da-a

da-a

Lukáš Svoboda

okres Jihlava
Sand in your eyes


2 body

Moje komentáře

<< předchozí 1 2 3 4
    • 16.7.2016  17:09
    Ztraceni (TV seriál) (2004)
    *****

    "Tam někde venku je ostrov." 1. řada 90 % - 2. řada 100 % - 3. řada 80 % - 4. řada 90 % - 5. řada 90 % - 6.řada 100 %. ----- Gargantuovsky propracovaný, realizovaný, ambiciózní televizní projekt, který naskrz všemi sezónami fascinoval příběhovou stavbou i vlastní mytologickou nadstavbou. Tvůrci uměli věci pořádně zamotat a nebáli se různých časových rovin, faktických paradoxů i filozofických podtónů, to vše ovšem vždy ve službách návratů k věčným tématům lásky, víry a touhy, při kterých si naopak zachovávali až tvrdohlavou, očistnou jednoduchost..Ne pokaždé tyto dva hlavní proudy šly ruku v ruce bez viditelného tření, zcelující výsledný dojem ve velkém plánu však bez problémů naplňovalo vědomí, že megapříběh Ztracených vám vypráví mistři svého oboru .

    • 12.4.2016  22:45
    Dexter (TV seriál) (2006)
    *****

    1. Řada: 80% * 2. Řada: 90% * 3. Řada: 90% * 4. Řada: 90% * 5. Řada: 80% * 6. Řada: 80% * 7. Řada: 90% * 8. Řada: 90%. Seriál, který se celou dobu vyvíjel a přesto si zůstal věrný a podobný. Ukázal souboj temné a světlé strany v člověku, kde se podle všeho nikdy neměl odehrát. A stejně jako krev přicházel v drobných kapkách i velkých kalužích, analýza každé stopy v něm byla fascinující.

    • 20.10.2014  19:17
    24 hodin: Dnes neumírej (TV seriál) (2014)
    *****

    Před čtyřmi lety měla jeho tvář navždy zmizet z obrazovek i sledovacích monitorů a mýtus o Jacku Bauerovi nabýt rozměrů natolik obsažných, že jej mohl ukončit už jen on sám. Bohužel pro nás, Jack nikdy nebyl poslem dobrých zpráv... Jedna z pouček praví, že seriálové legendy se nevrací, aby pokračovaly. Některé bývají ze svých časů znovu probuzeny, aby podchytily nálady a vkus nové generace diváků a s novou krví v žilách si nazpět vybojovaly své místo v síni slávy, do které mohou znovu patřit. Ale nemohou si dovolit začínat tam, kde před lety přestaly a doufat, že čas bude znovu stát při nich. Že doba nevykročila kupředu natolik, aby je učinila ztracenými ve světě, který kdysi pomohly vytvořit. Že se nestanou - mezi potřebnými - zbytečnými. Naštěstí Jack Bauer vždy věděl o úskalí času své. Proto se naučil běhat maratón tam, kde ostatní teprve přecházeli z volné chůze na lehký sprint. Proto, když odezní tikot času vyměřený pro „Live Another Day“, divák nemá před sebou sérii unavenou svojí historií a běžící na volnoběh, ale seriál, který při zkušenostech nabytých ve 200 + epizodách nevyměnil sebevědomé vypravěčství za oddřenou rutinu a integritu svých pracně vystavěných charakterů za plochou nostalgii. Naopak, se svým brilantně využitým filmovým zázemím, jedinečným real-time formátem určujícím styl i témata vyprávění, schopností nekonečné variace dobře známých motivů svého žánru kombinovanou s ochotou včlenit nové prvky odpozorované z právě prožívané reality do strhujícího mixu fikce a skutečnosti, může působit anachronicky stejně směle a rozhodně jako stále poutavě i novátorsky, doložit důkaz o svých neměnných kvalitách a zároveň napínat změnami směrů děje, úhlů pohledu a pozic svých (anti)hrdinů. Ne, že by cokoliv menšího mělo v jejím případě mít právo na úspěch. Tím spíše se nic nevyrovná pocitu, když bývalý favorit přijde na hřiště zaběhnout si jedno vítězné kolečko navíc, a v soustředěném klusu zjistit, že diváci přišli a tleskají. Že neběží proti proudu času, ale stále s ním.

    • 20.11.2012  04:44
    Avatar (2009)
    *****

    Rozpočtové výkazy na kvartální období s vzácností života v chaloupky stínu neoperují. O to tvrdší bude poznání, že Na´vi svou planetu za dálnici a pivo nevymění. Na Avataru je očividné, že je koncipován především jako úvod do světa nové technologie, čemuž je mnohé podřízeno: zápletka, postavy, poselstva, vizuál i sama podstata filozoficky obdivuhodně balancovaného světa. Mnoho věcí je tu představeno už jen proto, aby na ně byla radost pohledět a aby mohly být vyvedeny ve fantastických detailech, přičemž k řádu přírody se přistupuje metafyzicky, nikoliv exploračně vědecky. James Cameron totiž - alespoň v první části plánované trilogie - nikterak netouží zkoumat detaily fungování světa, který tak pracně stvořil, nejprve jej divákům musí uvést v život prostřednictvím evoluční techniky 3D snímání, která svůj potenciál teprve nachází, převážně tam, kde se vyskytuje sytě kontrastní fauna a flóra. A je to pohled hodný Bohů. Pokud budeme Avatara vnímat jako snímek dvou polovin, kde ta první neodvratně směřuje od úprku k útoku a hlavní atrakci filmu, je nezvratným dokladem Cameronova zápalu, že pamětihodných záběrů a scén je v obou částech stejné množství. Svým způsobem nás staví do situace, kdy znovu jako filmoví elévové se teprve dotýkáme nečeho dosud nepoznaného, ale díky nesmrtelnému a dobře čitelnému příběhu dobra se zlem nejsme vystaveni komplexním vyprávěčským metodám. To poutá stoprocentní fixaci divákova zájmu na vyprávění obrazem, skrz pocity a smysly, kterým chybí už jen cítit vůně a pachy, aby se iluze stala reálnou. Z příběhového hlediska se film od ostatních komerčních trháků obdivuhodně vymyká tím, koho dosazuje na pozici agresora a kdo je nucen bojovat o holé modré životy. Ukazuje na korporátní smysl pro právo a nenechavost bez okolků a starostí s přijetím u té části publika, která bude autory podezírat z pokrytectví vzhledem k příslušnisti k finančním sférám, ze kterých sám vzešel. Ale to už je vědomé riziko, se kterým Avatar nemá cíl ani chuť bojovat. Jeho pravým nepřítelem je lhostejnost a ignorantství, nikoliv cynismus a uštěpačnost, kterým se obloukem vyhýbá svou odvážnou otevřeností jít přímo k jádru věci a pointě, které vlastně děsí víc než uklidňuje: že ve chvíli nejhorší nás Eywa nebo cokoli při ní vyslyší.

