da-a

da-a

Lukáš Svoboda

okres Jihlava
Sand in your eyes


2 body

Moje komentáře

    • 19.1.2012  00:48
    Sherlock (TV seriál) (2010)
    ****

    1. Série: Studie v růžové: 90% Elegantní úvod do modernizované verze Sherlocka Holmese: hladší vypulírovaného skla, ostrovtipnější nabroušené břitvy a prozářený nápady jak vyprávět velmi vizuálním inovativním stylem. Co do pointy banálnější, génia uvnitř nezastiňující. --- Slepý bankéř: 90% Odvážnější a rozmáchlejší, vpravdě comicsovější a fantasknější, nikoliv však horší nebo nezdravě přehnané. Vztahy mezi postavami se prohlubují a metody vyšetřování následně formují. Šestáková hra světel a stínů Sherlockovi sluší stejně jako neony velkoměsta a komorní nálada. --- Velká hra: 70% Nezdravě přehnané, tentokrát ano. Toť prokletí sebejistého zakončení jinak výtečné minisérie, které před cílem vychrlilo až příliš hojného materiálu s překvapivě rychlou expirační lhůtou, kde pomatený Moriarty nemůže být jedním z kladů. Na jedničku zvládnuté řemeslné umění nenabízí zisk z investice divákova soustředění, protože nástup a výstup se ukončil a koleje příběhového spletence jsou neoblomně nalajnované, a zrovna při absurdním závěru bych z rozjetého vlaku vystoupil docela rád...

    • 17.7.2010  01:17

    Rodina a peníze nade vše. Lidké životy stranou, bude se přilepšovat rozpočet. Detektivně kriminální film s předními herci jedné z nejplodňejších ér francouzské kinematografie, jehož příběh, obyčejnější, ale dobře provedený a s klidem hlavního kápa rodinného klanu plynoucí, si umí si počkat na zásadní scény (vzájemé přitahování Delonovy postavy s vdanou Mariou a jejich smrtící katarze). Dobře využitá je i synchronizace obou stran příběhu do jednoho celku bez jakéhokoliv nadržování, částečně i proto, že žádná z postav nemá sympatický charakter pro přímý kontakt s divákem. Maličko tu ale chybí citelnější gradování, které by obohatilo celkový pocit z filmu o větší vnější výraznost.

    • 6.10.2009  14:31

    Rapem se vyzpíval ze hříchů svých i společenských. Je na vině krize osobnosti, působení středního věku, duševního stavu nebo zákeřné kocoviny? Warren Beatty způsobuje bolehlav svrchovaným i porobeným... a kdyby jenom jim. Námět. Byl to překrásný námět. Ta myšlenka, že by si žraločí senátor, využívající různých skulin vládního systému k prosazení své vlastí hamižné (z)vůle, najednou protrpěl syndrom vyhoření a následně začal mluvit pravdu, byla k nezaplacení. A pro Beattyho k neurežírování. Jaká škoda, že po slibném úvodu (který sice nic nepředvádí, ale ledacos nadějně naznačuje) se všechno zmarní ve snaze freneticky tepat do protirytmů červavého establishmentu prostřednictvím nekorektních výlevů a skandálních proslovů. VELMI odrazujícím způsobem, sluší se dodat. Čí byl nápad poslat Bulwortha do barů, aby zde podchytil dialekt a rytmus hip-hoperských songů, v jejichž stylu začně později rapovat své zásadní myšlenky světu. Bohužel jsou takto podávané kritiky nejen zcela neúčinné, ale na mnoha místech i nesrozumitelné a tak rychlopalné, že jakákoliv jejich pravdivost a síla zcela zaniká. Hloupost se postupně stupňuje, když je senátor navléknut do ohozu padnoucím teenagerskému potěru a jako takový už působí dojmem kompletního exota s pouhou těžkou krizí středního věku, což už zcela ničí jakékoliv ambice na sžíravou kritiku poměrů ve společnosti. A mimo té Skandál Bulworth už nemá co nabídnout, je nenápaditý, ukuňkaný, zdlouhavý a ke konci vysloveně otravný. Je to škoda, v podtextu mi pořád zní chytrost dílčích myšlenek, ubitých hloupou dramaturgií a směřováním. K celkově nesmyslné cestě tohoto senátora budiž poznámka, že ve skutečnosti by jej při první příležitosti příslušní činitelé urychleně chytli za flígr a jeho tah skončil dřívě, než by vůbec začal. To by bylo asi vůbec nejlepší.

    • 9.8.2009  23:56
    Slon (2003)
    ****

    Beethovenova skladba pro Elišku začíná zlehka, ale její tóny postupně těžknou. Experimentální režisér Gus Van Sant tvrdí muziku na motivy krvavé reality amerických středních škol. Nejprve jsem si myslel, že Slon bude velmi přímý film, jemuž budou dominovat jatka spáchaná na nevinných středoškolácích, a skrz ně se promítne kritika na nebezpečně snadnou dostupnost střelných zbraní pro americkou veřejnost. Jenže Van Sant se rozhodl být ve svých cílech důslednější a nečekaně osobním stylem mě už od úvodních titulků rafinovaně dosadil do kůže jedné z obětí (a že bylo z čeho vybírat: je libo vášnivý fotograf, syn alkoholika, zamilovaná dvojice, nafintěné anorektičky, tiše nehezká introvertka) a vyslal mne rovnou do epicentra filmu, školy, na kterou je nahlíženo z různých úhlů v několika protnutých časových horizontech, tedy menší mozaice, do které přesně zapadá každý díl skládačky - včetně samotných vrahů, pro které Sant nenachází potřebu vysvětlovat jejich motivy, stačí jejich ledově přesvědčené odhodlání. Právě upevňování pocitu "může to potkat i vás" liší Slona od emočně možná jadrnějších, ale třeba taky tezovitějších alternativ. Cílová skupina diváků ovšem může být filmem ohromena stejně jako znuděna, záleží i na očekáváních a preferencích. Závěrečná střelba je pak snímána s odstupem a naplno tak propuká tvůrčí náhled o životě, co se vleče poklidem, a smrti, naopak rychlé a pronikavé jako rána z brokovnice. Jenom proč se film jmenuje Slon, mi zůstane záhadou. Vždyť tam zatra žádný nebyl...

    • 21.10.2008  19:12

    Oh, počasí venku je strašný, ale oheň tak příjemný, a když není už kam jít, ať sněží, ať sněží, ať sněží! HOLLY, John si pro tebe už jde, ho, ho, ho! Rok 1988 přinesl na plátna nový prototyp akčního hrdiny, který se na scénu smrtonosných pastí připlete jaksi omylem, nikým nezván a nevítán. John McClane není neprůstřelný, krvácí fest, v nejnevhodnějších chvílích cynicky hláškuje, a přesto se dokáže probít větracími šachtami, spletitými chodbami, strmými střechami i zablokovanými výtahy až k arcizloduchovi a jeho kohortám, kterým s úsměvem na tváři zatíná tipce. Od té doby mnohokrát napodobované schéma, které ale už asi nikdy nebylo tak brilantně zvládnuto. Každý film totiž nemůže vlastnit začínající, entusiasmem nabitou hvězdu typu Bruce Willise, shakespearovského Alana Rickmana, ani Predátorovou džunglí zoceleného režiséra McTiernana. První Die Hard je základ každého věrného fandy bezskrupulozní akční podívané, která má takříkajíc koule, gradaci, hlášky i vysokou spotřebu hochů od FBI, aby se stala ukázkovým vzorem, jak tenhle typ filmu správně točit . Naštěstí i další Johnovy životní průsery se lekce originálu víceméně držely. Vánoce jsou k němu odjakživa nebývale štědré, do obličeje vybuchující, a já takovéhle dárky, ač je to třeba podivné, rozbaluji nejradši.

