da-a

Víru v dobro získáte tehdy, až uvěříte zlu. Podlehnete mu a Bůh vás vidí. Bůh a ještě někdo jiný... Ke konci mírně klišující, ale po celou dobu filozoficky, teologicky, emocionálně i doslovně drsná a syrová zpověď je průrazná natolik, aby udala směr pučícímu uměleckému trendu nové vlny internetových mini-příběhů. Zatímco John Hurt ve své roli s tichou intenzitou každou epizodu sílí a exceluje, Kiefer Sutherland neproniknutelnému hitmanovi přisuzuje kamennou tvář skrytých emocí a šikuje svého trademarkového Jacka Bauera do polohy mnohem temnější a nebezpečnější. Dohromady pak svými osudy halí prostor zpovědní budky do šedavé záře násilného světa bez spravedlnosti, který radikalizuje postižené, souzené těmi, kdo doposud měli v životě štestí. Prostor mimo dobro a zlo, na tělo a duši kostela protentokrát příliš hmotný, k divákově spokojenosti unesou desetidílné šestiminutovky s nebývalou lehkostí.

1. sezóna: 100% --- 2. sezóna: 90% -- Dvě řady za mnou a převládající velká spokojenost, způsobená solidními herci, zamotanými, komplexními a přeci přehlednými zápletkami, a hlavně zajímavě nejednoznačnými (anti)hrdiny vedených smělou a nápaditou režijní prací. Mnohými předesílaného poklesu kvality se bojím jak čert kříže, jsem naň ale připraven a když nic jiného, přinejmenším polovina seriálu za můj věnovaný čas rozhodně stála. 3. sezóna: 70% --- 4. sezóna: 70% -- Problém druhé půle životního cyklu seriálových Hrdinů spočíval zejména ve faktu, že na začátku třetí řady vykročili špatnou nohou zmatečně uvedeným příběhem a z jeho přesycenosti se museli regenerovat poklidnou a tempařsky zásadně pozměněnou sezónou čtvrtou. Schopnosti hrdinů (i padouchů) byly až příliš různorodé a bylo jich mnoho na to, aby se dokázala udržet jednotná logická linka se soudržným zajímavým průběhem děje. Aby nebyly scenáristé tolik svazováni svým vesmírem, občas něco vynechali či si způsobili dočasnou zástavu paměti. Nevýhodou byla skřípající nekonzistentnost, která celý koncept táhla dolů do lehké nenáročnosti, výhodou pak neutuchající zábavnost a neustálá aktivita děje, která dala vzniknout i mnoha výrazným epizodám. Tvůrci se bohužel chytli do vlastní pasti, když u Villains i Fugitives nejdříve rozžehli příběh na plné obrátky a až poté pomocí flashback dílů zpětně dovysvětlovali, což vyvolalo pocit neobratnosti úchopu za záchrannou brzdu zataženou v nejvyšší čas. První půlka třetí řady navíc dala vzniknout překvapivě nezajímavému záporáku v podání Petrelliho táty, schizofrennním změnám názorů i stran psychicky labilní Elle (Kristen Bell) a slabší chvilku si prožil i jinak spolehlivý machr Sylar. Fugitives částečně věci napravovali lepším a důslednějším přístupem s propracovaným zázemím, jakožto i zajímavějším příběhem o soukromé válce "schopných" s méně schopnými, o to však zákeřnějšími. Samotný závěr obou polovin slavil vítaný návrat ke klasice prvních řad a k mé spokojenosti připomněl jejich nejlepší chvíle, což lze brát jako dílčí tvůrčí vítězství nad předešlými problémy Čtvrtá řada zaznamenala metodu postupně rozvíjených zápletek (často ob epizodu) a mimoděk i díky sníženému rozpočtu (korespondujícího s taktéž sníženou sledovaností) zchladila mé naděje na více epické zakončení, když byl postup někdy až mrtvolně pomalý a celé úseky mohly být efektivně zkráceny. Díky tomu se ale našel čas i na drobnější detaily a až nezvyklou, téměř statečně nediváckou soustředěnost na povahokresbu klaďasů i záporáků (bez šarměm překypujícího Roberta Kneppera a neselhávajícího Quinta by se Redemption zaseklo). Seriál znovu našel svou tvář v tématech o prostupující propojenosti (nad)lidí ve světle přání vystoupit z řady při boji za právo zůstat na svém, čímž naplno zdůraznil snahu Tima Kringa být Buffy Sommersovou dneší doby - něco o nás vypovědět a nevzdálit se přitom fantasknu. Heroes - jako celek - byl seriál, který s postupujícím časem prohrával souboj s vlastním potenciálem a na dlouhé trati se nedokázal účinně bránit všem nástrahám, kterým čelí scenáristé konstruující celosezónní narativy bez možnosti úlevy pod trestem vykázání do zapomnění. Vzhledem k tomu, že se i díky této složitosti s takovým typem seriálu budeme setkávat stále vzácněji, je třeba si Hrdinů vážit. Seriálové slabiny, stejně jako superschopnosti, přináší problémy. Ale někdy za to zkrátka stojí.

