da-a

da-a

Lukáš Svoboda

okres Jihlava
Sand in your eyes


2 body

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4
    • 20.10.2014  19:17
    24 hodin: Dnes neumírej (TV seriál) (2014)
    *****

    Před čtyřmi lety měla jeho tvář navždy zmizet z obrazovek i sledovacích monitorů a mýtus o Jacku Bauerovi nabýt rozměrů natolik obsažných, že jej mohl ukončit už jen on sám. Bohužel pro nás, Jack nikdy nebyl poslem dobrých zpráv... Jedna z pouček praví, že seriálové legendy se nevrací, aby pokračovaly. Některé bývají ze svých časů znovu probuzeny, aby podchytily nálady a vkus nové generace diváků a s novou krví v žilách si nazpět vybojovaly své místo v síni slávy, do které mohou znovu patřit. Ale nemohou si dovolit začínat tam, kde před lety přestaly a doufat, že čas bude znovu stát při nich. Že doba nevykročila kupředu natolik, aby je učinila ztracenými ve světě, který kdysi pomohly vytvořit. Že se nestanou - mezi potřebnými - zbytečnými. Naštěstí Jack Bauer vždy věděl o úskalí času své. Proto se naučil běhat maratón tam, kde ostatní teprve přecházeli z volné chůze na lehký sprint. Proto, když odezní tikot času vyměřený pro „Live Another Day“, divák nemá před sebou sérii unavenou svojí historií a běžící na volnoběh, ale seriál, který při zkušenostech nabytých ve 200 + epizodách nevyměnil sebevědomé vypravěčství za oddřenou rutinu a integritu svých pracně vystavěných charakterů za plochou nostalgii. Naopak, se svým brilantně využitým filmovým zázemím, jedinečným real-time formátem určujícím styl i témata vyprávění, schopností nekonečné variace dobře známých motivů svého žánru kombinovanou s ochotou včlenit nové prvky odpozorované z právě prožívané reality do strhujícího mixu fikce a skutečnosti, může působit anachronicky stejně směle a rozhodně jako stále poutavě i novátorsky, doložit důkaz o svých neměnných kvalitách a zároveň napínat změnami směrů děje, úhlů pohledu a pozic svých (anti)hrdinů. Ne, že by cokoliv menšího mělo v jejím případě mít právo na úspěch. Tím spíše se nic nevyrovná pocitu, když bývalý favorit přijde na hřiště zaběhnout si jedno vítězné kolečko navíc, a v soustředěném klusu zjistit, že diváci přišli a tleskají. Že neběží proti proudu času, ale stále s ním.

    • 25.9.2011  22:30
    Zpověď (TV seriál) (2011)
    ****

    Víru v dobro získáte tehdy, až uvěříte zlu. Podlehnete mu a Bůh vás vidí. Bůh a ještě někdo jiný... Ke konci mírně klišující, ale po celou dobu filozoficky, teologicky, emocionálně i doslovně drsná a syrová zpověď je průrazná natolik, aby udala směr pučícímu uměleckému trendu nové vlny internetových mini-příběhů. Zatímco John Hurt ve své roli s tichou intenzitou každou epizodu sílí a exceluje, Kiefer Sutherland neproniknutelnému hitmanovi přisuzuje kamennou tvář skrytých emocí a šikuje svého trademarkového Jacka Bauera do polohy mnohem temnější a nebezpečnější. Dohromady pak svými osudy halí prostor zpovědní budky do šedavé záře násilného světa bez spravedlnosti, který radikalizuje postižené, souzené těmi, kdo doposud měli v životě štestí. Prostor mimo dobro a zlo, na tělo a duši kostela protentokrát příliš hmotný, k divákově spokojenosti unesou desetidílné šestiminutovky s nebývalou lehkostí.

    • 19.1.2012  00:48
    Sherlock (TV seriál) (2010)
    ****

    1. Série: Studie v růžové: 90% Elegantní úvod do modernizované verze Sherlocka Holmese: hladší vypulírovaného skla, ostrovtipnější nabroušené břitvy a prozářený nápady jak vyprávět velmi vizuálním inovativním stylem. Co do pointy banálnější, génia uvnitř nezastiňující. --- Slepý bankéř: 90% Odvážnější a rozmáchlejší, vpravdě comicsovější a fantasknější, nikoliv však horší nebo nezdravě přehnané. Vztahy mezi postavami se prohlubují a metody vyšetřování následně formují. Šestáková hra světel a stínů Sherlockovi sluší stejně jako neony velkoměsta a komorní nálada. --- Velká hra: 70% Nezdravě přehnané, tentokrát ano. Toť prokletí sebejistého zakončení jinak výtečné minisérie, které před cílem vychrlilo až příliš hojného materiálu s překvapivě rychlou expirační lhůtou, kde pomatený Moriarty nemůže být jedním z kladů. Na jedničku zvládnuté řemeslné umění nenabízí zisk z investice divákova soustředění, protože nástup a výstup se ukončil a koleje příběhového spletence jsou neoblomně nalajnované, a zrovna při absurdním závěru bych z rozjetého vlaku vystoupil docela rád...

    • 20.11.2012  04:44
    Avatar (2009)
    *****

    Rozpočtové výkazy na kvartální období s vzácností života v chaloupky stínu neoperují. O to tvrdší bude poznání, že Na´vi svou planetu za dálnici a pivo nevymění. Na Avataru je očividné, že je koncipován především jako úvod do světa nové technologie, čemuž je mnohé podřízeno: zápletka, postavy, poselstva, vizuál i sama podstata filozoficky obdivuhodně balancovaného světa. Mnoho věcí je tu představeno už jen proto, aby na ně byla radost pohledět a aby mohly být vyvedeny ve fantastických detailech, přičemž k řádu přírody se přistupuje metafyzicky, nikoliv exploračně vědecky. James Cameron totiž - alespoň v první části plánované trilogie - nikterak netouží zkoumat detaily fungování světa, který tak pracně stvořil, nejprve jej divákům musí uvést v život prostřednictvím evoluční techniky 3D snímání, která svůj potenciál teprve nachází, převážně tam, kde se vyskytuje sytě kontrastní fauna a flóra. A je to pohled hodný Bohů. Pokud budeme Avatara vnímat jako snímek dvou polovin, kde ta první neodvratně směřuje od úprku k útoku a hlavní atrakci filmu, je nezvratným dokladem Cameronova zápalu, že pamětihodných záběrů a scén je v obou částech stejné množství. Svým způsobem nás staví do situace, kdy znovu jako filmoví elévové se teprve dotýkáme nečeho dosud nepoznaného, ale díky nesmrtelnému a dobře čitelnému příběhu dobra se zlem nejsme vystaveni komplexním vyprávěčským metodám. To poutá stoprocentní fixaci divákova zájmu na vyprávění obrazem, skrz pocity a smysly, kterým chybí už jen cítit vůně a pachy, aby se iluze stala reálnou. Z příběhového hlediska se film od ostatních komerčních trháků obdivuhodně vymyká tím, koho dosazuje na pozici agresora a kdo je nucen bojovat o holé modré životy. Ukazuje na korporátní smysl pro právo a nenechavost bez okolků a starostí s přijetím u té části publika, která bude autory podezírat z pokrytectví vzhledem k příslušnisti k finančním sférám, ze kterých sám vzešel. Ale to už je vědomé riziko, se kterým Avatar nemá cíl ani chuť bojovat. Jeho pravým nepřítelem je lhostejnost a ignorantství, nikoliv cynismus a uštěpačnost, kterým se obloukem vyhýbá svou odvážnou otevřeností jít přímo k jádru věci a pointě, které vlastně děsí víc než uklidňuje: že ve chvíli nejhorší nás Eywa nebo cokoli při ní vyslyší.