    • 24.1.2009  02:02
    Space Jam (1996)
    ***

    "Ten králík je vostrej!" Warner Bros. v pokusu navázat na králíka Rogera zapojují hip-hop i basketbal a slibují doslova trhlou zábavu. A vlastně proč ne? Není třeba Space Jamu vyčítat příliš zřetelný tah na brán(ici)u prostřednictvím nejslavnějších stájových postaviček a jisté basketbalové star, protože nenáročná zábava si žádá nenáročné obecenstvo a to by mělo být spokojeno, zejména sestává-li z mladších ročníků tak do 12 let. Film doprovází lahodný sountrack tepající přesně v rytmu dobových hitů, střih nabírá s přibývajícími minutami na obrátkách a roztomilé gagy se předhání v tom, které z nich budou třeskutější a vtipnější. Navíc Michael Jordan je sympaťák a sebe sama hraje přesvědčivě (díky němu ani nepoznáme, že jeho kolegou je zelené plátno - když tedy nebudeme moc zkoumat směr pohledu jeho očí). Polivčička tedy byla přihřáta na všech frontách, a kdyby v tom byl každý tak upřímný jako Bill Murray, kolik z nich bychom jen vzali na milost. Vzhůru na horu hlupců!

    • 20.12.2008  01:01

    A kruh se uzavřel. Anakin vyrostl, naučil se umění Jediů, přišel čas na zradu a život v temnotě. Aby naděje mohla vzplát, musí nejdřív pohasnout... Hvězdné války, to je život milionů filmových fanoušků shrnutý v šesti epizodách, lemujících nejen postupný vývoj filmové technologie, ale i náš, diváků, kteří nemají to srdce brát vesmír jako chladné místo bez života, ale jako prostor osvětlený žhavou stopou laserových mečů, ve svém žáru bojující za tu světlejší ze stran Síly, ať už je tím myšleno cokoliv. Nemyslím si, že by Pomsta Sithů byla dokonalá z hlediska vyprávění příběhu, vlastně ty nalepované scénky občas dost skřípou, ale ona sága (a historie) za tím vším jsou natolik mocné, že až opravdu přijde pád Jediů, v divákovi se cosi pohne. Star Wars vždy byly hlavně pohádkou, a byť odehrávající se před dávnými časy, v předaleké galaxii, jsou nám nyní mnohem blíž, než kdykoliv předtím. Tohle není naivita, nostalgie, či sentimentalita. Je to poslední důkaz kouzelníka Lucase, že film může zanechat velmi silný dojem i přes ta nejjednoduší pravidla. Nač hluboké filmové rozbory a dalekosáhlé alegorie. Ve své složitosti prosté, v patetičnosti opravdu dojemné a v melodramatičnosti skutečně tragické Hvězdné Války tímto naposled naboostovaly nadsvětelnou rychlost a staly se nadčasovými. Zanechaly poselství , že Dobro může být oslabeno, ale ani sebemocnější Zlo nemůže vládnout navěky. Jediové a Sithové tu s námi budou vždycky, jde jen o to, jestli je vůbec rozeznáme...

    • 17.7.2010  03:46
    Status: Nežádoucí (TV seriál) (2007)
    ****

    Smrt je mistrovská práce. A profesionálové se cení, i když jsou na nucené dovolené a mají status nežádoucí. Tenhle seriál na obrazovce ale chyběl. Konečně sympatický hrdina, který bere diváka jako sobě rovného a ve svých komentářích ochotně poradí, jak někomu pěkně znepříjemnit život a přežít, což se hodí, až se taky staneme agenty na černou listinu odepsanými. Zkrátka, už způsob prezentace je neobyčejný a uživatelsky přátelský, doplněný o populární finesy s kamerovými filtry a roztříštěnými obrazovkami, ženoucí filmařskou stylařinu k hodně vysoko položené laťce. Poté, co je přístup navolen, nastává rafinovaná hra s dobře vybranými zápletkami, obvykle spočívajícími v úkolu pomoct někomu společensky velmi nízkému při boji s někým hodně vysokým (a obvykle dobře vyzbrojeným). Hlavního hrdinu navíc doplňují tak výrazné vedlejší postavy (skvělí Bruce Campbell a Gabrielle Anwar), že jejich vzájemnou interakci při akci i legraci je radost sledovat. Fakt, že se Burn Notice opírá o reálný svět a nachází v něm hojný materiál k neméně realistickému (ovšemže jinak fiktivnímu) provedení, se ocení zejména ve chvílí, kdy si divák uvědomí, jak inteligentní hru to s ním tvůrci hrají a že pevné základy i menší drobnosti nejsou vůbec banální. Kromě toho je Status: Nežádoucí vtipný i ostrovtipný, rychle ubíhající a přitom elegantní a řemeslně na jedničku zvládnutý. Prakticky jediný důvod, proč nedávám absolutní hodnocení, je podobný jako u naprosto odlišného 30 Rock - a sice jen pouhá rezerva pro případ, že v dalších sériích bude ještě lépe. Věřím, že bude.

