TheDarKnig

Velký film, ať se na něj člověk podívá z kteréhokoliv úhlu. Velký svým ústředním tématem střetu (někdy více, někdy méně naivních) vědeckých teoretických ideálů a krutého vystřízlivění při pohledu na realitu hloubky lidské krutosti a banality zla. Velký svým přesahem do budoucnosti, naší přítomnosti, kdy se znovu a znovu ukazuje neustálá bolestná a děsivá aktuálnost toho nejstaršího problému lidstva, neschopnosti najít společnou cestu, neschopnosti snášet se, vycházet spolu v míru, takže naše existence zůstává tímto osudovým vynálezem zkázy konstantně a možná navždy podmíněna. Velký ve svém komplexním, ani chvilku nenudícím prokreslením titulní osobnosti amerického Prométhea – J. Roberta Oppenheimera – který vskutku stejně jako postava z legendárních bájí otevřel cestu ke skutečnému ohni bohů, který je až dodnes pro mnohé zcela neuchopitelný a neuvěřitelný. A stejně jako byl proklet a uctíván Prometheus, byl proklínán a uctíván i on. Velký svou filmařskou vizí, kdy režisér Christopher Nolan přistoupil k vyprávění jako k mnohovrstevnaté mozaice v prostoru a času, tvořené prolínajícím se vývojem děje, postav, rozvíjejících se motivů a témat, a dokázal vše bravurně ukočírovat k až mrazivému, nezapomenutelnému závěru. Práce s jednotlivými vybranými historickými a zároveň pro všechny účastníky projektu Manhattan přítomnými velkými i menšími okamžiky zde byla opravdu fenomenální a pro diváky extrémně líbivá (pokud zrovna samozřejmě nešlo o ty opravdu tíživé momenty – nicméně i ty byly zpracovány, aby vyvolaly co největší dojem). Nolan měl už z minulosti mnoho zkušeností s vytvářením parádně dramatických a gradovaných montáží a tady to uplatnil naplno, opravdu ve velkém. Díky tomu film působil i přes svou délku svižně, a i přes svou vážnou, historii navěky měnící zápletku velmi chytlavě/atraktivně (jak jsem napsal výše, mrazivé momenty ale měly prostoru dost a neztrácely ani přes tuto určitou videoklipovou zkratkovitost na síle, protože Nolan dobře věděl, kde zpomalit, kde vytvořit delší scénu atd.) a dokázal odvyprávět vše, co odvyprávět chtěl. Měl bych k tomuto přístupu jen jednu výhradu, která mi pár scén trochu kazila, i když zpětně jsem asi pochopil, čeho tím mělo být docíleno. Nolan zde několikrát využíval extrémně hlasitou hudbu k vytváření ohlušujícího dramatu u scén, které by klidně mohly fungovat i bez ní. Možná někdo řekne – to už je skoro takový Nolanův evergreen – tady to nicméně působilo nějak pitoměji (a stále stejně otravně) než dříve. Toť nicméně spíše taková maličkost. Velký svým obsazením a hereckými koncerty jednotlivých matadorů, ať už šlo o jakkoliv velkou, expresivní, malou či intimní roli v jakémkoliv momentu filmu. Jmenovitě zmíním jen hlavní dva. Cilian Murphy si za Oppenheimera bezesporu zaslouží každou cenu, kterou dostane. Jeho výkon byl jeden z těch, které jen tak někdo nezapomene. Řeč těla, chůze, gestikulace a výrazy v tváři, měnící se od optimismu a nadějného zasněného hledění k zítřku a budoucnosti lidstva obdařeného atomem k naprosté únavě, bolesti a ztrhanosti – tady jsem prostě cítil naprosté vnoření se do role. A zástupce politického establishmentu Robert Downey Jr. si taktéž tuto vděčnou velkou roli jasně užíval, nicméně tady musím jít trochu proti konsensu, protože mi nepřišlo, že by hrál nějak lépe nebo nějak jinak, než