da-a

"Tam někde venku je ostrov." 1. řada 90 % - 2. řada 100 % - 3. řada 80 % - 4. řada 90 % - 5. řada 90 % - 6.řada 100 %. ----- Gargantuovsky propracovaný, realizovaný, ambiciózní televizní projekt, který naskrz všemi sezónami fascinoval příběhovou stavbou i vlastní mytologickou nadstavbou. Tvůrci uměli věci pořádně zamotat a nebáli se různých časových rovin, faktických paradoxů i filozofických podtónů, to vše ovšem vždy ve službách návratů k věčným tématům lásky, víry a touhy, při kterých si naopak zachovávali až tvrdohlavou, očistnou jednoduchost..Ne pokaždé tyto dva hlavní proudy šly ruku v ruce bez viditelného tření, zcelující výsledný dojem ve velkém plánu však bez problémů naplňovalo vědomí, že megapříběh Ztracených vám vypráví mistři svého oboru .

1. Řada: 80% * 2. Řada: 90% * 3. Řada: 90% * 4. Řada: 90% * 5. Řada: 80% * 6. Řada: 80% * 7. Řada: 90% * 8. Řada: 90%. Seriál, který se celou dobu vyvíjel a přesto si zůstal věrný a podobný. Ukázal souboj temné a světlé strany v člověku, kde se podle všeho nikdy neměl odehrát. A stejně jako krev přicházel v drobných kapkách i velkých kalužích, analýza každé stopy v něm byla fascinující.

Před čtyřmi lety měla jeho tvář navždy zmizet z obrazovek i sledovacích monitorů a mýtus o Jacku Bauerovi nabýt rozměrů natolik obsažných, že jej mohl ukončit už jen on sám. Bohužel pro nás, Jack nikdy nebyl poslem dobrých zpráv... Jedna z pouček praví, že seriálové legendy se nevrací, aby pokračovaly. Některé bývají ze svých časů znovu probuzeny, aby podchytily nálady a vkus nové generace diváků a s novou krví v žilách si nazpět vybojovaly své místo v síni slávy, do které mohou znovu patřit. Ale nemohou si dovolit začínat tam, kde před lety přestaly a doufat, že čas bude znovu stát při nich. Že doba nevykročila kupředu natolik, aby je učinila ztracenými ve světě, který kdysi pomohly vytvořit. Že se nestanou - mezi potřebnými - zbytečnými. Naštěstí Jack Bauer vždy věděl o úskalí času své. Proto se naučil běhat maratón tam, kde ostatní teprve přecházeli z volné chůze na lehký sprint. Proto, když odezní tikot času vyměřený pro „Live Another Day“, divák nemá před sebou sérii unavenou svojí historií a běžící na volnoběh, ale seriál, který při zkušenostech nabytých ve 200 + epizodách nevyměnil sebevědomé vypravěčství za oddřenou rutinu a integritu svých pracně vystavěných charakterů za plochou nostalgii. Naopak, se svým brilantně využitým filmovým zázemím, jedinečným real-time formátem určujícím styl i témata vyprávění, schopností nekonečné variace dobře známých motivů svého žánru kombinovanou s ochotou včlenit nové prvky odpozorované z právě prožívané reality do strhujícího mixu fikce a skutečnosti, může působit anachronicky stejně směle a rozhodně jako stále poutavě i novátorsky, doložit důkaz o svých neměnných kvalitách a zároveň napínat změnami směrů děje, úhlů pohledu a pozic svých (anti)hrdinů. Ne, že by cokoliv menšího mělo v jejím případě mít právo na úspěch. Tím spíše se nic nevyrovná pocitu, když bývalý favorit přijde na hřiště zaběhnout si jedno vítězné kolečko navíc, a v soustředěném klusu zjistit, že diváci přišli a tleskají. Že neběží proti proudu času, ale stále s ním.