    • 12.10.2009  23:29

    Je načase poskládat si barvičky a omalovat celovečerák. Proslulá bojová série nebere zajatce a dere se na filmová plátna skrz smích i pláč strnulých diváků. Generál M. Bison vždy věděl, jak si správně podmanit lidstvo. Problém se Street Fightrem je jediný, zásadní a následující: je prakticky nezadaptovatelný. Ačkoli je ve videohře (zde konkrétně SF II) příběh stručný a jednoduchý, nelze mu upřít jeho použitelnost a působivost sloužící hernímu médiu jako doprovodný recitál pro argumentaci tlačítkových přesdržkovek vhodnou i v rámci rozšiřování mytologie do případných dalších dílů. Jako takový by snad byl vhodný pro stylovou krátkometrážní anime verzi (což také existuje), ale jako hraný bojový film pro nedůvěřivé (a chyby nepromíjející) široké publikum? Spoluscénárista prvních dvou Smrtonosných pastí Steven E. de Souza se o to pokusil... a výsledek byl dobrý, lepší, než bych kdy očekával. Důvodů je vícero: pro svůj záměr tvůrci využili asi jedinou trochu nosnou linii rivality dvou na smrt znepřátelených postaviček a letmo nadhodili prostor občanské války jako místo alespoň okrajově spjaté s nějakou realitou. Co je důležitější, propůjčený materiál dokázali dostat víceméně celý pod kontrolu a vznikl tu tak obrovský prostor pro vlastní sebeironii, sebeparodii, parodii žánru a koneckonců i zlehčování hry samotné. Což je velice nebezpečné, protože se tak snímek nebude líbit valné většině fanoušků (kteří stejně asi nebyli zvědaví na amerikanizované podání výrazně japonsky stylizované hry - a Poslední boj je o opaku rozhodně nepřesvědčí) i diváků normálních (ne, tohle opravdu není další konvenčně akční vandammovka) Naopak, film je ozdobený takovou mírou vtipných, pozérských, megalomaniakálních či předlohu upomínajících detailů (např. Bison má ve svém budoáru nástěnnou malbu parafrázující dílo jistého masového vraha, herci v jistých chvílích přejdou nachlup přesně do módu svých postav a předvedou své proslavené pohyby, o počtu jejich (cameo)výskytu v celkovém úhrnu nemluvě) a navíc Jean - Claude Van Damme a Raul Julia si své role náramně užívají, hláškují ostošest a nutí mně, abych si to vše užíval s nimi. V rámci objektivity sice letmo přiznám, že struktrura scénáře je samozřejmě dosti hloupá, tempo občas nevyvážené, některé věci zhola zbytečné (linie o "supervojákovi"), výprava místy velmi laciná, nezasvědcený divák si spousty narážek na interaktivní verzi SF nevšimne ani všimnout nemůže (a já se nepasuji do role znalce předlohy, vlastním pouhé dva kousky z dnes již velepočetné série) a ta všeprostupující dialogová šílenost a přehrávanost může jednoho ziritovat mírou vrchovatou... ale na druhou stranu - co je mi vlastně po tom. Kdo to řekl, že filmy podle videoher musí být v nezvráceném slova smyslu povedené. Naštěstí zvráceně můžu a budu vždycky tvrdit, že Street Fighter: Poslední boj byl a stále je můj oblíbený. A vůbec ne jako nějaká provinile trapná guilty pleasure, jako že se Bison ksakru jmenuju.

    • 18.12.2008  00:25

    Měl sílu zbavit vesmír zla a bezpráví, jenže zmizel a lidé se naučili více nehledět na oblohu v naději. Nyní se ve velkém stylu vrací zpět na Zem a to přesně v hodině dvanácté. Lex Luthor má plán a Bryan Singer důkaz, proč svět potřebuje Supermana. V pořadí pátý celovečerní film o Muži z oceli zdaleka neměl tak vřelé přijetí, který je u velikánů jeho typu při premiéře očekávané. Ani já jsem na první shlednutí film nijak nemiloval, připadal mi pomalý, málo efektní a na své velkolepé téma poměrně decentní. Ale hned druhá projekce mi otevřela oči dokořán. Jeví se mi neuvěřitelné, že Singer našel odvahu v roce 2006 natočit Supermana se stejným citem a pokorou, jako by schraňoval starou antikvarijní vzácnost a byl si dobře vědom její ceny. A tak Superman se vrací nemá s Donnerovým originálem společnou jen hudbu a úvodní titulky. Působí to, jako by se těch třicet let nikdy neudálo a pravidla, zavedená ve filmové minulosti, byla stále platná a aktuální. Čili hlavní hrdina je stále bez vážnější charakterové vady, Lex Luthor chce ničit lidské pokolení ihned po snídani a bez kryptonitu si protivníci na modročerveném hrdinovi nic nevezmou. Singer, ačkoli natáčel za velké peníze (které se neprojevují neustále, ale když trik, tak výborný), se nenechal přemoci tíhou vloženého kapitálu a do nového Supermana vložil cit, rozum a komiksovou poetiku, čímž zrenovoval památku posledními snímky docela poničenou. Brandon Routh je důstojným nástupcem Christophera Reeva, Kate Bosworth má charakter a Kevin Spacey je ve vrcholné padoušské formě. Všechno je tak, jak má být - a ještě o něco lepší. Superman se tímto nenavrací do doby lehkosti a nevinnosti, neboť v ní nikdy nepřestal být. Je příjemné, když divák může zjistit totéž i o sobě.

    • 29.3.2009  22:40
    Svědomí Denisy Klánové (TV film) (2009)
    **

    Josef Klíma o pohybu na ostří nože podél hranice beztrestnosti. Je český občan potenciální obětí nezletilých delikventů a špatných zákonů? Svědomí Denisy Klánové mohlo přilákat diváky námětem, neštítícím se vyhraněného pohledu na problematiku trestní odpovědnosti mladistvých, pro nějž neváhá zapojovat i nepřehledné prostředí poslanecké sněmovny a osobní problémy zúčastněných. Ovšem po prvních minutách je jasné, kam tahle hra povede a co si divák vezme za ponaučení. Není přitom a priori špatné, co se Klíma snaží říct, ale jeho scénář bohužel postrádá ducha opravdovosti, tedy cosi, co neklouže jen po povrchu věci (a co se nedá vysuplovat dialogem Vlasáková x Schmitzer), ale naopak se do komplikovaného problému zavrtává a objevuje nečekané skutečnosti a souvislosti. Jenže to by Klíma nesměl mít ve věci již předem jasno a děj nesměřoval k jednostrannému vyústění, které totálně pohřbívá předchozí snahu o drama a prediktuje autorem až příliš chtěný závěr (záměr). Nechápejte mě špatně, já jsem v zásadě taky pro snížení odpovědnosti na 14 let, ale jakýkoliv snímek, který touží být seriózní sondou do oné problematiky, by se měl vyvarovat účelového scénáře, který krom občasných zajímavých myšlenek postavám podsouvá hlavně stereotypy, které mají suplovat skutečné rozbory, a - když to musí být - i společenská řešení. Jako by celá naše politická scéna, zákony a jejich skutečné dopady na život samotný byly příliš kolosální téma na to, aby Svědomí vůbec mohlo pomýšlet, že jej v jeho vážnosti a komplexnosti správně a záslužně zachytí.

    • 14.6.2009  11:31

    Kolik šílenství poznáš, tolikrát si člověkem - aneb Adrien Brody cestovatelem napříč zákrutami ochablé kůry mozkové a zrádným drogovým výtažkem zachraňujíc jeden budoucí život ve jménu vzácné normality. Svěrací kazajka je ve své podstatě již dříve objeveným, snad mírně vylepšeným žánrovým filmem typu Frekvence, jen obestřený slušivým a navnazujícím, záměrně lehce zmateným kabátkem, ve kterém se dává důraz na uzavřený, introvertní charakter hlavního hrdiny, který ožívá až při dotyku s budoucností a jednou smutnou ženou, kterou se rozhodne zachránit. Celým filmem též prostupuje i motiv postiženého chlapce, který se dočká velmi citlivého vyústění a zapadá do série pohnutých momentů, jimiž Svěrací kazajka, sice ne mnohokrát, ale přeci jen oplývá. Zásluhu na tom mají i herci, neboť Brody ví, jak tenhle netradiční typ postav udělat zajímavým, o Keiře Knightleyové a (nezapomenout!) Danielu Craigovi s Kristoffersnem nemluvě. Díky dobře stavěnému scénáři, který rafinovaně pracuje s náznaky a dlouho nechává diváka tápat v jeho nitru podobně, jako se Jack probírá tím svým, jsme do děje vtahováni čím dál tím hloubš. Ovšem nakonec snímek přeci jen pustí otěže a v poslední třetině už o překvapení tolik nejde, načasilo se na silnou, leč místy očekávanou katarzi. "Musím naplnit svůj osud" pravil smířený Jack Starks a ani se neobtěžoval utíkat, jako by celý život nedělal právě to. Byla to zajímavá cesta, a kdo v zamrzlých lesních tundrách nepookřál s ním, radno doporučit komfortní svěrací kazajku, aby si dopřál svou vlastní dávku blahodárného šílení. Je to zážitek, ale pamatujte, že bez předchozího uklidnění jádro pudla nikdy neobjevíte. A to by byla docela škoda.