Cigareta v jedné ruce, chlazené pivo v druhé, tvrďácká hláška cezená mezi zuby čelístí sevřených v nezlomnosti jít si sakra po svých a schraňované právo umřít z vlastního mínění. Život a smrt dle Walta Kowalského, dějství poslední. Gran Torino není sentimentální labutí písní zestárlého bijce zoceleného severem Koreje ani hlubokomyslnou psychologickou sondou do pocitů osamělého labilního dědouše s kvérem v ruce. Na to je postava Walta příliš racionální a pragmatická, respektive okorale nepřístupná. Clint Eastwood moc dobře chápe, že jeho síla vyprávět příběh vyplývá z metodických vrstev, za chodu odstaňovaných díky vývoji charakterů a změněnému vnímání okolí až k hořkosladkému jádru osobnosti, kterým Walt v častých chvílích osamění hluboce povrhá. Muž, jenž je nám představen jako zapšklý stařec vykořeněný ze své rutiny ztrátou manželky a nechytající se na moderní vlnu migrace národů do své intimní zóny osobnosti - která v jeho případě čítá pěknou řádku okolních bloků - se divákovi posléze otevírá při bližším poznáváním světa cizinců, jemuž zprvu ani nechtěl rozumět. Imigranti, kteří nejsou dost bohatí a v případě Thaa ani dost staří na to, aby v garáži schraňovali jakýkoli kus modelů vlastní pýchy a vědomí vlastního úspěchu zde zhmotnělých a hýčkaných v naleštěném Gran Torinu, se v kultuře odlišných tradic ztrácejí. Podobně je ovšem ztracen i hodný, zlý i ošklivý Walt, a jaké je jeho překvapení, když se oba dva tolik kulturně rozdílné tábory lidí nezačnou rozdělovat, ale obohacovat. Waltova skořápka neměkne, alespoň navenek, ale divák si všimne, jak moc se jeho svět proměnil a že by nebylo v lidských silách zůstat stejný bez viditelné odezvy. Eastwood si nenechává ujít sepjatost tohoto nově poznaného vjemu s jeho typyzovaným, zklasičtělým hrdinou DirtyHarryovského střihu, při níž i naplňuje jeho čestnou úlohu všechny dobré ochránit a padouchům to pořádně osolit. V samotném závěru ovšem nenechává Walt Kowalski promluvit sílu Magnum, ale svou snad ještě silnější vůli osobnosti a silné přesvědčení, ze kterých se pálí stejně dobře, i když zisk cti je reálně vyvážen ztrátou imunity střelce, dobře si vědomého své chvíle a smrtelnosti, které ikona neochrání. Gran Torino je tím nejlepším komorním snímkem svého druhu: je dostatečně přístupný a simplisticky čistý navenek, přitom hloubavý a jímavý zevnitř. Tvůrčím vítězstvím filmové legendy, která dokáže vyprávět o světu a sobě - ze světa a sebe.