    • 13.8.2011  21:39
    Gran Torino (2008)
    *****

    Cigareta v jedné ruce, chlazené pivo v druhé, tvrďácká hláška cezená mezi zuby čelístí sevřených v nezlomnosti jít si sakra po svých a schraňované právo umřít z vlastního mínění. Život a smrt dle Walta Kowalského, dějství poslední. Gran Torino není sentimentální labutí písní zestárlého bijce zoceleného severem Koreje ani hlubokomyslnou psychologickou sondou do pocitů osamělého labilního dědouše s kvérem v ruce. Na to je postava Walta příliš racionální a pragmatická, respektive okorale nepřístupná. Clint Eastwood moc dobře chápe, že jeho síla vyprávět příběh vyplývá z metodických vrstev, za chodu odstaňovaných díky vývoji charakterů a změněnému vnímání okolí až k hořkosladkému jádru osobnosti, kterým Walt v častých chvílích osamění hluboce povrhá. Muž, jenž je nám představen jako zapšklý stařec vykořeněný ze své rutiny ztrátou manželky a nechytající se na moderní vlnu migrace národů do své intimní zóny osobnosti - která v jeho případě čítá pěknou řádku okolních bloků - se divákovi posléze otevírá při bližším poznáváním světa cizinců, jemuž zprvu ani nechtěl rozumět. Imigranti, kteří nejsou dost bohatí a v případě Thaa ani dost staří na to, aby v garáži schraňovali jakýkoli kus modelů vlastní pýchy a vědomí vlastního úspěchu zde zhmotnělých a hýčkaných v naleštěném Gran Torinu, se v kultuře odlišných tradic ztrácejí. Podobně je ovšem ztracen i hodný, zlý i ošklivý Walt, a jaké je jeho překvapení, když se oba dva tolik kulturně rozdílné tábory lidí nezačnou rozdělovat, ale obohacovat. Waltova skořápka neměkne, alespoň navenek, ale divák si všimne, jak moc se jeho svět proměnil a že by nebylo v lidských silách zůstat stejný bez viditelné odezvy. Eastwood si nenechává ujít sepjatost tohoto nově poznaného vjemu s jeho typyzovaným, zklasičtělým hrdinou DirtyHarryovského střihu, při níž i naplňuje jeho čestnou úlohu všechny dobré ochránit a padouchům to pořádně osolit. V samotném závěru ovšem nenechává Walt Kowalski promluvit sílu Magnum, ale svou snad ještě silnější vůli osobnosti a silné přesvědčení, ze kterých se pálí stejně dobře, i když zisk cti je reálně vyvážen ztrátou imunity střelce, dobře si vědomého své chvíle a smrtelnosti, které ikona neochrání. Gran Torino je tím nejlepším komorním snímkem svého druhu: je dostatečně přístupný a simplisticky čistý navenek, přitom hloubavý a jímavý zevnitř. Tvůrčím vítězstvím filmové legendy, která dokáže vyprávět o světu a sobě - ze světa a sebe.

    • 12.7.2011  00:48
    Dům loutek (TV seriál) (2009)
    *****

    Poručíme tělu, mysli, aneb vodiči lankama loutek poznenáhlu škrceni. Zákrok Joshe Whedona na divácích však lobotomizující vůbec není. S1 * 80% --- S2 * 100%

    • 29.6.2011  20:56
    Zákon gangu (TV seriál) (2008)
    *****

    1. Řada: 90% * 2. Řada: 90% * 3. Řada: 90% * To je jízda! Jediný problém, který uživatel vpravdě vysokooktanového ekl-dystopického dobrodružství může mít, je, že v záplavě drogových kšeftařů, děvek, zlodějů, vrahů, zkorumpovaných policistů a úchylů těžko najde někoho, komu lze fandit bez zvrácení nenavyklého žaludku. Přesto výborná a mnohdy strhující záležitost s netušenou emoční dávkou a nezměrnou odvahou nebrat si servítky v komentářích o vychýleném morálním kompasu těch, co "nemají na výběr".

    • 10.6.2011  11:16
    Policejní odznak (TV seriál) (2002)
    *****

    O původu druhu lidské chamtivosti, chtíče a falešné morálky, ale také odvaze, cti a hodnotě přátelství. Vlastnosti policejním odznakem chráněné pro různé typy různých poldů nebo dohromady v jednom nebezpečném spletnenci zvaném Vic Mackey. ---------- Svět policejní práce nikdy nebyl komplikovanější. A nejednoznačnější. V momentě, kdy armády gangů zaplivaných čtvrtí žhavé americké metropole útočí kvérem, drogami a prostitucí, kdy zločin prorůstá do lokálních politických sfér a kde právo má jen omezený dosah účinnosti, dává nám The Shield průraznou představu člověka, schopného se o problémy za naším "bezpečným" prahem účinně a rázně postarat. Jaký by takový člověk ale měl být? Slavný scenárista Shawn Ryan si odpovídá: neohrožený, do akce jako dělaný, povahou přímo buldočí, přitom ochranářský pro lidi na nichž mu záleží, se smyslem pro víru ve svůj tým. Jednaje se spodinou (která, jak ukazuje druhá linie seriálu, pohybující se v zakletém kruhu nelegálních kšeftů a násilí stává se ochromenou drsnými zákony vlastní džungle) však nemůže být charakteru čistého, nezkaleného ni upřímného. Brodí se svinstvem a stává se svinstvem, při snaze vymezit hranici mezi námi a "těmi venku" uzavírá smlouvy s ďábly a byl by v tom čert, aby si ze všeho nevzal víc než jen tenkou výplatní listinu a permanentku na krchov .Je chytrou, mazanou a prudce efektivní nápodobou lůzy, kterou stíhá. Seriál zachycuje dobrovolný sestup z žebříčku diváckých hodnot hrdinů a vzorů už od pilotního dílu, aby nám dal ihned najevo, co je Vic Mackey doopravdy zač. A přeci mu nelze nefandit - má ráznou vyřídilku, jeho akce bývají úspěšné a z kontextu je cítit, že on i jeho tým mají moc zachránit spoustu životů. Črtají se tu skicy komplexních osobností, z nichž se každá vyvine jak jí náleží bez sebemenšího náznaku archetypálního zjednodušení. Díky tomu nám na postavách opravdu záleží a bereme a chápeme postoj každé z ních. Charaktery se ve svých činech opakovaně ovlivňují a díky brilantnosti scénáře zamezujícím vziku slabých dílů nikdy nevyjdeme z eskalujícího tempa a napětí. I když má Policejní odznak na začátku silnou epizodickou úroveň, nosný centrální příběh nikdy nezapomene obalovat páteř seriálu a s nástupem detektiva z vnitřního oddělení ve výrazném podání Foresta Whitakera přijde chvíle, kdy jsme jí zcela pohlceni a události naberou konec strmým spádem, kde zlo zplodí strašně zrůdné zlo a na povrch vyplavou hříchy minulosti s až nečekanou razancí. A právě v těchto chvílích si divák uvědomí, že není mnoho lepších seriálu než právě The Shield - takových, co vás nechají na pochybách o vaší vlastní morálce a s otázkou cest z vlastních problémů v nějak nastaveném systému, kde odchod se ctí a s hlavou vztyčenou nemusí být ničím než jen zborceným snem a marným přáním . 1. Série: 80% * 2. Série: 80% * 3. Série: 100% * 4. Série: 100% * 5. Série: 90% * 6. Série: 90% * 7. Série: 100% .

    • 6.12.2010  01:16
    Buffy, přemožitelka upírů (TV seriál) (1997)
    *****

    S1 - 90% Slibný začátek kultovní série, který nedostatek rozpočtu maskuje "campy" výpravou, jež provází originální a nápadité epizody. S2 - 80% Širší záběr a silnější emoce, bohužel více nelogičností v jednání postav způsobené především nepochopitelnou pasivitou klaďasů v druhé půli. S3 - 90% Postupné zlepšení ve schopnosti vykreslení zajímavých charakterů, výborní a charismatičtí záporáci, dobře gradované finále. S4 - 90% Počátek cesty k dospělosti Buffy Sommersové nejen prostřednictvím nového, rozmáchlejšího prostředí. Hlavní padouch ve vhodných chvílích z vyprávění mizí a znovu se objevuje, aby na konci rozpoutal vydatnou rozlučku s hromadou efektních výbuchů. S5 - 100% Možná ta nejlepší, epická, jiskřící sezóna, řadící motůrek emocí na vysoké obrátky, na některých místech dosahující až filmového feelingu, navíc s nejlepším koncem celé Buffy série. S6 - 90% Po parádním entrée vhodně navazujícím na konec minulé sezóny začně trpět nevýrazným triem rádobyzáporáků a upadajícím rozvojem vyprávění. Poslední díly však dokazují sílu scénaristova plánu a mnohé rázem ospravedlňují. S7 - 100% Výtečné uzavření ságy s netušeným vývojem všech oblíbených postav, kteří projdou pravou zkouškou svých charakterů při boji s protivníkem, jež zná všechna temná zákoutí jejich duší. Neustále nové a originální impulsy oživují vyprávění (horda novicek v přemožitelství, padoušský nesvatý kněz naruby), vztah Buffy se Spikem dosahuje nových dimenzí, bohužel postava mého oblíbeného Gillese ustupuje v posledních epizodách do pozadí. Jiného se poslední sérii snad ani vytkout nedá.