    • 21.10.2008  19:11

    Kdo by si pomyslel, kolik toho může změnit jeden pouhý telefonát? Novinářský agent Stuart Shepard vede hovor, který mu otřese životem v základech... Jakým slovem označit film, jehož základní, a v podstatě jediná dějová linka se točí okolo jedné budky a jednoho volaného? Odvážný? Nesmyslný? Nudný? Přelomový? Vzhledem ke kvalitám, kterými výsledný film nabeton oplývá, a formě, kterou těžce nevyrovnaný režisér Joel Schumacher nečekaně momentálně disponoval, se nejspíš jedná o těžko opakovatelný filmový zázrak, který má svůj smysl, alespoň pokud se zaposloucháte do dialogů, které spolu vedou čím dál zoufalejší (rozumějte znamenitější) Colin Farrel a tím více mrazivější hlas Kiefera Sutherlanda. Zjistíme totiž, že se jedná o příběh restartu morálně nevybaveného floutka, který je po dobu 80 minut konfrontován s veškerými svými hříchy a následně nasměrován na správnou cestu. Co na tom, že u toho teče krev a výsledek je do poslední chvíle nejistý? Když zvoní telefon, měl by se radši zvednout.

    • 24.1.2009  00:44

    Úsměv od ucha k uchu. Anarchie klepe na dveře, Batmanův symbol se rozpadá. Joker nám přišel ukázat, kdo že skutečně jsme a co si zasloužíme. Jen žádné vážné tváře - koneckonců, co nás nezabije, to nás zešílí! Když jsem před časem viděl Batmana začíná, liboval jsem si, jak Christopher Nolan dokázal najít nový, neotřelý, přitom myšlenkově netriviální pohled na téměř 80 let starou komiksovou postavu. Uvedl v život charaktery, vtiskl jim určitý směr a jeden z nejlepších komiksových filmů byl na světě. Ale nemohl jsem ani tušit, do jak hloubky chce u Batmana dojít v jeho pokračování. Kdo by do Temného rytíře řekl, že při zachování téměř všech znaků komiksově mainstreamové podívané se všemi detonacemi, volnými pády a záchranami rozebere v druhém filmovém plánu takřka na kost Batmanův vesmír (a vlastně i Batmana samotného) tak efektivním způsobem, že se mi ruce chvějí ještě v moment, kdy píšu tenhle komentář. Nadchla mne především myšlenka společnosti, která, když nejde vše podle plánu, boří své zaběhnuté hodnoty ve snaze sobecky se chytit záchraného kruhu, přičemž lhostejno, že tomu, kdo nám jej hází, můžeme být přímo "smrtelně" k smíchu. Nejen z tohoto důvodu se postava Jokera, Heathem Ledgerem zahraná magicky uhrančivým způsobem, stává jednou z nejcennějších v současné dekádě kinematografie. A co víc, i všechny ostatní postavy dodávají příběhu přesně tu ecenci, která film ještě více obohacuje. Harvey Dent se stává tragickým hrdinou, obětí nadějí, že byl v Gothamu ten nejlepší. A pak je tu samotný Batman. Ačkoliv díky množství postav nemá tolik prostoru jako v předchozím filmu, Temný rytíř je především o něm a jeho skutečné úloze pro gothamské obyvatelstvo. Ve světě, který potřebuje Jokerem tak násilně uzmuté ideály a vzory jako sůl, bere na svá bedra všechnu temnotu zdánlivě čistého dobra. A v tom je skutečná síla Temného rytíře. Jakékoliv chyby, které snímek obsahuje, odvlaje Batmanův plášť do mezí zapomnění. Tohle je film, na který se nezapomene, tím spíš, že byl naštěstí celosvětově tak úspěšný. Jen jednoho se bojím... aby případný třetí Batmanův film nesešel na scestí. Kdo by nás pak, volným pádem padající, pevnou rukou na poslední chvíli zachytil?

    • 11.8.2012  12:50
    To (TV film) (1990)
    ***

    Po třiceti letech do města Derry ve státě Maine opět přijel cirkus a Robert "Bob" Gray má v rukávu nové triky k předvedení. Nová generace dětí je ale něčím speciální... "To není mistrovským počinem a ani neaspiruje na to být nejdůstojnější adaptací Kingových knižních biblí. S televizní produkcí v zádech a kvalitními herci v popředí servíruje předtím i potom neslavný Tommy Lee Wallace přesto svoji hvězdnou chvilku, když pěkně po Carpenterovsku režiruje hezky vyzobané rozinky pamětihodných momentů předlohy v přijemně neafektovaném duchu a nenákladně starosvětsky. Nevyhnutelně tak "To" očesává o hned několik dimenzí, v knize do mystična a nadživotní osudovosti dovedených, na druhé straně ale s přehledem ilustruje potenciál látky, která by ve svých ambicích vystačila na trilogii celovečeráků či pár sezón vysokorozpočtového seriálu. Velmi dobře je podchycen fyzický základ "Toho" - Tim Curry je jako Pennywise ikonický, střet s bílou hmatatelnou září dětí ve stokách symbolický a finální představa oživlé noční můry v podobě pavouka se zářícím srdcem překvapivě dobře trikově sestříhaná. Navíc - podobně jako v knize - jsou obě části (dětská a dospělá) vystavěny tak, aby oslovovaly svými metodami právě kýžené publikum a nacházeli v nich témata jako počínající pocit zodpovědnosti a prahu dospívání, stejně tak i ztrátu iluzí a neochotu k přehnaným fantaziím. Divák knihy neznalý nepochopí, proč se klaunovy oběti "vznášejí" ani proč jako dospělí musejí vstoupit do brlohu skrze dveře zvící velikosti trpasličí nory - ty jsou tam jako úlitba Kingovým čtenářům, kterým ale nemůžou přinést více než rozvzpomenutí se na epickou knižní verzi, kde působily o sto procent patřičněji. Ono se totiž velmi těžce bojuje proti nejsilnější čtenářově zbrani - jeho vlastní představivosti. A právě na to dojíždí jinak velice solidní Wallaceovo snažení - ve filmu nemůžete s dostatečným zadostiučiněním zobrazit boj s bytostí, která imaginací děsí a jí se živí, světy a dětí požírající.