Poručíme tělu, mysli, aneb vodiči lankama loutek poznenáhlu škrceni. Zákrok Joshe Whedona na divácích však lobotomizující vůbec není. S1 * 80% --- S2 * 100%

1. Řada: 90% * 2. Řada: 90% * 3. Řada: 90% * To je jízda! Jediný problém, který uživatel vpravdě vysokooktanového ekl-dystopického dobrodružství může mít, je, že v záplavě drogových kšeftařů, děvek, zlodějů, vrahů, zkorumpovaných policistů a úchylů těžko najde někoho, komu lze fandit bez zvrácení nenavyklého žaludku. Přesto výborná a mnohdy strhující záležitost s netušenou emoční dávkou a nezměrnou odvahou nebrat si servítky v komentářích o vychýleném morálním kompasu těch, co "nemají na výběr".

Lidské podvědomí je mrcha a Freddy Krueger taky. Svět vyburcované fantazie krmí netvorovy břity a Freudovo hájemství se ohýbá jeho vůlí. Spánek v Elm Street zabíjí. Když Wes Craven zabředl své tvůrčí tesáky do prostředí tak tajemného a nestabilního, jako je mysl člověka v bezbranném stavu REM spánku, zanechal po sobě stopu unikátního a ojedinělého příbuzného žánru slasher, který je výjimečně bizarní a vynalézavý a dokáže být díky své halucinační podstatě až zákeřně strašidelný. Mimo jiné je také vynálezcem pojmu "sympatický teenagerský hrdina jednající statečně a logicky", přičemž jakoukoliv nesrovnalost si nechává jen do snového světa, kde stejně platí jiná pravidla. Divák tak zprvu netuší, kdo má zrovna navrch a čí sen se teď komu zdá, což jen umocňuje pocit ztracenosti a bezmoci, který Heather ovládá. Je ale třeba říct, že Freddy v prvním z dlouhé řádky dílů není ten nahláškovaný a masakrózní vychutnávač svých obětí, je takový, jaký podle Cravena vždy měl být - cílevědomý, škádlivý, před ničím se nezastavivší zabiják s upřímnou snahou dokonat dílo své pomsty bez zbytečných cárů masa navíc. To snímku propůjčuje nádech syrovosti a přímosti, způsobené mimo jiné i skrovným rozpočtem, který tvůrce nutil nasadit tón hned v prvních minutách a cestou moc neodbočovat, protože hluchá místa by premisu rozmočila k poloviční působivosti. Klíčovou složkou je ústřední melodie Ch. Bernsteina, která přimo zosobňuje podstatu snu se všemi pastmi a zákoutími, které neradno navštívit. Noční můra v Elm Street je hororem o člověku - jedinému nepříteli, kterému nikdo z nás nemůže ani ve snu utéci.

