da-a

Beethovenova skladba pro Elišku začíná zlehka, ale její tóny postupně těžknou. Experimentální režisér Gus Van Sant tvrdí muziku na motivy krvavé reality amerických středních škol. Nejprve jsem si myslel, že Slon bude velmi přímý film, jemuž budou dominovat jatka spáchaná na nevinných středoškolácích, a skrz ně se promítne kritika na nebezpečně snadnou dostupnost střelných zbraní pro americkou veřejnost. Jenže Van Sant se rozhodl být ve svých cílech důslednější a nečekaně osobním stylem mě už od úvodních titulků rafinovaně dosadil do kůže jedné z obětí (a že bylo z čeho vybírat: je libo vášnivý fotograf, syn alkoholika, zamilovaná dvojice, nafintěné anorektičky, tiše nehezká introvertka) a vyslal mne rovnou do epicentra filmu, školy, na kterou je nahlíženo z různých úhlů v několika protnutých časových horizontech, tedy menší mozaice, do které přesně zapadá každý díl skládačky - včetně samotných vrahů, pro které Sant nenachází potřebu vysvětlovat jejich motivy, stačí jejich ledově přesvědčené odhodlání. Právě upevňování pocitu "může to potkat i vás" liší Slona od emočně možná jadrnějších, ale třeba taky tezovitějších alternativ. Cílová skupina diváků ovšem může být filmem ohromena stejně jako znuděna, záleží i na očekáváních a preferencích. Závěrečná střelba je pak snímána s odstupem a naplno tak propuká tvůrčí náhled o životě, co se vleče poklidem, a smrti, naopak rychlé a pronikavé jako rána z brokovnice. Jenom proč se film jmenuje Slon, mi zůstane záhadou. Vždyť tam zatra žádný nebyl...

Počítače komplikují život i normálně, ale což teprv mít jeden spešl přímo v hlavě. Nechuckné, že? Po první sezóně "Chucka" si odnáším dobrý pocit z mírně nadstandardního seriálu, který si z námětu národně-agenturní špionáže bere to akčně zábavné a vyhledává kontrast excelentních profesionálů s jedním rozklepaným, byť (z pohledu agentky Sáry) roztomilým civilem, kterému superpočítač pěkně zavaříl nejenom mozek. Tvůrci se snaží být moderní, časté zmínky na Microsoft X-box a žertovné dialogy založené na technické hatmatilce napovídají, že je nám představena občas velmi nekompatibilní realita nedospělých "geeků" , kterým jejich svět ohrožují kreatury zvenčí, z nichž někteří od nich potřebují pomoc, jiní je jen chtějí zabít. Chuck je nepřekvapivě obvyklým užvaněným středem pozornosti, přičemž nejlépe funguje s nejistě chladnokrevným Caseym (Adam Baldvin), poté s nutně krásnou Sárou, ale pak už se galerie vedlejších postav poněkud rozplizává a další osoby občas spíše zdržují děj, než že by ho obohacovaly. Zatím se tedy zdá, že "Chuck" je mírně předpovídatelný lehký populár se zajímavými souboji a přestřelkami, s potenciálem růstu docela znatelným. Držím palce, ať se upgrade vydaří. -- První sezóna 80% -- Druhá sezóna 80% -- Třetí sezóna 70%