    • 17.7.2010  02:42
    Městečko Twin Peaks (TV seriál) (1990)
    *****

    Na první pohled je to městečko jako každé jiné. Jenže i když se hladina dobré horké kávy třpytí lesklými odrazky okolních světů, v hloubce se skrývá jen neprostupná čerň, dokud se až do dna s hořkým dozvukem na patře nedopije. A kdo jednou okusí, toho již tančící trpaslík neopustí. Twin Peaks se stal v době svého uvedení seriálovým milníkem, který i dvacet let od svého uvedení nenachází na svém poli konkurenci. Je dráždivý, líbezný, všeobjímající, rafinovaný. Je dokladem naprosté mistrovské soustředěnosti každého jednotlivého režiséra, který na něm pracoval. Každá každičká scéna je natolik zajímavě uvozena, že nelze jinak než se všemu omámeně poddat. Je podvratným dílem Marka Frosta a Davida Lynche, menším zplozencem pekel, který mění barvy jako světla na semaforech a kde se dá najít vše, co život zná a nabízí. A hlavně, sovy opravdu nebyly tím, čím se zdály být. Asi nejlepším na celém Twin Peaks je jeho schopnost stát nad scénou, při ní, pod ní, s ní a zároveň hluboce v ní. Je to použité vnímání, které celé vyprávění se smrtelnou vážností odlehčuje, aniž by se byť jen na jediný okamžik sobě vzepřelo a tím zaniklo (to by byla tragédie - ktérá se nekonala v žádné z nespočtu scén celých dvou sérií). Například takový kýč. Romanticky teskná muzika hraje, milenci si špitají důležité vzkazky lásky a dávají si mocné polibky. Již od počátku je každý jednotlivý rys zdůrazněn a dovoluje tím divákovi vystoupit ze scény, zarověn je ovšem hlubokým, vážným, a opravdovým procítěním zas strháván zpět do nekonečné hloubky známých lidských vášní, strachů a bolů, avšak již obohacený o zkušenost zbožštělého pozorovatele s pocitem, že to on je ten hráč, který zná karty ostatních a podle toho tuhle hru hraje. Ale jaký to omyl, kdo si to s kým zahrává. Pod povrchem Twin Peaks to hřmí běsy, které se nedají vyslovit, ale podobně jako tušíme, že ve tmě bývá cosi skryto, je nám tímto umožněno vidět mnohem víc. Twin Peaks je mnohovrstevnatý a v každém ohledu precizní. Náchází vzácnou rovnovážnost, kdy každá temnota a šílenství zla je kompenzována vlídnou tváří a nezdolnou odhodlaností dobra, přičemž se navzájem pohltí a uvnitř sebe svádí líté boje, z nichž teprve se rodí skutečný člověk a jeho nevratné činy. Je rozbořením klasického přístupu k nekonečnému seriálovému pragmatismu a při těch všech snech, viděních, halucinacích a mimosmyslových vjemech až děsivě opravdový. Je úspěšným pokusem probádání jinak neviděných stránek lidské duše, až se vkrádá pocit, že je o nás samotných. A přesto přese všechno díky autorskému tónování milosrdně pohodový a neskonale příjemný. Není třeba pronikat příliš do tenat, které si pro nás tvůrci přichystali, neboť tam se koná jen nekonečné zmatení, jak už to v černém wigwamu tak nějak chodí. Stačí jen plout na nastavených vlnách a nechat smysly, ať se samy naladí. A pokud se tento komentář zdá jen jako nesmyslné blábolení o díle, které není možné (a vlasně ani nijak nutné) racionálně vyložit, pak vězte, že ani pouzí návštěvnící městečka Twin Peaks nemusí být těmi, kým se zdají být. O polenech nemluvě.

    • 18.9.2009  11:32
    Mlha (1980)
    *****

    V té mlze něco je - a nechtějte, aby vám to přišlo zaklepat na dveře. V jednom z nejlepších hororů Johna Carpentera jsou na pořadu dne smrt, prokletí i chladná pomsta. Hlavním originálním prvkem Mlhy je - příhodně - mlha. Carpenter tentokrát netočil další Halloween (ačkoli přítomnost J. L. Curtisové měla při promu funkci prezentovat ji jako "volné pokračování") a svůj nový (v komiksech z padesátých let inspirovaný) horor svázal s ve své podsatě jednoduchou, až fantazijně přímou premisou zla šířícího svou osudnou vůli napříč vodami a domovinami provinilého města, přičemž na ztvárnění chodu života v něm (přiblíženého upokojivě konejšivým hlasem Adrienne Barbeau) věnoval dostatek prostoru, aniž by se každou další scénou nepřestal přibližovat k velkému střetu s nadpřirozenem. Největším trumfem se mu však (dle plánu) nestaly postavy, ale samotná zářící matérie, kterou personifikuje jako zlo samo s vlastní vůlí, usazenou jako originální a hybnou sílu celého snímku. Co ovšem Mlze vyneslo absolutní hodnocení, je hlavně jedinečná Carpentrova režie, jež svou bohatostí, nápaditostí, smyslem pro nevšední tempo a z něj odvouzenou unikátní atmosféru tvoří takřka dokonalý recept na perfektní hororový zážitek. Mlha je film, který evokovuje strach totálním napětím a eskalací. Pravděpodobně se nebudete klasicky bát, ale setkání s přízraky z mlhy je natolik uhrančivé, že se zrakem ani neodtrhnete. A to je umění, které svede jen pár mistrů oboru. John Carpenter k nim právem patří.

    • 3.7.2009  00:24
    Řek Zorba (1964)
    *****

    Tanec byl jeho osudem i spásou, lehká mysl vzdušnou plachtou života. Anthony Quinn v roli muže zrozeného z prostoty bytí, který místo aby smysl života hledal, raději jej přímo naplňoval. Řek Zorba je poměrně netradiční film. Neopírá se ani o děj ani o obrazotvornost, sílu svého materiálu nachází v postavách a pocitech, které svým jednáním vyvolávají. Jeho charaktery jsou jediným, zato veledůležitým hybným mechanismem, který postupně uvolňuje pravé napětí a dovolává se na divácích prožitku emocionálních vrcholů, které jsou mistrně zvládnuty jak herecky, tak filmařsky. Postava Zorby představuje bohémský způsob samotné existence a svými sebejistě těžkými kroky naznačuje cestu, po které nesmělý anglický spisovatel nakonec zatouží jít. Ačkoliv je Anhony Quinn korunovanou hvězdou filmu, jeho souputníku je ponechán téměř totožný prostor k naplnění svého partu, který se v závěru transformuje do podoby osvobozujících pohybů na pozadí řeckých melodií. Scény "posledního soudu" ubohé vdovy, skonu bohaté madame a samotný proslavený tanec před zdecimovaným Zorbovým stavitelským výplodem se pevně zarývají do paměti a jsou jedinečné v dokonalém podchycení jejich smyslu a právě v nich snímek graduje nejvíc. Detailní i celistvé, surově kruté a na okraj vyhrocené, ale v prvních dvou snímané s odstupem a nesoudící, a v závěru naopak vroucné jako sluncem zpražené řecké pláně. Zorbovi se tímto podařilo nečekané - po jeho defilé jsem měl poprvé pocit, že některý film zachytil základní životní pravdy v jejich radostné prostotě. Sice jen na chvíli, ale vřelé díky za ni.

