Minority Report

Účinná protilátka na přeslazené, v pastelových barvách vyvedené rodinné sci-fi A. I. Minority Report Kubrickovu tvorbu paradoxně připomíná mnohem víc (nikoli jen odkazy na Mechanický pomeranč). Chvílemi jde o nespielbergovsky hnusný a ponurý film s hodně morbidním smyslem pro humor, který byste čekali spíš ve filmu Terryho Gilliama (blitkobušky, „Má oči jen pro vás“, zelený sendvič). Chladné barvy, metalický velkoměstský design a dojem města, v němž nikdy nevychází slunce, přispívají společně s nezvyklými úhly kamery k nevlídnosti vytvořené vize budoucnosti, kde není žádný prostor pro spontánnost a jedinými zdroji radosti jsou drogy a vzpomínky na prosluněnou minulost. Personalizovaná reklama, augmentovaná realita, auta řízená počítači nebo všudypřítomné sledovací systémy (na něž jsme upozorňováni i častým zabíráním postav z boží perspektivy) se přitom od premiéry filmu posunuly z oblasti myšleného do oblasti uskutečněného. Vizionářství Dicka, Spielberga a týmu oslovených vědců se nikdy nedere do popředí na úkor uvěřitelných postav a bezchybně šlapajícího příběhu s promyšleným dávkováním informací (máme pocit, že dopadení Andertona je neustále na spadnutí), v němž každá poskytnutá informace dříve či později zapadne do většího celku. Spielberg nicméně nedokázal jít proti vlastnímu přesvědčení a nedopustil, aby bezvýchodnost příběhu zpochybňujícího funkčnost v zásadě totalitního systému (à la 451 stupňů Fahrenheita) i jasnou hranici mezi tím, kdo je policajt a kdo zločinec (jako většina filmů noir), přebila rodinné hodnoty. Sentimetnální linka směřující k rekonstituci rozpadlé rodiny je sice po většinu filmu nenásilně včleněna do detektivky říznuté hitchcockovským thrillerem o lovu na nevinného, ale během posledních třiceti minut bohužel přejímá hlavní slovo. Po poměrně uspokojivém zakončení „whodunit“ linie následuje zvrat a ještě jedno bonusové kolo, které působí zvláštně uspěchaně, a jen během něj doufáte, že jde o falešný flashforward, Agathinu vizi, která se nenaplní (trivia vsuvka: jména tří tušitelů odkazují ke třem slavným autorům detektivek). Kdyby bylo rodinné trauma vyřešené zároveň s vraždou, které se má Anderton od začátku dopustit, film by nemusel končit nadvakrát. Na druhou stranu je pravda, že zpochybnění konceptu predestinace slouží k rozvedení noirového tématu osudovosti a kamuflování toho, kdo bude skutečným nepřítelem, zas Spielbergovi umožňuje předvést, jak zdatným je vypravěčem. Až do zvratu je totiž naše vědění omezeno na dvě postavy, lovce (Witwerr) a kořist (Anderton), které jsou i v záběrech stavěny proti sobě jako dva sokové. Na druhé, temné straně přitom po celou dobu stojí někdo jiný. Jsou to drobnosti, ale když je posčítáte, dostanete dost důvodů, proč se k Minority Report vracet a přemítat třeba nad tím, jak zápletka filmu zrcadlí podstatu kinematografie, v níž dopředu vymyšlený konec rovněž určuje průběh předchozího dění, nebo situaci diváka žánrových filmů, který stejně jako Anderton tuší, jak to celé dopadne, ale chce se přesvědčit na vlastní oči. 85% Zajímavé komentáře: kiddo, Morien, Aiax, d-fens, Anderton (11.01.2006) (méně) (více)