného Kitana a především se s ničím nes**e. Japoncům se podařilo do necelých dvou hodin stylově shrnout to, na co Američani potřebují alespoň 3 filmy a ještě navíc si z toho udělat srandu. Last (wo)man standing á la Japonais! Bon appétit!

Za chyby se platí. A za ty v lásce dvojnásob. Loutkař Takeshi Kitano zvolil velice stylové pomalé tempo, doplnil jednoduchou, avšak sugestivní hudbou, vybral si své panenky a jal se náznakovým vizuálně-narativním stylem vyprávět tři příběhy o nenaplněné lásce, které mají až nepříjemně mnoho společného. Uvědomil si totiž velice důležitou věc: Pod neviditelnýma rukama lásky jsme všichni jen ty panenky. Stačí vyměnit hlavičku a oblečení a může se vyprávět další příběh...

No nevím, nevím... Jde o lehce nadprůměrný válečný film, který vybočuje tím, že realisticky ukazuje výbušniny a přibližuje realitu války v Iráku. Ale to zpracování? Recept je jednoduchý: Nejprve lehce vystrašíme diváka, aby viděl, co bomba umí. Přidáme několik nezajímavých postav a dialogů a dvě hodiny dusíme v napětí, jestli někdo další vybuchne nebo ne, dokud divák nezměkne a na povrch nevyplave Oskar za nejlepší snímek. Pochopil jsem, že o tom zaměstnání pyrotechnika je, ale nemusím se tím dokola zabývat 130 minut. Ad Oskary: Kdyby to nezrežírovala žena, tak to podle mě zmizí někde pod povrchem. Já dávám 3 a 1/2 * za tu režii, která za to vážně stojí, a především proto, že nerozlišuji pohlaví režiséra. (Scénář navíc stejně psal chlap btw)

Úchylný duchové, mnich probouzející své superschopnosti přes pohled na obnažená a nepřirozeně velká prsa a humor "jéé sorry, já ti spadl(a) do rozkroku" (ano, padají i mnišky) může bejt fajn eččí, ale ne když je to rozmázlý na dvě série po 12 dílech a jediným rozdílem je obměna pořadí výše zmíněných prvků... Jo a ještě něco... Jak ti Japonci přišli proboha na to, že při pohledu na nahou ženskou žačne chlap krvácet z nosu? O_o

Tarantinova oblíbená šablona, kterou jsem si i já tak moc oblíbil u jeho předchozích filmů. Promyšlené, vypointované dialogy, místy opravdu dechberoucí gradace, dělení na kapitolky postupně se slívající do jednoho přehledného celku, černý humor, narážky i ta drzost, se kterou se nezdráhá zcela překopat válečné dějiny. Navíc Christoph Waltz je ten nejlepší SSák, jakého jsem kdy ve filmu viděl! Doufám, že ho brzy uvidím excelovat v nějaké další výraznější roli. Pooskarovský edit: Moc jsem to Christophu Waltzovi přál, toho oskara si opravdu zasloužil :)

Myslel jsem si, že Terry Gilliamovi rozumím. Přesto mě pokaždé dokáže znovu překvapit. Bohužel, v případě Imaginária se jedná o překvapení ne tak příjemné. Možná jsem si u něj navykl na větší hloubku filmů, možná jsem nepochopil jeho záměr, možná jsem čekal něco jiného, nevím. Postrádal jsem jakoukoli pointu, vcelku mi vadila i absence silně dějové linky (což obyčejně u Gilliamových filmů nehledám), potenciál postav mi přišel nevyužitý. Zkrátka jsem po skončení filmu měl pocit jako po celodenní procházce galerií. Neříkám, že procházka galerií je špatná, ale já si zaplatil lístek do kina. A ani půvabné křivky Lily Cole to nezachrání. Je mi líto, Imaginárium Terryho Gilliama nebylo kompatibilní s mou představou.

Jestli mám něco fakt rád, tak je to úderná pointa či vyústění. Když se k tomu ale přihodí i magický, strhující a postupně se rozvíjející příběh, období z přelomu 19. a 20. století, David Bowie jako Nikola Tesla a čárymáry, tak je to ještě mnohem, mnohem lepší . V tom je to kouzlo tohoto filmu, sledujete ho pár minut a najednou si připadáte jakoby vás očarovali. Christopher Nolan je skutečný eskamontér a jeho trik má to, co má každý dokonalý trik mít - udržuje si napětí po celou dobu představení. 9 z 10 kouzelníků doporučuje a já s nimi, The Prestige vás vcucne, než řeknete Abrakadabra!