jsem u něj zvyklý. Nemyslím to rozhodně nijak negativně, jen prostě konstatuji že hrál skvěle, jako obvykle. Velký film, redefinující „malý“, nebo přesněji obvykle komornější žánr biografických snímků (pokud zrovna nejde o životopis nějakého císaře, tyrana, vojevůdce apod.) na celospolečenskou davovou, blockbusterovou událost, kterou musí vidět každý. Aneb síla Nolanova jména a sociálních sítí. Velký film tržbami, které byly v rámci několika subžánrů rekordní a potvrdily tak status události s velkým U. Velký film svou zcela opodstatněnou stopáží, bez níž by nemohla být dostatečně prozkoumána jak historicky monumentální událost vytvoření atomové bomby, tak veškeré dopady tohoto činu na jejího tvůrce. Nebyl by prostor na komplexní sondu do svědomí a duše tohoto člověka v kontextu měnící se politiky, veřejného mínění a osobních vztahů. A nakonec, zcela zaslouženě film s vysokým počtem nominací a ocenění z různorodých zdrojů a předávání cen. Velký film. 9/10

Ano. Pěkná rozlučka. Závěr příjemně dojal a to dokonce nadvakrát. Naneštěstí i v případě pátrání po "nástroji osudu" ale znovu chybělo to kouzlo opravdového velkého a poctivého dobrodružství jaké jsem vždy pociťoval při původní trilogii. Nepomohl ani návrat k tradičním a tolik divácky vděčným nepřátelům, doba se prostě změnila, jejich čas na výsluní pominul a navíc, ačkoliv na jednu stranu kvituji rozhodnutí udělat tentokrát trochu jiný typ protivníka, to s ním nedopadlo asi tak, jak bych si přál. Byl možná právě kvůli tomu rozhodnutí nakonec až příliš nevýrazný a utlumený (mrzí o to víc, že ho hrál tak dobrý herec jako Mikkelsen). Scénář každopádně rozhodně byl tematicky promyšlený a celý příběh byl hezky protkán motivy neúprosnosti plynutí času, nezvratností činů a událostí a stárnutí a v rámci toho se tak naštěstí přistupovalo i k samotnému Indymu, jeho zapojení do děje i charakternímu vývoji, takže prakticky nic nikdy nepůsobilo pitomě a nevěrohodně (naopak jsme na těchto základech dostali jednu z nejsilnějších sebereflexí starého unaveného hrdiny za dlouhé roky v noční scéně na lodi). Kde naneštěstí scénář už až tak dobrý nebyl a působil více než jednou až příliš videoherně a taktéž nataženě, byly akční sekvence. Což je, jak asi uznáte, u této série docela mrzuté. Už hned ta první (přes příjemný fakt, že ještě jednou vidíme doktora Jonese na vrcholu jeho sil a CGI obličej nijak ze zážitku nevytrhuje :) byla zbytečně dlouhá a působila velmi jako něco, co by se dalo vidět v Call of Duty či podobných válečných videohrách. Prostě klasická efektní scéna (set piece), která má diváka vyčerpat náhodnými, rychlými změnami kulis a přehnanou bombastičností, ale často se nedbá příliš na návaznost nebo vnitřní logiku (tu odnikud zničehonic padne bomba apod.). Protože toho si přece divák zahlcen vjemy nevšimne nebo nad tím mávne rukou. Téměř úplně stejnými problémy trpěla i akce v Maroku, jen tady se vytratilo i to atraktivní prostředí a noční tma, kryjící CGI, takže zbyla jen opravdu nekonečná vyčerpávající honička uličkami, kde se už na nějakou logiku a zemitost nehrálo vůbec. A navíc, co je nejhorší, téměř úplně chyběly i nějaké zábavné nápady a ten klasický fyzický/morbidní humor (zhrzený marocký mafián budiž čestnou výjimkou). Spíše jsem si tak místo akce hledal cestu k postavám kolem Indyho a ani v tomto