da-a

Před čtyřmi lety měla jeho tvář navždy zmizet z obrazovek i sledovacích monitorů a mýtus o Jacku Bauerovi nabýt rozměrů natolik obsažných, že jej mohl ukončit už jen on sám. Bohužel pro nás, Jack nikdy nebyl poslem dobrých zpráv... Jedna z pouček praví, že seriálové legendy se nevrací, aby pokračovaly. Některé bývají ze svých časů znovu probuzeny, aby podchytily nálady a vkus nové generace diváků a s novou krví v žilách si nazpět vybojovaly své místo v síni slávy, do které mohou znovu patřit. Ale nemohou si dovolit začínat tam, kde před lety přestaly a doufat, že čas bude znovu stát při nich. Že doba nevykročila kupředu natolik, aby je učinila ztracenými ve světě, který kdysi pomohly vytvořit. Že se nestanou - mezi potřebnými - zbytečnými. Naštěstí Jack Bauer vždy věděl o úskalí času své. Proto se naučil běhat maratón tam, kde ostatní teprve přecházeli z volné chůze na lehký sprint. Proto, když odezní tikot času vyměřený pro „Live Another Day“, divák nemá před sebou sérii unavenou svojí historií a běžící na volnoběh, ale seriál, který při zkušenostech nabytých ve 200 + epizodách nevyměnil sebevědomé vypravěčství za oddřenou rutinu a integritu svých pracně vystavěných charakterů za plochou nostalgii. Naopak, se svým brilantně využitým filmovým zázemím, jedinečným real-time formátem určujícím styl i témata vyprávění, schopností nekonečné variace dobře známých motivů svého žánru kombinovanou s ochotou včlenit nové prvky odpozorované z právě prožívané reality do strhujícího mixu fikce a skutečnosti, může působit anachronicky stejně směle a rozhodně jako stále poutavě i novátorsky, doložit důkaz o svých neměnných kvalitách a zároveň napínat změnami směrů děje, úhlů pohledu a pozic svých (anti)hrdinů. Ne, že by cokoliv menšího mělo v jejím případě mít právo na úspěch. Tím spíše se nic nevyrovná pocitu, když bývalý favorit přijde na hřiště zaběhnout si jedno vítězné kolečko navíc, a v soustředěném klusu zjistit, že diváci přišli a tleskají. Že neběží proti proudu času, ale stále s ním.

Víru v dobro získáte tehdy, až uvěříte zlu. Podlehnete mu a Bůh vás vidí. Bůh a ještě někdo jiný... Ke konci mírně klišující, ale po celou dobu filozoficky, teologicky, emocionálně i doslovně drsná a syrová zpověď je průrazná natolik, aby udala směr pučícímu uměleckému trendu nové vlny internetových mini-příběhů. Zatímco John Hurt ve své roli s tichou intenzitou každou epizodu sílí a exceluje, Kiefer Sutherland neproniknutelnému hitmanovi přisuzuje kamennou tvář skrytých emocí a šikuje svého trademarkového Jacka Bauera do polohy mnohem temnější a nebezpečnější. Dohromady pak svými osudy halí prostor zpovědní budky do šedavé záře násilného světa bez spravedlnosti, který radikalizuje postižené, souzené těmi, kdo doposud měli v životě štestí. Prostor mimo dobro a zlo, na tělo a duši kostela protentokrát příliš hmotný, k divákově spokojenosti unesou desetidílné šestiminutovky s nebývalou lehkostí.

1. Série: Studie v růžové: 90% Elegantní úvod do modernizované verze Sherlocka Holmese: hladší vypulírovaného skla, ostrovtipnější nabroušené břitvy a prozářený nápady jak vyprávět velmi vizuálním inovativním stylem. Co do pointy banálnější, génia uvnitř nezastiňující. --- Slepý bankéř: 90% Odvážnější a rozmáchlejší, vpravdě comicsovější a fantasknější, nikoliv však horší nebo nezdravě přehnané. Vztahy mezi postavami se prohlubují a metody vyšetřování následně formují. Šestáková hra světel a stínů Sherlockovi sluší stejně jako neony velkoměsta a komorní nálada. --- Velká hra: 70% Nezdravě přehnané, tentokrát ano. Toť prokletí sebejistého zakončení jinak výtečné minisérie, které před cílem vychrlilo až příliš hojného materiálu s překvapivě rychlou expirační lhůtou, kde pomatený Moriarty nemůže být jedním z kladů. Na jedničku zvládnuté řemeslné umění nenabízí zisk z investice divákova soustředění, protože nástup a výstup se ukončil a koleje příběhového spletence jsou neoblomně nalajnované, a zrovna při absurdním závěru bych z rozjetého vlaku vystoupil docela rád...

