da-a

1. Řada: 80% * 2. Řada: 90% * 3. Řada: 90% * 4. Řada: 90% * 5. Řada: 80% * 6. Řada: 80% * 7. Řada: 90% * 8. Řada: 90%. Seriál, který se celou dobu vyvíjel a přesto si zůstal věrný a podobný. Ukázal souboj temné a světlé strany v člověku, kde se podle všeho nikdy neměl odehrát. A stejně jako krev přicházel v drobných kapkách i velkých kalužích, analýza každé stopy v něm byla fascinující.

Poručíme tělu, mysli, aneb vodiči lankama loutek poznenáhlu škrceni. Zákrok Joshe Whedona na divácích však lobotomizující vůbec není. S1 * 80% --- S2 * 100%

Chudoby již bylo dosti, teď ať zase jiní postí! Jim Carrey a Téa Leoni jako zhrzenci blýskavého amerického snu objevují známou pravdu, že co si neukradneš sám, to prostě nemáš. Kdybych za každý úsměv vylouděný na mých surových rtech extrémním exotem Jimem dostal pětku, plavu dneska v cinkavých. Tak to bylo, je a nějakou dobu určitě ještě bude, jen doufám, že se příště shledáme v lepším filmu, než jsou Finty Dicka a Jane. Tato nenáročná, jistě ne špatná, ale přesto větší část stopáže poněkud unavená komedie totiž neposkytuje mnou očekávaný ráj nápadů, převleků a zlomyslných podvůdků, k jaké měla námětem nakročeno a jsem si jist, že ústřední dvojice by to v klidu utáhla. Takhle se jejich vzájemná chemie spíše přihřívá, ale jen málokdy se skutečně vybouří (jako např. při Dickovu prvním přepadení či výborné scéně v bance). Jednotlivým scénám právě ony nápady chybí, a samostatná hlavní idea, jakkoli nosná, na to sama vystačit nemůže. Nejlepší tak na snímku je, že pohádku o tom, kterak se usměvavá předměstská rodinka až ke štěstí dopracovala, obrací naruby a díky drobnostem, jako je sprchování před ostřikovačem trávníku nebo krádež zahradního "koberce", lehce vyniká nad průměrnou produkci rodinné zábavy. Možná proto jsem očekával závěrečný, morálku podvracející šťouch, ale ten jsem hledal víceméně marně. V dřívějších Carreyho filmech by to nebývalo problém, a to je také důvod, proč nakonec Finty Dicka a Jane v jeho filmografii vycházejí trochu "nad par", ale žádný vážným handicapem samozřejmě nejsou.

Cigareta v jedné ruce, chlazené pivo v druhé, tvrďácká hláška cezená mezi zuby čelístí sevřených v nezlomnosti jít si sakra po svých a schraňované právo umřít z vlastního mínění. Život a smrt dle Walta Kowalského, dějství poslední. Gran Torino není sentimentální labutí písní zestárlého bijce zoceleného severem Koreje ani hlubokomyslnou psychologickou sondou do pocitů osamělého labilního dědouše s kvérem v ruce. Na to je postava Walta příliš racionální a pragmatická, respektive okorale nepřístupná. Clint Eastwood moc dobře chápe, že jeho síla vyprávět příběh vyplývá z metodických vrstev, za chodu odstaňovaných díky vývoji charakterů a změněnému vnímání okolí až k hořkosladkému jádru osobnosti, kterým Walt v častých chvílích osamění hluboce povrhá. Muž, jenž je nám představen jako zapšklý stařec vykořeněný ze své rutiny ztrátou manželky a nechytající se na moderní vlnu migrace národů do své intimní zóny osobnosti - která v jeho případě čítá pěknou řádku okolních bloků - se divákovi posléze otevírá při bližším poznáváním světa cizinců, jemuž zprvu ani nechtěl rozumět. Imigranti, kteří nejsou dost bohatí a v případě Thaa ani dost staří na to, aby v garáži schraňovali jakýkoli kus modelů vlastní pýchy a vědomí vlastního úspěchu zde zhmotnělých a hýčkaných v naleštěném Gran Torinu, se v kultuře odlišných tradic ztrácejí. Podobně je ovšem ztracen i hodný, zlý i ošklivý Walt, a jaké je jeho překvapení, když se oba dva tolik kulturně rozdílné tábory lidí nezačnou rozdělovat, ale obohacovat. Waltova skořápka neměkne, alespoň navenek, ale divák si všimne, jak moc se jeho svět proměnil a že by nebylo v lidských silách zůstat stejný bez viditelné odezvy. Eastwood si nenechává ujít sepjatost tohoto nově poznaného vjemu s jeho typyzovaným, zklasičtělým hrdinou DirtyHarryovského střihu, při níž i naplňuje jeho čestnou úlohu všechny dobré ochránit a padouchům to pořádně osolit. V samotném závěru ovšem nenechává Walt Kowalski promluvit sílu Magnum, ale svou snad ještě silnější vůli osobnosti a silné přesvědčení, ze kterých se pálí stejně dobře, i když zisk cti je reálně vyvážen ztrátou imunity střelce, dobře si vědomého své chvíle a smrtelnosti, které ikona neochrání. Gran Torino je tím nejlepším komorním snímkem svého druhu: je dostatečně přístupný a simplisticky čistý navenek, přitom hloubavý a jímavý zevnitř. Tvůrčím vítězstvím filmové legendy, která dokáže vyprávět o světu a sobě - ze světa a sebe.