případě mi to rozhodně scénář neulehčil. V první části filmu dosti nesympatická, neustále cynická a posměšně se chovající zlodějka naštěstí na rozdíl od nezajímavého padoucha prostřednictvím dobře napsaných interakcí prodělá vývoj správným směrem k vzájemnému respektu. V o něco menší míře to platí i o jejím mladém, podobně naladěném sidekickovi. Trochu větší problém je, že to je z postav, které měly nějaký prostor a vývoj, asi vše. Takže abych se vrátil zpět na začátek, i když jsem si film ve finále užil zřejmě zejména kvůli citovému vztahu k sérii a samotnému Indymu/Harrisonovi Fordovi, celou dobu toho dost chybělo. Věci, které by opravdu udělaly z jeho posledního dobrodružství film, ke kterému se budu chtít vracet. V osobní rovině byl závěr krásný, využití mysteriózního artefaktu efektní a efektivní (srdce každého historika a historicky pozitivního člověka musí v ten jeden přesný moment zaplesat) a dramatický oblouk tematicky fungoval, no zároveň chybělo celému filmu větší srdce, větší chuť do života. Scénář se více než jednou opíral o berličky a zrovna před koncem se opřel o jednu opravdu velkou, CGI z akce odstranilo značnou část té příjemné fyzičnosti a reálnosti, s postavami se trochu experimentovalo (což může být fajn), ale trvalo kvůli tomu déle najít si k něm cestu (a někdy to nevyšlo vůbec, což není fajn). A stopáž byla zbytečně nafouklá nudnými akčními sekvencemi bez opravdu funkční odlehčenosti a zábavnosti. Lepší 3.

Rok 2023 byl rokem velkého návratu do kin po několikaletém útlumu, který byl způsobený pandemií. I to byl pravděpodobně jeden z důvodů, proč jsme mohli vidět masivní úspěch několika filmů, které se žánrově vymykaly obvyklé blockbusterové škatulce, případně které byly postavené prakticky celé na silném podbízení se cílovce a doslovnosti bez jakékoliv větší přidané hodnoty. Musím říct, že tento přístup k filmařině mi většinou nesedí a vůbec nejvíc jsem se s ním v tomto roce minul v případě tohoto marného pokusu o horor. Protože adaptace streamerského videoherního kultu Pět nocí u Freddyho nefunguje v prakticky žádném aspektu, v kterém by fungovat měla. Nefunguje ani v aspektech, v kterých fungovala videoherní předloha a to k ní nemám zrovna pozitivní vztah. Jediná věc, v které film funguje, je kupení odkazů, kdy mladí diváci z Twitche či Youtube mohou s nadšením ukazovat na plátno a odškrtávat si jednotlivé kulisy a loutky, které byly přeneseny z jednoho média do druhého. Ale i těch pár kvalit videoherní předlohy jako je určitá atmosféra nebo napětí film absolutně přenést nedokázal. A není výmluva, že na rozdíl od hry divák není součástí děje, když existuje tolik jiných znepokojivých až naprostý děs a teror vyvolávajících příspěvků v hororovém žánru. Naopak spíše jsem vzhledem k adventurnímu, podle mě značně nudnému a příliš minimalistickému pojetí hororového žánru v případě samotné předlohy doufal, že film bude o úroveň výš. Jenže jak se zdá, producenti a tvůrci z Blumhouse věděli co dělají, kdo je cílovka jak videohry, tak filmu, a proto se rozhodli vsadit vše na přesně dvě karty. Širokou přístupnost - namísto eRka jen PG-13, a zmíněný fanservis. No, rozhodně se jim tento vyprázdněný, mdlý přístup při pohledu na výsledky tržeb a hodnocení diváků vyplatil. Pak je asi jedno, jak moc je film zkritizován většinou kritiků, recenzentů nebo i uživatelů na databázích kdesi uprostřed Evropy. Tak či tak, já osobně jsem si prostě tento tzv. videoherní horor užít prakticky vůbec nedokázal. Vše na něm, včetně samotného vizuálu, prostě bylo příliš šedivé a průměrné. Snad kromě úplného závěru, který aspoň přinesl v zúčtování se zlem mírné zadostiučinění (na druhou stranu přinesl taky jednu pořádnou dějovou díru, kterou se scénář rozhodl pro jistotu vůbec neřešit). A jednoho taxikáře, jehož scény mě v obou instancích docela pobavily. 