Rozpočtové výkazy na kvartální období s vzácností života v chaloupky stínu neoperují. O to tvrdší bude poznání, že Na´vi svou planetu za dálnici a pivo nevymění. Na Avataru je očividné, že je koncipován především jako úvod do světa nové technologie, čemuž je mnohé podřízeno: zápletka, postavy, poselstva, vizuál i sama podstata filozoficky obdivuhodně balancovaného světa. Mnoho věcí je tu představeno už jen proto, aby na ně byla radost pohledět a aby mohly být vyvedeny ve fantastických detailech, přičemž k řádu přírody se přistupuje metafyzicky, nikoliv exploračně vědecky. James Cameron totiž - alespoň v první části plánované trilogie - nikterak netouží zkoumat detaily fungování světa, který tak pracně stvořil, nejprve jej divákům musí uvést v život prostřednictvím evoluční techniky 3D snímání, která svůj potenciál teprve nachází, převážně tam, kde se vyskytuje sytě kontrastní fauna a flóra. A je to pohled hodný Bohů. Pokud budeme Avatara vnímat jako snímek dvou polovin, kde ta první neodvratně směřuje od úprku k útoku a hlavní atrakci filmu, je nezvratným dokladem Cameronova zápalu, že pamětihodných záběrů a scén je v obou částech stejné množství. Svým způsobem nás staví do situace, kdy znovu jako filmoví elévové se teprve dotýkáme nečeho dosud nepoznaného, ale díky nesmrtelnému a dobře čitelnému příběhu dobra se zlem nejsme vystaveni komplexním vyprávěčským metodám. To poutá stoprocentní fixaci divákova zájmu na vyprávění obrazem, skrz pocity a smysly, kterým chybí už jen cítit vůně a pachy, aby se iluze stala reálnou. Z příběhového hlediska se film od ostatních komerčních trháků obdivuhodně vymyká tím, koho dosazuje na pozici agresora a kdo je nucen bojovat o holé modré životy. Ukazuje na korporátní smysl pro právo a nenechavost bez okolků a starostí s přijetím u té části publika, která bude autory podezírat z pokrytectví vzhledem k příslušnisti k finančním sférám, ze kterých sám vzešel. Ale to už je vědomé riziko, se kterým Avatar nemá cíl ani chuť bojovat. Jeho pravým nepřítelem je lhostejnost a ignorantství, nikoliv cynismus a uštěpačnost, kterým se obloukem vyhýbá svou odvážnou otevřeností jít přímo k jádru věci a pointě, které vlastně děsí víc než uklidňuje: že ve chvíli nejhorší nás Eywa nebo cokoli při ní vyslyší.

Ve spálené zemi se plodiny ni naděje pěstovat nedají a vychovávat zde potomka by se zdálo čirým šílenstvím. Ve světě, který tak vnímá hrdinství, Viggo Mortensen obdivuhodně blázní. Některé filmy si vystačí s málem, a přesto zapůsobí. Stačí silná výchozí situace, schopnost perfektní obrazokresby, umělecké cítění a tok myšlenek v celistvých záběrech a scénář vědoucí, o čem se tu vypráví. K tomu duo generační bariérou oddělených, ale příbuzensky spjatých hrdinů, herci ztvárněnými natolik přirozeně a intenzivně, že vás táhnou k sobě ve všech svých bolech, nadějích a snech, kdy vám s nimi bude zima, kdy budete mí hlad, strach, soucit i zlost a že zakusíte, jak chutná prošlá lepkavá kola post - apokalyptického automatu minulosti prolitá vyprahlým krkem neznalého dětského hrdélka . Cesta je filmem dost specifickým, ale tak přirozeným a samozřejmým, až skutečným. Vztah ochranářského otce a zranitelného syna je alfou a omegou vyprávění, zvláště když ve vzduchu vane všeprostupující pach smrti a kde režisér Hillcoat vyluzuje emoce zpodobněním úlohy rodiče připravující svou ratolest na život v krutém světě, který jim luxus být spolu nadlouho nepřipustí. Film využívá madmaxovský prostor chamtivosti po všem, co ještě zbylo k využití (s lidským masem v to započítaným) s nebývalou efektivností, ale nikdy nedovolí, aby na sebe strhl většinovou pozornost a stal se něčím víc, než jen velepůsobivým důvodem pro vnitřní drama a napětí. Je zkrátka vypilovaný, a i když svým druhem takový, který dvakrát do roka rozhodně neuvidím, zážitek z něj je trvanlivý s neznámým datem spotřeby - jasný znak výborných ingrediencí.

