Axerron

Sci-fi/Cyberpunkový epos, který už navždy bude mít čestné místečko v mé top desítce. Blade Runner má všechno. Filozofické rozjímaní nad podstatou a etičností uměle vytvořené bytosti a ergo samotného života, mnohoznačné obrazy, pochmurnou dystopickou vizi naší budoucnosti, Vangelisův soundtrack, Harrisona Forda v roli ostříleného policajta, špinavé retro-futuristické město zahalené do vlezle všudypřítomného deště... Mohl bych pokračovat ještě hodinu. Jenže to, co ho činí unikátním, je ta tichá podmanivost, která film člověku dostane pod kůži, ta úžasná kombinace všech těchto prvků, kterou R. Scott ve dvou hodinách (mluvím o Final cut verzi) dovedl k dokonalosti. Klaním se dříc nosem o podlahu a děkuju za tento zážitek.

Tenhle počin mi dokáže kdykoli téměř instantně zvednout náladu. Když si Amélii pustím, tak se začnu culit jak pitomec a nepřestanu, dokud film neskončí. Celý ten pocit je skvěle podkreslený úžasnou kamerou (Paříž a filtry se vskutku mají rádi) a roztomilá Audrey Tatou je nenahraditelná. No a soundtrack od Yann Tiersena snad ani nemusím zmiňovat. Ukažte mi na někoho, kdo ho nemá ve své hudební knihovně...

Weirova óda na volnomyšlenkáře. Na onen vzácný vymírající druh, který nám umožňuje, že se svět stále točí dokola. Dead Poets Society by měl být povinným filmem na každé pedagogické fakultě, protože pokud by všichni učitelé byli jako úžasný pan Keating, tak už dávno létáme ke hvězdám. Oh, Captain, my captain!

Vždycky když přemýšlím, co napsat ke Kontaktu, tak mě napadne pouze They should have sent a poet. Melancholický romanticko-dojemný počin (ostatně tak, jak to má Zemeckis ve zvyku), který mi ve svém závěru vždycky vžene slzu do oka. Nevím, jestli je to přímo tím filmem nebo mou povahou, ale pro sci-fi konzumenta jako jsem já, který sní o cestování za vzdálenými hvězdami a planetami, je Kontakt jakýmsi splněným a vizualizovaným snem.

Ok, tenhle sci-fi magicko-realistický epos (nebo jak to definovat) ze mě definitivně udělal absolutního Nolanistu. Někdy bych chtěl tomuhle člověku vidět do hlavy a zřít aspoň část toho génia, kterou tam skrývá. Ale na druhou stranu bych tam nejspíš neobjevil nic jiného, než podobně mnohovrstvou spletitost, jakou je Inception. Je až neuvěřitelné, co Nolan dokáže přenést na plátno a ještě tak, aby to dávalo smysl. Jediné, na co Inception bohužel trochu doplácí, je ta nesmyslná představa, že by filmy neměly trvat déle jak dvě hodiny. Je už na čase, aby si distributoři uvědomili, že jen špatné a průměrné filmy by neměly trvat déle jak dvě hodiny!

Jestli mám něco fakt rád, tak je to úderná pointa či vyústění. Když se k tomu ale přihodí i magický, strhující a postupně se rozvíjející příběh, období z přelomu 19. a 20. století, David Bowie jako Nikola Tesla a čárymáry, tak je to ještě mnohem, mnohem lepší . V tom je to kouzlo tohoto filmu, sledujete ho pár minut a najednou si připadáte jakoby vás očarovali. Christopher Nolan je skutečný eskamontér a jeho trik má to, co má každý dokonalý trik mít - udržuje si napětí po celou dobu představení. 9 z 10 kouzelníků doporučuje a já s nimi, The Prestige vás vcucne, než řeknete Abrakadabra!

Začátek Eposu (s velkým E). Film, který dal světu Darth Vadera, Sílu a světelné meče. Blahořečen buď George Lucas i jeho dobře pěstěný vous.

Pink Floydi jsou pro mě alfou i omegou hudby a ačkoli Bob Geldof moc nevystihuje mou přestavu Pinka, svou roli odehrál dobře, obzvláště One of his turns v hotelovém pokoji byla krásná ukázka amoku. Gerald Scarf je borec, jeho animace nezapomenutelné, velice často si je z dlouhé chvíle pouštím na YT (obzvláště What Shall We Do Now?). Spousta lidí zde píše, že po skouknutí The Wall jsou hrozně v depresi. Já k tomu přistupuji z úplně opačného konce. Když depresi nebo špatnou náladu mám, tak se usadím k počítači při zhasnutých světlech, pustím si Zeď a na všechno zapomenu. I když uznávám, že Watersovy komplexy z toho filmu vysloveně tečou proudem. Jeho výtky a kritika jsou ale aktuální dodnes a The Wall hovoří k tomu temnému místečku v srdci každého z nás.