    • 26.9.2011  03:47
    Cesta (2009)
    ****

    Ve spálené zemi se plodiny ni naděje pěstovat nedají a vychovávat zde potomka by se zdálo čirým šílenstvím. Ve světě, který tak vnímá hrdinství, Viggo Mortensen obdivuhodně blázní. Některé filmy si vystačí s málem, a přesto zapůsobí. Stačí silná výchozí situace, schopnost perfektní obrazokresby, umělecké cítění a tok myšlenek v celistvých záběrech a scénář vědoucí, o čem se tu vypráví. K tomu duo generační bariérou oddělených, ale příbuzensky spjatých hrdinů, herci ztvárněnými natolik přirozeně a intenzivně, že vás táhnou k sobě ve všech svých bolech, nadějích a snech, kdy vám s nimi bude zima, kdy budete mí hlad, strach, soucit i zlost a že zakusíte, jak chutná prošlá lepkavá kola post - apokalyptického automatu minulosti prolitá vyprahlým krkem neznalého dětského hrdélka . Cesta je filmem dost specifickým, ale tak přirozeným a samozřejmým, až skutečným. Vztah ochranářského otce a zranitelného syna je alfou a omegou vyprávění, zvláště když ve vzduchu vane všeprostupující pach smrti a kde režisér Hillcoat vyluzuje emoce zpodobněním úlohy rodiče připravující svou ratolest na život v krutém světě, který jim luxus být spolu nadlouho nepřipustí. Film využívá madmaxovský prostor chamtivosti po všem, co ještě zbylo k využití (s lidským masem v to započítaným) s nebývalou efektivností, ale nikdy nedovolí, aby na sebe strhl většinovou pozornost a stal se něčím víc, než jen velepůsobivým důvodem pro vnitřní drama a napětí. Je zkrátka vypilovaný, a i když svým druhem takový, který dvakrát do roka rozhodně neuvidím, zážitek z něj je trvanlivý s neznámým datem spotřeby - jasný znak výborných ingrediencí.

    • 12.7.2011  00:48
    Dům loutek (TV seriál) (2009)
    *****

    Poručíme tělu, mysli, aneb vodiči lankama loutek poznenáhlu škrceni. Zákrok Joshe Whedona na divácích však lobotomizující vůbec není. S1 * 80% --- S2 * 100%

    • 31.3.2009  12:07
    Proč bychom se netopili (TV seriál) (2009)
    ***

    "Tak nějak málo tančí, zpívaj', brečí, líbaj', marně si hledaj' tep - jsou prý dospělí... Inu, s českými seriály se to má tak, že časy jsou zlé. Nechci tady kritizovat poměry, které byly nastoleny po úspěchu pout Rodinných, ale stačí jen říct, že bohužel málokterý seriálový skokan se odhodlá přeskočit takto nabídnutý recept snadného výdělku a vysoké sledovanosti. A proto zákonitě každý, který se na tuhle náročnou šlajsnu vydá, upoutá mou pozornost. Petr Nikolaev se rozhodl volně zadaptovat povídkovou knížku Zdeňka Šmída a byť cesta byla místý spíše mokrá než-li suchá, nakonec s relativním úspěchem do cíle dopádloval. I když mají vodáci nezpochybnitelné chyby v základní dramaturgii, dialogy pro svou šustivost sem tam mokvají a dikce některých herců jako by ještě neopustila suchá prkna divadelního jeviště, partě tvůrců stojících za "Proč bychom se netopili" se přesto sluší poděkovat za příjemně strávené chvilky před pondělní obrazovkou, naplněné dobrou náladou a slušnou letní atmosférou. Ono totiž i přes všechny nedostatky se Nikolaevovi a spol. podařilo do seriálu dostat nějakou tu celuloidovou chemii, jakési filmové kouzlíčko, které nabídlo nečekaně styčný bod pro jinak nesouvislou vodní show. Snad to bylo kamerou Martina Duby, snad sympatickými herci (mými favority byli Lukáš Vaculík a Tereza Kostková), ale seriál za sebou nakonec zanechal stopu vcelku příjemného průměru.

    • 29.3.2009  22:40
    Svědomí Denisy Klánové (TV film) (2009)
    **

    Josef Klíma o pohybu na ostří nože podél hranice beztrestnosti. Je český občan potenciální obětí nezletilých delikventů a špatných zákonů? Svědomí Denisy Klánové mohlo přilákat diváky námětem, neštítícím se vyhraněného pohledu na problematiku trestní odpovědnosti mladistvých, pro nějž neváhá zapojovat i nepřehledné prostředí poslanecké sněmovny a osobní problémy zúčastněných. Ovšem po prvních minutách je jasné, kam tahle hra povede a co si divák vezme za ponaučení. Není přitom a priori špatné, co se Klíma snaží říct, ale jeho scénář bohužel postrádá ducha opravdovosti, tedy cosi, co neklouže jen po povrchu věci (a co se nedá vysuplovat dialogem Vlasáková x Schmitzer), ale naopak se do komplikovaného problému zavrtává a objevuje nečekané skutečnosti a souvislosti. Jenže to by Klíma nesměl mít ve věci již předem jasno a děj nesměřoval k jednostrannému vyústění, které totálně pohřbívá předchozí snahu o drama a prediktuje autorem až příliš chtěný závěr (záměr). Nechápejte mě špatně, já jsem v zásadě taky pro snížení odpovědnosti na 14 let, ale jakýkoliv snímek, který touží být seriózní sondou do oné problematiky, by se měl vyvarovat účelového scénáře, který krom občasných zajímavých myšlenek postavám podsouvá hlavně stereotypy, které mají suplovat skutečné rozbory, a - když to musí být - i společenská řešení. Jako by celá naše politická scéna, zákony a jejich skutečné dopady na život samotný byly příliš kolosální téma na to, aby Svědomí vůbec mohlo pomýšlet, že jej v jeho vážnosti a komplexnosti správně a záslužně zachytí.

    • 26.1.2012  21:55
    96 hodin (2008)
    ****

    Neví kdo jsou ani co chtějí. Peníze nemá, zato umí různé věci - takové, které dělají špatným lidem ze života noční můry. Pokud jeho dceru pustí, nechá je navždy být. V opačném případě po nich půjde, najde a zabije. Tak hodně štěstí. Liam Neeson překvapil. V minulosti sice občas pošilhával po metách jako lana ocelových svalů a pohledů, ale k vždy mu k tomu scházelo navíc pár midichlorianů. Ty ale v Paříži musel fasovat nitrožilně, protože Síla stojí tentokrát sakra při něm. A tak exceluje stylem, který je jeho typu a věku přirozený a drtí rychle, efektivně a ve velkém. Režisér Pierre Morel nemá originálních nápadů, jak pojmout misi jednoho muže a tisíců způsobů smrti, zato má hodně nakoukáno a ví, jak co v žánru neředěné akce funguje a jak tomu dát fasádu tak naleštěnou, že se i samotné jeho vzory zastydí ve své náhlé matnosti. Je to jízda na samé hraně únosnosti, když taťku s průpravou agenta bez slitování nechá demolovat fasády zákonuplachých občanů krvavě sladké Francie s takovým gustem, že o jeden výstřel s úchopem a přehozem navíc a celé univerzum vybuchne, vysíleno ale šťastno, že si mohlo k posledku užít takovou řež. Od vlažnějšího úvodu se napětí a tempo stupňují závratnou rychlostí a při závěrečném zúčtování na lodi musí zaplesat srdce každého rváče a fanouška precizních procesů neminoucího soudce Lynče. Navzdory veškeré snaze nejen dostihnout, ale i překonat své velké vzory tria "J before B" se však majestátem se vší pravděpodobností Bryan Mills přeci jen nestane. Pyšní se jak ikoničností Jamese Bonda, vynalézavostí Jasona Bourna a agilitou Jacka Bauera, nevlastní ale příběhové zázemí ni kulturně-společenýský přesah každého z nich. Jeho působení po zhruba 96 hodinách pozvlolna vyprchává, až zbyde jen težká kocovina a nejasná vzpomínka z opojení stejně tak náhlého jako překvapivého. A v tom právě tkví ta nejdůležitější lekce filmem udělená: že ty nejlepší kousky z historie moderní kinematografie čisté akce vyskládané v těsném sledu za sebou svou účinnost nenásobí, nýbrž ztrácejí. Chtělo to jednoho na*raného Neesona, ale třeba si to pamatovat.

