da-a

Padnul přímo z Ráje a povstal v nás. Jako nákaza se šíří dotykem a do koho vstoupí, toho existence zaniká. Ale každý děláme chyby a některé oběti se mohou stát osudnými. Bude Denzel Washington démonovým andělem smrti? Filmové pointy jsou ošemetná věc. Mohou příběh vyzdvihnout, dát mu nový smysl a nebo jej taky pěkně zazdít. Kdo by však čekal, že Gregory Hoblit nám jednu pěkně silnou nabídne hned první větou, jíž se snímek představí? A dál už pšt, abych něco neprozradil a nepřišel si pro mě anděl pomsty csfd. Důležité je, že poslední minuty filmu patří mezi ty exkluzivní chvíle, kdy jsem si bájo pomlaskával nad pečlivě propracovanou stavbou plnou na první pohled málo důležitých detailů, které se však při svém odkrytí v pokročilé části filmu stávají velmi ceněné a z logického náhledu hodnotné. Díky tomu mohu Andělu smrti prominout to pomalejší tempo, které sympaticky nechvátá za další odzbrojující senzací a přesto se každou scénou dozvídáme něco nového. Odpustím také průměrně napsané dialogy (i díky Washingtonovi, Sutherlandovi a Goodmanovi), stejně jako poněkud nudný fakt, že náš milý vrchní detektiv je nějak přílíš charakterově běloskvoucí (dokonce ani nekouří, a když pivo, tak americký). V klíčových scénách je film dosti působivý, a daří se i vypracování psychologické (nikterak komplikované, ale funkční) základny pro poslední třetinu, kde se události dávají do pohybu více, než bych si po předchozích detektivně-tajemných pochůzkách pomyslel. Anděl smrti vyluzuje zvuk kvalitní kosy sekající velmi bohatou úrodu. Aby také ne, když opět platí, že... GOOD MOVIES ARE ON OUR SIDE... (yes they are).

Rapem se vyzpíval ze hříchů svých i společenských. Je na vině krize osobnosti, působení středního věku, duševního stavu nebo zákeřné kocoviny? Warren Beatty způsobuje bolehlav svrchovaným i porobeným... a kdyby jenom jim. Námět. Byl to překrásný námět. Ta myšlenka, že by si žraločí senátor, využívající různých skulin vládního systému k prosazení své vlastí hamižné (z)vůle, najednou protrpěl syndrom vyhoření a následně začal mluvit pravdu, byla k nezaplacení. A pro Beattyho k neurežírování. Jaká škoda, že po slibném úvodu (který sice nic nepředvádí, ale ledacos nadějně naznačuje) se všechno zmarní ve snaze freneticky tepat do protirytmů červavého establishmentu prostřednictvím nekorektních výlevů a skandálních proslovů. VELMI odrazujícím způsobem, sluší se dodat. Čí byl nápad poslat Bulwortha do barů, aby zde podchytil dialekt a rytmus hip-hoperských songů, v jejichž stylu začně později rapovat své zásadní myšlenky světu. Bohužel jsou takto podávané kritiky nejen zcela neúčinné, ale na mnoha místech i nesrozumitelné a tak rychlopalné, že jakákoliv jejich pravdivost a síla zcela zaniká. Hloupost se postupně stupňuje, když je senátor navléknut do ohozu padnoucím teenagerskému potěru a jako takový už působí dojmem kompletního exota s pouhou těžkou krizí středního věku, což už zcela ničí jakékoliv ambice na sžíravou kritiku poměrů ve společnosti. A mimo té Skandál Bulworth už nemá co nabídnout, je nenápaditý, ukuňkaný, zdlouhavý a ke konci vysloveně otravný. Je to škoda, v podtextu mi pořád zní chytrost dílčích myšlenek, ubitých hloupou dramaturgií a směřováním. K celkově nesmyslné cestě tohoto senátora budiž poznámka, že ve skutečnosti by jej při první příležitosti příslušní činitelé urychleně chytli za flígr a jeho tah skončil dřívě, než by vůbec začal. To by bylo asi vůbec nejlepší.