    • 27.1.2009  18:48

    Patřila do světa, kde prim hrála grácie a noblesa, avšak skutečný život pravidly neoplývá. Audrey Hepburnová objevuje krásu prostého Říma a Gregory Peck z toho těží peníze i lásku. Klasická komedie Williama Wylera otevírá oči nejen princeznám obtěžkaným povinnostmi ke královskému rodu, ale také těm z nás, kteří občas závidíme oněm "vybraným" život v luxusu a přepychu, abychom zjistili, čím vším je toto privilegium vykoupeno. Závěr snímku, který se obejde téměř beze slov, tak v sobě skrývá nečekanou sílu smutku i radosti pro charaktery, kterým bylo dovoleno se poznat a zamilovat, ale které od sebe dělí více než jen rozdíl společenských tříd. Svižně natočená romantická komedie, která přesně ví, kdy a jak je třeba hrát na ty správné struny, je však bytostně spjata se svou dobou, kdy jedině tehdy bylo možné díky umírněnému mediálnímu toku nepoznat na ulici celebritu z jiného světa a panu Vyvolenému umožněno prožít s ní osudový den. Prázdniny v Říme tímto zanechávají příjemnou vzpomínku na jinak napjatou dobu, která možná i díky oběti princezny Anny vyústila v lepší časy. Pokud i toto patří k poselství, které snímek zanechává, pak nemohlo být sděleno něžněji a procítěněji, než tak zvládl režisér Wyler. A to je možná i součást kouzla, proč film, navzdory svému věku, vůbec nestárne... některé city, stejně jako slzy nebo křehký pohled Audrey Hepburnové, jsou prostě nadčasové.

    • 24.1.2009  00:44

    Úsměv od ucha k uchu. Anarchie klepe na dveře, Batmanův symbol se rozpadá. Joker nám přišel ukázat, kdo že skutečně jsme a co si zasloužíme. Jen žádné vážné tváře - koneckonců, co nás nezabije, to nás zešílí! Když jsem před časem viděl Batmana začíná, liboval jsem si, jak Christopher Nolan dokázal najít nový, neotřelý, přitom myšlenkově netriviální pohled na téměř 80 let starou komiksovou postavu. Uvedl v život charaktery, vtiskl jim určitý směr a jeden z nejlepších komiksových filmů byl na světě. Ale nemohl jsem ani tušit, do jak hloubky chce u Batmana dojít v jeho pokračování. Kdo by do Temného rytíře řekl, že při zachování téměř všech znaků komiksově mainstreamové podívané se všemi detonacemi, volnými pády a záchranami rozebere v druhém filmovém plánu takřka na kost Batmanův vesmír (a vlastně i Batmana samotného) tak efektivním způsobem, že se mi ruce chvějí ještě v moment, kdy píšu tenhle komentář. Nadchla mne především myšlenka společnosti, která, když nejde vše podle plánu, boří své zaběhnuté hodnoty ve snaze sobecky se chytit záchraného kruhu, přičemž lhostejno, že tomu, kdo nám jej hází, můžeme být přímo "smrtelně" k smíchu. Nejen z tohoto důvodu se postava Jokera, Heathem Ledgerem zahraná magicky uhrančivým způsobem, stává jednou z nejcennějších v současné dekádě kinematografie. A co víc, i všechny ostatní postavy dodávají příběhu přesně tu ecenci, která film ještě více obohacuje. Harvey Dent se stává tragickým hrdinou, obětí nadějí, že byl v Gothamu ten nejlepší. A pak je tu samotný Batman. Ačkoliv díky množství postav nemá tolik prostoru jako v předchozím filmu, Temný rytíř je především o něm a jeho skutečné úloze pro gothamské obyvatelstvo. Ve světě, který potřebuje Jokerem tak násilně uzmuté ideály a vzory jako sůl, bere na svá bedra všechnu temnotu zdánlivě čistého dobra. A v tom je skutečná síla Temného rytíře. Jakékoliv chyby, které snímek obsahuje, odvlaje Batmanův plášť do mezí zapomnění. Tohle je film, na který se nezapomene, tím spíš, že byl naštěstí celosvětově tak úspěšný. Jen jednoho se bojím... aby případný třetí Batmanův film nesešel na scestí. Kdo by nás pak, volným pádem padající, pevnou rukou na poslední chvíli zachytil?

    • 12.1.2009  14:19

    Patří k naprostým špičkám svých oborů, ale zákon je na straně jen jednoho z nich. Stojí proti sobě, ale mají mnoho společného. Robert de Niro a Al Pacino v akčním dramatu, který se nebojí ukázat obě strany téže mince. Michael Mann měl v 90. letech ambice zvládnout jakýkoliv žánr v absolutní kvalitě. V Nelítostném souboji se mu podařilo perfektně postihnout světlé i stinné stránky snad nejodlišnějších profesí na světě. V postavě McCauleyho je skryt potenciál nečekaného množství divákových empatií, a de Niro si nenechal ujít příležitost vystavět si svého lupiče přes jeho zranitelnou lidstkou stránku. S Alem Pacinem jsem měl na začátku menší problém, neboť cynického poldu, skrývajícího své boly ležérním výrazem, hraje trochu expresivním způsobem, ale jakmile proniknete do jeho postavy, stává se poručík Hanna plnohotnotným protihráčem bandy neobyčejných zlodějů. Vůbec herecké obsazení je nad očekávání bohaté, dokonce natolik, až zalitujete, kolik prvotřídních herců není vůbec využito na sto procent (mě to obzvlášť mrzí u Natalie Portmanové, Dennise Haysberta a Williama Fichtnera). Řemeslně se jedná o vybroušený skvost, akčních scén není mnoho, ale jsou reálné, detailní a promyšlené. Jen trochu zamrzí, že scénář občas svým postavám nápadně nahrává a posouvá je tak dějem kupředu. Na každý pád, pokud hledáte drama, kde civilnost a akce si nemusí vzájemně ustupovat, pak vězte, že Nelitostný souboj je poměrně vzácným artiklem amerického filmu.

    • 20.12.2008  01:01

    A kruh se uzavřel. Anakin vyrostl, naučil se umění Jediů, přišel čas na zradu a život v temnotě. Aby naděje mohla vzplát, musí nejdřív pohasnout... Hvězdné války, to je život milionů filmových fanoušků shrnutý v šesti epizodách, lemujících nejen postupný vývoj filmové technologie, ale i náš, diváků, kteří nemají to srdce brát vesmír jako chladné místo bez života, ale jako prostor osvětlený žhavou stopou laserových mečů, ve svém žáru bojující za tu světlejší ze stran Síly, ať už je tím myšleno cokoliv. Nemyslím si, že by Pomsta Sithů byla dokonalá z hlediska vyprávění příběhu, vlastně ty nalepované scénky občas dost skřípou, ale ona sága (a historie) za tím vším jsou natolik mocné, že až opravdu přijde pád Jediů, v divákovi se cosi pohne. Star Wars vždy byly hlavně pohádkou, a byť odehrávající se před dávnými časy, v předaleké galaxii, jsou nám nyní mnohem blíž, než kdykoliv předtím. Tohle není naivita, nostalgie, či sentimentalita. Je to poslední důkaz kouzelníka Lucase, že film může zanechat velmi silný dojem i přes ta nejjednoduší pravidla. Nač hluboké filmové rozbory a dalekosáhlé alegorie. Ve své složitosti prosté, v patetičnosti opravdu dojemné a v melodramatičnosti skutečně tragické Hvězdné Války tímto naposled naboostovaly nadsvětelnou rychlost a staly se nadčasovými. Zanechaly poselství , že Dobro může být oslabeno, ale ani sebemocnější Zlo nemůže vládnout navěky. Jediové a Sithové tu s námi budou vždycky, jde jen o to, jestli je vůbec rozeznáme...