    • 13.8.2011  21:39
    Gran Torino (2008)
    *****

    Cigareta v jedné ruce, chlazené pivo v druhé, tvrďácká hláška cezená mezi zuby čelístí sevřených v nezlomnosti jít si sakra po svých a schraňované právo umřít z vlastního mínění. Život a smrt dle Walta Kowalského, dějství poslední. Gran Torino není sentimentální labutí písní zestárlého bijce zoceleného severem Koreje ani hlubokomyslnou psychologickou sondou do pocitů osamělého labilního dědouše s kvérem v ruce. Na to je postava Walta příliš racionální a pragmatická, respektive okorale nepřístupná. Clint Eastwood moc dobře chápe, že jeho síla vyprávět příběh vyplývá z metodických vrstev, za chodu odstaňovaných díky vývoji charakterů a změněnému vnímání okolí až k hořkosladkému jádru osobnosti, kterým Walt v častých chvílích osamění hluboce povrhá. Muž, jenž je nám představen jako zapšklý stařec vykořeněný ze své rutiny ztrátou manželky a nechytající se na moderní vlnu migrace národů do své intimní zóny osobnosti - která v jeho případě čítá pěknou řádku okolních bloků - se divákovi posléze otevírá při bližším poznáváním světa cizinců, jemuž zprvu ani nechtěl rozumět. Imigranti, kteří nejsou dost bohatí a v případě Thaa ani dost staří na to, aby v garáži schraňovali jakýkoli kus modelů vlastní pýchy a vědomí vlastního úspěchu zde zhmotnělých a hýčkaných v naleštěném Gran Torinu, se v kultuře odlišných tradic ztrácejí. Podobně je ovšem ztracen i hodný, zlý i ošklivý Walt, a jaké je jeho překvapení, když se oba dva tolik kulturně rozdílné tábory lidí nezačnou rozdělovat, ale obohacovat. Waltova skořápka neměkne, alespoň navenek, ale divák si všimne, jak moc se jeho svět proměnil a že by nebylo v lidských silách zůstat stejný bez viditelné odezvy. Eastwood si nenechává ujít sepjatost tohoto nově poznaného vjemu s jeho typyzovaným, zklasičtělým hrdinou DirtyHarryovského střihu, při níž i naplňuje jeho čestnou úlohu všechny dobré ochránit a padouchům to pořádně osolit. V samotném závěru ovšem nenechává Walt Kowalski promluvit sílu Magnum, ale svou snad ještě silnější vůli osobnosti a silné přesvědčení, ze kterých se pálí stejně dobře, i když zisk cti je reálně vyvážen ztrátou imunity střelce, dobře si vědomého své chvíle a smrtelnosti, které ikona neochrání. Gran Torino je tím nejlepším komorním snímkem svého druhu: je dostatečně přístupný a simplisticky čistý navenek, přitom hloubavý a jímavý zevnitř. Tvůrčím vítězstvím filmové legendy, která dokáže vyprávět o světu a sobě - ze světa a sebe.

    • 17.7.2010  03:22
    Hranice nemožného (TV seriál) (2008)
    ****

    Svět je je jen zástěrka a my krysami v bludišti. Muldera a Scullyovou nahradil elitní tým v čele s agentkou Dunhamovou a záhadné jevy hned nabývají na bizardnosti. Našla nová generace milovníků zapeklitých záhad další zlatou žílu? --- Ale nebuďme neféroví. "Fringe" rozhodně není "jenom" Akty X pro čerstvé publikum, ačkoli je potěšitelné, že někdo talentovaný toto místo zaplnil tak kvalitním seriálem, jakým se alespoň po mnou dosledované první sérii rozhodně jeví. Hranice nemožného je hlavně dalším evolučním stupňem na poli rozvíjejících se seriálových dramat Ameriky, které nabyde zvláštního významu, až fenomén Ztracených úplně skončí (respektive jeho epizody, nikoli nabytý věhlas - ale o tom jinde). Dílo, o kterém je tu řeč, má výborný základ - a sice scénář. Jednotlivé epizody začínají údernými otvíráky (některe opatrně řadím do zlatého fondu této disciplíny), jimiž diváka nalákají na události následující, které většinou svému příslibu z prvních minut bez problému dostojí. Je to díky výborné stavbě, která zcela dle logiky příběhu vede děj k těm nejzajímavějším událostem daného případu a přitom neopomene na důležitý úkol obohacovat postavy o dostatečnou psychologizaci tak, aby byla na potřebných místech zúročena. Tím může celý seriál začít fungovat ve své vlastní mytologii, ačkoliv jeden může namítat, že zatím je hlavní propojovatel stavu věcí načrtnut jaksi vágně, aby si tvůrci ušetřili práci - alespoň na začátku - s kompletováním do komlexního celku, které bude (musí být) v plánu v následujících řadách. Funkčnost seriálu je ale podmíněna jistou spoluprácí páně divákovou, který by si měl udělat čas a naslouchat radám a tezím profesora Bishopa, neboť jedině jejich přijmutím si může užit seriálu naplno (a tvůrci, až na pár výjimek, svoji fantazii kočírují s dostatečným rozmyslem, čemuž jsem vděčen). V současné podobě vzbuzuje Hranice nemožného vysoká očekávání, podpořená kvalitou debutové sezóny. A vřele doufám, že čtyři hvězdy se nestanou tvůrčí hranicí, pro tu pátou nemožnou...

    • 20.12.2008  00:30
    Iron Man (2008)
    ****

    Je bohatý, je všemocný, je cynický... a je v zajetí. Obchodník se smrtí Tony Stark se rozhodl zavřít krám a svou geniální tvorbu poprvé zapůjčil vyšším cílům. I tak se rodí superhrdinové. Musím se přiznat, že původní komiks ze stáje nakladatelství Marvel jsem nikdy nečetl. Proto jsem, podobně jako třeba k Hellboyovi, k této adaptaci přistupoval bez vyšších očekávání. Příjemné překvapení však na sebe nenechalo dlouho čekat. Film je doslova prosycen cynickými hláškami natolik, že se v něm ztrácí i tradiční komiksové artibuty. On vlastně vůbec celý film si evidentně bere z postavy Iron Mana to nejlepší a uzpůsobuje to filmovému rámci natolik, že tu obligátní rvačku na konci nebudete brát jako povinnost vůči žánru, ale solidní vygradování předchozích minut filmu. Ty zachycují Roberta Downeho Jr. povětšinou bez masky, a tedy schopného perfektního ztvárnění multimilionáře Starka se všemi jeho cnostmi (zarámované magnetické srdce) i necnostmi ("Mír? Bezva. Být mír tak jsem bez práce."). Zato skvěle temného, překvapivě klidného a až ke konci megalomanského Jeffa Bridgese jsem nepoznal, ačkoliv bylo tolik příležitostí! Iron Man může dobře fungovat jako začátek nové filmové série, ale stojí si i sám dost dobře na to, abych se k němu rád občas vrátil. Možná dokonce nastal čas poohlédnout se i po té komiksové verzi...