4/10 PS: Hezké animatronické hračky z bídy film nevytrhnou. Zvlášť když jsou tady omezeny PG-13 přístupností a už v předloze trpí trochu tím, že to jsou prostě jen "roztomilé" zvířátka. Všem, kteří chtějí mnohem lépe fungující a k tomu morbidně zábavný a cynický PG-13 horor s něčím roztomilým (protože o něco jiného by se v tomto subžánru nikdo ani raději neměl pokoušet), raději koukněte na zlověstně zábavnou dobře vyprávěnou jednohubku z produkční stáje Jamese Wana M3gan.

Už v předchozích epizodách se dalo vypozorovat, že je Senshi opravdový pán kobek a tady se to definitivně potvrdilo. Je opravdu pěkné, jak se autorce daří neustále svěže a zábavně kombinovat základní premisu s výbornou explorací a expozicí prostředí, obyvatel a tentokrát i historie zdejšího světa. PS: Po všech těch předchozích traumatech jsem rád, že Marcille konečně dostala prostor na vydechnutí a dokonce ukázala, že si i v potenciálně nebezpečné situaci dokáže stát za svým (zároveň jsme díky tomu dostali extrémně povedenou a vtipnou sekvenci).

Mid Eye Samurai. Jak si pročítám některé recenze, co tu vykřikují o události roku, dokonalém scénáři a prokreslených postavách, tak mám pocit, že všichni ostatní asi museli vidět něco úplně jiného než já. Slibná první epizoda, výborný prostředek (ep. 4 a 5) a přímo neuvěřitelně otřesný závěr (zejména epizody 6 a 8). Úplně průměrný zbytek. Tak špatně zakončení série jsem ale opravdu neviděl ani nepamatuji... Vlastně ano, pamatuji. Bylo to jak něco mezi poslední epizodou Ahsoky a Book of Boba Fett s příchutí osmé série Hry o trůny. 5/10

If you run, you gain one. If you move forward, you gain two. Zvěsti nelhaly, Čarodějka z Merkuru je zatraceně povedené sci-fi anime. Vždy jsem se Gundam sérii (a vlastně všem dalším podobným řekněme "mecha" sci-fi až na ne tak dávnou výjimku, kterou jsem udělal pro nekonvenční a naprosto legendární TTGL) vyhýbal a to s vícero důvodů. Přiznávám se, prakticky všechny byly spíše povrchnějšího rázu, nicméně to na faktu roky podvědomě budovaného odporu nic nezmění. Zaprvé mě často odrazovala zastaralost (vzhledem k tomu, jak dlouho Gundam existuje, mnohé série mají už logicky nějaký ten rok za sebou a mě často způsob vyprávění a režie/tempo starších anime jednoduše nebaví). Zadruhé, částečně v tomto kontextu byla dalším velkým mínusem i vizuální stránka, která je samozřejmě v případě vyprávění o vesmíru, plném válčení obřích robotů důležitá a naneštěstí i tady se prst času (a/nebo prst vlezlého CGI, které je při animaci robotů užíváno častěji než by bylo zdrávo) nepěkně podepsal. No a nakonec, a přiznávám se, že tohle je spíše otázkou osobních preferencí a mé zaujatosti, jsem si vždy říkal, proč vlastně ti Japonci do všeho vůbec ty vesmírné (CGI) roboty musí cpát. Nejde udělat více rozmáchlých sci-fi v západním střihu, kde by proti sobě raději