Milovat jej bylo stejně zábavné jako ho nenávidět - a bavit publikum se stalo jeho metou nejvyšší. Miloš Forman o neuvěřitelném životě geniálního mystifikátora, pro nějž i smrt byla jen další z iluzí. O některých lidech se říká, že se vtipu smějí třikrát: když se jim poví, když se jim vysvětlí, a když ho pak pochopí. Podobně to bylo se mnou při sledování Muže na Měsíci. Nejprve jsem si říkal, že pevná Formanova ruka nečekaně uklouzla na přespříliš fabulovaném příběhu se spoustou nevěrohodností a smyšlenek. Pak, jak příběh pokračoval, jsem začal obdivovat zvolenou vypravěčskou formu a ocenil promyšlenou propojenost příliš "odvážné" story. A pak jsem se dočetl, že to všechno je pravda! Snad jsem to měl tušit, vždyť dokonce i Jim Carrey byl nad očekávání "jiný" než obvykle a z jeho výkonu a komických reliéfů byla nečekaně cítit jakási víra v činěné, Kaufmanova nezvyklá vážnost v legraci tvořené ze samé hlouby nitra a aura neobvyklého, tajnosnubného člověka, pro kterého jedna a jedna nebyly vždycky pouze "dvě". Když si tvůrci dělali průzkum o Andym, jakým stylem jej vlastně uchopit, došli prý k pochopení nemožnosti své snahy, neboť pravý člověk pod iniciály A. K. vlastně ani neexistoval. Ale díky unikátnímu a upřímnému přístupu k látce jsem nakonec z konečného filmu s každou přibývající minutou začal svébytnému baviči čím dál více rozumět a obdivovat jej (aniž by mě jeho konání nepřestalo konstantně udivovat). Formanovi se navíc povedl majstrštyk v podobě mnohoznačného vyústění (napadají mne hned tři vrstvy výkladu, jedna lákavější a fantastičtější než druhá). Je mi jasné, že jsem posloužil jako vzorek cílové skupiny těch, co o Andym Kaufmanovi (natož o jeho zběsilém alter-egu) nikdy neslyšeli a všechny použité chytáky na mě tedy stoprocentně fungovaly. Stejně si ale nevybavuji žádný jiný životopisný snímek, jehož opracovaný materiál by během svého promítání tolik působil jako laskavě zapůjčený z jiného světa. Ovšemže je to skvělá zpráva - vždyť výjímeční lidé si zaslouží výjimečné filmy. Do you believe in man on the moon?

Básník by řek: je to běs! Veršem potrefený lupič Tom Hanks tuneluje jednu starou boží dámu v rytmu gospelových písní. God save the Weird! Bratři Coenové ve svém režijním portfoliu nemají příliš komedií, ale když už na nějakou dojde, bývá naplněna černohumorným cynismem natolik hustým, že jakoukoliv mušku soucitu a slunnosti to v mžiku zablemcne a utopí. A pokud byla Nesnesitelná krutost jezerem, pak Lupiči paní domácí jsou nejméně oceánem této nezdravé pochutiny. Oceánem takřka dokonale prostým jakékoliv filmové racionality běžných komedií, které většinou nemají odvahu ani styl ustřelovat svým postavám prstíčky ani jednoho po druhém házet na vrchol nákladu odporných odpadních lodí. V tomhle filmu je to ovšem alfa i omega celého kouzla, součást podivně bizardní souhry hříšné roztomilosti a (ano) nesnesitelné krutosti aktérů i autorů, a to i třeba v jedné scéně dohromady. Je to koncept, který si žádá pečlivě budovanou atmosféru, správně zachycenou dávku nadsázky, jednotný rytmus i tempo a především smysl pro černý humor. Pointy zde byly většinou velmi dobře načasovány, a co proklouzlo režisérům, hravě dohnali herci, mezi kterýmiž v jejich dokonalé stylizovanosti ční Irma P. Hall (která toho má herecky za sebou víc, než byste do ní řekli), a především úchvatný Tom Hanks, který svému veršujícímu, snobsky nadlehčenému, falešně zpěvnému a groteskně směšnému lupiči paní domácí dodal všechnu nadzemskost úchylného sympaťáka, kterému v očích publika musí projít i ta jedna malá vraždička. Výborně rozjetému filmu tak škodí jediné - jeho poslední třetina, kdy se děj pozastavuje a začíná povinná hra na Toma a Jerryho, kde se sice dává naplno propuknout surové sadistice rozmařilých autorů, ale je na nich vidět i stagnace docíleného a pocit, že se místo vyprávění už jen dovypravuje. I tak ovšem budu na Lupiče vzpomínat jen v tom nejlepším: vždyť použít skládku jako místo, kam všichni směřujeme, je nápad k nezaplacení. Ta symbolika!