    • 26.9.2011  02:48
    MR 73 (2008)
    **

    Stal se troskou z vlastního přičinění a stínem z lepších časů. Klouže do temnoty žalu a permanentních kocovin a světlo na konci tunelu jen tak neuvidí. A moc dobře ví, že než bude líp, bude mnohem hůř. MR73 je film plný tvůrčích rozporů. Evidentně se snaží vymezit fabrikovaným americkým kriminálkám podobného žánrového zařazení tvůrčím využitím "art" postupů a nekonvenčním přístupem zajišťujícím divácké nepohodlí zpodobňující do neštěstí uvržené postavy, prosycené pohlcující depresí z nemohoucnosti postavit se čelem korumpovaným soukolím vlivných mocipánů, kterým není lecos vhod. Působivá kamerová práce a pečlivý střih pak dodají atmosféru tak hustou, potemnělou, mlžnou a deštivou, jako samo nitro hrdinů, když úleva od bolesti nepřichází, jen roste jak zhoubný nádor, co se brání operování. Navíc má Olivier Marchal oporu ve vlastních zkušenostech a talentu všímat si detailů v ději a také v autentickém podání Daniela Auteuila, který se záměrně skromnějším výrazivem zdárně vyzařuje ničivé běsy deroucí se na povrch. Jenže, jenže. Ono moc dobře nejde se vymezit vůči zažitým standardům a přesto kolem nich stále kroužit - skutečnost, že příběh byl sestaven z reálných předobrazů, nic bohužel neusnadňuje - a divácká (tedy má) investice pozvolna prchá, když jsem svědkem nasazení příběhu na dobře vyježděné koleje a kdy všechna netypičnost vyznívá jen jako jakési pozlátko z druhé ruky. Tím pádem žádná z katarzí na mě nemůže zafungovat jak by měla, jen jsme se složitými cestami dostali k něčemu již viděnému, (naštěstí jen) ve filmu zažitému a sdělenému. Což vnímám jako tvůrčí prohru právě proto, že dohoda mezi mnou a tvůrci se zdála býti jasnou: my ti dáme strašlivě pomalu plynoucí a hutně náladový děj s nesympatickým postavami, svrab a smrad zatuchlé francouzské kriminálky a reálný look a ty naopak s koncem očekávej mimořádný výnos silného zážitku. A nikoliv, jen komplikovaně vstříc prostému, co už jinde fungovalo lépe. Možná je mé nízké hodnocení způsobeno i tím, že dost dobře nemůžu soucítit s obětí, která si přeje, "aby vrah zabíjel zase, když už je teda pustěnej, ať všichni čumí" a tato z výčitek mu pak do vězení pošle nejen osobní dopis, ale i vlastni FOTKU. Dalším motivem je šéfka útvaru, která se stává stále bezradnější a svým milencem ubitější, ale přiliš pasivní, než aby udělala krok stranou (a mně zavdala příčinu se o ní zajímat). Když nevěřím pravdivé story, něco být špatně musí. Nakonec je tak MR73 hrou na skutečnost, kterou se příliš nevyplatilo sledovat: efektní a vzletnou bublinou, která v kritickém bodě vzestupu praskne a zmizí.

    • 21.11.2009  14:40
    Monstrum (2008)
    ****

    Už se tudy proháněla Emmerichova Godzilla a jako na potvoru zrovna nebyla po ruce žádná kamera. Nevadí. Newyorčané si mohou dát repete a své vytrénované hlasivky opět zaměstnat k prasknutí. Lidstvo vs Monstrum, kolo x-té (mimořádně vydařené). A zrovna, když jsem si myslel, že mne už nic nepřekvapí. Zrovna, když jsem se loučil s dalším ze svých úchylných dětských snů, setkat se prostřednictvím filmu s opravdu obrovitou hrůzou, přišel Cloverfield. Přišel nečekán, nevyhlížen, o to více jsem však (podobně jako postavy) trnul, schován za kamerou. Po menším epileptickém šoku při exploraci nabítnutého, značně roztřeseného stylu, simulujícího strach a paniku skutečných lidí a přibližujícím atak neuvěřitelně houževnaté (a hladové) bestie v úchvatných detailech mravenčím, leč (z divákova hlediska) velevýznamným pohledem, jsem objevil úžasně vtahující sílu zvolené sugestivní metody. Není divu, že si tu excelentí práci nechalo ve svých složkách samotné Ministerstvo obrany. Součástí úspěchu je i přesné dávkování. Lesk a bída přeživších, jejich cesta do bezpečí a opět do velmi vratkého, pobořeného mrakodrapu zvícího nebezpečí a především velmi lidský a velmi blízký náhled na věc, absolutně prost jakéhokoli hudebního vstupu, nač taky, když si divák vše potřebné dokreslí ve své momentálně velmi rozskočené hlavě. Scénárista se ani neobtěžuje zatěžovat nás jakoukoli informací, případně rozšiřující vědomí postav do odlehlejších koutů příběhu (nevíme, co se děje s miliony ostatních obyvatel, neznáme původ věci, odkud a jak do města připutovala ani co se uděje "den poté"), protože to ani znát nepotřebujeme, neboť neznalost tentokrát tvůrce omlouvá, když i díky té nás nepřímo děsí a zneklidňují. Jakoby mimochodný komentář, který vede držitel kamery při šplhání do schodů mnohapatrového schodiště, tak krásně shrnuje všechny případné možnosti, jak lze mytologii filmu - tentokrát nepotřebně - rozšířit o vědomí povahy hrozby (přišla z oceánu? zamrzlého ledovce? vesmíru? laboratoře?) Scénáristé na to mají, a mají i odvahu to do filmu nedát, což vede k posilnění vědomí hrůzy, která se odehrává TADY a TEĎ a nicotnosti pár životů v porovnání s celkovým obrazem, který však nikdy nespatříme. Tento postup si, pochopitelně, vybírá svou daň v podobě poněkud přímé, nejen papírově lineární cesty, řídké na počet nějakých znatelných odboček od hlavního úkolu. Absentuje též i nějaké vážnější, externí poselství, připomínka či alegorie v námětu, jakkoli mohu brát celý průběh jako v úvodu naznačenou variaci na teroristický útok 11.9 - jako takové funguje Monstrum právě díky zvolenému postupu jen z poloviny (na to je hlavní padouch přeci jen příliš unifikovaný). Povšimnout si mohu i dialogů, které záměrně nejsou žádné promyšlené skvosty či dokonce hlášky, ale proto poměrně věrně zrcadlí strach a primitivní uvažování v čase nejvyšší nouze a velmi reálně vystihují, co by si asi lidé v podobné situaci doopravdy říkali. A herci, kteří je z úst vypouštějí, nemohli vykonat lepší práci. Monstrum je zážitek, který je originální, překvapivý a po tvůrčí stránce nezopakovatelný (rozhodně bych to neradil), ale to si piště, že se u mě dvd kotouček s jeho obsahem ještě hodněkrát roztočí. Pád civilizace si prožít nechci, pozorovat jej pohodlně z dáli - to jó, to já zas jó.

    • 17.5.2009  22:03
    Natěrač (TV film) (2008)
    **

    Jan Budař můzou políbeným natěračem matlá svůj herecký part v t(h)eatrální adaptaci pod taktovkou Jaroslava Brabce. Filmy natočené dle divadelní předlohy se špatně komentují, protože pokud je dobrý děj a jeho průběh, téměř vždy se dají zásluhy připsat na vrub originálu, což i vyplývá z logiky věci (proč by taky se adaptovala špatně napsaná hra, že). A tak u filmové verze zbývá zhodnotit, jak se tvůrci popasovali s divadelností předlohy (obstojně, leč nenápaditě), jaké bylo režiserské vedení scény a herců (dostatečné), a hlavně jací byli herečtí aktéři samotní (povětšinou výborní, ačkoliv ta prkennost tam byla - možná záměrně - často zřetelná), popř. ještě kostýmy, hudba a vybrané prostředí (jediná výraznější změna oproti divadlu).Kdybych měl Natěrače hodnotit jakožto televizní promo k nalákání diváků na statickou, leč přístupnější a adekvátnější divadelní hru, tak uspěl. Jako samostatný televizní snímek má omluvenku pro svůj nelehce adaptovatelný původ, ale kvůli absenci hledištního smíchu v dobré kolektivní náladě je filmový Natěrač neúplný a nedopečený. Žádný zázrak, ale proč si stěžovat, když mou jedinnou povinností bylo jen být pohodlně uveleben do křesel a tiše sledovat? ¤ Mému pozadí určitě žádná újma nenastala. ¤