lidstvo/případně lidstvo a emzáci bojovali v brutálních střetech obřích flotil (pokud možno méně hnusně CGI vypadajících) křižníků a stíhacích letek? Přičemž by nešlo jen o ten spektákl, ale i o taktizování, strategie a prostě "válečné hry"? Prostě více anime sérií na způsob kultovního LotGH (tady mě fakt mrzí, že je to tak ojedinělý případ a že vznikl tak dávno, z výše uvedeného důvodu)? No zřejmě nic takového diváctvo u nich doma nikdy příliš nepotřebovalo/nechtělo, a dneska jsou navíc v kurzu jiné žánry než velké sci-fi, které vlastně téměř vždy byly riskantní nejen v případě anime (ať už kvůli nutnosti množství vynaložených prostředků nebo kvůli složitosti kvalitně ukočírovat komplexní světy). Vždy mi absence většího počtu něčeho takového ale přišla mrzutá. Tolik k tomu. Gundamu jsem se tedy vyhýbal, ať už to bylo kvůli rozumným či hloupým důvodům, ovšem přesto jsem čas od času po některých jeho částech nenápadně pokukoval a přemýšlel, zda přece jen někam zkusmo neskočit. Přece jen jsem slyšel na různých internetových zákoutích vyprávění o kvalitách jednotlivých zápletek, nejednoznačnosti postav, promyšlenosti světa a nezapomenutelných akčních, dramatických i emotivních momentech. Ze všech zmíněných důvodů jsem proto byl (jakkoliv mám obecně raději, když je celá frančíza součástí jednoho kánonu, protože miluji pocit vstupu do něčeho s obrovskou jednotnou historií, plnou příběhů) rád, když jsem zjistil, že v případě Gundam universa nejen že existuje několik separátních chronologií, ale pro úplné nováčky i od všeho úplně oddělené a ukončené série. První, o které jsem slyšel, byla Gundam: Sirotci s železnou krví a druhá je Čarodějka z Merkuru. Přesto jsem se ani k Sirotkům dodnes ještě nedostal, ale po mém zážitku s Čarodějkou to pravděpodobně napravím a budu doufat v podobně výborný zážitek. A teď k mým pocitům z první série Čarodějky z Merkuru. První série, i když až do konce jde příběhově jasně spíše o jakousi předehru, rozmísťování figurek na šachovnici a nanejvýš o první tahy ve hře, na mě už od nulté epizody "prologu" působila téměř přesně jako to, o čem píšu výše. Ne, stále tu sice nenajdeme souboje vesmírných flotil, stále jde o Gundam mecha anime, ale atmosférou, zasazením, zpracováním, rozmáchlostí, vyzněním a dramatičností mnoha momentů to byl pro mě jakožto fanouška velkolepých sci-fi splněný sen. Konečně někdo udělal animovanou, správně vyváženou - velkolepou a akční a zároveň promyšlenou a tematicky komplexní - hru o trůny ve vesmíru. Takhle si představuji plnokrevnou space operu. Takhle bych si mimochodem věděl představit adaptaci výborné knižní série Red Rising od Pierce Browna (pro případné čtenáře, které by nezaujala první kniha kvůli tomu, že její druhá půlka je tak trochu variace na Hunger Games - nicméně drsnější, ve vesmíru, s lépe napsanými postavami a s hlavní postavou s úplně jinou motivací - druhá kniha je o obrovský kus lepší než první, děj se otevře nevídaným způsobem a vše se začne vyvíjet takovým tempem a v takovém grandiózním stylu, že knihu opravdu nelze dát z ruky... a pak ani tu další. A poté čeká na řadě druhá trilogie, která je nepochopitelně ještě lepší. Škoda jen, že kromě první knihy není žádná další k dnešnímu dni přeložena do češtiny). Protože celé to nastavení společnosti v Čarodějce, kdy akademie slouží jako tréninkové