Přišel na svět, aby jej bavil. Jen se to neměl nikdy dozvědět. Grimasy Jima Carreyho jako trademark šíleného režiséra šílené full-time show. Fenomén reality show přišel do Čech vlastně až s Vyvolenými, ale na Západě jel byznys na plné obrátky již drahnou řádku let předtím. Možnost nahlédnout do životního stylu jiných byla vždy velkým lákadlem pro masy zvědavých divaček a diváků, z pohodlí domova utvrzení, že si přece jen žijí lépe než ty pitvořící se nuly na obrazovkách. Jen jedna věc mohla celkový dojem pokazit - účinkující věděli, kde a proč jsou a co jim soutěž nabízí. Nebyla to skutečnost. Nebyl to Život. Nebyla to Truman Show. Režisér Christoff je génius (vlastně Peter Weir je génius). Svět, postavený v ateliérech mocného Hollywoodu (jako jedna ze staveb, kterou lze vidět i z vesmíru), nemůže přinést Trumanovi pravé štěstí, když je obětí na milimetr přesně vypočítaných emocí. Je vězněm svého vlastního života, obklopen tolika lidmi a paradoxně právě proto bytostně sám. K čemu hřiště velikosti přístavního města, když skutečná není ani málá píď? Peter Weir tak vyčítavě pokládá ruku na rameno těm, kteří reality show tvoří a únosné nápady jim už hrozí vyschnutím, i nám, divákům, kteří by někdy udělali lépe, kdyby lidské osudy nenechali určovat těmi věcmi na baterky, až hrozivě správně nazvanými "ovladači". Truman Show je vícevrstvá, silně tragikomická podívaná, která ve své absurditě skrývá nečekaně opravdové pointy, stejně jako i čistě technickou otázku, jak by asi snímek vypadal, kdyby se divák pravdu o Trumanově světě dozvídal až spolu s hlavní postavou. Byl by film překvapivější a více by šokoval, nebo by se naopak minul účinkem? Čím více nad tím přemýšlím, tím víc jsem rád, že se vůbec něco jako Truman Show natočilo. Že už vlastně není co objevovat? Naštěstí to byla jen lživá filmová replika...

Tajná mise Špionátora Austina Powerse z dob, kdy měl mojo plně funkční a připravené k akci. A doktora Zlouna ani to cestováni v čase nespasí. Komik kanadského původu Mike Myers si sám napsal scénář o neporazitelném agentu a Jay Roach si našel dostatek času, aby jeho pointy dopadly na úrodnou půdu. Komedie, která se tváří jako parodie na Bondovo charisma má dostatek nápadů, spád a přesně střihlou stopáž, aby se v ní protočila spousta výborných hlášek ("Jen dvě věci mě dokáží nahnat strach a jedna z nich je jaderná válka. - A co je ta druhá? - Cirkusáci! Nomádi, páchnou jako zelí!") a navíc ta všeobecná pohoda, ve které Elisabeth Hurley pomalu podléhá svodům nadrženého superagenta, deadly 60's komando s vystřelujícími prsy, zaseklá skladová ještěrka nebo Scotty, synáček z inkubátoru... důvodů mít tuhle moderní - retro komedii v oblibě je dost a dost.

S1 - 90% Slibný začátek kultovní série, který nedostatek rozpočtu maskuje "campy" výpravou, jež provází originální a nápadité epizody. S2 - 80% Širší záběr a silnější emoce, bohužel více nelogičností v jednání postav způsobené především nepochopitelnou pasivitou klaďasů v druhé půli. S3 - 90% Postupné zlepšení ve schopnosti vykreslení zajímavých charakterů, výborní a charismatičtí záporáci, dobře gradované finále. S4 - 90% Počátek cesty k dospělosti Buffy Sommersové nejen prostřednictvím nového, rozmáchlejšího prostředí. Hlavní padouch ve vhodných chvílích z vyprávění mizí a znovu se objevuje, aby na konci rozpoutal vydatnou rozlučku s hromadou efektních výbuchů. S5 - 100% Možná ta nejlepší, epická, jiskřící sezóna, řadící motůrek emocí na vysoké obrátky, na některých místech dosahující až filmového feelingu, navíc s nejlepším koncem celé Buffy série. S6 - 90% Po parádním entrée vhodně navazujícím na konec minulé sezóny začně trpět nevýrazným triem rádobyzáporáků a upadajícím rozvojem vyprávění. Poslední díly však dokazují sílu scénaristova plánu a mnohé rázem ospravedlňují. S7 - 100% Výtečné uzavření ságy s netušeným vývojem všech oblíbených postav, kteří projdou pravou zkouškou svých charakterů při boji s protivníkem, jež zná všechna temná zákoutí jejich duší. Neustále nové a originální impulsy oživují vyprávění (horda novicek v přemožitelství, padoušský nesvatý kněz naruby), vztah Buffy se Spikem dosahuje nových dimenzí, bohužel postava mého oblíbeného Gillese ustupuje v posledních epizodách do pozadí. Jiného se poslední sérii snad ani vytkout nedá.