    • 18.12.2008  00:02
    Přátelé (TV seriál) (1994)
    *****

    Základní pravidla: Nikdy neberte Phoebe vážně, nevyčítejte Rossovi jeho těkavou povahu, nedávejte zodpovědné věci na starost Chandlerovi, nechtějte po Joeym vysoce logické myšlení, neflirtujte s Rachel, protože na to nemáte, a už vůbec se nesnažte trumfnout Moniku nějakým sportovním výkonem. Jedině tak z vás všech budou "přátelé". Sitcom jak má být. Někdy si až říkám, jak mohli po deset sezón udržet kvalitu takhle vysoko. Samozřejmě se potom už trošku opakují (což se týká spíše dějových linií o vztazích než vtipů samotných), a nakonec se všechny hlavní postavy vystřídají navzájem, ale to hlavní, humor, jeho kadence a kvalita, zůstávají na konstantně vysoké úrovní, což musím velmi ocenit. Máloco v televizi je tak příjemné, a ještě méně zaručeně spolehlivé. Přátelé jsou zkrátka výjimka, která bavila diváky a zanechala svou stopu. Co jen budu dělat, až jednou skončí i pro mě ...

    • 14.11.2008  10:05
    24 hodin (TV seriál) (2001)
    *****

    Man, damn, aneb každý máme svého Bauera, na kterého nedáme dopustit. Hrdinové, Ztraceni, Invaze, Alias, Útěk z vězení (a další), vy všichni jste skvělí, ale pro mě budete vždy až druzí. První místo totiž šetřím právě pro tento "realtimeový" seriál z prostředí protiteroristické jednotky, který v roce 2001 společně s Aliasem a Kriminálkou Las Vegas v podstatě stvořil novou seriálovou vlnu, vyznačující se výborným vizuálním zpracováním, profesionální zkušeností žánru a schopností pohrát si s divákem tak, že nemůže vstát a jít dál. A pro "24" to platí bezezbytku. Má toho tolik co nabídnout. Akci, drama, politický thriller, a hlavně v rámci žánru neuvěřitelně detailní reflexi současného světa, který může být terorismem (a nejen jím) naprosto rozvrácen a přeměnen. Nenechte se zmýlit, tenhle seriál pod povrchem skrývá mnohem víc než jen najít, zastřelit a zvítězit. To ovšem někdo, kdo uvidí pár nesouvisle jdoucích epizod, nemůže nikdy objevit. 24 funguje jako jednolitý celek, její svět je zkřiveným zrcadlem, ve kterém je hlavní hrdina mnohdy nemilosrdnější než jeho nepřátelé a kde i pro Američany posvátný patriotismus je interpretován ve zvráceném slova smyslu. Nechtějte po mě, abych se rýpal v časových nepřesnostech či občasných logických lapsech. Cesta je jen prostředkem k dosažení cíle. Každá jednotlivá série má u mě zaručených pět hvězd s tím, že se přeci jen jedna od druhé dosti liší, a proto budu přesnější: 1. SÉRIE: Toto bude nejdelší den mého života. První den je nejdecentnější inkarnací fenoménu 24. Tvůrci jednotilivé segmenty děje opravdu pojí přes reálný čas a tato série má tak "pouze" dva akční vrcholy, v prostřed a na konci. Vše mezi tím se soustředí na rozvinutí charakterů a moralních dilemat, která dosahují fatálních vyústění. 90 %. 2. SÉRIE: Někdy jsou muži, kteří nás zapřísáhle chrání, ti nejnebezpečnější. Druhý den je špička. To, co první série zasela, druhá, v základech ještě silnější, s potěšením sklidila. Z žánru dramatu jsme se přenesli do plnohodnotného politicky - akčního thrilleru schopného šponovat jednotlivé zápletky do neuvěřitelných výšin. Poselství o zneužití americké hysterie kolem terorismu funguje perfektně. 100 %. 3. SÉRIE: Tentokrát je teror nakažlivý. Tvůrci si v první půli pohráli s divákem i dějem a na první pohled stagnující série ihned dostává nový impuls. Atmosféra Nového Mexika parádní, ale pravé šoky jsou připraveny v polovině druhé, která je doslova nabita památnými scénami. Leč sem tam se vyskytnou i slabší místa, když to Stephen Saunders odmítne napoprvé zabalit a jede dál. Poslední 3 epizody mají však ukázkový drive. 90 %. 4: SÉRIE: Pokud si myslel, že teď už bude mít klid, smrtelně se mýlil. Čtvrtý den může mít podtitul: Next level. Tentokrát to není o složitých zápletkách, tato série má schopnost vymyslet, udeřit a pokračovat dál a plně si s tímto schématem vystačit. Spousta nápadů, Bauer jako Marwanova nemesis hatí druhdy dokonalé teroristické plány a vše kulminuje osudným útokem na čínský konzulát. Kromě příliš častých útěkú hlavního antagonisty jsem plně spokojen. 90 %. 5. SÉRIE: Pro svět je mrtvý. Zanedlouho se však stane nejhledanějším živým mužem. Čekalo se hodně, ale nikdo nemohl být připraven na nářež, kterým je pátý den. Jack se jakoby ve spirále setkává s čím dál tím silnějšími nepřáteli, životy nejdůležitějších postav jsou devastovány v jediném okamžiku a kdo se ve složitém ději jednou ztratí, už se veze. Společně s druhým dnem naprostý vrchol všeho, co "24" doposud nabídla. 100 %. 6. SÉRIE: Aby Amerika mohla přežít, Jack Bauer musí zemřít. Šestý den je relativní pojem. Na jedné straně snaha vrátit příběh zpět k poklidnějším kořenům, místo důrazu na teroristickou linii se zabývá psychologií postav a dvojsečností všech učiněných rozhodnutí. Na straně druhé velmi dobře balancovaná příběhová stavba, která má akce (krom prvních a posledních epizod) poskrovnu, ale je přesně tam, kde být má. Její hodnota v kontextu seriálu je spíše v návaznosti na předchozí série, kde se pohrávalo s klišé akčního žánru, zatímco zde se už dostalo i na svá vlastní. 90 %. 7. SÉRIE: Nový den. Nový počátek. Nový Bauer. Sedmá řada nabízí mírně přeexponovaný děj výměnou za hutnost, komplexnost, morální přesahy, uhrančivé záporáky, poutavé zvraty a promyšlené zápletky, jež krystalizují v téměř nezdolném tempu od svěžího začátku po příjemně atypický závěrečný díl. Navíc je to vše vyprávěno s takovou energií a vitalitou, že těžko uvěřit, že již sedmým dnem plujeme ve známých vodách. Nemocný Jack nikdy nebyl zdravější. 90 %. 8. SÉRIE: Hodiny od míru. Vteřiny do války. Závěrečný "nejdelší den" zdařile rozvrací řadu zavedených pravidel s cíleným postupem od čistokrevného dramatu k nekompromisní tříáčkové akci na pozadí tragédie konfliktu vyšší odpovědnosti a vnitřního svědomí, při němž žádná z postav nedosáhne po čem touží a stane na netušených pozicích - včetně Jacka Bauera. Dokonale tak definuje chaotičnost doby, která se každou vteřinou blíží tíživé bezradnosti a kde není radno věřit komukoli, kdo neříka "damn it". V ultimátní sezóně, kterou se 24ka více než důstojně loučí. 100%. Ps: Zmínil jsem se o tom, že Kiefer Sutherland je herecký génius? Tak tady to je.