hřiště pro různě manipulované a "aristokratickým" korporátním systémem uvězněné a do různé míry ovlivněné a jako loutky ovládané "urozené" děti pro politické machinace a zákulisní boje dospělých, mi zmíněnou sérii (nebo alespoň její první knihy) připomenulo. I když tam to bylo teda (z určitých důvodů) ještě mnohem extrémnější než tady, kde přese všechno málokterý ze studentů je doopravdy zcela nenapravitelný nebo zlý. Rozumím, že se některým na první pohled může zdát celý ten systém, zejména duely, hodně divný až nelogický, a jistě, tohle je Gundam série, kde souboje mechů museli nějak vecpat i do zvoleného školního prostředí, takže bychom to lehce mohli považovat za samoúčelný dějový výmysl, ale mně osobně to provázání se světem dospělých přišlo po většinu času dostatečně smysluplné a logické v rámci podivně zkostnatělé a kastovní/diskriminující společnosti, která tady byla představena. Jinak v tomto ohledu doufám, že se v druhé sérii dozvím nějaké detailnější informace k tomu, proč tomu tak je. Nad čím jsem ale musel přivřít aspoň jedno oko bylo ne úplně domyšlené, resp. až moc zjednodušené řešení problému, který vyvstal s epizodou na korporátním gala večírku. Nicméně i tenhle "problém" jde vlastně relativně jednoduše omluvit tím, že tahle akademie prostě neslouží ani tak k tradičnímu studiu, jak ho chápeme dnes, ale k tréninku a praktickému vyžití potomků elity (a navazování kontaktů mezi nimi), kteří jsou sami z většiny géniové. Kteří jsou sice manipulováni a zneužívani, ale zároveň jim je ponechána značná volnost konání, pokud se jejich plány shodují s cíly dospělých. A Kteří navíc v tomto konkrétním případu dostali značnou podporu z nejvyšších míst. Když se na to člověk podívá touto optikou, už to až tak za vlasy přitažené není. A to by bylo k možným výtkám asi vše. Teď zpět k již zmíněné imerzi. Popravdě ta doopravdy přišla už v první scéně prologu, která nebyla jenom nádherně emotivní díky výborně napsané interakci mezi dvěma dětmi dvou odlišných světů a zvolené krásně nadějné hudbě, která tuto intimní, ale v kontextu série osudovou interakci doprovázela, ale byla z ní hned taky cítit ta láska k látce a k space opera žánru. Kdy v kvalitní space opeře jde téměř vždy o studii lidí při střetu s něčím novým nebo neznámým nebo o "evoluci" lidského myšlení a lidských technologií na pozadí galaktické či intergalaktické politiky a/nebo válčení. Zbytek prologu mi pak jenom potvrdil, že tvůrci Čarodějky tady chtějí rozehrát opravdu přesně něco takového - velký, no zároveń stále velmi lidský příběh. A vskutku tomu tak je, i přes výraznou změnu prostředí i postav v zbytku série. Síla tohohle příběhu je každopádně v postavách a jejich interakcích, v přesně napsaných dialozích a střetech ideálů a za hlavní postavu v tomto ohledu zase nemohla být vybrána lepší, milejší a půvabnější než sociálně úzkostlivá Sulleta (mimochodem, roli při míře její sympatičnosti bezesporu hrál i výborný japonský dabing, který tu její úzkostlivost opravdu dokázal prodat na sto procent). Proč nemohla být lepší? Protože spolu s ní se můžeme nejlépe vcítit do extrémní změny prostředí. Plná dětinského optimismu, naivity a romantických představ je vržena do víru politických intrik, celospolečenských problémů a v neposlední řadě taky archaických bojů (nejen) o romantické partnery v rámci