Evoluce je potvora. Doslova. Peter Hyams oprášil hrůzy Vetřelcovy a uvedl v život další výplod fantazie Stana Winsona. Je libo návštěva muzea? Relic je ucházející, na některých místech dokonce skvělý horor, mezi jehož hlavní devizy patří rychlý a tajemný úvod, minimum vedlejších linií pro lepší tok příběhu, hutná atmosféra ztemnělé budovy a netvor, který obětem obnažuje mozkové závity. Jmenuje se Kothoga a je tím nejlepším, co film nabízí a co stojí za zapamatování. Jeho tvůrce, který má na svědomí i terminátory, predátory, satany a dinosaury, opět nemeškal a na desingu ústředního padoucha si dal záležet. Však si jej film také střeží jako oko v hlavě, a svou plnou pozornost si vyžádá až dobře od půlky stopáže. Koncepce jeho původu, motivu, způsobu zabíjení a do praxe převedený přemutovaný vzhled opravdu dodávají filmu nádech jedinečnosti. Bohužel, od opravdového úspěchu Relic dělí práce režiséra. Hyams, jako by si nevěřil v kompozici napínavých a akčních scén, raději mnoho z nich halí do hustě černé tmy, nechává probleskovat světla baterek a raději buduje atmosféru, než aby udělal krok dopředu a divákům tu hrůzu opravdu zprostředkoval. Proto mě až překvapila výborně natočená pasáž paniky, která propukla při prvním netvorově útoku - hosté po sobě šlapou, shazují ze schodů a vyráží si dech i s výtrysky krve - což je, spolu se závěrem, jediné místo, kde lze Hyamsovu práci skutečně ocenit. Ve výsledku je tak Relic doporučeníhodný titul, který ale měl na víc, než nakonec předvedl, a tak i zde platí, že jen ten, kdo čeká méně, může dostat více. Na tří hvězdičky si ale vystačí každopádně.

Aby americký prezident nebyl přistižen se spuštěnými kalhotami, musí být spuštěna akce ještě větší. Mnohem větší! Robert de Niro a Dustin Hofman vrtí společností za zvuků národopudné hudby o hollywoodských hodnotách. Vrtěti psem je mírně schizofrenní dílo o médii prostoupeném světě, kde ten, kdo v rukou nedrží strakaté koťátko, nikdy nemůže být stoprocentě srdceryvný a kde krize bývá zažehnána kašírovanou "mega"krizí, alespoň na nezbytně nutnou chvíli. Příběh, ve své podstatě podobně neuvěřitelný jako albánská válka sama, přesto dokáže zachytit kontury naší víry v informace, stejně jako (filmem zprostředkované) přirozené pochyby o podezřele křiklavých zprávách. Ovšem tato obojakost se dotýká i filmu samého: postava režiséra utvářejícího za pomoci moderních klišé kontrolovaný chaos se mísí s režisérem skutečným, který svým nenápadným vedením odmítá používat jakékoli hollywoodské chytáky, aby se tím vymanil ze zorného pole terče, do nějž pevnou rukou cílí. Herečtí představitelé (krom výše jmenovaných zejména Anne Heche) odvádí svůj běžný standard, čímž míním do postav se vcitťující excelentní práci, což zaručuje bezchybný tah až do mrazivého finále. Film Barryho Levinsona (natočeného podle knihy Larryho Beinharta American Hero) je usměvavým šťouchancem do hejna potrefených, kteří si svou existenci ospravedlní stejně samozřejmě jako ti instalatéři, kteří dokud něco nezpackají, nic nám tu nesmrdí. Dokonalé iluze - kde bychom bez nich jenom byli...

