da-a

"Věřím ve vše a nic není svaté. Nevěřím v nic a všechno je svaté." (citát nadrženě uchechtlého sameččího mudrce Chinka) -- Feministická síla ráže 45 zasunutá proklatě nízko u pasu odjištěna v boji proti šovinismu mužského světa zalitého prorockým oparem mírotvorných oblbováků. Cease and peace, please? I na kovbojky občas padne smutek (netradičně dlouhý, přesto však původnímu názvu věrný překlad) je v jádru funkční film. Má odvážný záměr neubírat se prošlapanými cestami "obyčejných" komedií a nastupuje raději na stezku zarostlých končin, kde se pracuje s jedinečností charakterů, jejich vzájemných pout a bizardních vztahů, zdánlivě triviálním posláním a mnohem komplikovanějším světem uvnitř, kde toho tak moc k smíchu zase není. Pokud je tedy film vtipný, je to spíš stylem jeho pojetí a vybranou formou než konkrétními situacemi. Van Sant to celé dokonce stylizuje jako pohádku, když nechává přiběh vyprávět anonymním vypravěčem jako další z houpavých povídek pro lepší spaní. Tím se dostatečně ospravedlní jakákoli podivnost, kterou nám divákum v různých fázích hází pod postel. (už jen kvůli postavě tranzvestitní hraběnky a její ladné chůze - mimochodem výborný John Hurt - se párkrát na té své nervózně převalím). Je také dosti škodolibý a divácky ne vždy vstřícný, vždyť v titulcích na prvních místech uvedený Keanu Reeves se tu sotva jen mihne v silně dusivě rudé astmatické poloze a pak navždy zmizí, jakoby měl dokládat kontrolu a převahu jakožto artibuty, kterými sebevědomý režisér této story dominuje. Potud v pořádku. Stinné stránky nastoupí, když si uvědomím, že snímku tak nějak chybí hlavní tahoun a že film nedrží pohromadě víc, než by se dalo zařídit. Uma Thurman nabídne zajímavý úvodník a nádech k velkému sólu, ale Van Santův scénář s ní má trochu jiné plány - a sice s počínajícími minutami příštími sekundovat na lokalitě ranče revoltujícím a mírně zkouřeným kovbojkám/lesbičkám/idealistkám, které sice táhnou film ke konci větší silou, ale zase by zasloužili ještě větší prostor. Navíc filmu přeci jen schází tvrdší vyjádření se filmovým jazykem, který by obohatil zvolený postup o zasloužilou mezigradaci a jasnější dupnutí si (dočkal jsem se jen dvakrát: když to hraběnka schytala obřim palcem do xichtíku a když se mudrc Chink hurónsky valí z kopce dolů), protože samotné téma není příliš vyhřezlé na povrch, aby film samo zalícovalo. Tento film zkrátka trochu připomíná obálku se slovně bohatým, formálně dobře stavěným rukopisem, kterou někdo zapoměl zalepit a obsah trochu nevkusně čouhá ven. Smíme si ho prohlédnout, ne už však donést na místo určení - a jako takový správného cíle těžko včas dosáhne.

Králičí nora tentokrát vede opravdu hluboko. David Lynch zve do světa nekonečné niternosti, ve které zdravý rozum vypovídá službu první. Jsou filmy, které se vám otevírají jako lilie, a když vás dostatečně nalákají, sklapnou své přitažlivé okvětní listy a uvězní vás ve svém vlastním světě, ve kterém se vypráví o touze, lásce, vraždě, násilí na ženách, přitažlivosti, mystice. Jenže problém je, že načrtlý svět Inland Empire v plynulé podobě nedává (záměrně) velký smysl a nic nenaznačuje, že by ho na konci mohl nějakým zásadním odhalením získat. Je třeba si však uvědomit, že Lynchův snímek tento smysl ani nehledá, není prostředkem ani cílem k ospravedlnění vlastní existence a spíše se noří do sebe sama, než že by ze sebe vycházel. Mě osobně se na filmu líbilo technické zpracování, jakoby ošoupaný obraz a špatné nasvícení i podivně reálná, leč přitom nadpřirozenost vyhledávající práce kamery. Nevadilo mi nepochopení úmyslu prolínání s králičím sitcomem, polským originálním filmem a zjevujivšími se hříšně smyslnými, nevinně trpícími prostitutkami. Snad bych překousl i to cestování v čase a zřejmě zpřeházené scény, jejichž výskyt je naznačen už na začátku. Navíc první třetina filmu je vynikající, ještě jakž takž ukotvená v prostoru a jakékoliv zvláštnosti vyvolávají příjemné mrazení. Jenže poté se vše zkomplikuje, postava (vynikající) Laury Dern se začíná převtělovat do různých osob a situací, na povrch vyplouvají stále nahodilejší tvary a vyjádření, pro které mi Lynch zdánlivě dává obrovský prostor k vlastní interpretaci, který se však s přibývajícími minutami ukazuje jako trpce minimální, neboť se události a halucinogenní obrazy valí takovou měrou a silou, že jsou stěží vnímatelné, natož jakýmkoliv postupem uchopitelné. Je to zřejmě tím, že se režisér neobtěžuje dodat do vyprávění ozřejmovací klíč, či větší náznak návodu k pochopení když ne příběhu, tak alespoň důvodu k výsledné podobě a řazení různých výjevů. Navzdory tomu jsou jednotlivé záběry velice zajímavé, patrně mnohoznačně napsané a natolik umně poskládané, že se délka filmu vejde do tří hodin, aniž by vyvolávala pocit, že je tolik minut nepatřičných. Lynchovi asi jde hlavně o samotný pocit zmatenosti, který se dostavuje s železnou pravidelností a je tím nejhlavnějším, co Inland Empire naplňuje. A protože nepřestávám být zmatený, nejsem s to jej opustit a stále se - podobně jako Nikki - vlastně Sue - procházím, vracím a zoufám v jeho špinavých chodbách, a věřím, že při dalším shlédnutí proniknu víc do světa za cigaretou propáleným hedvábím a vyjdu z něj s myslí očistně zešílenou nebo osvícenou. Po druhém shlédnutí své dojmy doplním a názory případně přehodnotím. Nakonec se zdá, že staré cikánské pověsti opravdu nelhaly. (napsáno dne 6. 8. 2009)