    • 24.1.2009  00:44

    Úsměv od ucha k uchu. Anarchie klepe na dveře, Batmanův symbol se rozpadá. Joker nám přišel ukázat, kdo že skutečně jsme a co si zasloužíme. Jen žádné vážné tváře - koneckonců, co nás nezabije, to nás zešílí! Když jsem před časem viděl Batmana začíná, liboval jsem si, jak Christopher Nolan dokázal najít nový, neotřelý, přitom myšlenkově netriviální pohled na téměř 80 let starou komiksovou postavu. Uvedl v život charaktery, vtiskl jim určitý směr a jeden z nejlepších komiksových filmů byl na světě. Ale nemohl jsem ani tušit, do jak hloubky chce u Batmana dojít v jeho pokračování. Kdo by do Temného rytíře řekl, že při zachování téměř všech znaků komiksově mainstreamové podívané se všemi detonacemi, volnými pády a záchranami rozebere v druhém filmovém plánu takřka na kost Batmanův vesmír (a vlastně i Batmana samotného) tak efektivním způsobem, že se mi ruce chvějí ještě v moment, kdy píšu tenhle komentář. Nadchla mne především myšlenka společnosti, která, když nejde vše podle plánu, boří své zaběhnuté hodnoty ve snaze sobecky se chytit záchraného kruhu, přičemž lhostejno, že tomu, kdo nám jej hází, můžeme být přímo "smrtelně" k smíchu. Nejen z tohoto důvodu se postava Jokera, Heathem Ledgerem zahraná magicky uhrančivým způsobem, stává jednou z nejcennějších v současné dekádě kinematografie. A co víc, i všechny ostatní postavy dodávají příběhu přesně tu ecenci, která film ještě více obohacuje. Harvey Dent se stává tragickým hrdinou, obětí nadějí, že byl v Gothamu ten nejlepší. A pak je tu samotný Batman. Ačkoliv díky množství postav nemá tolik prostoru jako v předchozím filmu, Temný rytíř je především o něm a jeho skutečné úloze pro gothamské obyvatelstvo. Ve světě, který potřebuje Jokerem tak násilně uzmuté ideály a vzory jako sůl, bere na svá bedra všechnu temnotu zdánlivě čistého dobra. A v tom je skutečná síla Temného rytíře. Jakékoliv chyby, které snímek obsahuje, odvlaje Batmanův plášť do mezí zapomnění. Tohle je film, na který se nezapomene, tím spíš, že byl naštěstí celosvětově tak úspěšný. Jen jednoho se bojím... aby případný třetí Batmanův film nesešel na scestí. Kdo by nás pak, volným pádem padající, pevnou rukou na poslední chvíli zachytil?

    • 25.9.2010  03:26
    Vy nám taky, šéfe! (2008)
    odpad!

    Delegrace. Nevtip. Odhumor. Bezzábava. VYSRANDA! Zákeřnost při psaní jakéhokoliv komentáře, kritiky, recenze či jiného slohového útvary zabývajícího se hodnocením filmové tvorby spočívá v tom, že pokud ve filmu něco funguje tak, jak má, tak to většinou nevyčnívá z řady a stává se pro nás samozřejmostí. Samozřejmostmi, které jsou snadno k přehlédnutí a které vyvolávají pocit, jako by byly zmáknuty levou zadní s absolutní lehkostí, povinně kvalitní prací, kterou si snad nikdo nedovolí zazdít. Od technických záležitostí, k nimž patří hudba, kamera, střih nebo využití filmových prostor, přes práci tvůrčí (vedení herců, dialogy, uvedení a zakončení scény, řazení scén za sebe, pointy) po vyložené specialitky, bez nichž se snímek nutně rozpadá (tempo a gradace příběhu, důraz na detail, smysl celku, smysl detailu v celku a mnoho, mnoho dalšího). Že to vše dá každému fimařskému týmu hodně zabrat a samozřejmostí to zdaleka není, začneme vnímat až ve chvílích, kdy něco z toho přestane fungovat a jako písek v pístu obrovského soukolí začne drhnout a pocit dokonalostí nenávratně prchá v hořké deziluzi. Děje se to, musí se to dít. Tvůrčí práce má svou hodnotu právě proto, že výsledek není nikdy jistý a je tolik rizik, tolik neznámých, co na umělce číhá a kterými musí projít, chce-li v umělecké tvorbě nadále působit. Přirozeně, každá bitva nemůže být vítěznou. Jenže exces, kterého se tým pod vedením Martina Kotíka dopustil při výrobě komedie Vy nám taky, šéfe! je pro mne pamětihodným bohužel právě tím, že je mým prvním shlédnutým filmem, ve kterém nefunguje zhola, zholA, zhoLA, zhOLA, zHOLA, ZHOLA NIC z výše popsaného. Což je smutným a nezáviděníhodným unikátem, tím spíš, že vzniknul v českém prostředí. Jedním z pilířu neumětelství byl scénář, druhým, mocně podpírajícím, pak režie. Dílo Petra Nepovím(a) má tu vlastnost, že v ní naprosto chybí vtip, což je v komedii dost zásadní problém. A tím nemyslím, že by se vtipy nedařily, ony tam nějak žádné nejsou. Nijak nezačínají, nijak nekončí. Z každé scény, každého dialogu je cítit bezradnost ke zvolené látce a nedostatek talentu, jak scénář koncipovat tak, aby z nadějného námětu bylo vydobyto něco, co by bylo hodno vyprávění, nebo na co by se - lakonicky řečeno - alespoň dalo dívat. Tuto prioritní neschopnost doplňuje ztuhlost Kotíkovy zmarněné režijní práce, když ani teď, ani v předchozích snímcích nedokázal své, často slavné a dříve prokázaně schopné herce ždímnout o více než jen o podprůměrný výkon (což se bohužel stalo i kdysi živelné Ivě Janžurové). A tak je divák např. svědkem scény v hospodě, jejít obsah je líčen slovy: A: To s tím šéfem je blbý co? B: Jo. A: A co s tím? B: Nevím (upiju pivo a tvářim se otráveně). Smysl? Nulový. Vtip? Ani ťuk. Idea? Není. Takových scén je ve filmu většina a všechny smrdí vzduchoprázdnem, jen čekajícím na někoho s nápady, kterým by jej vyplnil. Zřejmě nejhorší je pak Kotíkova práce s očividnými neherci (Dominika Kadlčková, David Kraus), na nichž je názorně vidět, že nedostali žádné vysvětlení, jak na place nepůsobit nešťastným dojmem opuštěných káčat, což je dehonestující úloha pro všechny zúčastněné. Spousta scén se odehrává v naprosté křeči a sterilitě, kdy se kamera ani neobtěžuje měnit své úhly a třeba takový Jiří Langmajer je ve dvou odlišných scénách ve stejném bytě v rozmezí cca dvaceti filmových minut snímán v totožné pozici z identické strany, jako by nikdy z toho pokoje neodešel! Ve výsledku je tak Vy nám taky, šefe! mým prvním uděleným odpadem! a nově mým ustanoveným mementem pro všechny shlédnuté filmy minulé i budoucí. Jako taková je jeho cena nevyčíslitelná. Tak aspoň něco, šéfe.

    • 6.8.2010  23:26
    Zrcadla (2008)
    ****

    Zlo se zrcadlí v každém z nás. A někdy se pohne první. Horor Alexandre Aji se zaobírá lákavým námětem, který si bere tu zdánlivě nejobyčejnější - a jednu z nejužívanějších - věcí ve všedním životě a dává mu netušenou moc kontrovat to, co velmi dobře známe, se světem zkřivených divů za zrcadlem, jehož podstata je matně ezoterická. Bohužel to ve výsledku svazuje režisérovi ruce k vytvoření kýženého napětí, neboť divák, od první chvíle obeznámený s trikem, že nebezpečí příchází pouze a jedině ze zrcadel a jiných lesklých materiálů, dokáže sám sebe připravit a obrnit své nervy, kdykoliv přijdou hrdinové do blízkosti takových předmětů. Aja tohoto vědomí ani nijak nevyužívá k ošálení našich smyslů, zkrátka když je na scéně zrcadlo (a to je často), je na scéně démonická přítomnost. Proto se - chtěl-li příběh rozvíjet - uchýlil k mírně vypečené hororové fintě, kdy divák ani hrdiná sám nezná meze schopností ducha a tyto objevuje až postupně, ve stavu překvapeném, popř. vyděšeném, popř. rozladěném. Jako horor tedy Zrcadla fungují jen na půl plynu, jako parapsychologický thriller s pečlivě načrtlou atmosférou na nádrž plnou. Aja si na jednotlivých (velmi precizních) záběrech dává záležet, příběh začíná odhalovat své tajemné komnaty s akčním závěrem ukrytým za poslední z nich. Naštěstí měl po ruce herce, který této ambici mohl dostát. Kiefer Sutherland (ve vybraných scénách i jeho filmové dětí) drží stojí přítomností dramatickou strukturu filmu pevně v rukách a má zásluhu na několika význačných emocionálních momontech. Navíc je Sutherlandova postava až nečekaně aktivním protagonistou, co jde nebezpečí vstříc s hlavní své pistole nabitou ostrými a díky tomu příběh plyne slušným tempem bez zbytečných záseků. Že jsou pravidla světa "za oponou" plně odhalena až úplně posledním twistujícím záběrem, se pak snáší daleko snadněji. Díky tomu mohou být Zrcadla podařeným a zajímavým příspěvkem do mírně ošoupané kolonky "zaběhlých remaků".