Na vločce sněhové příběh se stal, kdo tomu nevěří, ať dívá se dál. Klasická pohádka dr. Seusse vypráví o nazelenalém Kdovíku, který jako jediný svého druhu neměl rád Vánoce. Ron Howard to asi přehnal s délkou filmu, která dala původně útlé knížečce až příliš velkou stopáž, a na filmu to je evidentní. Jim Carrey hraje s obrovským nasazením, jeho ztvárnění Grinche je pro mě důkaz, že i živý herec zvládne hektičnost gest animovaných postaviček, ale místy (hlavně zpočátku) se projeví nedostatek látky k vytvoření opravdu úchvatné podívané. Tu tak spíše reprezentuje velmi drahá výprava, která se snaží zachovat typický Seussovský výtvarný styl (tváře a mimika Kdovíků, neforemné budovy, zakroucený nábytek). Jádro filmu je však kouzelné. Příběh o tom, kterak se Grinch dozvěděl, že duch Vánoc se, i přes všechnu snahu, zničit prostě nedá, je tak lidsky hřejivý, až se divák sám přistihne, že též začíná tát. Střídání nadsazené mluvy s verši, pár opravdu povedených vizuálních vtipů a tuny typicky Carreyovského humoru nakonec zaručilo, že se z Grinche přes jeho chyby stal můj vánoční evergreen.

Komentář a odpověď uživateli Kvasekus (Při vší úctě ke všem uživatelům csfd nechápu jak někdo může dát tomuhle filmu víc jak jednu hvězdu...totální blbost!). Máte pravdu, dát Baziliškovi odpad! se tu přímo nabízí. Jenomže já si dovedu představit mnohem větší zhůvěřilosti, na kterou se dá v sobotu po půlnoci narazit. Ten film má špatný a nudný scénář, velice lacinou výpravu a příšerný úvod i nedbalé zakončení. Ale mezi těmihle extrémy se dá najít vědomí, že Hadí král je sešit televizní jehlou pro předem připravené (možná i natěšené) diváky Sci-fi kanálu na americké straně příjmu, že to tvůrci dobře vědí a že nejméně polovina toho všeho je zabrána v legraci s dekadentním potěšením z upřímného zbytečna, rámujícím objednanou tvorbu B filmů pro malé obrazovky. A proto mnohé odpuštěno. Proto jedna hvězdička za snahu a druhá (soukromá) za prodloužení večera do půl druhé ranní bez tisícerého zívání. Ps. Hodnota dvou hvězd tohoto filmu nerovná se hodnotě těchtýž dvou hvězd jiným filmům mnou udělených. Znám propastnou kvalitu, která Hadího krále dělí od "skutečnějších" filmů, jen jsem si zvykl předem odlišovat filmy s vznešenými, leč nenaplněnými ambicemi od těch, co ani žádné nemají a nikam se s nima netlačí.