    • 30.1.2009  15:03
    Truman Show (1998)
    ****

    Přišel na svět, aby jej bavil. Jen se to neměl nikdy dozvědět. Grimasy Jima Carreyho jako trademark šíleného režiséra šílené full-time show. Fenomén reality show přišel do Čech vlastně až s Vyvolenými, ale na Západě jel byznys na plné obrátky již drahnou řádku let předtím. Možnost nahlédnout do životního stylu jiných byla vždy velkým lákadlem pro masy zvědavých divaček a diváků, z pohodlí domova utvrzení, že si přece jen žijí lépe než ty pitvořící se nuly na obrazovkách. Jen jedna věc mohla celkový dojem pokazit - účinkující věděli, kde a proč jsou a co jim soutěž nabízí. Nebyla to skutečnost. Nebyl to Život. Nebyla to Truman Show. Režisér Christoff je génius (vlastně Peter Weir je génius). Svět, postavený v ateliérech mocného Hollywoodu (jako jedna ze staveb, kterou lze vidět i z vesmíru), nemůže přinést Trumanovi pravé štěstí, když je obětí na milimetr přesně vypočítaných emocí. Je vězněm svého vlastního života, obklopen tolika lidmi a paradoxně právě proto bytostně sám. K čemu hřiště velikosti přístavního města, když skutečná není ani málá píď? Peter Weir tak vyčítavě pokládá ruku na rameno těm, kteří reality show tvoří a únosné nápady jim už hrozí vyschnutím, i nám, divákům, kteří by někdy udělali lépe, kdyby lidské osudy nenechali určovat těmi věcmi na baterky, až hrozivě správně nazvanými "ovladači". Truman Show je vícevrstvá, silně tragikomická podívaná, která ve své absurditě skrývá nečekaně opravdové pointy, stejně jako i čistě technickou otázku, jak by asi snímek vypadal, kdyby se divák pravdu o Trumanově světě dozvídal až spolu s hlavní postavou. Byl by film překvapivější a více by šokoval, nebo by se naopak minul účinkem? Čím více nad tím přemýšlím, tím víc jsem rád, že se vůbec něco jako Truman Show natočilo. Že už vlastně není co objevovat? Naštěstí to byla jen lživá filmová replika...

    • 3.5.2009  22:57
    Vrtěti psem (1997)
    ****

    Aby americký prezident nebyl přistižen se spuštěnými kalhotami, musí být spuštěna akce ještě větší. Mnohem větší! Robert de Niro a Dustin Hofman vrtí společností za zvuků národopudné hudby o hollywoodských hodnotách. Vrtěti psem je mírně schizofrenní dílo o médii prostoupeném světě, kde ten, kdo v rukou nedrží strakaté koťátko, nikdy nemůže být stoprocentě srdceryvný a kde krize bývá zažehnána kašírovanou "mega"krizí, alespoň na nezbytně nutnou chvíli. Příběh, ve své podstatě podobně neuvěřitelný jako albánská válka sama, přesto dokáže zachytit kontury naší víry v informace, stejně jako (filmem zprostředkované) přirozené pochyby o podezřele křiklavých zprávách. Ovšem tato obojakost se dotýká i filmu samého: postava režiséra utvářejícího za pomoci moderních klišé kontrolovaný chaos se mísí s režisérem skutečným, který svým nenápadným vedením odmítá používat jakékoli hollywoodské chytáky, aby se tím vymanil ze zorného pole terče, do nějž pevnou rukou cílí. Herečtí představitelé (krom výše jmenovaných zejména Anne Heche) odvádí svůj běžný standard, čímž míním do postav se vcitťující excelentní práci, což zaručuje bezchybný tah až do mrazivého finále. Film Barryho Levinsona (natočeného podle knihy Larryho Beinharta American Hero) je usměvavým šťouchancem do hejna potrefených, kteří si svou existenci ospravedlní stejně samozřejmě jako ti instalatéři, kteří dokud něco nezpackají, nic nám tu nesmrdí. Dokonalé iluze - kde bychom bez nich jenom byli...

    • 25.9.2010  03:26
    Vy nám taky, šéfe! (2008)
    odpad!

    Delegrace. Nevtip. Odhumor. Bezzábava. VYSRANDA! Zákeřnost při psaní jakéhokoliv komentáře, kritiky, recenze či jiného slohového útvary zabývajícího se hodnocením filmové tvorby spočívá v tom, že pokud ve filmu něco funguje tak, jak má, tak to většinou nevyčnívá z řady a stává se pro nás samozřejmostí. Samozřejmostmi, které jsou snadno k přehlédnutí a které vyvolávají pocit, jako by byly zmáknuty levou zadní s absolutní lehkostí, povinně kvalitní prací, kterou si snad nikdo nedovolí zazdít. Od technických záležitostí, k nimž patří hudba, kamera, střih nebo využití filmových prostor, přes práci tvůrčí (vedení herců, dialogy, uvedení a zakončení scény, řazení scén za sebe, pointy) po vyložené specialitky, bez nichž se snímek nutně rozpadá (tempo a gradace příběhu, důraz na detail, smysl celku, smysl detailu v celku a mnoho, mnoho dalšího). Že to vše dá každému fimařskému týmu hodně zabrat a samozřejmostí to zdaleka není, začneme vnímat až ve chvílích, kdy něco z toho přestane fungovat a jako písek v pístu obrovského soukolí začne drhnout a pocit dokonalostí nenávratně prchá v hořké deziluzi. Děje se to, musí se to dít. Tvůrčí práce má svou hodnotu právě proto, že výsledek není nikdy jistý a je tolik rizik, tolik neznámých, co na umělce číhá a kterými musí projít, chce-li v umělecké tvorbě nadále působit. Přirozeně, každá bitva nemůže být vítěznou. Jenže exces, kterého se tým pod vedením Martina Kotíka dopustil při výrobě komedie Vy nám taky, šéfe! je pro mne pamětihodným bohužel právě tím, že je mým prvním shlédnutým filmem, ve kterém nefunguje zhola, zholA, zhoLA, zhOLA, zHOLA, ZHOLA NIC z výše popsaného. Což je smutným a nezáviděníhodným unikátem, tím spíš, že vzniknul v českém prostředí. Jedním z pilířu neumětelství byl scénář, druhým, mocně podpírajícím, pak režie. Dílo Petra Nepovím(a) má tu vlastnost, že v ní naprosto chybí vtip, což je v komedii dost zásadní problém. A tím nemyslím, že by se vtipy nedařily, ony tam nějak žádné nejsou. Nijak nezačínají, nijak nekončí. Z každé scény, každého dialogu je cítit bezradnost ke zvolené látce a nedostatek talentu, jak scénář koncipovat tak, aby z nadějného námětu bylo vydobyto něco, co by bylo hodno vyprávění, nebo na co by se - lakonicky řečeno - alespoň dalo dívat. Tuto prioritní neschopnost doplňuje ztuhlost Kotíkovy zmarněné režijní práce, když ani teď, ani v předchozích snímcích nedokázal své, často slavné a dříve prokázaně schopné herce ždímnout o více než jen o podprůměrný výkon (což se bohužel stalo i kdysi živelné Ivě Janžurové). A tak je divák např. svědkem scény v hospodě, jejít obsah je líčen slovy: A: To s tím šéfem je blbý co? B: Jo. A: A co s tím? B: Nevím (upiju pivo a tvářim se otráveně). Smysl? Nulový. Vtip? Ani ťuk. Idea? Není. Takových scén je ve filmu většina a všechny smrdí vzduchoprázdnem, jen čekajícím na někoho s nápady, kterým by jej vyplnil. Zřejmě nejhorší je pak Kotíkova práce s očividnými neherci (Dominika Kadlčková, David Kraus), na nichž je názorně vidět, že nedostali žádné vysvětlení, jak na place nepůsobit nešťastným dojmem opuštěných káčat, což je dehonestující úloha pro všechny zúčastněné. Spousta scén se odehrává v naprosté křeči a sterilitě, kdy se kamera ani neobtěžuje měnit své úhly a třeba takový Jiří Langmajer je ve dvou odlišných scénách ve stejném bytě v rozmezí cca dvaceti filmových minut snímán v totožné pozici z identické strany, jako by nikdy z toho pokoje neodešel! Ve výsledku je tak Vy nám taky, šefe! mým prvním uděleným odpadem! a nově mým ustanoveným mementem pro všechny shlédnuté filmy minulé i budoucí. Jako taková je jeho cena nevyčíslitelná. Tak aspoň něco, šéfe.