Kolik šílenství poznáš, tolikrát si člověkem - aneb Adrien Brody cestovatelem napříč zákrutami ochablé kůry mozkové a zrádným drogovým výtažkem zachraňujíc jeden budoucí život ve jménu vzácné normality. Svěrací kazajka je ve své podstatě již dříve objeveným, snad mírně vylepšeným žánrovým filmem typu Frekvence, jen obestřený slušivým a navnazujícím, záměrně lehce zmateným kabátkem, ve kterém se dává důraz na uzavřený, introvertní charakter hlavního hrdiny, který ožívá až při dotyku s budoucností a jednou smutnou ženou, kterou se rozhodne zachránit. Celým filmem též prostupuje i motiv postiženého chlapce, který se dočká velmi citlivého vyústění a zapadá do série pohnutých momentů, jimiž Svěrací kazajka, sice ne mnohokrát, ale přeci jen oplývá. Zásluhu na tom mají i herci, neboť Brody ví, jak tenhle netradiční typ postav udělat zajímavým, o Keiře Knightleyové a (nezapomenout!) Danielu Craigovi s Kristoffersnem nemluvě. Díky dobře stavěnému scénáři, který rafinovaně pracuje s náznaky a dlouho nechává diváka tápat v jeho nitru podobně, jako se Jack probírá tím svým, jsme do děje vtahováni čím dál tím hloubš. Ovšem nakonec snímek přeci jen pustí otěže a v poslední třetině už o překvapení tolik nejde, načasilo se na silnou, leč místy očekávanou katarzi. "Musím naplnit svůj osud" pravil smířený Jack Starks a ani se neobtěžoval utíkat, jako by celý život nedělal právě to. Byla to zajímavá cesta, a kdo v zamrzlých lesních tundrách nepookřál s ním, radno doporučit komfortní svěrací kazajku, aby si dopřál svou vlastní dávku blahodárného šílení. Je to zážitek, ale pamatujte, že bez předchozího uklidnění jádro pudla nikdy neobjevíte. A to by byla docela škoda.

Dle románu pro ženy vzniknuvší film pro muže - nebo je tomu naopak? Hrátky s opačným pohlavím jen s rizikovým pojištěním, to je, oč tu běží. Michal Viewegh mě opět překvapil. Tentokrát v tandemu s Filipem Renčem, který látce o mírně zhýralé dvacítce Lauře na lovu chlapáků porozuměl a vykreslil její milostná dobrodružství s dostatečným (a potřebným) nadhledem. Viewegh se nebál napsat scénář sám a zaručil, že jakákoliv nitka nebude roztřepena natolik, aby ji režisér se svými herci nemohli v klidu vyžehlit. Takový je vlastně celý film: vyžehlený, někdy mírně anekdotní, s typicky žánrovou zkratkou, silnými charaktery (Simonu Stašovou, ačkoliv ve filmu nemá hlavní úlohu, si díky její silné osobnosti pamatuji nejvíc), po čase opět zajímavým Markem Vašutem a na konci upřímně zacyklený do komfortní polohy romantického cajdáčku s mašlí a bambulkou. A právě sebeuvědomělým závěrem (kreativec Vašut trefuje hřebík na hlavičku: je to jako v americkém filmu) si to Román pro ženy žehlí u mně; jeho postavy jsou neživotné, vyrobené na míru škádlivému snímku, ale to není nutně na škodu. Byť bych si jeho protagonisty neuměl představit, jak existují v "normálním" světě, v tom filmovém si naštěstí vedou obstojně.