Je bohatý, je všemocný, je cynický... a je v zajetí. Obchodník se smrtí Tony Stark se rozhodl zavřít krám a svou geniální tvorbu poprvé zapůjčil vyšším cílům. I tak se rodí superhrdinové. Musím se přiznat, že původní komiks ze stáje nakladatelství Marvel jsem nikdy nečetl. Proto jsem, podobně jako třeba k Hellboyovi, k této adaptaci přistupoval bez vyšších očekávání. Příjemné překvapení však na sebe nenechalo dlouho čekat. Film je doslova prosycen cynickými hláškami natolik, že se v něm ztrácí i tradiční komiksové artibuty. On vlastně vůbec celý film si evidentně bere z postavy Iron Mana to nejlepší a uzpůsobuje to filmovému rámci natolik, že tu obligátní rvačku na konci nebudete brát jako povinnost vůči žánru, ale solidní vygradování předchozích minut filmu. Ty zachycují Roberta Downeho Jr. povětšinou bez masky, a tedy schopného perfektního ztvárnění multimilionáře Starka se všemi jeho cnostmi (zarámované magnetické srdce) i necnostmi ("Mír? Bezva. Být mír tak jsem bez práce."). Zato skvěle temného, překvapivě klidného a až ke konci megalomanského Jeffa Bridgese jsem nepoznal, ačkoliv bylo tolik příležitostí! Iron Man může dobře fungovat jako začátek nové filmové série, ale stojí si i sám dost dobře na to, abych se k němu rád občas vrátil. Možná dokonce nastal čas poohlédnout se i po té komiksové verzi...

Má práci Jamese Bonda, elán Franka Drebina a šarm Mr. Beana. Stará dobrá Anglie je opět kompletně v bezpečí – pokud ji nezničí sám Johnny English, pak nikdo jiný nemá šanci. Rowan Atkinson možná od Největší filmové katastrofy pana Beana nedostával tolik lákavých nabídek, kolik by si byl přál, ale nakonec se vrátil a to ve velkém stylu: v roli superagenta, který zápasí s vlastní smůlou a nešikovností v zájmu své drahé, o kolonie dávno ochuzené vlasti. S nonšalancí pochodující katastrofy se vrhá do extrémních situací, často proti přesile, ozbrojen jen svou chabě sestavenou handy pistolkou, navíc bez kohoutku. Je za každých okolností smrtelně vážný, ačkoliv publikum už dávno prská smíchy. Kde už jsme to jen viděli? Johnny English těží z dlouholeté tradice vyvažovat stylové Bondovy případy parodující verzí téhož, přičemž tentokrát má na své straně britskou legendu stand-up comedy a dvacetiminutových kraťasů, pro níž není problém utáhnou celý film jen svými propracovanými mimickými a motorickými těky (nejen při dočasném ochrnutí). Nelze si ovšem nepovšimnout, že Atkinson si ze své postavy nedělá ultimátní srandu, neboť nebýt přehnané sebestřednosti a namyšlenosti, snad by svůj první velký připad od katastrof odprostil. Na snímku je vidět, že si ze zavedeného žánru bere to nejlepší, netlačí zbytečně na pilu, s jedinou výjimkou není nikterak fekální, jeho akční scény snesou srovnání s obvyklým akčním průměrem a že Frank Drebin má zdatnou konkurenci, co se drbání obnažených zadnic před veřejností týče. O půvabnou stránku věci se postarala Natalie Imbruglia, chladně aristokratického zloducha si střihnul John Malkovich, k němuž dodám jediné – více takových odpudivých Frantíků. Johnny English je povedenou komedií, která připomíná dobu, kdy podobní frajeři okupovali filmová plátna a publikum se dobře bavilo. Není to úplně stejná liga, ale když už jsou osmdesátá léta dávno minulostí, tak se vyplatí mít na své straně geniální nešiky nového tisíciletí.