    • 22.10.2008  19:05

    Před osmi lety se netopýří hrdina loučil se světem filmu ověšen pestrobarevnými pentlemi a důstojností panenky pro všechno. Za asistence Christophera Nolana však nasákl správnou dávku ingoustové temnoty a z proslulé Bat-jeskyně vylétnul snímek, který bude ještě dlouho kroužit v hlavách nejen comicsových fandů. Na začátku stál plán přenest se s Batmanem zpět na začátek, znovu převyprávět tu úchvatnou bajku o netopýrovi, potírajícím zlo ve svém rodném Gothamu, a přitom neztratit ze zřetele alespoň střípky reality, od kterých by se mohly odrazit ryze comicsové scény. To proto je takový důraz dbán na relativně pomalou, ale o to více prokreslenou první část, kdy se seznamujeme s motivy Bruce Wanea, proč, jakožto multimilionář „za vodou“, bude v brzku oblékat černou kápi s elastickým pláštěm v naději, že změní svět. Příchod Batmana do města je korunován obří, nesmírně pěkně nasnímanou honičkou v Batmobilu napříč ulicemi i (!) střechami domů, aby v zápětí byl vypuštěn smrtelný plyn popouštějící uzdu scénáristově fantazii, aniž by se příběhová stavba vytrhla z kořenů. Pro mě osobně velké překvapení post – 2000 tvorby komerčních velkofilmů s tím, že na avizovaného Temného rytíře vzhlížím s nemalým očekáváním.

    • 21.10.2008  19:12

    Oh, počasí venku je strašný, ale oheň tak příjemný, a když není už kam jít, ať sněží, ať sněží, ať sněží! HOLLY, John si pro tebe už jde, ho, ho, ho! Rok 1988 přinesl na plátna nový prototyp akčního hrdiny, který se na scénu smrtonosných pastí připlete jaksi omylem, nikým nezván a nevítán. John McClane není neprůstřelný, krvácí fest, v nejnevhodnějších chvílích cynicky hláškuje, a přesto se dokáže probít větracími šachtami, spletitými chodbami, strmými střechami i zablokovanými výtahy až k arcizloduchovi a jeho kohortám, kterým s úsměvem na tváři zatíná tipce. Od té doby mnohokrát napodobované schéma, které ale už asi nikdy nebylo tak brilantně zvládnuto. Každý film totiž nemůže vlastnit začínající, entusiasmem nabitou hvězdu typu Bruce Willise, shakespearovského Alana Rickmana, ani Predátorovou džunglí zoceleného režiséra McTiernana. První Die Hard je základ každého věrného fandy bezskrupulozní akční podívané, která má takříkajíc koule, gradaci, hlášky i vysokou spotřebu hochů od FBI, aby se stala ukázkovým vzorem, jak tenhle typ filmu správně točit . Naštěstí i další Johnovy životní průsery se lekce originálu víceméně držely. Vánoce jsou k němu odjakživa nebývale štědré, do obličeje vybuchující, a já takovéhle dárky, ač je to třeba podivné, rozbaluji nejradši.

    • 21.10.2008  19:11

    Kdo by si pomyslel, kolik toho může změnit jeden pouhý telefonát? Novinářský agent Stuart Shepard vede hovor, který mu otřese životem v základech... Jakým slovem označit film, jehož základní, a v podstatě jediná dějová linka se točí okolo jedné budky a jednoho volaného? Odvážný? Nesmyslný? Nudný? Přelomový? Vzhledem ke kvalitám, kterými výsledný film nabeton oplývá, a formě, kterou těžce nevyrovnaný režisér Joel Schumacher nečekaně momentálně disponoval, se nejspíš jedná o těžko opakovatelný filmový zázrak, který má svůj smysl, alespoň pokud se zaposloucháte do dialogů, které spolu vedou čím dál zoufalejší (rozumějte znamenitější) Colin Farrel a tím více mrazivější hlas Kiefera Sutherlanda. Zjistíme totiž, že se jedná o příběh restartu morálně nevybaveného floutka, který je po dobu 80 minut konfrontován s veškerými svými hříchy a následně nasměrován na správnou cestu. Co na tom, že u toho teče krev a výsledek je do poslední chvíle nejistý? Když zvoní telefon, měl by se radši zvednout.

    • 26.1.2012  21:55
    96 hodin (2008)
    ****

    Neví kdo jsou ani co chtějí. Peníze nemá, zato umí různé věci - takové, které dělají špatným lidem ze života noční můry. Pokud jeho dceru pustí, nechá je navždy být. V opačném případě po nich půjde, najde a zabije. Tak hodně štěstí. Liam Neeson překvapil. V minulosti sice občas pošilhával po metách jako lana ocelových svalů a pohledů, ale k vždy mu k tomu scházelo navíc pár midichlorianů. Ty ale v Paříži musel fasovat nitrožilně, protože Síla stojí tentokrát sakra při něm. A tak exceluje stylem, který je jeho typu a věku přirozený a drtí rychle, efektivně a ve velkém. Režisér Pierre Morel nemá originálních nápadů, jak pojmout misi jednoho muže a tisíců způsobů smrti, zato má hodně nakoukáno a ví, jak co v žánru neředěné akce funguje a jak tomu dát fasádu tak naleštěnou, že se i samotné jeho vzory zastydí ve své náhlé matnosti. Je to jízda na samé hraně únosnosti, když taťku s průpravou agenta bez slitování nechá demolovat fasády zákonuplachých občanů krvavě sladké Francie s takovým gustem, že o jeden výstřel s úchopem a přehozem navíc a celé univerzum vybuchne, vysíleno ale šťastno, že si mohlo k posledku užít takovou řež. Od vlažnějšího úvodu se napětí a tempo stupňují závratnou rychlostí a při závěrečném zúčtování na lodi musí zaplesat srdce každého rváče a fanouška precizních procesů neminoucího soudce Lynče. Navzdory veškeré snaze nejen dostihnout, ale i překonat své velké vzory tria "J before B" se však majestátem se vší pravděpodobností Bryan Mills přeci jen nestane. Pyšní se jak ikoničností Jamese Bonda, vynalézavostí Jasona Bourna a agilitou Jacka Bauera, nevlastní ale příběhové zázemí ni kulturně-společenýský přesah každého z nich. Jeho působení po zhruba 96 hodinách pozvlolna vyprchává, až zbyde jen težká kocovina a nejasná vzpomínka z opojení stejně tak náhlého jako překvapivého. A v tom právě tkví ta nejdůležitější lekce filmem udělená: že ty nejlepší kousky z historie moderní kinematografie čisté akce vyskládané v těsném sledu za sebou svou účinnost nenásobí, nýbrž ztrácejí. Chtělo to jednoho na*raného Neesona, ale třeba si to pamatovat.

    • 19.1.2012  00:48
    Sherlock (TV seriál) (2010)
    ****

    1. Série: Studie v růžové: 90% Elegantní úvod do modernizované verze Sherlocka Holmese: hladší vypulírovaného skla, ostrovtipnější nabroušené břitvy a prozářený nápady jak vyprávět velmi vizuálním inovativním stylem. Co do pointy banálnější, génia uvnitř nezastiňující. --- Slepý bankéř: 90% Odvážnější a rozmáchlejší, vpravdě comicsovější a fantasknější, nikoliv však horší nebo nezdravě přehnané. Vztahy mezi postavami se prohlubují a metody vyšetřování následně formují. Šestáková hra světel a stínů Sherlockovi sluší stejně jako neony velkoměsta a komorní nálada. --- Velká hra: 70% Nezdravě přehnané, tentokrát ano. Toť prokletí sebejistého zakončení jinak výtečné minisérie, které před cílem vychrlilo až příliš hojného materiálu s překvapivě rychlou expirační lhůtou, kde pomatený Moriarty nemůže být jedním z kladů. Na jedničku zvládnuté řemeslné umění nenabízí zisk z investice divákova soustředění, protože nástup a výstup se ukončil a koleje příběhového spletence jsou neoblomně nalajnované, a zrovna při absurdním závěru bych z rozjetého vlaku vystoupil docela rád...