O původu druhu lidské chamtivosti, chtíče a falešné morálky, ale také odvaze, cti a hodnotě přátelství. Vlastnosti policejním odznakem chráněné pro různé typy různých poldů nebo dohromady v jednom nebezpečném spletnenci zvaném Vic Mackey. ---------- Svět policejní práce nikdy nebyl komplikovanější. A nejednoznačnější. V momentě, kdy armády gangů zaplivaných čtvrtí žhavé americké metropole útočí kvérem, drogami a prostitucí, kdy zločin prorůstá do lokálních politických sfér a kde právo má jen omezený dosah účinnosti, dává nám The Shield průraznou představu člověka, schopného se o problémy za naším "bezpečným" prahem účinně a rázně postarat. Jaký by takový člověk ale měl být? Slavný scenárista Shawn Ryan si odpovídá: neohrožený, do akce jako dělaný, povahou přímo buldočí, přitom ochranářský pro lidi na nichž mu záleží, se smyslem pro víru ve svůj tým. Jednaje se spodinou (která, jak ukazuje druhá linie seriálu, pohybující se v zakletém kruhu nelegálních kšeftů a násilí stává se ochromenou drsnými zákony vlastní džungle) však nemůže být charakteru čistého, nezkaleného ni upřímného. Brodí se svinstvem a stává se svinstvem, při snaze vymezit hranici mezi námi a "těmi venku" uzavírá smlouvy s ďábly a byl by v tom čert, aby si ze všeho nevzal víc než jen tenkou výplatní listinu a permanentku na krchov .Je chytrou, mazanou a prudce efektivní nápodobou lůzy, kterou stíhá. Seriál zachycuje dobrovolný sestup z žebříčku diváckých hodnot hrdinů a vzorů už od pilotního dílu, aby nám dal ihned najevo, co je Vic Mackey doopravdy zač. A přeci mu nelze nefandit - má ráznou vyřídilku, jeho akce bývají úspěšné a z kontextu je cítit, že on i jeho tým mají moc zachránit spoustu životů. Črtají se tu skicy komplexních osobností, z nichž se každá vyvine jak jí náleží bez sebemenšího náznaku archetypálního zjednodušení. Díky tomu nám na postavách opravdu záleží a bereme a chápeme postoj každé z ních. Charaktery se ve svých činech opakovaně ovlivňují a díky brilantnosti scénáře zamezujícím vziku slabých dílů nikdy nevyjdeme z eskalujícího tempa a napětí. I když má Policejní odznak na začátku silnou epizodickou úroveň, nosný centrální příběh nikdy nezapomene obalovat páteř seriálu a s nástupem detektiva z vnitřního oddělení ve výrazném podání Foresta Whitakera přijde chvíle, kdy jsme jí zcela pohlceni a události naberou konec strmým spádem, kde zlo zplodí strašně zrůdné zlo a na povrch vyplavou hříchy minulosti s až nečekanou razancí. A právě v těchto chvílích si divák uvědomí, že není mnoho lepších seriálu než právě The Shield - takových, co vás nechají na pochybách o vaší vlastní morálce a s otázkou cest z vlastních problémů v nějak nastaveném systému, kde odchod se ctí a s hlavou vztyčenou nemusí být ničím než jen zborceným snem a marným přáním . 1. Série: 80% * 2. Série: 80% * 3. Série: 100% * 4. Série: 100% * 5. Série: 90% * 6. Série: 90% * 7. Série: 100% .

1. ŘADA - 80% * 2. ŘADA - 90% * 3.ŘADA - 90% * 4. ŘADA - 90% * 5. ŘADA - 80%

S1 - 90% Slibný začátek kultovní série, který nedostatek rozpočtu maskuje "campy" výpravou, jež provází originální a nápadité epizody. S2 - 80% Širší záběr a silnější emoce, bohužel více nelogičností v jednání postav způsobené především nepochopitelnou pasivitou klaďasů v druhé půli. S3 - 90% Postupné zlepšení ve schopnosti vykreslení zajímavých charakterů, výborní a charismatičtí záporáci, dobře gradované finále. S4 - 90% Počátek cesty k dospělosti Buffy Sommersové nejen prostřednictvím nového, rozmáchlejšího prostředí. Hlavní padouch ve vhodných chvílích z vyprávění mizí a znovu se objevuje, aby na konci rozpoutal vydatnou rozlučku s hromadou efektních výbuchů. S5 - 100% Možná ta nejlepší, epická, jiskřící sezóna, řadící motůrek emocí na vysoké obrátky, na některých místech dosahující až filmového feelingu, navíc s nejlepším koncem celé Buffy série. S6 - 90% Po parádním entrée vhodně navazujícím na konec minulé sezóny začně trpět nevýrazným triem rádobyzáporáků a upadajícím rozvojem vyprávění. Poslední díly však dokazují sílu scénaristova plánu a mnohé rázem ospravedlňují. S7 - 100% Výtečné uzavření ságy s netušeným vývojem všech oblíbených postav, kteří projdou pravou zkouškou svých charakterů při boji s protivníkem, jež zná všechna temná zákoutí jejich duší. Neustále nové a originální impulsy oživují vyprávění (horda novicek v přemožitelství, padoušský nesvatý kněz naruby), vztah Buffy se Spikem dosahuje nových dimenzí, bohužel postava mého oblíbeného Gillese ustupuje v posledních epizodách do pozadí. Jiného se poslední sérii snad ani vytkout nedá.