Každý máme v sobě své démony, se kterými třeba zúčtovat. A Hannibal Lecter nikdy nenechává účet otevřený. To se naučil už v mládí. Snad producenti, snad sám Anthony Hopkins usoudili, že už dovršil věku, kdy by jako masový vrah Hannibal Kanibal mohl ještě něco nabídnout. Proto se rozhodli sérii i postavě samotné vlít novou krev do žil v podobě doposud nepříliš známého Gasparda Ulliela a stočit příběh do Hannibalových začátků, kde by řádně objasnili budoucí doktorovu touhu po lidském masíčku. Mrazivý prolog, vedoucí disputaci nad kanibalismem jako formou přežití vtiskne směr, kterým se budou filmové cesty snímku dále ubirat. A nutno dodat, že krom velmi působivých vražd jednotilvých provinilců a občasné efektivní uvolnění tempa u skvěle hrající Gong Li, se na něj dále navázat nepodařilo. V mysli mi pořád levituje myšlenka, že na nápadu Hannibalových začátků se dalo rozvinout daleko více, než nabídnutá v podstatě standardní cesta za pomstou, byť tentokrát v podání "hrdiny" bez jakýchkoli zábran. Gaspard Ulliel je v některých momentech opravdu působivý, ale v jiných se snaží napodobit stoický klid Hopkinsova protřelého zloducha a to moc ku prospěchu není. Rhys Ifans si ale svého zloducha nummer eins zahrál s chutí a my jej zato můžeme štastně nenávidět. Závěrečná pointa naštěstí dodává předchozímu řádění trochu smyslu, a tak v podsatě není důvod, proč nepřidat navíc tu jednu hvězdu.

Svět je je jen zástěrka a my krysami v bludišti. Muldera a Scullyovou nahradil elitní tým v čele s agentkou Dunhamovou a záhadné jevy hned nabývají na bizardnosti. Našla nová generace milovníků zapeklitých záhad další zlatou žílu? --- Ale nebuďme neféroví. "Fringe" rozhodně není "jenom" Akty X pro čerstvé publikum, ačkoli je potěšitelné, že někdo talentovaný toto místo zaplnil tak kvalitním seriálem, jakým se alespoň po mnou dosledované první sérii rozhodně jeví. Hranice nemožného je hlavně dalším evolučním stupňem na poli rozvíjejících se seriálových dramat Ameriky, které nabyde zvláštního významu, až fenomén Ztracených úplně skončí (respektive jeho epizody, nikoli nabytý věhlas - ale o tom jinde). Dílo, o kterém je tu řeč, má výborný základ - a sice scénář. Jednotlivé epizody začínají údernými otvíráky (některe opatrně řadím do zlatého fondu této disciplíny), jimiž diváka nalákají na události následující, které většinou svému příslibu z prvních minut bez problému dostojí. Je to díky výborné stavbě, která zcela dle logiky příběhu vede děj k těm nejzajímavějším událostem daného případu a přitom neopomene na důležitý úkol obohacovat postavy o dostatečnou psychologizaci tak, aby byla na potřebných místech zúročena. Tím může celý seriál začít fungovat ve své vlastní mytologii, ačkoliv jeden může namítat, že zatím je hlavní propojovatel stavu věcí načrtnut jaksi vágně, aby si tvůrci ušetřili práci - alespoň na začátku - s kompletováním do komlexního celku, které bude (musí být) v plánu v následujících řadách. Funkčnost seriálu je ale podmíněna jistou spoluprácí páně divákovou, který by si měl udělat čas a naslouchat radám a tezím profesora Bishopa, neboť jedině jejich přijmutím si může užit seriálu naplno (a tvůrci, až na pár výjimek, svoji fantazii kočírují s dostatečným rozmyslem, čemuž jsem vděčen). V současné podobě vzbuzuje Hranice nemožného vysoká očekávání, podpořená kvalitou debutové sezóny. A vřele doufám, že čtyři hvězdy se nestanou tvůrčí hranicí, pro tu pátou nemožnou...