Rozpočtové výkazy na kvartální období s vzácností života v chaloupky stínu neoperují. O to tvrdší bude poznání, že Na´vi svou planetu za dálnici a pivo nevymění. Na Avataru je očividné, že je koncipován především jako úvod do světa nové technologie, čemuž je mnohé podřízeno: zápletka, postavy, poselstva, vizuál i sama podstata filozoficky obdivuhodně balancovaného světa. Mnoho věcí je tu představeno už jen proto, aby na ně byla radost pohledět a aby mohly být vyvedeny ve fantastických detailech, přičemž k řádu přírody se přistupuje metafyzicky, nikoliv exploračně vědecky. James Cameron totiž - alespoň v první části plánované trilogie - nikterak netouží zkoumat detaily fungování světa, který tak pracně stvořil, nejprve jej divákům musí uvést v život prostřednictvím evoluční techniky 3D snímání, která svůj potenciál teprve nachází, převážně tam, kde se vyskytuje sytě kontrastní fauna a flóra. A je to pohled hodný Bohů. Pokud budeme Avatara vnímat jako snímek dvou polovin, kde ta první neodvratně směřuje od úprku k útoku a hlavní atrakci filmu, je nezvratným dokladem Cameronova zápalu, že pamětihodných záběrů a scén je v obou částech stejné množství. Svým způsobem nás staví do situace, kdy znovu jako filmoví elévové se teprve dotýkáme nečeho dosud nepoznaného, ale díky nesmrtelnému a dobře čitelnému příběhu dobra se zlem nejsme vystaveni komplexním vyprávěčským metodám. To poutá stoprocentní fixaci divákova zájmu na vyprávění obrazem, skrz pocity a smysly, kterým chybí už jen cítit vůně a pachy, aby se iluze stala reálnou. Z příběhového hlediska se film od ostatních komerčních trháků obdivuhodně vymyká tím, koho dosazuje na pozici agresora a kdo je nucen bojovat o holé modré životy. Ukazuje na korporátní smysl pro právo a nenechavost bez okolků a starostí s přijetím u té části publika, která bude autory podezírat z pokrytectví vzhledem k příslušnisti k finančním sférám, ze kterých sám vzešel. Ale to už je vědomé riziko, se kterým Avatar nemá cíl ani chuť bojovat. Jeho pravým nepřítelem je lhostejnost a ignorantství, nikoliv cynismus a uštěpačnost, kterým se obloukem vyhýbá svou odvážnou otevřeností jít přímo k jádru věci a pointě, které vlastně děsí víc než uklidňuje: že ve chvíli nejhorší nás Eywa nebo cokoli při ní vyslyší.

Cigareta v jedné ruce, chlazené pivo v druhé, tvrďácká hláška cezená mezi zuby čelístí sevřených v nezlomnosti jít si sakra po svých a schraňované právo umřít z vlastního mínění. Život a smrt dle Walta Kowalského, dějství poslední. Gran Torino není sentimentální labutí písní zestárlého bijce zoceleného severem Koreje ani hlubokomyslnou psychologickou sondou do pocitů osamělého labilního dědouše s kvérem v ruce. Na to je postava Walta příliš racionální a pragmatická, respektive okorale nepřístupná. Clint Eastwood moc dobře chápe, že jeho síla vyprávět příběh vyplývá z metodických vrstev, za chodu odstaňovaných díky vývoji charakterů a změněnému vnímání okolí až k hořkosladkému jádru osobnosti, kterým Walt v častých chvílích osamění hluboce povrhá. Muž, jenž je nám představen jako zapšklý stařec vykořeněný ze své rutiny ztrátou manželky a nechytající se na moderní vlnu migrace národů do své intimní zóny osobnosti - která v jeho případě čítá pěknou řádku okolních bloků - se divákovi posléze otevírá při bližším poznáváním světa cizinců, jemuž zprvu ani nechtěl rozumět. Imigranti, kteří nejsou dost bohatí a v případě Thaa ani dost staří na to, aby v garáži schraňovali jakýkoli kus modelů vlastní pýchy a vědomí vlastního úspěchu zde zhmotnělých a hýčkaných v naleštěném Gran Torinu, se v kultuře odlišných tradic ztrácejí. Podobně je ovšem ztracen i hodný, zlý i ošklivý Walt, a jaké je jeho překvapení, když se oba dva tolik kulturně rozdílné tábory lidí nezačnou rozdělovat, ale obohacovat. Waltova skořápka neměkne, alespoň navenek, ale divák si všimne, jak moc se jeho svět proměnil a že by nebylo v lidských silách zůstat stejný bez viditelné odezvy. Eastwood si nenechává ujít sepjatost tohoto nově poznaného vjemu s jeho typyzovaným, zklasičtělým hrdinou DirtyHarryovského střihu, při níž i naplňuje jeho čestnou úlohu všechny dobré ochránit a padouchům to pořádně osolit. V samotném závěru ovšem nenechává Walt Kowalski promluvit sílu Magnum, ale svou snad ještě silnější vůli osobnosti a silné přesvědčení, ze kterých se pálí stejně dobře, i když zisk cti je reálně vyvážen ztrátou imunity střelce, dobře si vědomého své chvíle a smrtelnosti, které ikona neochrání. Gran Torino je tím nejlepším komorním snímkem svého druhu: je dostatečně přístupný a simplisticky čistý navenek, přitom hloubavý a jímavý zevnitř. Tvůrčím vítězstvím filmové legendy, která dokáže vyprávět o světu a sobě - ze světa a sebe.