Malý krůček pro lidstvo, obrovský krok pro mouchu. Jeff Goldblum jako nedobrovolný učitel hmyzí politiky platí za své chyby rozkladem osobnosti do morku kostí. Znechutí nás jeho přeměna právě do té míry? Začínám si dávat pozor na horory, ve kterých se to hemží slovy jako "asimilace" (oblíbená činnost Věcí) nebo "genetické spojení" (Brandloucha může vyprávět), neboť při těchto činnostech je mi jasné, že něco z lidského těla drasticky odpadne a cosi jiného, odpornějšího, naopak s efektním popnutím naroste. Inu, David Cronenberg se zahleděl do námětu The Fly z osmapadesátého ( www.imdb.com/title/tt0051622 ) a jeho vůdčí ruka je znát. Film, do něhož muší tvor nezasáhne dobrých třicet minut, by v začátku mohl sloužit jako neobvyklá romance podivínského, osamělého vědce a atraktivní novinářky, jenž se soustředí na představení kladné povahy hlavního hrdiny a vytváří v divákovi dojem, že stojí za to mít o tuhle sympatickou postavu zájem a dělat si o ni starost. Snímek tak leží celou svou lidskou vahou (a hmyzí, za čas, taktéž) na Jeffu Goldblumovi, vhodnému to adeptovi na nejpůsobivější mouchu filmové historie. Goldblum (který muší rysy nezapře ani v obvyklém stavu-) se vyrovnává s každým jednotlivým (rozumějte, čím dál ohyzdnějším) aspektem své role na výbornou a je děsivý i politováníhodný zároveň. Po provedení experimentu projevuje namyšlenost, touhu pářit se a posléze i sebeobdivně se zkoumat (své nepotřebné lidské orgány si schovává jako exponáty), čímž si režisér nenechává ujít příležitost zpodobnit charakterové vady přízemních okřídlených tvorů do samotné lidské podstaty. Moucha je ovšem ve svém nitru komorní snímek, založený na pouhých třech aktérech, který si pro svůj cíl zvrátit divákův žaludek propůjčuje nejpokročilejší triky s loutkami a maskami své doby. Co své doby, kdyby Lidská moucha byla výdobytek digitální éry dneška, patrně by nevystačila s dechem potřebným k utáhnutí dramatického finále, kde se leptají končetíny a vybuchují hlavy na kousíčky. Takhle nestvůra vyzařuje dojem hmatatelnosti, a tím v důsledku umocňuje svůj vliv na naše žaludeční šťávy (nicméně divákovi tvrdšího ražení může její finální zjev připadat komický, nepodřídí-li se předchozímu dramatickému plánu). Kromě nezapomenutelného hororu je snímek též poťouchlým mrknutím na fanoušky scifi, kterým schladí tužby po teleportaci: ostatně, kdyby v kosmu létal hmyz, kdoví, jak moc by se jim galaktičtí hrdinové proměnili. David Cronenberg tak na sebe může být pyšný: narozdíl od vynálezu profesora Brundla se jeho film naštěstí s žádnými mouchami nepotýká.

Promiskuitní česká pěvěcká star, rozhádaní manželé a ošklivá dcera, duo důchodkyň tančících valčík, zamilovaní gayové, pubescentní lovkyně vzrušení, jeden jaksi úchyl a jedna velmi sexy průvodkyně na cestě za rozšířením obzorů. Časovaná nálož vybuchne v Itálii! Vztahovou komedií toho času debutanta Jiřího Vejdělka pokračuje fenomén transferů populárního Viewegha do též populárních filmů s přednastaveným zájmem publika, potažmo kritické i divácké veřejnosti. Já téhle vlně prozatím v klidu odolával a od Účastníků si toho přehnaně moc nesliboval. Ćekal jsem dialogově třeba zajímavou, na herecké tváře neskrblící, netradičními lokacemi obdarovanou, leč upovídanou a převážně konverzační podívanou o speciálně poskládané partě různě naladěných cestujících. To, co jsem očekával, jsem také prakticky i dostal, a to v lepším provedení, než jsem myslel. Důvody, proč dávám tomuto filmu velmi nadprůměrné hodnocení, jsou tři. Jednak scénář, který sice trpí rozškatulkováním na jednotlivé peripetie, ale tahle mozaikovitost se k tématu "exotická dovoléná s exoty" hodí a není na škodu. Navíc dialogy vztahově originálně propletených postav jsou dobře napsány a diváka zajímá, jak se věci (navzdory tomu, že se nic dramatického vlastně neděje) budou vyvíjet dál. S tím jdou ruku v ruce herci, kteří překvapují svým bezprostředním podáním a dokáží chtěně zajímavé sestavě dodat opravdovost, aniž by většinou sklouzli k tomu svému seriálovému "hraju, že nehraju". Zejména u Boba Klepla nebo Anny Polívkové potěší vidět je podávat nenucený výkon. Největším překvapením je však Vejdělkova režie, která má svůj styl, občasné působivé kompozice a velmi důležité jednotící pojetí. Co mi chybělo, bylo nesdělené filmové téma, neboť verze se snahou o náhled do povah českých turistů se mi nezdá, už jen proto, že poslepovat tuhle atypickou skvadru muselo dát Vieweghovi pěknou fušku a to není znak pro dokonalý recept na typického našince. Účastníci zájezdu jsou spíš povedenou vztahovou komedií o hledání sebe sama v cizím kraji, kam si každý, ať již v donucení či nechtěně, bere část svého domova a svých trablů a s nozdrami plnými mořského vzduchu se pere se zdomácnělým nitrem. Tahle podané mi to ke štěstí s úspěšným českým kasovním hitem bohatě stačí.