1. sezóna: 100% --- 2. sezóna: 90% -- Dvě řady za mnou a převládající velká spokojenost, způsobená solidními herci, zamotanými, komplexními a přeci přehlednými zápletkami, a hlavně zajímavě nejednoznačnými (anti)hrdiny vedených smělou a nápaditou režijní prací. Mnohými předesílaného poklesu kvality se bojím jak čert kříže, jsem naň ale připraven a když nic jiného, přinejmenším polovina seriálu za můj věnovaný čas rozhodně stála. 3. sezóna: 70% --- 4. sezóna: 70% -- Problém druhé půle životního cyklu seriálových Hrdinů spočíval zejména ve faktu, že na začátku třetí řady vykročili špatnou nohou zmatečně uvedeným příběhem a z jeho přesycenosti se museli regenerovat poklidnou a tempařsky zásadně pozměněnou sezónou čtvrtou. Schopnosti hrdinů (i padouchů) byly až příliš různorodé a bylo jich mnoho na to, aby se dokázala udržet jednotná logická linka se soudržným zajímavým průběhem děje. Aby nebyly scenáristé tolik svazováni svým vesmírem, občas něco vynechali či si způsobili dočasnou zástavu paměti. Nevýhodou byla skřípající nekonzistentnost, která celý koncept táhla dolů do lehké nenáročnosti, výhodou pak neutuchající zábavnost a neustálá aktivita děje, která dala vzniknout i mnoha výrazným epizodám. Tvůrci se bohužel chytli do vlastní pasti, když u Villains i Fugitives nejdříve rozžehli příběh na plné obrátky a až poté pomocí flashback dílů zpětně dovysvětlovali, což vyvolalo pocit neobratnosti úchopu za záchrannou brzdu zataženou v nejvyšší čas. První půlka třetí řady navíc dala vzniknout překvapivě nezajímavému záporáku v podání Petrelliho táty, schizofrennním změnám názorů i stran psychicky labilní Elle (Kristen Bell) a slabší chvilku si prožil i jinak spolehlivý machr Sylar. Fugitives částečně věci napravovali lepším a důslednějším přístupem s propracovaným zázemím, jakožto i zajímavějším příběhem o soukromé válce "schopných" s méně schopnými, o to však zákeřnějšími. Samotný závěr obou polovin slavil vítaný návrat ke klasice prvních řad a k mé spokojenosti připomněl jejich nejlepší chvíle, což lze brát jako dílčí tvůrčí vítězství nad předešlými problémy Čtvrtá řada zaznamenala metodu postupně rozvíjených zápletek (často ob epizodu) a mimoděk i díky sníženému rozpočtu (korespondujícího s taktéž sníženou sledovaností) zchladila mé naděje na více epické zakončení, když byl postup někdy až mrtvolně pomalý a celé úseky mohly být efektivně zkráceny. Díky tomu se ale našel čas i na drobnější detaily a až nezvyklou, téměř statečně nediváckou soustředěnost na povahokresbu klaďasů i záporáků (bez šarměm překypujícího Roberta Kneppera a neselhávajícího Quinta by se Redemption zaseklo). Seriál znovu našel svou tvář v tématech o prostupující propojenosti (nad)lidí ve světle přání vystoupit z řady při boji za právo zůstat na svém, čímž naplno zdůraznil snahu Tima Kringa být Buffy Sommersovou dneší doby - něco o nás vypovědět a nevzdálit se přitom fantasknu. Heroes - jako celek - byl seriál, který s postupujícím časem prohrával souboj s vlastním potenciálem a na dlouhé trati se nedokázal účinně bránit všem nástrahám, kterým čelí scenáristé konstruující celosezónní narativy bez možnosti úlevy pod trestem vykázání do zapomnění. Vzhledem k tomu, že se i díky této složitosti s takovým typem seriálu budeme setkávat stále vzácněji, je třeba si Hrdinů vážit. Seriálové slabiny, stejně jako superschopnosti, přináší problémy. Ale někdy za to zkrátka stojí.

Počítače komplikují život i normálně, ale což teprv mít jeden spešl přímo v hlavě. Nechuckné, že? Po první sezóně "Chucka" si odnáším dobrý pocit z mírně nadstandardního seriálu, který si z námětu národně-agenturní špionáže bere to akčně zábavné a vyhledává kontrast excelentních profesionálů s jedním rozklepaným, byť (z pohledu agentky Sáry) roztomilým civilem, kterému superpočítač pěkně zavaříl nejenom mozek. Tvůrci se snaží být moderní, časté zmínky na Microsoft X-box a žertovné dialogy založené na technické hatmatilce napovídají, že je nám představena občas velmi nekompatibilní realita nedospělých "geeků" , kterým jejich svět ohrožují kreatury zvenčí, z nichž někteří od nich potřebují pomoc, jiní je jen chtějí zabít. Chuck je nepřekvapivě obvyklým užvaněným středem pozornosti, přičemž nejlépe funguje s nejistě chladnokrevným Caseym (Adam Baldvin), poté s nutně krásnou Sárou, ale pak už se galerie vedlejších postav poněkud rozplizává a další osoby občas spíše zdržují děj, než že by ho obohacovaly. Zatím se tedy zdá, že "Chuck" je mírně předpovídatelný lehký populár se zajímavými souboji a přestřelkami, s potenciálem růstu docela znatelným. Držím palce, ať se upgrade vydaří. -- První sezóna 80% -- Druhá sezóna 80% -- Třetí sezóna 70%