Delegrace. Nevtip. Odhumor. Bezzábava. VYSRANDA! Zákeřnost při psaní jakéhokoliv komentáře, kritiky, recenze či jiného slohového útvary zabývajícího se hodnocením filmové tvorby spočívá v tom, že pokud ve filmu něco funguje tak, jak má, tak to většinou nevyčnívá z řady a stává se pro nás samozřejmostí. Samozřejmostmi, které jsou snadno k přehlédnutí a které vyvolávají pocit, jako by byly zmáknuty levou zadní s absolutní lehkostí, povinně kvalitní prací, kterou si snad nikdo nedovolí zazdít. Od technických záležitostí, k nimž patří hudba, kamera, střih nebo využití filmových prostor, přes práci tvůrčí (vedení herců, dialogy, uvedení a zakončení scény, řazení scén za sebe, pointy) po vyložené specialitky, bez nichž se snímek nutně rozpadá (tempo a gradace příběhu, důraz na detail, smysl celku, smysl detailu v celku a mnoho, mnoho dalšího). Že to vše dá každému fimařskému týmu hodně zabrat a samozřejmostí to zdaleka není, začneme vnímat až ve chvílích, kdy něco z toho přestane fungovat a jako písek v pístu obrovského soukolí začne drhnout a pocit dokonalostí nenávratně prchá v hořké deziluzi. Děje se to, musí se to dít. Tvůrčí práce má svou hodnotu právě proto, že výsledek není nikdy jistý a je tolik rizik, tolik neznámých, co na umělce číhá a kterými musí projít, chce-li v umělecké tvorbě nadále působit. Přirozeně, každá bitva nemůže být vítěznou. Jenže exces, kterého se tým pod vedením Martina Kotíka dopustil při výrobě komedie Vy nám taky, šéfe! je pro mne pamětihodným bohužel právě tím, že je mým prvním shlédnutým filmem, ve kterém nefunguje zhola, zholA, zhoLA, zhOLA, zHOLA, ZHOLA NIC z výše popsaného. Což je smutným a nezáviděníhodným unikátem, tím spíš, že vzniknul v českém prostředí. Jedním z pilířu neumětelství byl scénář, druhým, mocně podpírajícím, pak režie. Dílo Petra Nepovím(a) má tu vlastnost, že v ní naprosto chybí vtip, což je v komedii dost zásadní problém. A tím nemyslím, že by se vtipy nedařily, ony tam nějak žádné nejsou. Nijak nezačínají, nijak nekončí. Z každé scény, každého dialogu je cítit bezradnost ke zvolené látce a nedostatek talentu, jak scénář koncipovat tak, aby z nadějného námětu bylo vydobyto něco, co by bylo hodno vyprávění, nebo na co by se - lakonicky řečeno - alespoň dalo dívat. Tuto prioritní neschopnost doplňuje ztuhlost Kotíkovy zmarněné režijní práce, když ani teď, ani v předchozích snímcích nedokázal své, často slavné a dříve prokázaně schopné herce ždímnout o více než jen o podprůměrný výkon (což se bohužel stalo i kdysi živelné Ivě Janžurové). A tak je divák např. svědkem scény v hospodě, jejít obsah je líčen slovy: A: To s tím šéfem je blbý co? B: Jo. A: A co s tím? B: Nevím (upiju pivo a tvářim se otráveně). Smysl? Nulový. Vtip? Ani ťuk. Idea? Není. Takových scén je ve filmu většina a všechny smrdí vzduchoprázdnem, jen čekajícím na někoho s nápady, kterým by jej vyplnil. Zřejmě nejhorší je pak Kotíkova práce s očividnými neherci (Dominika Kadlčková, David Kraus), na nichž je názorně vidět, že nedostali žádné vysvětlení, jak na place nepůsobit nešťastným dojmem opuštěných káčat, což je dehonestující úloha pro všechny zúčastněné. Spousta scén se odehrává v naprosté křeči a sterilitě, kdy se kamera ani neobtěžuje měnit své úhly a třeba takový Jiří Langmajer je ve dvou odlišných scénách ve stejném bytě v rozmezí cca dvaceti filmových minut snímán v totožné pozici z identické strany, jako by nikdy z toho pokoje neodešel! Ve výsledku je tak Vy nám taky, šefe! mým prvním uděleným odpadem! a nově mým ustanoveným mementem pro všechny shlédnuté filmy minulé i budoucí. Jako taková je jeho cena nevyčíslitelná. Tak aspoň něco, šéfe.