    • 29.6.2011  20:56
    Zákon gangu (TV seriál) (2008)
    *****

    1. Řada: 90% * 2. Řada: 90% * 3. Řada: 90% * To je jízda! Jediný problém, který uživatel vpravdě vysokooktanového ekl-dystopického dobrodružství může mít, je, že v záplavě drogových kšeftařů, děvek, zlodějů, vrahů, zkorumpovaných policistů a úchylů těžko najde někoho, komu lze fandit bez zvrácení nenavyklého žaludku. Přesto výborná a mnohdy strhující záležitost s netušenou emoční dávkou a nezměrnou odvahou nebrat si servítky v komentářích o vychýleném morálním kompasu těch, co "nemají na výběr".

    • 7.8.2009  16:53
    Chuck (TV seriál) (2007)
    ****

    Počítače komplikují život i normálně, ale což teprv mít jeden spešl přímo v hlavě. Nechuckné, že? Po první sezóně "Chucka" si odnáším dobrý pocit z mírně nadstandardního seriálu, který si z námětu národně-agenturní špionáže bere to akčně zábavné a vyhledává kontrast excelentních profesionálů s jedním rozklepaným, byť (z pohledu agentky Sáry) roztomilým civilem, kterému superpočítač pěkně zavaříl nejenom mozek. Tvůrci se snaží být moderní, časté zmínky na Microsoft X-box a žertovné dialogy založené na technické hatmatilce napovídají, že je nám představena občas velmi nekompatibilní realita nedospělých "geeků" , kterým jejich svět ohrožují kreatury zvenčí, z nichž někteří od nich potřebují pomoc, jiní je jen chtějí zabít. Chuck je nepřekvapivě obvyklým užvaněným středem pozornosti, přičemž nejlépe funguje s nejistě chladnokrevným Caseym (Adam Baldvin), poté s nutně krásnou Sárou, ale pak už se galerie vedlejších postav poněkud rozplizává a další osoby občas spíše zdržují děj, než že by ho obohacovaly. Zatím se tedy zdá, že "Chuck" je mírně předpovídatelný lehký populár se zajímavými souboji a přestřelkami, s potenciálem růstu docela znatelným. Držím palce, ať se upgrade vydaří. -- První sezóna 80% -- Druhá sezóna 80% -- Třetí sezóna 70%

    • 25.10.2008  21:55

    Každý máme v sobě své démony, se kterými třeba zúčtovat. A Hannibal Lecter nikdy nenechává účet otevřený. To se naučil už v mládí. Snad producenti, snad sám Anthony Hopkins usoudili, že už dovršil věku, kdy by jako masový vrah Hannibal Kanibal mohl ještě něco nabídnout. Proto se rozhodli sérii i postavě samotné vlít novou krev do žil v podobě doposud nepříliš známého Gasparda Ulliela a stočit příběh do Hannibalových začátků, kde by řádně objasnili budoucí doktorovu touhu po lidském masíčku. Mrazivý prolog, vedoucí disputaci nad kanibalismem jako formou přežití vtiskne směr, kterým se budou filmové cesty snímku dále ubirat. A nutno dodat, že krom velmi působivých vražd jednotilvých provinilců a občasné efektivní uvolnění tempa u skvěle hrající Gong Li, se na něj dále navázat nepodařilo. V mysli mi pořád levituje myšlenka, že na nápadu Hannibalových začátků se dalo rozvinout daleko více, než nabídnutá v podstatě standardní cesta za pomstou, byť tentokrát v podání "hrdiny" bez jakýchkoli zábran. Gaspard Ulliel je v některých momentech opravdu působivý, ale v jiných se snaží napodobit stoický klid Hopkinsova protřelého zloducha a to moc ku prospěchu není. Rhys Ifans si ale svého zloducha nummer eins zahrál s chutí a my jej zato můžeme štastně nenávidět. Závěrečná pointa naštěstí dodává předchozímu řádění trochu smyslu, a tak v podsatě není důvod, proč nepřidat navíc tu jednu hvězdu.

    • 17.11.2008  23:04
    Občan Havel (2007)
    ****

    Je zvláštní, jakou mocí vládnou ty dokumenty, ve kterých není slyšitelný komentář, ale jejich střihová skladba je poskládána tak umně, že to o něčem vypovídá. V tomto případě o státnické i lidské stránce bývalého prezidenta ČR. Václav Havel byl, a bezpochyby stále je, velkou osobností novodobých dějin českého státu. Je na něj vzhlíženo jako na bojovníka proti totalitnímu režimu, symbol demokracie, který se nebojí za svou pravdu postavit, přitom dokáže s dostatečnou určitostí analyzovat situace, na které je potřeba ve stále medializovanějším světe správně reagovat. Občan Havel je unikátní dokumentární dílko o muži, který si je vědom svých chyb, který má mnoho odpůrců (ale i mnoho příznivců), a který, ač se nám to líbí či ne, je navěky spjat s dobou, kdy demokracie byla pojmem, i s časy, kdy žít v iluzi by pro mnohé bylo příjemnější.

    • 28.12.2011  20:46

    Právnická profese jako kolbiště, kde se snadno ztrácí nadšení i ideály, a kde mrchy obírají mršiny s gustem a bez skrupulí. Zkoušku charakteru v režii Patty Hewisové ustojí jen jí podobní. Seriál Damages (šílený český ekvivalent mi prsty odmítají nadatlovat) dobře vysledoval funkční trendy nové seriálové vlny a příjemně, po svém a s invencí předvádí realisticky působící, vážně podaný a pevně usazený příběh rozvíjející se ve dvou časových rovinách. V jedné nadějná právnička koná první nesmělé kroky v renomované firmě právní extratřídy, v druhé je obviněna z vraždy a s mrtvolnou prázdnotou v očích dokládá ztrátu veškerých iluzí. Dopátrat se pravých příčin je případ pro diváka jako dělaný, přičemž o nečekané zvraty, osobní dramata, podlé úskoky i krev a slzy žádná nouze není. Příběh má nerušeně soustředěné tempo a neustále inspiruje divákovu fantazii rozvíjet odhalené motivy z "budoucnosti", a přilívá olej do ohně již tak žhavé mimosoudní kauzy s jen zdánlivě typickým obviněným. Velmi lidsky přitom cílí do osobnostních podlaží postav, na jejichž základech staví ohromující klenbu pečlivě zamotaných a protkaných akcí a dějů, které dokáže rozplétat s mimořádnou efektivitou. Posilněn výbornými hereckými výkony (Byrne, Close, ale zejména seriálový matador Željko Ivanek a čestně nečestný Ted Danson) a podpořen silným scénářem přidává plyn až k podlaze, aby jeho závěrečný díl mohl být dobrý - mohl by být i lepší? Damages využívají efektu "clony", ve které se dynamickým způsobem blížíte k očekávanému "bodu zlomu", který funguje, ale už nešokuje, protože je podvodný, nedořečený či obojaký. Například když Ellen odmítne klíčovou nabídku a tu samou pak za vteřinu přijme, ale mezitím se odehraje kus velice zásadního děje. Těmito rafinovanostmi se má vyprávět lepší příběh, ale právě zde vítězí scenáristův pragmatismus před pravdivostí a zabraňuje seriálu získat větší dávku ovací. Navíc se touto metodou odhaluje, že ne vše řečené je v seriálu nezbytné a celková plynulost tím trpí (zejména linie s Tomovým dilema, zda zůstat či odejít, zabírající plochu celého dílu, žádnou pointu neprezentující). Zbytek seriálu je však vskutku povedený a nic mi nemůže zabránit těšit se z dalších sérií. 1. ŘADA: 80% -------------------------------- Druhá série vyměnila chamtivého člověka za chamtivou bestii s nedozírnými možnostmi a osobní tragédie rozpadu za neosobní energetický konglomerát s potřebou spekulovat s cenami pomocí majoritních podílů jak dělaných k vydírání zasíťované veřejnosti. Patty Hewes tedy bere právo na fair play byznys na svá bedra a odhaluje pěkné hnusy, i když jí samotné teče máslo po hlavě, tající díky mstivé Ellen Pageové. Tímto se vyrovnává dluh otevřeného konce minulé sezóny, dále se větví a zračí schopnost scenáristů zápletky předčasně neopouštět, když ještě mají co říct. I tentokrát se hraje na více úrovních, přičemž ta osobní je poháněna nejednoznačným Williamem Hurtem a vršícími problémy s manželem a synem dravé advokátky. Znovu platí, že na soudní pře při všech intrikách a tajných machinacích vlastně ani nedojde a vše se vyřeší za zavřenými dveřmi, což trošku ubírá na dramatičnosti. Narozdíl od první řady se tady ale naštěstí hraje s otevřenějšími kartami a jekékoliv náhledy do budoucnosti neslouží k matení obecenstva, nýbrž k posílení jeho apetitu se stále maličko pofidérním řešením. Jak Closeová, tak Byrneová se vidno ve svých postavách uvelebili a jejich vzájemné jiskření s podtóny mnohotvarých přetvářek koření stejně slušnou zápletku jako v prvním roce. Nelze se však stále zbavit pocitu, že by tvůrci mohli jít v některých věcech dále - závěry udělat fatálnější - a jiné, např. propojování budoucnosti s přítomností, zbavit nadbytečných point. Co se ale velmi cení, je inteligence a smělost, se kterými nám odhalují spletité společenské džungle současnosti- a dávají vědět, že i ti mocní se jednou musí nutně spálit: když už ne o zákon a pořádek , tak o své vlastní plameny, které rozdmýchali v touze vlastnit a ovládat a nedokáží jim ustoupit. 2. ŘADA: 80%