výše zmíněné kultury duelů na akademii. Tady jsou všechny její sny a ideály ve střetu s komplikovanou a často nespravedlivou realitou. Série tady v rámci žonglování s motivy a tématy taky ukazuje, jak skvěle dokáže se vším pracovat, aniž by cokoliv bylo příliš upozazděné nebo působilo násilně či nelogicky vložené. Vývoj postav a vztahů mezi nimi funguje na jedničku s hvězdičkou, zápletky se organicky postupně odhalují, napětí mezi jednotlivými stranami zajímavě roste a v centru toho všeho je vztah Sullety a Mioriny, přičemž obě si tak úplně neuvědomují, o co se ve skutečnosti hraje a jak jsou manipulovány. Sulleta se možná jen pomalu otevírá a překonává svoje úzkosti (ještě posilněné prostředím plným nejednoznačných hráčů, do kterého se dostala), ale je doopravdy talentovaná a po většinu času sebevědomá tam, kde se to zrovna na této akademii počítá. V duelech obřích kovových kolosů. Konečně se dostávám k jádru Gundam sérií, mecha robotům. A překvapení!? I zde je Čarodějka z Merkuru naprosto fenomenální. To souvisí jak s kvalitou řemesla, tak kvalitou obsahu. Souboje jsou i přesto, že jde "jen" o školní duely a ne o souboje na život a na smrt, vždy příběhově důležité, dramatické a napínavé, s excelentní vznosnou hudbou, která by se neztratila v žádném military sci-fi. A stejně tak kvalitní je režie těchto scén, kompozice záběrů a samotná animace, která je dynamická, výstřely a srážky mají váhu, v správných chvílích je použita zpomalovačka pro zdůraznění nejvíc cool momentů a někdy dostaneme i parádně nasnímané heroické pózy jak z manga panelů. V závěru série, kdy děj začne nabírat masivně na obrátkách, se pak ukáže obzvlášť výrazně, na co se se může člověk těšit v druhé sérii. A bude a stejnou měrou to nebude asi pěkné. Jestliže tvůrci již tady při tréninku dokázali pohltit propracovaným příběhem, sladkou, roztomilou a uvěřitelnou pomalu bující romancí se všemi trny i růžemi, vrstevnatými sympatickými a/nebo charismatickými postavami a dechberoucí, emoce ždímající akcí, jaké to asi bude v praxi, při naplno rozjetém vesmírném šachovém souboji. 9/10

Závěrečný moment, propojující minulost s budoucností, tu nesmrtelnou "zděděnou vůli", vyvolal velký úsměv na tváři a hřejivý pocit na hrudi. Stejně tak rekontextualizace celého příběhu v jeho polovině a závěrečné odhalení identity "Krále" prokázalo, že mistr Oda byl doopravdy mistrem na první pohled jednoduchých, odlehčených a naivních, ale přitom emočně komplexních, hlubokých a silných příběhů (a postav) už i roky před tím než se vydal na nejlegendárnější plavbu v historii fikce s Luffym a jeho posádkou. Škoda jen, že úvodní polovina působí přece jen kvůli malé stopáži trochu uspěchaně a některé dialogové momenty, hlavně pak ty odlehčené/humorné, ještě nejsou dotažené do takové míry, na jakou jsem zvyklý z jeho opusu. Nebo možná je to tím, že zdejší postavy i svět prostě působí trošku obyčejněji, normálněji než postavy v One Piece. Řemeslně jinak v pořádku, není to nic, co by člověku vyrazilo dech, ale design i animace má šarm i svoje hezké momenty. 7,5/10

Stále více se bojím o psychiku Marcille i svoji vlastní. Laios je nebezpečný šílenec. Jinak znovu povedená a smysluplná kombinace cesty do hlubin kobek, výstavby mechanismů a pozadí světa a nekroceného (nebo děsivě nenasytného?) jedlíkovství. PS: Senshi fanservis!