    • 28.12.2011  20:46

    Právnická profese jako kolbiště, kde se snadno ztrácí nadšení i ideály, a kde mrchy obírají mršiny s gustem a bez skrupulí. Zkoušku charakteru v režii Patty Hewisové ustojí jen jí podobní. Seriál Damages (šílený český ekvivalent mi prsty odmítají nadatlovat) dobře vysledoval funkční trendy nové seriálové vlny a příjemně, po svém a s invencí předvádí realisticky působící, vážně podaný a pevně usazený příběh rozvíjející se ve dvou časových rovinách. V jedné nadějná právnička koná první nesmělé kroky v renomované firmě právní extratřídy, v druhé je obviněna z vraždy a s mrtvolnou prázdnotou v očích dokládá ztrátu veškerých iluzí. Dopátrat se pravých příčin je případ pro diváka jako dělaný, přičemž o nečekané zvraty, osobní dramata, podlé úskoky i krev a slzy žádná nouze není. Příběh má nerušeně soustředěné tempo a neustále inspiruje divákovu fantazii rozvíjet odhalené motivy z "budoucnosti", a přilívá olej do ohně již tak žhavé mimosoudní kauzy s jen zdánlivě typickým obviněným. Velmi lidsky přitom cílí do osobnostních podlaží postav, na jejichž základech staví ohromující klenbu pečlivě zamotaných a protkaných akcí a dějů, které dokáže rozplétat s mimořádnou efektivitou. Posilněn výbornými hereckými výkony (Byrne, Close, ale zejména seriálový matador Željko Ivanek a čestně nečestný Ted Danson) a podpořen silným scénářem přidává plyn až k podlaze, aby jeho závěrečný díl mohl být dobrý - mohl by být i lepší? Damages využívají efektu "clony", ve které se dynamickým způsobem blížíte k očekávanému "bodu zlomu", který funguje, ale už nešokuje, protože je podvodný, nedořečený či obojaký. Například když Ellen odmítne klíčovou nabídku a tu samou pak za vteřinu přijme, ale mezitím se odehraje kus velice zásadního děje. Těmito rafinovanostmi se má vyprávět lepší příběh, ale právě zde vítězí scenáristův pragmatismus před pravdivostí a zabraňuje seriálu získat větší dávku ovací. Navíc se touto metodou odhaluje, že ne vše řečené je v seriálu nezbytné a celková plynulost tím trpí (zejména linie s Tomovým dilema, zda zůstat či odejít, zabírající plochu celého dílu, žádnou pointu neprezentující). Zbytek seriálu je však vskutku povedený a nic mi nemůže zabránit těšit se z dalších sérií. 1. ŘADA: 80% -------------------------------- Druhá série vyměnila chamtivého člověka za chamtivou bestii s nedozírnými možnostmi a osobní tragédie rozpadu za neosobní energetický konglomerát s potřebou spekulovat s cenami pomocí majoritních podílů jak dělaných k vydírání zasíťované veřejnosti. Patty Hewes tedy bere právo na fair play byznys na svá bedra a odhaluje pěkné hnusy, i když jí samotné teče máslo po hlavě, tající díky mstivé Ellen Pageové. Tímto se vyrovnává dluh otevřeného konce minulé sezóny, dále se větví a zračí schopnost scenáristů zápletky předčasně neopouštět, když ještě mají co říct. I tentokrát se hraje na více úrovních, přičemž ta osobní je poháněna nejednoznačným Williamem Hurtem a vršícími problémy s manželem a synem dravé advokátky. Znovu platí, že na soudní pře při všech intrikách a tajných machinacích vlastně ani nedojde a vše se vyřeší za zavřenými dveřmi, což trošku ubírá na dramatičnosti. Narozdíl od první řady se tady ale naštěstí hraje s otevřenějšími kartami a jekékoliv náhledy do budoucnosti neslouží k matení obecenstva, nýbrž k posílení jeho apetitu se stále maličko pofidérním řešením. Jak Closeová, tak Byrneová se vidno ve svých postavách uvelebili a jejich vzájemné jiskření s podtóny mnohotvarých přetvářek koření stejně slušnou zápletku jako v prvním roce. Nelze se však stále zbavit pocitu, že by tvůrci mohli jít v některých věcech dále - závěry udělat fatálnější - a jiné, např. propojování budoucnosti s přítomností, zbavit nadbytečných point. Co se ale velmi cení, je inteligence a smělost, se kterými nám odhalují spletité společenské džungle současnosti- a dávají vědět, že i ti mocní se jednou musí nutně spálit: když už ne o zákon a pořádek , tak o své vlastní plameny, které rozdmýchali v touze vlastnit a ovládat a nedokáží jim ustoupit. 2. ŘADA: 80%

    • 26.9.2011  03:47
    Cesta (2009)
    ****

    Ve spálené zemi se plodiny ni naděje pěstovat nedají a vychovávat zde potomka by se zdálo čirým šílenstvím. Ve světě, který tak vnímá hrdinství, Viggo Mortensen obdivuhodně blázní. Některé filmy si vystačí s málem, a přesto zapůsobí. Stačí silná výchozí situace, schopnost perfektní obrazokresby, umělecké cítění a tok myšlenek v celistvých záběrech a scénář vědoucí, o čem se tu vypráví. K tomu duo generační bariérou oddělených, ale příbuzensky spjatých hrdinů, herci ztvárněnými natolik přirozeně a intenzivně, že vás táhnou k sobě ve všech svých bolech, nadějích a snech, kdy vám s nimi bude zima, kdy budete mí hlad, strach, soucit i zlost a že zakusíte, jak chutná prošlá lepkavá kola post - apokalyptického automatu minulosti prolitá vyprahlým krkem neznalého dětského hrdélka . Cesta je filmem dost specifickým, ale tak přirozeným a samozřejmým, až skutečným. Vztah ochranářského otce a zranitelného syna je alfou a omegou vyprávění, zvláště když ve vzduchu vane všeprostupující pach smrti a kde režisér Hillcoat vyluzuje emoce zpodobněním úlohy rodiče připravující svou ratolest na život v krutém světě, který jim luxus být spolu nadlouho nepřipustí. Film využívá madmaxovský prostor chamtivosti po všem, co ještě zbylo k využití (s lidským masem v to započítaným) s nebývalou efektivností, ale nikdy nedovolí, aby na sebe strhl většinovou pozornost a stal se něčím víc, než jen velepůsobivým důvodem pro vnitřní drama a napětí. Je zkrátka vypilovaný, a i když svým druhem takový, který dvakrát do roka rozhodně neuvidím, zážitek z něj je trvanlivý s neznámým datem spotřeby - jasný znak výborných ingrediencí.

    • 25.9.2011  22:30
    Zpověď (TV seriál) (2011)
    ****

    Víru v dobro získáte tehdy, až uvěříte zlu. Podlehnete mu a Bůh vás vidí. Bůh a ještě někdo jiný... Ke konci mírně klišující, ale po celou dobu filozoficky, teologicky, emocionálně i doslovně drsná a syrová zpověď je průrazná natolik, aby udala směr pučícímu uměleckému trendu nové vlny internetových mini-příběhů. Zatímco John Hurt ve své roli s tichou intenzitou každou epizodu sílí a exceluje, Kiefer Sutherland neproniknutelnému hitmanovi přisuzuje kamennou tvář skrytých emocí a šikuje svého trademarkového Jacka Bauera do polohy mnohem temnější a nebezpečnější. Dohromady pak svými osudy halí prostor zpovědní budky do šedavé záře násilného světa bez spravedlnosti, který radikalizuje postižené, souzené těmi, kdo doposud měli v životě štestí. Prostor mimo dobro a zlo, na tělo a duši kostela protentokrát příliš hmotný, k divákově spokojenosti unesou desetidílné šestiminutovky s nebývalou lehkostí.