    • 31.5.2009  22:03

    "Ať už máš barvu kůže bílou nebo černou, na hřišti máš stejně povoleno cedit pro tým jedinou: červenou!" Militantní taťka Denzel Washington vede své hochy drsnými zápasy ve stejně drsné době. Sportovní dramata, toť materiál pro americké filmaře, nejlépe když je smíchaný s nánosy retro nostalgie a špetičkou komedie. Filmů uvařených dle této zaručené receptury jsou celé tuny a komu se (ještě) nezajídají, ten si na nich pochutná. Třeba i na Titánech, kteří vyrukovali s obdobím seizsmického vychýlení sympatií společnosti sedmdesátých let i k rasově pestřejsím spoluobčanům, kteří tehdy neměli na růžích ustláno ani za branami střední školy. A právě tohle podhoubí čile bují jinak mírně prefabrikovaným příběhem, ve kterém se ty nejlepší herecké výkony nepodávají charakterním šepotem, ale naopak pěkně od plic a s barytonem. Washington to pochopil a nabízí fascinující náhled na nemilosrdného, leč sympaticky odhodlaného kouče, který historií zahýbe víc, než si sám zprvu myslel. Škoda proto, že Will Patton zůstává (vinou nediferenciovaného scénáře) mnohdy až na druhé koleji a má tu sotva dvě tři zajímavé scény. Ve filmu dochází na oblíbená klišé, ale je v něm i něco opravdové lidskosti, která napovídá, že se Vzpomínka na Titány bude řadit k těm lepším filmům o týmovém duchu stmelených sportovců. Na druhou stranu takové Velké vítěžství Penny Marshallové má člověčiny tolik, že půjčit alespoň část svého kouzla tomuto filmu, byl by z něj srdcař k pohledání.

    • 20.10.2008  17:05
    Věc (1982)
    ****

    Umí tě to napodobit - a umí tě to zabít. Jsou Věci mezi nebem a zemí, co by se k ledu dávat neměly, neboť ani zde nejsme před nimi v bezpečí. Na jižním pólu ještě nikdy nebylo takhle horko. Díky bohu za Johna Carpentera. Díky němu jsou horory opět o něco temnější, krvavější i bizardnější. Byť jeho režisérská kariéra doznala v 90. letech nemála šrámů, i kdyby nenatočil nic jiného než Věc, bude to víc než stačit. Jeho typický minimalistický styl, který mě tak rozladil u Halloweenu, jde tématu vetřelce počítajícího s proměnnými efektivně na ruku a dává mu zvlášt hutnou atmosféru nedůvěry, paranoie a strachu. Carpenterova nezúčastněná režie jakoby evokovala pocit, že ani samotný tvůrce si svými postavami nemůže být jist, a pohled Kurta Russela, zbaveného pod nánosy sněhu a ledového větru téměř vší hvězdné slávy, zanechává jak pocit nejistoty, tak i bezradnosti. A triky, to je klasika. V momentě prvního odhalení schopností nepřítele jsem byl chycen v pasti tvůrčí kreativity, z nichž bříško zakousávající se do rukou lékaře či hlava odtržená od těla a směle cupitající na svých nových pavoučích nožkách je jen třešničkou na dortu zvrhlých potěšení hororového milovníka. Plus nádherně balancovaný konec se zneklidňující pointou pro dokreslení smutné balady o rozprášené posádce výzkumné stanice, smíchaný s rytmicky těkající hudbou Ennia Morriconeho. Snad jen závěrečný souboj mohl být trochu delší a propracovanější. Samozřejmě, ne každému musí brutalita spojená s jakýmsi "odlidštěním" (pro žánr poměrně netypickým) vyhovovat, ale pro ty mám malé doporučení přímo od MacReadyho: Why don't we just wait here for a little while... see what happens...

    • 28.6.2009  21:42

    Ten den měl Jarda narozeniny a ten den potřeboval důchodce Jindřich svézt. Ten den obživla noční můra všech taxikářů. Až Viktor Preiss s Janem Dolanským skončí, ještě se uvidí, kdo vlastně bude komu za co platit! Martin Kotík nemá u spousty diváků zrovna nejlepší pověst - jeho debut Pánská jízda je smýkán pomluvami a Vy nám taky, šéfe, provází pověst hanebné celovečerní reklamy. Jeho druhý počin s příhodným názvem Všechno nejlepší!, jsem tak bral jako testovací prostředek pro průzkum terénu. A ano, pověsti nelhaly. Film je plný problémů, od slabounkého scénáře až po nejapnou režii, na kterou to dotáhne každá dobrá televizní produkce ať už veřejnoprávních, nebo komerčních stanic. Pro snímek, profilující se jako celovečerní, je to docela ostuda a taky znak, kam se ubírá směr naší komediální tvorby. Tahle tvůrčí impotence se podepisuje na všem (a toho všeho stejně tolik není), a - což je nejhorší - i na Dolanským s Preissem, jediných potenciálních záchranných brzdách, kteří podávají zplihlé výkony hluboko pod hranicemi svých možností a dokonávají tím dílo zkázy. Film má minimum smysluplných dialogů, zajímavých záběrů, chemie i atmosféry. Jeho postavy jsou nesympatické a rádoby oživující zvraty (jako ten o Jindřichově manželce) zavání na hony dopředu a jsou tímto celé k ničemu. Naštěstí se situace v posledních deseti minutách trochu zvedá a na tvůrcích je alespoň vidět, že věděli, kam chtějí s příběhem dojít, čímž dodali snímku alespoň mírnou dávku smysluplnosti. To nic nemění na tom, že se Kotík zatím profiluje jako český Shawn Levy (Noc v muzeu, Růžový panter), který taktéž potenciálně zajímavé náměty ubíjí svou těžkopádnou neinspirativností. Ale třeba to chce jen čas - třeba se talent pracně vysoustruží a Kotíkova režijní schopnost nakonec propukne naplno. A když ne, tak ten samý čas alespoň zhojí jizvy na mém zraku po filmu zanechané. Ale když to musí být, tak všechno nejlepší.