První epizoda zaujala hned v úvodních momentech podmanivou a tíživou atmosférou cyberpunk světa pocitově ne úplně nepodobnou Blade Runnerovi (nakonec k tomu srovnání vybízela už i základní premisa), nicméně následně jsem nebyl úplně spokojený s tím, jak se přistoupilo k prezentaci a uvedení do světa a děje. Jednotlivé scény byly příliš krátké a měnily tón až příliš výrazně, takže vše (kromě samotné estetiky a vizuální stránky) působilo nedopečeně a trošku uměle/v horším případě hloupě (prostě se tvůrci asi pokusili ne úplně zdatně divákovi prodat příliš mnoho věcí najednou). Závěr sice uspokojivý byl kvůli své velkoleposti, produkčním hodnotám a nádhernému ústřednímu hudebnímu motivu, ale zůstala mírně hořká pachuť z toho, že jsem necítil žádné emoce. Asi by bylo lepší, kdyby celý první "případ" dostal alespoň epizody dvě, jenže na to zřejmě nebyl čas. Nicméně na druhou stranu, podařilo se asi to nejdůležitější, obě hlavní hrdinky si mě svým šarmem, skvěle vytvořenými povahami a hlavně vzájemnou chemií získaly prakticky ihned. No a na to se navazuje v epizodě č. 2, kde se v rámci cesty napříč terraformovaným Marsem nejen jejich rysy a milé osobní manýry (zvlášť v případě titulní Rouge) rozvinou, ale do děje vstoupí několik dalších postav se slušným potenciálem a začne se taky s budováním světa. A musím říct, že pozadí působí opravdu zajímavě a i pokud zůstane pouze základem, který nebude zasahovat do samotného děje, ale bude se na něm stavět současná situace (např. postavení androidů ve společnosti), nebudu nespokojený. Je totiž důležité, aby měl svět historii, aby působil "obydleně" a tohle mnohé povrchní fikce často ignorují a soustředí se jen na příběh a svět teď, v současnosti, při vyprávění. Takže jsem rád za jakékoliv příběhy, které jdou i do "lore", ať už ho využijí či nikoliv. Jsem taky rád, že Rouge i v této epizodě předvedla nejen svůj půvabně nelidský a dětinský vzorec chování (vzorec... protože je android... ehm), ale znovu i svoje schopnosti, když jde do tuhého. A znovu mi myslí při tom létalo jen jediné možné slůvko - "kakoi". A nakonec, kromě sympatičnosti postav se mi tu (asi) potvrdila ještě jedna věc, tohle anime je vskutku esence velmi příjemného dobrodružně-mysteriózního cool old-school sci-fi. S určitým přesahem do silnějších témat a v dokonalém animačním zpracování předního studia (Bones), i to CGI u transformací je tak dobré, že ho lze skoro přehlédnout. Jen tedy doufám, že tvůrci až do konce ponechají tempo a styl druhé epizody, že si děj dobře rozvrhli. Když už jako většina originálních anime i tohle má jenom 12 epizod. 8/10

Příjemně mrazivý úvod, plný hypnotických momentů a všeobjímající nadpřirozené atmosféry a temnoty. Titulní temný případ rozhodně působí slibně. Ale mám aspoň momentálně trochu problém se vším okolo něj. Prakticky ani jedna postava nezaujala, vedlejší dějové linky se sociálním podtextem by nemohly být více ohrané (a chybí tu sympatické nebo charismatické postavy, díky kterým by to šlo přehlížet) a nejsem si taky jistý, co přesně tvůrci zamýšlejí se vším tím nadpřirozenem a trochu mě děsí, aby to ve finále nepůsobilo blbě (ať už se pohnou jedním nebo druhým směrem). I přes tyto výhrady jsem si ale to arktické zasazení, podpořené klasicky zimním obdobím a ponurou hudbou užil a jak jsem napsal, jsem rozhodně navnaděný na rozuzlení případu. Tak snad to maj promyšlené.