Poručíme tělu, mysli, aneb vodiči lankama loutek poznenáhlu škrceni. Zákrok Joshe Whedona na divácích však lobotomizující vůbec není. S1 * 80% --- S2 * 100%

1. Řada: 90% * 2. Řada: 90% * 3. Řada: 90% * To je jízda! Jediný problém, který uživatel vpravdě vysokooktanového ekl-dystopického dobrodružství může mít, je, že v záplavě drogových kšeftařů, děvek, zlodějů, vrahů, zkorumpovaných policistů a úchylů těžko najde někoho, komu lze fandit bez zvrácení nenavyklého žaludku. Přesto výborná a mnohdy strhující záležitost s netušenou emoční dávkou a nezměrnou odvahou nebrat si servítky v komentářích o vychýleném morálním kompasu těch, co "nemají na výběr".

O původu druhu lidské chamtivosti, chtíče a falešné morálky, ale také odvaze, cti a hodnotě přátelství. Vlastnosti policejním odznakem chráněné pro různé typy různých poldů nebo dohromady v jednom nebezpečném spletnenci zvaném Vic Mackey. ---------- Svět policejní práce nikdy nebyl komplikovanější. A nejednoznačnější. V momentě, kdy armády gangů zaplivaných čtvrtí žhavé americké metropole útočí kvérem, drogami a prostitucí, kdy zločin prorůstá do lokálních politických sfér a kde právo má jen omezený dosah účinnosti, dává nám The Shield průraznou představu člověka, schopného se o problémy za naším "bezpečným" prahem účinně a rázně postarat. Jaký by takový člověk ale měl být? Slavný scenárista Shawn Ryan si odpovídá: neohrožený, do akce jako dělaný, povahou přímo buldočí, přitom ochranářský pro lidi na nichž mu záleží, se smyslem pro víru ve svůj tým. Jednaje se spodinou (která, jak ukazuje druhá linie seriálu, pohybující se v zakletém kruhu nelegálních kšeftů a násilí stává se ochromenou drsnými zákony vlastní džungle) však nemůže být charakteru čistého, nezkaleného ni upřímného. Brodí se svinstvem a stává se svinstvem, při snaze vymezit hranici mezi námi a "těmi venku" uzavírá smlouvy s ďábly a byl by v tom čert, aby si ze všeho nevzal víc než jen tenkou výplatní listinu a permanentku na krchov .Je chytrou, mazanou a prudce efektivní nápodobou lůzy, kterou stíhá. Seriál zachycuje dobrovolný sestup z žebříčku diváckých hodnot hrdinů a vzorů už od pilotního dílu, aby nám dal ihned najevo, co je Vic Mackey doopravdy zač. A přeci mu nelze nefandit - má ráznou vyřídilku, jeho akce bývají úspěšné a z kontextu je cítit, že on i jeho tým mají moc zachránit spoustu životů. Črtají se tu skicy komplexních osobností, z nichž se každá vyvine jak jí náleží bez sebemenšího náznaku archetypálního zjednodušení. Díky tomu nám na postavách opravdu záleží a bereme a chápeme postoj každé z ních. Charaktery se ve svých činech opakovaně ovlivňují a díky brilantnosti scénáře zamezujícím vziku slabých dílů nikdy nevyjdeme z eskalujícího tempa a napětí. I když má Policejní odznak na začátku silnou epizodickou úroveň, nosný centrální příběh nikdy nezapomene obalovat páteř seriálu a s nástupem detektiva z vnitřního oddělení ve výrazném podání Foresta Whitakera přijde chvíle, kdy jsme jí zcela pohlceni a události naberou konec strmým spádem, kde zlo zplodí strašně zrůdné zlo a na povrch vyplavou hříchy minulosti s až nečekanou razancí. A právě v těchto chvílích si divák uvědomí, že není mnoho lepších seriálu než právě The Shield - takových, co vás nechají na pochybách o vaší vlastní morálce a s otázkou cest z vlastních problémů v nějak nastaveném systému, kde odchod se ctí a s hlavou vztyčenou nemusí být ničím než jen zborceným snem a marným přáním . 1. Série: 80% * 2. Série: 80% * 3. Série: 100% * 4. Série: 100% * 5. Série: 90% * 6. Série: 90% * 7. Série: 100% .