Aby americký prezident nebyl přistižen se spuštěnými kalhotami, musí být spuštěna akce ještě větší. Mnohem větší! Robert de Niro a Dustin Hofman vrtí společností za zvuků národopudné hudby o hollywoodských hodnotách. Vrtěti psem je mírně schizofrenní dílo o médii prostoupeném světě, kde ten, kdo v rukou nedrží strakaté koťátko, nikdy nemůže být stoprocentě srdceryvný a kde krize bývá zažehnána kašírovanou "mega"krizí, alespoň na nezbytně nutnou chvíli. Příběh, ve své podstatě podobně neuvěřitelný jako albánská válka sama, přesto dokáže zachytit kontury naší víry v informace, stejně jako (filmem zprostředkované) přirozené pochyby o podezřele křiklavých zprávách. Ovšem tato obojakost se dotýká i filmu samého: postava režiséra utvářejícího za pomoci moderních klišé kontrolovaný chaos se mísí s režisérem skutečným, který svým nenápadným vedením odmítá používat jakékoli hollywoodské chytáky, aby se tím vymanil ze zorného pole terče, do nějž pevnou rukou cílí. Herečtí představitelé (krom výše jmenovaných zejména Anne Heche) odvádí svůj běžný standard, čímž míním do postav se vcitťující excelentní práci, což zaručuje bezchybný tah až do mrazivého finále. Film Barryho Levinsona (natočeného podle knihy Larryho Beinharta American Hero) je usměvavým šťouchancem do hejna potrefených, kteří si svou existenci ospravedlní stejně samozřejmě jako ti instalatéři, kteří dokud něco nezpackají, nic nám tu nesmrdí. Dokonalé iluze - kde bychom bez nich jenom byli...

Ten malý Belgičan! Nejproslulejší detektiv 20. století popouští uzdu egu i šedým buňkám mozkovým a svým typicky kvapným krokem kráčí vstříc vražedným výzvám. David Suchet v životní kreaci génia obtěžkaného údělem mít vždycky pravdu. Vysoké hodnocení, kterým Poirotovy zápletky vyznamenávám, nepatří pouze tomuto prvnímu televiznímu pokusu pojmout jeho případy v celovečerním, leč stále komorním stylu, ale sérii (dnes už dobře takřka dvacetileté) jako celku. Lépe se mi při tom jeví, jaký pokrok filmy s přibývajícím časem učinily na poli vizuálního ztvárnění, neboť poslední "díly" už nabízejí promyšlené záběry a umělecké obrazové ladění. Naproti tomu dřívější počiny sázejí spíše na tradičnější, ovšem neméně poutavé vyobrazení sledu událostí před a po vraždách. Samozřejmě, struktura jednotlivých dílů je vcelku identická (dokonce tak moc, že občasné narušení této linie může působit až rušivě). Zatímco první část je jaksi seznamovací, divákovi je v tuto chvíli dovoleno operovat pouze s náznaky a falešnými stopami a Poirotův charakter je tu méně, tu více krkolomně nastrčen do víru událostí, jádro příběhů se nalezá v dějství druhém, a to samotném pátrání a objasňování vztahů a situací svázaných s případem. Nemohu s jistotou tvrdit, že se vždy přesně orientují ve všech postavách a jejich motivacích (natož - a to je moje slabina - jménech!), stejně jako přiznávám občasný zmatek, který ve mně panuje po konečném rozřešení záhad, ale výhodou těchto filmů je jejich narativní forma, tedy že v momentě, kdy snad objevíte nějakou dějovou nesrovnalost či scénaristickou skulinu, je obvykle stejně pozdě a už na tom nesejde. A tak se stává, že Hercule Poirot je někdy mnohem chytřejší, než sám divák (nebo alespoň já). Ale nemějte obavy: muž posedlý logikou i etiketou si dávno našel cestu, jak se Vám i vrahům dostat pod kůži - a nepustit.