    • 17.7.2010  03:46
    Status: Nežádoucí (TV seriál) (2007)
    ****

    Smrt je mistrovská práce. A profesionálové se cení, i když jsou na nucené dovolené a mají status nežádoucí. Tenhle seriál na obrazovce ale chyběl. Konečně sympatický hrdina, který bere diváka jako sobě rovného a ve svých komentářích ochotně poradí, jak někomu pěkně znepříjemnit život a přežít, což se hodí, až se taky staneme agenty na černou listinu odepsanými. Zkrátka, už způsob prezentace je neobyčejný a uživatelsky přátelský, doplněný o populární finesy s kamerovými filtry a roztříštěnými obrazovkami, ženoucí filmařskou stylařinu k hodně vysoko položené laťce. Poté, co je přístup navolen, nastává rafinovaná hra s dobře vybranými zápletkami, obvykle spočívajícími v úkolu pomoct někomu společensky velmi nízkému při boji s někým hodně vysokým (a obvykle dobře vyzbrojeným). Hlavního hrdinu navíc doplňují tak výrazné vedlejší postavy (skvělí Bruce Campbell a Gabrielle Anwar), že jejich vzájemnou interakci při akci i legraci je radost sledovat. Fakt, že se Burn Notice opírá o reálný svět a nachází v něm hojný materiál k neméně realistickému (ovšemže jinak fiktivnímu) provedení, se ocení zejména ve chvílí, kdy si divák uvědomí, jak inteligentní hru to s ním tvůrci hrají a že pevné základy i menší drobnosti nejsou vůbec banální. Kromě toho je Status: Nežádoucí vtipný i ostrovtipný, rychle ubíhající a přitom elegantní a řemeslně na jedničku zvládnutý. Prakticky jediný důvod, proč nedávám absolutní hodnocení, je podobný jako u naprosto odlišného 30 Rock - a sice jen pouhá rezerva pro případ, že v dalších sériích bude ještě lépe. Věřím, že bude.

    • 20.9.2009  01:04
    Detonator (2006)
    ***

    Takhle má vypadat akční geroj na prahu vstupu do druhé ligy, pane Seagal. Smysluplné, přehledné, svižné, nenáročné, leč v rámci možností neblbé, s hl. představitelem nekálejícím na svůj stále nabušený status quo, nesoucím na bedrech šťavnaté přestřelky a hbité souboje. Wesley by jich neměl točit tucty, ale jeden takový za čas neškodí.

    • 12.4.2016  22:45
    Dexter (TV seriál) (2006)
    *****

    1. Řada: 80% * 2. Řada: 90% * 3. Řada: 90% * 4. Řada: 90% * 5. Řada: 80% * 6. Řada: 80% * 7. Řada: 90% * 8. Řada: 90%. Seriál, který se celou dobu vyvíjel a přesto si zůstal věrný a podobný. Ukázal souboj temné a světlé strany v člověku, kde se podle všeho nikdy neměl odehrát. A stejně jako krev přicházel v drobných kapkách i velkých kalužích, analýza každé stopy v něm byla fascinující.

    • 10.1.2010  22:27
    Hadí král (TV film) (2006)
    *

    Komentář a odpověď uživateli Kvasekus (Při vší úctě ke všem uživatelům csfd nechápu jak někdo může dát tomuhle filmu víc jak jednu hvězdu...totální blbost!). Máte pravdu, dát Baziliškovi odpad! se tu přímo nabízí. Jenomže já si dovedu představit mnohem větší zhůvěřilosti, na kterou se dá v sobotu po půlnoci narazit. Ten film má špatný a nudný scénář, velice lacinou výpravu a příšerný úvod i nedbalé zakončení. Ale mezi těmihle extrémy se dá najít vědomí, že Hadí král je sešit televizní jehlou pro předem připravené (možná i natěšené) diváky Sci-fi kanálu na americké straně příjmu, že to tvůrci dobře vědí a že nejméně polovina toho všeho je zabrána v legraci s dekadentním potěšením z upřímného zbytečna, rámujícím objednanou tvorbu B filmů pro malé obrazovky. A proto mnohé odpuštěno. Proto jedna hvězdička za snahu a druhá (soukromá) za prodloužení večera do půl druhé ranní bez tisícerého zívání. Ps. Hodnota dvou hvězd tohoto filmu nerovná se hodnotě těchtýž dvou hvězd jiným filmům mnou udělených. Znám propastnou kvalitu, která Hadího krále dělí od "skutečnějších" filmů, jen jsem si zvykl předem odlišovat filmy s vznešenými, leč nenaplněnými ambicemi od těch, co ani žádné nemají a nikam se s nima netlačí.