    • 20.10.2008  17:17

    Dobro v člověku někdy bývá ukryto pod velmi tlustou slupkou. Appeal Toma Shadyaca, abysme probůh nepřivedli na svět své Buddy Lovy. Remake stejnojmenné komedie z roku 1963 spojuje hned několik typů žánrů a humoru. Romantická komedie(láska mezi profesorem a profesorkou) je střídána s buranskou (profesorova rodina), nebo typicky pro černošské publikum (Buddy Love). Humor dokáže být něžný stejně tak jako hrubý, tichý i křiklavý a bohužel i vtipný a nevtipný. Protože jednotlivosti této komedie, kterou vyzdvihuje jen vynikající Murphyho výkon, dávají dohromady tak neforemný celek, není se co divit, že závěrečné resumé je jen výkřikem ze scénáristické nouze. Není možné tady kritizovat jednotlivé typy použitého humoru, ale jejich destrukční vyznění na film rozhodně ano. Přesto jej můžeme mít rádi. Ty části, které nám divácky vyhovují, je třeba ocenit alespoň dvěmi hvězdami.

    • 19.4.2009  14:33

    Se sveřepým výrazem kráčí sošný Steven tesat mocné rány, tentokrát mečem do srdce japonské Yakuzy. V nenápaditém akčním žvatlání o expertu, kterého bohužel stále Těžko zabít. I když jsem byl kdysi nenápadným příznivcem Seagalových akčních jednohubek, odvrátil jsem od jeho tvorby zrak v momentě, kdy se mi jeho jednotvárný výraz začal přejídat v Tajném agentu Jacku T. Soudě podle jeho orientální exkurze - dobře, moc dobře jsem udělal. Nevím, zda Země krvavého slunce jej náhodou nezachycuje v jeho nejslabším momentu, ale pokud existují i horší, Steven se stal hrozbou hodnou zbraní hromadného ničení. Vlastně mě děsí i fakt, že se hlavní představitel taky podílel jak námětem, tak i přímo scénáristicky na tomto nehodném zvěrstvíčku, loudavě prezentujícím ty nejnudnější dialogová okénka, jaké jsem měl v poslední době tu čest shlédnout. A tak se Seagal, naložený do černočerného mantlu na zakrytí silnějších partií, doslova blemcá ulicemi Tokia ve snaze najít smysl ve velice chabě načrtnuté story, občas hodí k dobru nějakou smrtící "hlášku" a za pomoci nedobře vsazeného střihu si jakoby povinně odbude i bojové scény, které svou nízkou kadencí a podivnou choreografií nejvíc ze všeho připomínají zápolení na zarostlém školním dvorku s partou prvňáčků. A nejhorší je, že tu někdo neodhadl možnosti a vmáčkl do filmu i zamilovanou etudu, při které se Seagal tváří stejně vážně, jako by léčil choleru a nemohl se dobrat výsledku. Je mi to svým způsobem i líto, neboť v hubenějších (po všech stránkách) letech měly Seagalovy filmy, když už nic jiného, švih a z různých hmatů-chvatů dostal divák alespoň bojovou náladu. Co zbylo nyní, je jeden bývalý mistr aikida, útrpně si kroutící šichtu bez chuti a zápachu, makající přesčas se zenitem dávno za zády. Nevím jak krvavé Slunce, ale hvězda Stevena Seagala zapadla a už se zřejmě nevynoří. Jak ironické, že mistr svého oboru ve světe filmovém je jen akčním kulhavcem v tom opravdovém.

    • 25.9.2011  22:30
    Zpověď (TV seriál) (2011)
    ****

    Víru v dobro získáte tehdy, až uvěříte zlu. Podlehnete mu a Bůh vás vidí. Bůh a ještě někdo jiný... Ke konci mírně klišující, ale po celou dobu filozoficky, teologicky, emocionálně i doslovně drsná a syrová zpověď je průrazná natolik, aby udala směr pučícímu uměleckému trendu nové vlny internetových mini-příběhů. Zatímco John Hurt ve své roli s tichou intenzitou každou epizodu sílí a exceluje, Kiefer Sutherland neproniknutelnému hitmanovi přisuzuje kamennou tvář skrytých emocí a šikuje svého trademarkového Jacka Bauera do polohy mnohem temnější a nebezpečnější. Dohromady pak svými osudy halí prostor zpovědní budky do šedavé záře násilného světa bez spravedlnosti, který radikalizuje postižené, souzené těmi, kdo doposud měli v životě štestí. Prostor mimo dobro a zlo, na tělo a duši kostela protentokrát příliš hmotný, k divákově spokojenosti unesou desetidílné šestiminutovky s nebývalou lehkostí.

    • 6.8.2010  23:26
    Zrcadla (2008)
    ****

    Zlo se zrcadlí v každém z nás. A někdy se pohne první. Horor Alexandre Aji se zaobírá lákavým námětem, který si bere tu zdánlivě nejobyčejnější - a jednu z nejužívanějších - věcí ve všedním životě a dává mu netušenou moc kontrovat to, co velmi dobře známe, se světem zkřivených divů za zrcadlem, jehož podstata je matně ezoterická. Bohužel to ve výsledku svazuje režisérovi ruce k vytvoření kýženého napětí, neboť divák, od první chvíle obeznámený s trikem, že nebezpečí příchází pouze a jedině ze zrcadel a jiných lesklých materiálů, dokáže sám sebe připravit a obrnit své nervy, kdykoliv přijdou hrdinové do blízkosti takových předmětů. Aja tohoto vědomí ani nijak nevyužívá k ošálení našich smyslů, zkrátka když je na scéně zrcadlo (a to je často), je na scéně démonická přítomnost. Proto se - chtěl-li příběh rozvíjet - uchýlil k mírně vypečené hororové fintě, kdy divák ani hrdiná sám nezná meze schopností ducha a tyto objevuje až postupně, ve stavu překvapeném, popř. vyděšeném, popř. rozladěném. Jako horor tedy Zrcadla fungují jen na půl plynu, jako parapsychologický thriller s pečlivě načrtlou atmosférou na nádrž plnou. Aja si na jednotlivých (velmi precizních) záběrech dává záležet, příběh začíná odhalovat své tajemné komnaty s akčním závěrem ukrytým za poslední z nich. Naštěstí měl po ruce herce, který této ambici mohl dostát. Kiefer Sutherland (ve vybraných scénách i jeho filmové dětí) drží stojí přítomností dramatickou strukturu filmu pevně v rukách a má zásluhu na několika význačných emocionálních momontech. Navíc je Sutherlandova postava až nečekaně aktivním protagonistou, co jde nebezpečí vstříc s hlavní své pistole nabitou ostrými a díky tomu příběh plyne slušným tempem bez zbytečných záseků. Že jsou pravidla světa "za oponou" plně odhalena až úplně posledním twistujícím záběrem, se pak snáší daleko snadněji. Díky tomu mohou být Zrcadla podařeným a zajímavým příspěvkem do mírně ošoupané kolonky "zaběhlých remaků".