Je spravedlnost barvoslepá, či jižansky černobílá? A za jakých okolností může vidět rudě? Vpravdě barvité soudní drama Joela Schumachera koloruje svět v mnoha jeho odstínech. Nežli se přesune před soudní dvůr a započně očekávané hledání pravdy s nápomocí slovní ekvilibristiky ambiciózních právníků - toliko živné půdy pro talentované scenáristy - se Čas zabíjet své první dvě třetiny rozvíjí jednak náhledy do osobního života charakterů (jakožto definovaný prostor, odkud se berou oběti jako daň za odvahu a úspěch) a druhak ovlivňující působností členů obnoveného Ku-klux-klanu, jejíž činnost působí jako vrcholné nebezbečí, kterému hrdinové čelí. Tyto dvě základní složky se vhodně doplňují a jako jeden celek pak kulminují v poslední třetině, jež se plně soustředí na ne/morálnost pomsty ve jménu bolestně vynucené spravedlnosti. Je to kvalitní koncept, v němž není třeba křiklavého vizuálu, který správně režisér Schumacher uložil před scénickou klapkou do šuplíku a nechal drama, ať dýchá samo svou podstatou. Proto se může zdát přitomnost hořících křížů až jakousi přehnanou doslovností, které v daném případě ani nebylo třeba. Kvalitní herecké výkony a silná Grishamova předloha, jakožto i soustředěná režie se o pamětihodný případ relativizující čas na právo od času na vinu dostatečně zasloužili.

"Ten králík je vostrej!" Warner Bros. v pokusu navázat na králíka Rogera zapojují hip-hop i basketbal a slibují doslova trhlou zábavu. A vlastně proč ne? Není třeba Space Jamu vyčítat příliš zřetelný tah na brán(ici)u prostřednictvím nejslavnějších stájových postaviček a jisté basketbalové star, protože nenáročná zábava si žádá nenáročné obecenstvo a to by mělo být spokojeno, zejména sestává-li z mladších ročníků tak do 12 let. Film doprovází lahodný sountrack tepající přesně v rytmu dobových hitů, střih nabírá s přibývajícími minutami na obrátkách a roztomilé gagy se předhání v tom, které z nich budou třeskutější a vtipnější. Navíc Michael Jordan je sympaťák a sebe sama hraje přesvědčivě (díky němu ani nepoznáme, že jeho kolegou je zelené plátno - když tedy nebudeme moc zkoumat směr pohledu jeho očí). Polivčička tedy byla přihřáta na všech frontách, a kdyby v tom byl každý tak upřímný jako Bill Murray, kolik z nich bychom jen vzali na milost. Vzhůru na horu hlupců!

Dobro v člověku někdy bývá ukryto pod velmi tlustou slupkou. Appeal Toma Shadyaca, abysme probůh nepřivedli na svět své Buddy Lovy. Remake stejnojmenné komedie z roku 1963 spojuje hned několik typů žánrů a humoru. Romantická komedie(láska mezi profesorem a profesorkou) je střídána s buranskou (profesorova rodina), nebo typicky pro černošské publikum (Buddy Love). Humor dokáže být něžný stejně tak jako hrubý, tichý i křiklavý a bohužel i vtipný a nevtipný. Protože jednotlivosti této komedie, kterou vyzdvihuje jen vynikající Murphyho výkon, dávají dohromady tak neforemný celek, není se co divit, že závěrečné resumé je jen výkřikem ze scénáristické nouze. Není možné tady kritizovat jednotlivé typy použitého humoru, ale jejich destrukční vyznění na film rozhodně ano. Přesto jej můžeme mít rádi. Ty části, které nám divácky vyhovují, je třeba ocenit alespoň dvěmi hvězdami.