    • 23.8.2011  11:40
    Hrdinové (TV seriál) (2006)
    ****

    1. sezóna: 100% --- 2. sezóna: 90% -- Dvě řady za mnou a převládající velká spokojenost, způsobená solidními herci, zamotanými, komplexními a přeci přehlednými zápletkami, a hlavně zajímavě nejednoznačnými (anti)hrdiny vedených smělou a nápaditou režijní prací. Mnohými předesílaného poklesu kvality se bojím jak čert kříže, jsem naň ale připraven a když nic jiného, přinejmenším polovina seriálu za můj věnovaný čas rozhodně stála. 3. sezóna: 70% --- 4. sezóna: 70% -- Problém druhé půle životního cyklu seriálových Hrdinů spočíval zejména ve faktu, že na začátku třetí řady vykročili špatnou nohou zmatečně uvedeným příběhem a z jeho přesycenosti se museli regenerovat poklidnou a tempařsky zásadně pozměněnou sezónou čtvrtou. Schopnosti hrdinů (i padouchů) byly až příliš různorodé a bylo jich mnoho na to, aby se dokázala udržet jednotná logická linka se soudržným zajímavým průběhem děje. Aby nebyly scenáristé tolik svazováni svým vesmírem, občas něco vynechali či si způsobili dočasnou zástavu paměti. Nevýhodou byla skřípající nekonzistentnost, která celý koncept táhla dolů do lehké nenáročnosti, výhodou pak neutuchající zábavnost a neustálá aktivita děje, která dala vzniknout i mnoha výrazným epizodám. Tvůrci se bohužel chytli do vlastní pasti, když u Villains i Fugitives nejdříve rozžehli příběh na plné obrátky a až poté pomocí flashback dílů zpětně dovysvětlovali, což vyvolalo pocit neobratnosti úchopu za záchrannou brzdu zataženou v nejvyšší čas. První půlka třetí řady navíc dala vzniknout překvapivě nezajímavému záporáku v podání Petrelliho táty, schizofrennním změnám názorů i stran psychicky labilní Elle (Kristen Bell) a slabší chvilku si prožil i jinak spolehlivý machr Sylar. Fugitives částečně věci napravovali lepším a důslednějším přístupem s propracovaným zázemím, jakožto i zajímavějším příběhem o soukromé válce "schopných" s méně schopnými, o to však zákeřnějšími. Samotný závěr obou polovin slavil vítaný návrat ke klasice prvních řad a k mé spokojenosti připomněl jejich nejlepší chvíle, což lze brát jako dílčí tvůrčí vítězství nad předešlými problémy Čtvrtá řada zaznamenala metodu postupně rozvíjených zápletek (často ob epizodu) a mimoděk i díky sníženému rozpočtu (korespondujícího s taktéž sníženou sledovaností) zchladila mé naděje na více epické zakončení, když byl postup někdy až mrtvolně pomalý a celé úseky mohly být efektivně zkráceny. Díky tomu se ale našel čas i na drobnější detaily a až nezvyklou, téměř statečně nediváckou soustředěnost na povahokresbu klaďasů i záporáků (bez šarměm překypujícího Roberta Kneppera a neselhávajícího Quinta by se Redemption zaseklo). Seriál znovu našel svou tvář v tématech o prostupující propojenosti (nad)lidí ve světle přání vystoupit z řady při boji za právo zůstat na svém, čímž naplno zdůraznil snahu Tima Kringa být Buffy Sommersovou dneší doby - něco o nás vypovědět a nevzdálit se přitom fantasknu. Heroes - jako celek - byl seriál, který s postupujícím časem prohrával souboj s vlastním potenciálem a na dlouhé trati se nedokázal účinně bránit všem nástrahám, kterým čelí scenáristé konstruující celosezónní narativy bez možnosti úlevy pod trestem vykázání do zapomnění. Vzhledem k tomu, že se i díky této složitosti s takovým typem seriálu budeme setkávat stále vzácněji, je třeba si Hrdinů vážit. Seriálové slabiny, stejně jako superschopnosti, přináší problémy. Ale někdy za to zkrátka stojí.

    • 7.8.2009  10:55

    Králičí nora tentokrát vede opravdu hluboko. David Lynch zve do světa nekonečné niternosti, ve které zdravý rozum vypovídá službu první. Jsou filmy, které se vám otevírají jako lilie, a když vás dostatečně nalákají, sklapnou své přitažlivé okvětní listy a uvězní vás ve svém vlastním světě, ve kterém se vypráví o touze, lásce, vraždě, násilí na ženách, přitažlivosti, mystice. Jenže problém je, že načrtlý svět Inland Empire v plynulé podobě nedává (záměrně) velký smysl a nic nenaznačuje, že by ho na konci mohl nějakým zásadním odhalením získat. Je třeba si však uvědomit, že Lynchův snímek tento smysl ani nehledá, není prostředkem ani cílem k ospravedlnění vlastní existence a spíše se noří do sebe sama, než že by ze sebe vycházel. Mě osobně se na filmu líbilo technické zpracování, jakoby ošoupaný obraz a špatné nasvícení i podivně reálná, leč přitom nadpřirozenost vyhledávající práce kamery. Nevadilo mi nepochopení úmyslu prolínání s králičím sitcomem, polským originálním filmem a zjevujivšími se hříšně smyslnými, nevinně trpícími prostitutkami. Snad bych překousl i to cestování v čase a zřejmě zpřeházené scény, jejichž výskyt je naznačen už na začátku. Navíc první třetina filmu je vynikající, ještě jakž takž ukotvená v prostoru a jakékoliv zvláštnosti vyvolávají příjemné mrazení. Jenže poté se vše zkomplikuje, postava (vynikající) Laury Dern se začíná převtělovat do různých osob a situací, na povrch vyplouvají stále nahodilejší tvary a vyjádření, pro které mi Lynch zdánlivě dává obrovský prostor k vlastní interpretaci, který se však s přibývajícími minutami ukazuje jako trpce minimální, neboť se události a halucinogenní obrazy valí takovou měrou a silou, že jsou stěží vnímatelné, natož jakýmkoliv postupem uchopitelné. Je to zřejmě tím, že se režisér neobtěžuje dodat do vyprávění ozřejmovací klíč, či větší náznak návodu k pochopení když ne příběhu, tak alespoň důvodu k výsledné podobě a řazení různých výjevů. Navzdory tomu jsou jednotlivé záběry velice zajímavé, patrně mnohoznačně napsané a natolik umně poskládané, že se délka filmu vejde do tří hodin, aniž by vyvolávala pocit, že je tolik minut nepatřičných. Lynchovi asi jde hlavně o samotný pocit zmatenosti, který se dostavuje s železnou pravidelností a je tím nejhlavnějším, co Inland Empire naplňuje. A protože nepřestávám být zmatený, nejsem s to jej opustit a stále se - podobně jako Nikki - vlastně Sue - procházím, vracím a zoufám v jeho špinavých chodbách, a věřím, že při dalším shlédnutí proniknu víc do světa za cigaretou propáleným hedvábím a vyjdu z něj s myslí očistně zešílenou nebo osvícenou. Po druhém shlédnutí své dojmy doplním a názory případně přehodnotím. Nakonec se zdá, že staré cikánské pověsti opravdu nelhaly. (napsáno dne 6. 8. 2009)

    • 30.7.2009  11:09
    Pingpong (2006)
    ***

    Pinpongový míček se po ostrém úderu buď odrazí a vrátí energicky zpět, nebo zapadne ve vysokých travách a ztracen se více nevrátí. Teenager Paul byl ostře udeřen. Kampak asi doletí? Pinpong je osobní drama trápeného dorostence, který se jej snaží vstřebat v zaběhnutém koloritu fungující rodiny příbuzných. Nejprve se jedná jen o změnu prostředí a uvyknutí si na odlišný styl života, ale posléze se do hry vmíchají city k strýcově ženě, což zamíchá kartami a vychýlí postavy ze své obvyklé soukromé "oběžné dráhy". Režisér se nikterak nesnaží tlačit na pilu, jeho doménou jsou dlouhé, bezestřižné záběry, které se snaží podchytit letní únavu parných dní a chladivých procházek blízkým lesem, do záběrů často vlítnuvší hmyz nás přesvědčuje o pozemskosti a uzemněnosti vyprávění. Herecké výkony jsou natolik podřízené tomuto přání, že snažná civilnost jejich projevu se až přelévá do mírné stylizovanosti, jakési "hry na život", kde se může stát cokoliv. Navzdory tomu se na konci vyprávění nedaří navázat pocit, že jsme sledovali něco víc, něž jen prchavou etudu v životě poznamenaného chlapce, který si stejně sbalí věci a půjde dál. Žádanou intimitu díla se tak daří navázat spíše v jednotlivých scénách než v samotném celku, z nějž pučí jen onen mírně erotický a zásadní akt vroucnosti, který se prostě stane, než aby byl (před i po) nějak výrazněji komentován (tedy alespoň navenek). Pinpong se snaží postihnout vypořádání se s životními mezičasy, aby se posléze vlny uklidnily a lidé, ať již zatvrzelí či pozměnění, žili zase dál. A proto je jen dobře, že tento příběh končí v místě, kde již není o čem vyprávět... a vydá zvuk jako ten bzučící neřád, který si poletuje, občas se zastaví, ale létat nepřestává.

<< předchozí 1 2 3 4