"Howard volat domů!" Platí kachními dolary, umí kachní aikido a v peněžence nosí kachní kondom, jenom ta planeta je až trochu moc člověčí. Statečný kačer z alternativního vesmíru zachraňuje i boří lidskou civilizaci tak, jak mu zobák narost, v propadáku, který si nakonec zasloužil být oblíben. Howard je něco jako filmové kyvadýlko, a záleží jen na divákovi, na jakou stranu se s ním v sympatiích zhoupne. Dětský divák uvidí hororově laděné bizardní ztvárnění světa dospěláků (Howard má předplacený Playboy pro kachny), zatímco zletilý se prokousává infantilní podobou fyzických vtípků a přemrštěné stylizace. Obojí má ve filmu své místo a oboje tady funguje, byť ne vždy a ne na 100%. V první části jsem si tak občas v duchu říkal: přidej, přidej, protože na situaci kačera ztraceného v pasti lidského světa by se dalo navrstvit větší množstí mini-zápletek, zatímco v druhé, barevnější a hlasitější, zase uber, uber, neboť zde se rozpoutá masakr, který dává dobovým vizuálním kouzlům osmdesátek přednost před plynutím děje. A právě ten sice Howard nemá nejoriginálnější, ale způsob jeho realizace je osvěžující, nyní možná ještě víc, než před léty. Puristé z Ameriky sice mohou být pobouřeni "postelovou" scénou Beverly s Mr. Duckem (mě naopak přišla neskonale roztomilá), ale i na takové lidi přece musela zapůsobit krása Ley Thompsonové nebo strašidelná přeměna dr. Jenningse na temného vládce. Howard není filmový zázrak, ale má v sobě cosi silného a kultovního, co mě nutí jej mít i po těch letech stále rád. V mládí neodolatelnou klasiku sice častuji "jen" třemi hvězdičkami, ale přídavná hodnota k dětství byla - jak se říká v reklamách - k nezaplacení.

Tak prázdné, až navýsost osobní. Tak duté, až po okraj naplněné hlubokou lidskostí. TAK trapné, až geniální. Tak odpadní, až čtyří hvězdičky. Steve Carrel je bůh.

Některý lidi nevěřili, tak je přijeli sami přesvědčit. Bez znalosti bobu i sněhu, zato s odhodláním zapsat se do historie zlatým písmem. I černí muži mohou být králi na bílém povrchu. Režisér Jon Turteltaub sice nepatří mezi točící extratřídu, ale občas se poštěstí a dokáže překvapit. Standardním aranžmá posvědcenou rodinnou zábavu od producentů Walta Disneyho si oblíbilo velké procento diváků i v našich končinách, mě nevyjímaje. Co stojí za pochvalu, není jen relaxovaný výkon Johna Candyho jako zprvu rezervovaného „trenéra“, ale také možnost nahlédnout do zákulisí tvrdých olympijských podmínek při tuhé zimě v Calgary 1988, jenž je vtipnou formou zprostředkovaná, jemným humorem vylepšená divácká zkušenost, která v sobě skrývá víc, než se na první pohled tváří. Však kdo z nás Jamajce na těch bobkách nefandil, když si o to hoši tak sympaticky říkali?