    • 23.8.2011  11:40
    Hrdinové (TV seriál) (2006)
    ****

    1. sezóna: 100% --- 2. sezóna: 90% -- Dvě řady za mnou a převládající velká spokojenost, způsobená solidními herci, zamotanými, komplexními a přeci přehlednými zápletkami, a hlavně zajímavě nejednoznačnými (anti)hrdiny vedených smělou a nápaditou režijní prací. Mnohými předesílaného poklesu kvality se bojím jak čert kříže, jsem naň ale připraven a když nic jiného, přinejmenším polovina seriálu za můj věnovaný čas rozhodně stála. 3. sezóna: 70% --- 4. sezóna: 70% -- Problém druhé půle životního cyklu seriálových Hrdinů spočíval zejména ve faktu, že na začátku třetí řady vykročili špatnou nohou zmatečně uvedeným příběhem a z jeho přesycenosti se museli regenerovat poklidnou a tempařsky zásadně pozměněnou sezónou čtvrtou. Schopnosti hrdinů (i padouchů) byly až příliš různorodé a bylo jich mnoho na to, aby se dokázala udržet jednotná logická linka se soudržným zajímavým průběhem děje. Aby nebyly scenáristé tolik svazováni svým vesmírem, občas něco vynechali či si způsobili dočasnou zástavu paměti. Nevýhodou byla skřípající nekonzistentnost, která celý koncept táhla dolů do lehké nenáročnosti, výhodou pak neutuchající zábavnost a neustálá aktivita děje, která dala vzniknout i mnoha výrazným epizodám. Tvůrci se bohužel chytli do vlastní pasti, když u Villains i Fugitives nejdříve rozžehli příběh na plné obrátky a až poté pomocí flashback dílů zpětně dovysvětlovali, což vyvolalo pocit neobratnosti úchopu za záchrannou brzdu zataženou v nejvyšší čas. První půlka třetí řady navíc dala vzniknout překvapivě nezajímavému záporáku v podání Petrelliho táty, schizofrennním změnám názorů i stran psychicky labilní Elle (Kristen Bell) a slabší chvilku si prožil i jinak spolehlivý machr Sylar. Fugitives částečně věci napravovali lepším a důslednějším přístupem s propracovaným zázemím, jakožto i zajímavějším příběhem o soukromé válce "schopných" s méně schopnými, o to však zákeřnějšími. Samotný závěr obou polovin slavil vítaný návrat ke klasice prvních řad a k mé spokojenosti připomněl jejich nejlepší chvíle, což lze brát jako dílčí tvůrčí vítězství nad předešlými problémy Čtvrtá řada zaznamenala metodu postupně rozvíjených zápletek (často ob epizodu) a mimoděk i díky sníženému rozpočtu (korespondujícího s taktéž sníženou sledovaností) zchladila mé naděje na více epické zakončení, když byl postup někdy až mrtvolně pomalý a celé úseky mohly být efektivně zkráceny. Díky tomu se ale našel čas i na drobnější detaily a až nezvyklou, téměř statečně nediváckou soustředěnost na povahokresbu klaďasů i záporáků (bez šarměm překypujícího Roberta Kneppera a neselhávajícího Quinta by se Redemption zaseklo). Seriál znovu našel svou tvář v tématech o prostupující propojenosti (nad)lidí ve světle přání vystoupit z řady při boji za právo zůstat na svém, čímž naplno zdůraznil snahu Tima Kringa být Buffy Sommersovou dneší doby - něco o nás vypovědět a nevzdálit se přitom fantasknu. Heroes - jako celek - byl seriál, který s postupujícím časem prohrával souboj s vlastním potenciálem a na dlouhé trati se nedokázal účinně bránit všem nástrahám, kterým čelí scenáristé konstruující celosezónní narativy bez možnosti úlevy pod trestem vykázání do zapomnění. Vzhledem k tomu, že se i díky této složitosti s takovým typem seriálu budeme setkávat stále vzácněji, je třeba si Hrdinů vážit. Seriálové slabiny, stejně jako superschopnosti, přináší problémy. Ale někdy za to zkrátka stojí.

    • 29.6.2011  11:36

    Lidské podvědomí je mrcha a Freddy Krueger taky. Svět vyburcované fantazie krmí netvorovy břity a Freudovo hájemství se ohýbá jeho vůlí. Spánek v Elm Street zabíjí. Když Wes Craven zabředl své tvůrčí tesáky do prostředí tak tajemného a nestabilního, jako je mysl člověka v bezbranném stavu REM spánku, zanechal po sobě stopu unikátního a ojedinělého příbuzného žánru slasher, který je výjimečně bizarní a vynalézavý a dokáže být díky své halucinační podstatě až zákeřně strašidelný. Mimo jiné je také vynálezcem pojmu "sympatický teenagerský hrdina jednající statečně a logicky", přičemž jakoukoliv nesrovnalost si nechává jen do snového světa, kde stejně platí jiná pravidla. Divák tak zprvu netuší, kdo má zrovna navrch a čí sen se teď komu zdá, což jen umocňuje pocit ztracenosti a bezmoci, který Heather ovládá. Je ale třeba říct, že Freddy v prvním z dlouhé řádky dílů není ten nahláškovaný a masakrózní vychutnávač svých obětí, je takový, jaký podle Cravena vždy měl být - cílevědomý, škádlivý, před ničím se nezastavivší zabiják s upřímnou snahou dokonat dílo své pomsty bez zbytečných cárů masa navíc. To snímku propůjčuje nádech syrovosti a přímosti, způsobené mimo jiné i skrovným rozpočtem, který tvůrce nutil nasadit tón hned v prvních minutách a cestou moc neodbočovat, protože hluchá místa by premisu rozmočila k poloviční působivosti. Klíčovou složkou je ústřední melodie Ch. Bernsteina, která přimo zosobňuje podstatu snu se všemi pastmi a zákoutími, které neradno navštívit. Noční můra v Elm Street je hororem o člověku - jedinému nepříteli, kterému nikdo z nás nemůže ani ve snu utéci.

    • 7.6.2011  10:22
    Angel (TV seriál) (1999)
    ****

    1. ŘADA - 80% * 2. ŘADA - 90% * 3.ŘADA - 90% * 4. ŘADA - 90% * 5. ŘADA - 80%

    • 25.9.2010  02:01

    Je spravedlnost barvoslepá, či jižansky černobílá? A za jakých okolností může vidět rudě? Vpravdě barvité soudní drama Joela Schumachera koloruje svět v mnoha jeho odstínech. Nežli se přesune před soudní dvůr a započně očekávané hledání pravdy s nápomocí slovní ekvilibristiky ambiciózních právníků - toliko živné půdy pro talentované scenáristy - se Čas zabíjet své první dvě třetiny rozvíjí jednak náhledy do osobního života charakterů (jakožto definovaný prostor, odkud se berou oběti jako daň za odvahu a úspěch) a druhak ovlivňující působností členů obnoveného Ku-klux-klanu, jejíž činnost působí jako vrcholné nebezbečí, kterému hrdinové čelí. Tyto dvě základní složky se vhodně doplňují a jako jeden celek pak kulminují v poslední třetině, jež se plně soustředí na ne/morálnost pomsty ve jménu bolestně vynucené spravedlnosti. Je to kvalitní koncept, v němž není třeba křiklavého vizuálu, který správně režisér Schumacher uložil před scénickou klapkou do šuplíku a nechal drama, ať dýchá samo svou podstatou. Proto se může zdát přitomnost hořících křížů až jakousi přehnanou doslovností, které v daném případě ani nebylo třeba. Kvalitní herecké výkony a silná Grishamova předloha, jakožto i soustředěná režie se o pamětihodný případ relativizující čas na právo od času na vinu dostatečně zasloužili.

<< předchozí 1 2 3 4