Poručíme tělu, mysli, aneb vodiči lankama loutek poznenáhlu škrceni. Zákrok Joshe Whedona na divácích však lobotomizující vůbec není. S1 * 80% --- S2 * 100%

"Tak nějak málo tančí, zpívaj', brečí, líbaj', marně si hledaj' tep - jsou prý dospělí... Inu, s českými seriály se to má tak, že časy jsou zlé. Nechci tady kritizovat poměry, které byly nastoleny po úspěchu pout Rodinných, ale stačí jen říct, že bohužel málokterý seriálový skokan se odhodlá přeskočit takto nabídnutý recept snadného výdělku a vysoké sledovanosti. A proto zákonitě každý, který se na tuhle náročnou šlajsnu vydá, upoutá mou pozornost. Petr Nikolaev se rozhodl volně zadaptovat povídkovou knížku Zdeňka Šmída a byť cesta byla místý spíše mokrá než-li suchá, nakonec s relativním úspěchem do cíle dopádloval. I když mají vodáci nezpochybnitelné chyby v základní dramaturgii, dialogy pro svou šustivost sem tam mokvají a dikce některých herců jako by ještě neopustila suchá prkna divadelního jeviště, partě tvůrců stojících za "Proč bychom se netopili" se přesto sluší poděkovat za příjemně strávené chvilky před pondělní obrazovkou, naplněné dobrou náladou a slušnou letní atmosférou. Ono totiž i přes všechny nedostatky se Nikolaevovi a spol. podařilo do seriálu dostat nějakou tu celuloidovou chemii, jakési filmové kouzlíčko, které nabídlo nečekaně styčný bod pro jinak nesouvislou vodní show. Snad to bylo kamerou Martina Duby, snad sympatickými herci (mými favority byli Lukáš Vaculík a Tereza Kostková), ale seriál za sebou nakonec zanechal stopu vcelku příjemného průměru.

Josef Klíma o pohybu na ostří nože podél hranice beztrestnosti. Je český občan potenciální obětí nezletilých delikventů a špatných zákonů? Svědomí Denisy Klánové mohlo přilákat diváky námětem, neštítícím se vyhraněného pohledu na problematiku trestní odpovědnosti mladistvých, pro nějž neváhá zapojovat i nepřehledné prostředí poslanecké sněmovny a osobní problémy zúčastněných. Ovšem po prvních minutách je jasné, kam tahle hra povede a co si divák vezme za ponaučení. Není přitom a priori špatné, co se Klíma snaží říct, ale jeho scénář bohužel postrádá ducha opravdovosti, tedy cosi, co neklouže jen po povrchu věci (a co se nedá vysuplovat dialogem Vlasáková x Schmitzer), ale naopak se do komplikovaného problému zavrtává a objevuje nečekané skutečnosti a souvislosti. Jenže to by Klíma nesměl mít ve věci již předem jasno a děj nesměřoval k jednostrannému vyústění, které totálně pohřbívá předchozí snahu o drama a prediktuje autorem až příliš chtěný závěr (záměr). Nechápejte mě špatně, já jsem v zásadě taky pro snížení odpovědnosti na 14 let, ale jakýkoliv snímek, který touží být seriózní sondou do oné problematiky, by se měl vyvarovat účelového scénáře, který krom občasných zajímavých myšlenek postavám podsouvá hlavně stereotypy, které mají suplovat skutečné rozbory, a - když to musí být - i společenská řešení. Jako by celá naše politická scéna, zákony a jejich skutečné dopady na život samotný byly příliš kolosální téma na to, aby Svědomí vůbec mohlo pomýšlet, že jej v jeho vážnosti a komplexnosti správně a záslužně zachytí.