S1 - 90% Slibný začátek kultovní série, který nedostatek rozpočtu maskuje "campy" výpravou, jež provází originální a nápadité epizody. S2 - 80% Širší záběr a silnější emoce, bohužel více nelogičností v jednání postav způsobené především nepochopitelnou pasivitou klaďasů v druhé půli. S3 - 90% Postupné zlepšení ve schopnosti vykreslení zajímavých charakterů, výborní a charismatičtí záporáci, dobře gradované finále. S4 - 90% Počátek cesty k dospělosti Buffy Sommersové nejen prostřednictvím nového, rozmáchlejšího prostředí. Hlavní padouch ve vhodných chvílích z vyprávění mizí a znovu se objevuje, aby na konci rozpoutal vydatnou rozlučku s hromadou efektních výbuchů. S5 - 100% Možná ta nejlepší, epická, jiskřící sezóna, řadící motůrek emocí na vysoké obrátky, na některých místech dosahující až filmového feelingu, navíc s nejlepším koncem celé Buffy série. S6 - 90% Po parádním entrée vhodně navazujícím na konec minulé sezóny začně trpět nevýrazným triem rádobyzáporáků a upadajícím rozvojem vyprávění. Poslední díly však dokazují sílu scénaristova plánu a mnohé rázem ospravedlňují. S7 - 100% Výtečné uzavření ságy s netušeným vývojem všech oblíbených postav, kteří projdou pravou zkouškou svých charakterů při boji s protivníkem, jež zná všechna temná zákoutí jejich duší. Neustále nové a originální impulsy oživují vyprávění (horda novicek v přemožitelství, padoušský nesvatý kněz naruby), vztah Buffy se Spikem dosahuje nových dimenzí, bohužel postava mého oblíbeného Gillese ustupuje v posledních epizodách do pozadí. Jiného se poslední sérii snad ani vytkout nedá.

Na první pohled je to městečko jako každé jiné. Jenže i když se hladina dobré horké kávy třpytí lesklými odrazky okolních světů, v hloubce se skrývá jen neprostupná čerň, dokud se až do dna s hořkým dozvukem na patře nedopije. A kdo jednou okusí, toho již tančící trpaslík neopustí. Twin Peaks se stal v době svého uvedení seriálovým milníkem, který i dvacet let od svého uvedení nenachází na svém poli konkurenci. Je dráždivý, líbezný, všeobjímající, rafinovaný. Je dokladem naprosté mistrovské soustředěnosti každého jednotlivého režiséra, který na něm pracoval. Každá každičká scéna je natolik zajímavě uvozena, že nelze jinak než se všemu omámeně poddat. Je podvratným dílem Marka Frosta a Davida Lynche, menším zplozencem pekel, který mění barvy jako světla na semaforech a kde se dá najít vše, co život zná a nabízí. A hlavně, sovy opravdu nebyly tím, čím se zdály být. Asi nejlepším na celém Twin Peaks je jeho schopnost stát nad scénou, při ní, pod ní, s ní a zároveň hluboce v ní. Je to použité vnímání, které celé vyprávění se smrtelnou vážností odlehčuje, aniž by se byť jen na jediný okamžik sobě vzepřelo a tím zaniklo (to by byla tragédie - ktérá se nekonala v žádné z nespočtu scén celých dvou sérií). Například takový kýč. Romanticky teskná muzika hraje, milenci si špitají důležité vzkazky lásky a dávají si mocné polibky. Již od počátku je každý jednotlivý rys zdůrazněn a dovoluje tím divákovi vystoupit ze scény, zarověn je ovšem hlubokým, vážným, a opravdovým procítěním zas strháván zpět do nekonečné hloubky známých lidských vášní, strachů a bolů, avšak již obohacený o zkušenost zbožštělého pozorovatele s pocitem, že to on je ten hráč, který zná karty ostatních a podle toho tuhle hru hraje. Ale jaký to omyl, kdo si to s kým zahrává. Pod povrchem Twin Peaks to hřmí běsy, které se nedají vyslovit, ale podobně jako tušíme, že ve tmě bývá cosi skryto, je nám tímto umožněno vidět mnohem víc. Twin Peaks je mnohovrstevnatý a v každém ohledu precizní. Náchází vzácnou rovnovážnost, kdy každá temnota a šílenství zla je kompenzována vlídnou tváří a nezdolnou odhodlaností dobra, přičemž se navzájem pohltí a uvnitř sebe svádí líté boje, z nichž teprve se rodí skutečný člověk a jeho nevratné činy. Je rozbořením klasického přístupu k nekonečnému seriálovému pragmatismu a při těch všech snech, viděních, halucinacích a mimosmyslových vjemech až děsivě opravdový. Je úspěšným pokusem probádání jinak neviděných stránek lidské duše, až se vkrádá pocit, že je o nás samotných. A přesto přese všechno díky autorskému tónování milosrdně pohodový a neskonale příjemný. Není třeba pronikat příliš do tenat, které si pro nás tvůrci přichystali, neboť tam se koná jen nekonečné zmatení, jak už to v černém wigwamu tak nějak chodí. Stačí jen plout na nastavených vlnách a nechat smysly, ať se samy naladí. A pokud se tento komentář zdá jen jako nesmyslné blábolení o díle, které není možné (a vlasně ani nijak nutné) racionálně vyložit, pak vězte, že ani pouzí návštěvnící městečka Twin Peaks nemusí být těmi, kým se zdají být. O polenech nemluvě.