    • 16.7.2016  17:09
    Ztraceni (TV seriál) (2004)
    *****

    "Tam někde venku je ostrov." 1. řada 90 % - 2. řada 100 % - 3. řada 80 % - 4. řada 90 % - 5. řada 90 % - 6.řada 100 %. ----- Gargantuovsky propracovaný, realizovaný, ambiciózní televizní projekt, který naskrz všemi sezónami fascinoval příběhovou stavbou i vlastní mytologickou nadstavbou. Tvůrci uměli věci pořádně zamotat a nebáli se různých časových rovin, faktických paradoxů i filozofických podtónů, to vše ovšem vždy ve službách návratů k věčným tématům lásky, víry a touhy, při kterých si naopak zachovávali až tvrdohlavou, očistnou jednoduchost..Ne pokaždé tyto dva hlavní proudy šly ruku v ruce bez viditelného tření, zcelující výsledný dojem ve velkém plánu však bez problémů naplňovalo vědomí, že megapříběh Ztracených vám vypráví mistři svého oboru .

    • 29.6.2011  20:56
    Zákon gangu (TV seriál) (2008)
    *****

    1. Řada: 90% * 2. Řada: 90% * 3. Řada: 90% * To je jízda! Jediný problém, který uživatel vpravdě vysokooktanového ekl-dystopického dobrodružství může mít, je, že v záplavě drogových kšeftařů, děvek, zlodějů, vrahů, zkorumpovaných policistů a úchylů těžko najde někoho, komu lze fandit bez zvrácení nenavyklého žaludku. Přesto výborná a mnohdy strhující záležitost s netušenou emoční dávkou a nezměrnou odvahou nebrat si servítky v komentářích o vychýleném morálním kompasu těch, co "nemají na výběr".

    • 29.3.2009  18:05

    Vstoupili na území La Drang a stanuli na počátku války Ameriky s Vietnamem. Objevili nepřístupný terén, odhodlaného nepřítele a vzduch vroucí napalmovým náletem. Mel Gibson zavedl své muže do míst, kde se historie píše vlastní krví. Poté, co Randall Wallace tak docela nezvládl adaptaci Dumasova Muže se železnou maskou, velmi překvapil netradičně pojatou revizí nejproklínanějšího amerického tažení. Příběh se rafinovaně a nečekaně dobrou půlhodinku rozvíjí okolo rodiného zázemí a klidného "předbouří", na jehož konci letmý úsměv plukovníka Moorea napoví, že čas neškodných výcviků měl za úkol také vycvičit diváka v pocitu bezpečí, které skýtala osada vojenské základny a samozřejmě i Bůh, co vždy fandí "těm správnejm". A skutečně: nejen barevným filtrem a změnou prostředí je snímek drasticky přetvořen. Od této chvíle čeka vojsko i diváky - které si plukovník neprozřetelně vzal s sebou - jen brutální sady bojů, útoků a dobývání, jen občas narušované nočním vydechnutím a výlety zpět k truchlícím ženám, které dopisy plné odosobnělých slov lítosti mění rázem ve vdovy. A právě tento neohraný rytmus, plný pečlivě nasnímaných, ozvučených a choreografovaných výjevů války a jejich dopadů na lidi vzdálených od sebe pár metrů i stovky mil, je typickým a mnou kvitovaným rysem Údolí stínů. Je chvílemi těžkopádný, ale to je zřejmě daň za opravdově působící dojem z moderního přístupu k masakru, který jako by nebral konce. Možností, jak pojmout válečné vřavy minulosti, je celá řada a tomuhle filmu se k tématu podařil zajímavý příspěvek.

    • 17.5.2009  11:31

    Promiskuitní česká pěvěcká star, rozhádaní manželé a ošklivá dcera, duo důchodkyň tančících valčík, zamilovaní gayové, pubescentní lovkyně vzrušení, jeden jaksi úchyl a jedna velmi sexy průvodkyně na cestě za rozšířením obzorů. Časovaná nálož vybuchne v Itálii! Vztahovou komedií toho času debutanta Jiřího Vejdělka pokračuje fenomén transferů populárního Viewegha do též populárních filmů s přednastaveným zájmem publika, potažmo kritické i divácké veřejnosti. Já téhle vlně prozatím v klidu odolával a od Účastníků si toho přehnaně moc nesliboval. Ćekal jsem dialogově třeba zajímavou, na herecké tváře neskrblící, netradičními lokacemi obdarovanou, leč upovídanou a převážně konverzační podívanou o speciálně poskládané partě různě naladěných cestujících. To, co jsem očekával, jsem také prakticky i dostal, a to v lepším provedení, než jsem myslel. Důvody, proč dávám tomuto filmu velmi nadprůměrné hodnocení, jsou tři. Jednak scénář, který sice trpí rozškatulkováním na jednotlivé peripetie, ale tahle mozaikovitost se k tématu "exotická dovoléná s exoty" hodí a není na škodu. Navíc dialogy vztahově originálně propletených postav jsou dobře napsány a diváka zajímá, jak se věci (navzdory tomu, že se nic dramatického vlastně neděje) budou vyvíjet dál. S tím jdou ruku v ruce herci, kteří překvapují svým bezprostředním podáním a dokáží chtěně zajímavé sestavě dodat opravdovost, aniž by většinou sklouzli k tomu svému seriálovému "hraju, že nehraju". Zejména u Boba Klepla nebo Anny Polívkové potěší vidět je podávat nenucený výkon. Největším překvapením je však Vejdělkova režie, která má svůj styl, občasné působivé kompozice a velmi důležité jednotící pojetí. Co mi chybělo, bylo nesdělené filmové téma, neboť verze se snahou o náhled do povah českých turistů se mi nezdá, už jen proto, že poslepovat tuhle atypickou skvadru muselo dát Vieweghovi pěknou fušku a to není znak pro dokonalý recept na typického našince. Účastníci zájezdu jsou spíš povedenou vztahovou komedií o hledání sebe sama v cizím kraji, kam si každý, ať již v donucení či nechtěně, bere část svého domova a svých trablů a s nozdrami plnými mořského vzduchu se pere se zdomácnělým nitrem. Tahle podané mi to ke štěstí s úspěšným českým kasovním hitem bohatě stačí.

    • 25.9.2010  02:01

    Je spravedlnost barvoslepá, či jižansky černobílá? A za jakých okolností může vidět rudě? Vpravdě barvité soudní drama Joela Schumachera koloruje svět v mnoha jeho odstínech. Nežli se přesune před soudní dvůr a započně očekávané hledání pravdy s nápomocí slovní ekvilibristiky ambiciózních právníků - toliko živné půdy pro talentované scenáristy - se Čas zabíjet své první dvě třetiny rozvíjí jednak náhledy do osobního života charakterů (jakožto definovaný prostor, odkud se berou oběti jako daň za odvahu a úspěch) a druhak ovlivňující působností členů obnoveného Ku-klux-klanu, jejíž činnost působí jako vrcholné nebezbečí, kterému hrdinové čelí. Tyto dvě základní složky se vhodně doplňují a jako jeden celek pak kulminují v poslední třetině, jež se plně soustředí na ne/morálnost pomsty ve jménu bolestně vynucené spravedlnosti. Je to kvalitní koncept, v němž není třeba křiklavého vizuálu, který správně režisér Schumacher uložil před scénickou klapkou do šuplíku a nechal drama, ať dýchá samo svou podstatou. Proto se může zdát přitomnost hořících křížů až jakousi přehnanou doslovností, které v daném případě ani nebylo třeba. Kvalitní herecké výkony a silná Grishamova předloha, jakožto i soustředěná režie se o pamětihodný případ relativizující čas na právo od času na vinu dostatečně zasloužili.