Cigareta v jedné ruce, chlazené pivo v druhé, tvrďácká hláška cezená mezi zuby čelístí sevřených v nezlomnosti jít si sakra po svých a schraňované právo umřít z vlastního mínění. Život a smrt dle Walta Kowalského, dějství poslední. Gran Torino není sentimentální labutí písní zestárlého bijce zoceleného severem Koreje ani hlubokomyslnou psychologickou sondou do pocitů osamělého labilního dědouše s kvérem v ruce. Na to je postava Walta příliš racionální a pragmatická, respektive okorale nepřístupná. Clint Eastwood moc dobře chápe, že jeho síla vyprávět příběh vyplývá z metodických vrstev, za chodu odstaňovaných díky vývoji charakterů a změněnému vnímání okolí až k hořkosladkému jádru osobnosti, kterým Walt v častých chvílích osamění hluboce povrhá. Muž, jenž je nám představen jako zapšklý stařec vykořeněný ze své rutiny ztrátou manželky a nechytající se na moderní vlnu migrace národů do své intimní zóny osobnosti - která v jeho případě čítá pěknou řádku okolních bloků - se divákovi posléze otevírá při bližším poznáváním světa cizinců, jemuž zprvu ani nechtěl rozumět. Imigranti, kteří nejsou dost bohatí a v případě Thaa ani dost staří na to, aby v garáži schraňovali jakýkoli kus modelů vlastní pýchy a vědomí vlastního úspěchu zde zhmotnělých a hýčkaných v naleštěném Gran Torinu, se v kultuře odlišných tradic ztrácejí. Podobně je ovšem ztracen i hodný, zlý i ošklivý Walt, a jaké je jeho překvapení, když se oba dva tolik kulturně rozdílné tábory lidí nezačnou rozdělovat, ale obohacovat. Waltova skořápka neměkne, alespoň navenek, ale divák si všimne, jak moc se jeho svět proměnil a že by nebylo v lidských silách zůstat stejný bez viditelné odezvy. Eastwood si nenechává ujít sepjatost tohoto nově poznaného vjemu s jeho typyzovaným, zklasičtělým hrdinou DirtyHarryovského střihu, při níž i naplňuje jeho čestnou úlohu všechny dobré ochránit a padouchům to pořádně osolit. V samotném závěru ovšem nenechává Walt Kowalski promluvit sílu Magnum, ale svou snad ještě silnější vůli osobnosti a silné přesvědčení, ze kterých se pálí stejně dobře, i když zisk cti je reálně vyvážen ztrátou imunity střelce, dobře si vědomého své chvíle a smrtelnosti, které ikona neochrání. Gran Torino je tím nejlepším komorním snímkem svého druhu: je dostatečně přístupný a simplisticky čistý navenek, přitom hloubavý a jímavý zevnitř. Tvůrčím vítězstvím filmové legendy, která dokáže vyprávět o světu a sobě - ze světa a sebe.

Svět je je jen zástěrka a my krysami v bludišti. Muldera a Scullyovou nahradil elitní tým v čele s agentkou Dunhamovou a záhadné jevy hned nabývají na bizardnosti. Našla nová generace milovníků zapeklitých záhad další zlatou žílu? --- Ale nebuďme neféroví. "Fringe" rozhodně není "jenom" Akty X pro čerstvé publikum, ačkoli je potěšitelné, že někdo talentovaný toto místo zaplnil tak kvalitním seriálem, jakým se alespoň po mnou dosledované první sérii rozhodně jeví. Hranice nemožného je hlavně dalším evolučním stupňem na poli rozvíjejících se seriálových dramat Ameriky, které nabyde zvláštního významu, až fenomén Ztracených úplně skončí (respektive jeho epizody, nikoli nabytý věhlas - ale o tom jinde). Dílo, o kterém je tu řeč, má výborný základ - a sice scénář. Jednotlivé epizody začínají údernými otvíráky (některe opatrně řadím do zlatého fondu této disciplíny), jimiž diváka nalákají na události následující, které většinou svému příslibu z prvních minut bez problému dostojí. Je to díky výborné stavbě, která zcela dle logiky příběhu vede děj k těm nejzajímavějším událostem daného případu a přitom neopomene na důležitý úkol obohacovat postavy o dostatečnou psychologizaci tak, aby byla na potřebných místech zúročena. Tím může celý seriál začít fungovat ve své vlastní mytologii, ačkoliv jeden může namítat, že zatím je hlavní propojovatel stavu věcí načrtnut jaksi vágně, aby si tvůrci ušetřili práci - alespoň na začátku - s kompletováním do komlexního celku, které bude (musí být) v plánu v následujících řadách. Funkčnost seriálu je ale podmíněna jistou spoluprácí páně divákovou, který by si měl udělat čas a naslouchat radám a tezím profesora Bishopa, neboť jedině jejich přijmutím si může užit seriálu naplno (a tvůrci, až na pár výjimek, svoji fantazii kočírují s dostatečným rozmyslem, čemuž jsem vděčen). V současné podobě vzbuzuje Hranice nemožného vysoká očekávání, podpořená kvalitou debutové sezóny. A vřele doufám, že čtyři hvězdy se nestanou tvůrčí hranicí, pro tu pátou nemožnou...