Vzali mu dítě a to neměli dělat. Arnold Schwarzenegger si to vzal osobně a krvavá spoušť za ním zanechaná potvrzuje, že tenhle kulturista bez dcerky neodejde. Bylo to ještě v době Conanů, kdy se Arnold stále ještě herecky otrkával a nasazoval tu tvrďáckou, tu zasmušilou, tu předstíraným smíchem rozjasněnou tvář svalnatého neherce, kterému na plátně stačilo napnout ten správný biceps, vzít tu správnou bazuku a nechat režiséra, ať tenhle brutální masakr smysluplně zužitkuje na fimový pás. "Komando" je zářnou ukázkou tohoto postupu, který by dnes diváky asi na vařenou nudli neutáhl, ale co nyní mnohými zavrhováno, roku 1985 aplaudováno a je mi jasné proč. Arnie nepotřebuje složité zápletky, geniální plány ani oskarové výkony. Stačí mu zbrojní arzenál menší pěchoty, katalogově napumpované svalstvo, velké množství záporáckého potěru, na něž stačí odjistit pár granátů a už lítají vzduchem, jednoho überzákeřňáka pro déletrvající masitou výměnu názorů a svěřepý výraz budoucího Terminátora a je (doslova) vymalováno. Komando je nostalgií pro všechny, kteří (včetně mě) kdysi Arnolda dosazovali na samotný akční Olymp, a když už jsme se o jeho božskosti chtěli znovu přesvědčit, tenhle film byl jedinečná volba. Navíc se v porovnání s pozdním Likvidátorem potvrdilo, že takováto nadsázka funguje lépe, vychází-li přímo ze Schwarzeneggrovy postavy než z jí obklopujícího děje, který by se s její náturou snažil nesmyslně držet krok a do slavné neprůstřelné pozice ji dosazoval. Plukovník Matrix naštěstí věděl, že přímé cesty bývají ty nejlepší.

Básník by řek: je to běs! Veršem potrefený lupič Tom Hanks tuneluje jednu starou boží dámu v rytmu gospelových písní. God save the Weird! Bratři Coenové ve svém režijním portfoliu nemají příliš komedií, ale když už na nějakou dojde, bývá naplněna černohumorným cynismem natolik hustým, že jakoukoliv mušku soucitu a slunnosti to v mžiku zablemcne a utopí. A pokud byla Nesnesitelná krutost jezerem, pak Lupiči paní domácí jsou nejméně oceánem této nezdravé pochutiny. Oceánem takřka dokonale prostým jakékoliv filmové racionality běžných komedií, které většinou nemají odvahu ani styl ustřelovat svým postavám prstíčky ani jednoho po druhém házet na vrchol nákladu odporných odpadních lodí. V tomhle filmu je to ovšem alfa i omega celého kouzla, součást podivně bizardní souhry hříšné roztomilosti a (ano) nesnesitelné krutosti aktérů i autorů, a to i třeba v jedné scéně dohromady. Je to koncept, který si žádá pečlivě budovanou atmosféru, správně zachycenou dávku nadsázky, jednotný rytmus i tempo a především smysl pro černý humor. Pointy zde byly většinou velmi dobře načasovány, a co proklouzlo režisérům, hravě dohnali herci, mezi kterýmiž v jejich dokonalé stylizovanosti ční Irma P. Hall (která toho má herecky za sebou víc, než byste do ní řekli), a především úchvatný Tom Hanks, který svému veršujícímu, snobsky nadlehčenému, falešně zpěvnému a groteskně směšnému lupiči paní domácí dodal všechnu nadzemskost úchylného sympaťáka, kterému v očích publika musí projít i ta jedna malá vraždička. Výborně rozjetému filmu tak škodí jediné - jeho poslední třetina, kdy se děj pozastavuje a začíná povinná hra na Toma a Jerryho, kde se sice dává naplno propuknout surové sadistice rozmařilých autorů, ale je na nich vidět i stagnace docíleného a pocit, že se místo vyprávění už jen dovypravuje. I tak ovšem budu na Lupiče vzpomínat jen v tom nejlepším: vždyť použít skládku jako místo, kam všichni směřujeme, je nápad k nezaplacení. Ta symbolika!

Nájemní vrahové neznají důchodu, ale čas nezastavíš. Čas je prevít, a toho nepřelstíš lahví od whisky nebo děvkolapnými choutkami. To chce rodinu, řekl si Pierce Brosnan, a když už nemáš svou, musíš si vystačit s něčí jinou. Matador je po delší chvíli zase jednou originálnější nápad, jak oživit vztah viník - nevinný, který se svým provedením hodí spiše pro DVD než do kin, mnohem pozitivněji je pak člověk překvapen, na jaký kvalitní kousek ke svému štěstí narazil. Film má pomalejší tempo, jako by se snažil vychutnat si Julianovo trápení nad samotou a syndromem vyhoření, který je pro lidi v jeho branži něco jako expresní jízdenka na krchov. Pierce Brosnan tu má své obrovské kouzlo, někdejšího elegána Bonda nevidět; tenhle zabiják je nám lidsky bližší, stejně jako Greg Kinnear v roli nenadálého přítele, se kterým se (krom jistých výjimek) spíš ztotožní většina z nás - až na to, že mnozí nemaji tak skvělou manželku, která dokáže potěžkat pořádný kalibr a ještě ho ocenit. Matador nabízí i nečekaný minitwist na konci, který mě ponoukl k myšlence, že mít za kamaráda vyměklého, ale stále stylového killera může být i docela fajn.