Brygmi

Nejdepresivnější seriál (nejen) o duševním zdraví, navíc skrytý pod škatulku muzikálové komedie. Pokud na začátku seriálu je Rebecca Bunch jen trochu trhlá žena posedlá romantickými vztahy, na konci druhé série už je jasné, v jak temném prostoru se pohybujeme a že vlastně o Joshe/Grega/Nathaniela ani zase tolik nejde.

Skvělá kombinace telenovel (však je to také remake jedné z nich) a tradičního romcom seriálu. Jane je těhotná panna, otcem dítěte je její dávná platonická láska, jeho sestra ji omylem oplodnila a má vztah se svou nevlastní matkou, otec Jane je hvězda telenovel a je to prostě tak zábavná směsice všeho možného, že tomu nemůžu odolat. Navíc neskutečně sympatické obsazení.

Dvanáct let natáčený film o životě jednoho obyčejného kluka se nezaměřuje na zlomové okamžiky, ale naopak jen na drobné epizody, které se důležitých momentů pouze dotýkají. Některé segmenty jsou pak i zcela „nedůležité“ pasáže, drobné rozhovory o ničem. Možná v tom tkví největší síla a největší slabina filmu, kdy si dovedu představit, že pro některé diváky bude Boyhood naprosto nesledovatelný. Zatímco trilogie „Before...“ byla ohraničená dvěma postavami a setkáváním po letech, zde se postavy objevují a mizí takřka bez vysvětlování, protože se ocitáme vždy v „náhodných“ okamžicích Masona života. Navíc univerzální milostný příběh je nahrazen ještě univerzálnějším (a o to víc problematickým) procesem stárnutí. Ukazování banality a všednosti života je ale ve své jednoduchosti alespoň pro mě naprosto fascinující. Netýká se to jen při sledování fyzické proměny, ale hlavně proměny názorů a postojů, k čemuž dochází vždy velmi nenásilně. Plynutí času zprostředkovává i skvěle vybraná hudba (diegetická i nediegetická) a občasné zmíňky o důležitých událostech posledních několika let (Harry Potter, Obama). Boyhood je zřejmě první časosběrný fikční film, ale rozhodně to není nějaký podivný experiment. Vše nějakou záhadou funguje, a to včetně takřka tříhodinové stopáže. Každopádně je to spíše festivalová věc a v běžné kinodistribuci si to moc představit nedokážu.

Facinující a emocionálně vtahující film o teenagerských depresivních stavech. Psychika Anniko je nám zprostředkovávána hlavně skrze její práci s médii - přispívání na diskuzním fóru, psaní básniček, tvorbu animovaných filmů. Stylově je film proměnlivý (ruční kamera i dlouhé statické záběry, střídají se sborové chorály s anglicky zpívaným popem), ale přesto si celou dobu udrží celistvou atmosférickou podobu. --- Film ocení zejména dívky, které v pubertě četly Rilkeho, odmítaly růžové svetříky a byly posedlé smrtí.

Pokud chcete feministický seriál plný sebevědomých a vtipných žen, tak doporučuji jít o dům dál (The Mindy Project, 30 rock). Hrdinky Girls jsou zamindrákované holky, které se po studiu snaží zapojit do pracovního života, i když v podstatě neví jak. Hannah by se chtěla nechat živit od rodičů, zatímco bude psát své eseje (ale spíš se jen tak válet nebo vysedávat u twitteru). Místo hledání "toho pravého" zůstávají hrdinky s losery, kteří jim přinášejí alespoň nějakou jistotu. Omýlaná fráze "realistický Sex ve městě" naprosto sedí, protože Girls zdůrazňují právě ty momenty, které se váží ke každodenním zkušenostem divaček (a zatímco málokterá žije jako Carrie, tak spousta přežívá způsobem ala Hannah). Chybí důrazný dramatický oblouk, zatím chybí i výraznější vývoj postav (jsem v první sérii), stylově je to velmi umírněné (kamera je často statická a snímá postavy v celcích), a to všechno v nás vyvolává pocit, že se díváme na něco "ze života", přestože realističnost je samozřejmě jen iluze. Když o tom tak uvažuji, tak už jsem dlouho neviděla seriál, který by byl tak silně založen na předpokladu ztotožnění se s postavou/situací/náladou. Možná i to může za rozporuplné hodnocení. Stačí si jen přečíst komentáře, které se nedokáží vyrovnat s tím, že Hannah není typická seriálová kráska a kladná hrdinka.

Jediný zachovaný němý korejský film (objevený teprve před pěti lety) je často nesrozumitelny odvyprávěným melodramatem – hrdinovi odloudil dívku záporák, a pak se mu snaží odloudit sestru i další dívku. Příběh není ničím výjimečný, obrazy nejsou ničím výjimečným a těžko říci, jak vypadal němý korejský film té doby – do jaké míry je to díle typické či jestli to patřilo ve své době k vrcholu produkce. Nicméně mé hodnocení je vysoké kvůli přidané hodnotě, kterou na projekci na Berlinale 2013 byl doprovod hudebníků, zpěváků a hlavně benšiho, jehož komentáře nepopisovaly jen děj na plátně, ale zároveň byly i vtipně meta („To je ale obscénní úhel kamery!“). Tento nový scénář s komentářem vytvořil režisér Kim Tae-yong.

Jestli je něco na novém filmu od Wong Kar Waie fascinující, tak rozhodně střetávání prvků kunfgu filmů a umělecké kinematografie. Souboje nestojí v protikladu ke klidnějším pasážím, protože i ony mají až intimní charakter a nesou silné emoce. Choreografie pak patří k tomu nejlepšímu, co jsem z asijského bojového umění viděla – střídají se zpomalené záběry se záběry v reálném čase, bojuje se ve skupinách i muž (či žena) proti muži, kromě boje beze zbraně se bojuje i s šavlemi či dokonce jen inteligencí. Výborné je, že nejde určit nejzásadnější akční scénu, nejdůležitější motiv, dokonce ani hlavní postavu. Nachází se zde určitá nejednoznačnost a nedořečenost a přitom je film stále kompaktní.

Nejkrásnější film letošního Berlinale. Ale mimo kino bych to vidět nechtěla. Berlinale 2012 – FridrichstadtPalast

Rozhodně jeden z nejzajímavějších filmů za dost dlouhou dobu, a to nejenom díky produkčním okolnostem. Kupodivu se z toho vyklubala satira, která má spoustu temných a smutných tónů, což umocňuje i ten Laibach. A je fajn, že přestože je tam množství popkulturních odkazů, tak to ani zdaleka nestojí jen na nich a funguje to hned v rámci několika žánrů. Ale je třeba to vidět znovu. A samozřejmě v kině, protože na plátně je to skvělé.Berlinale 2012 – Kino CinemaxX am Potsdamer Platz

Je to hravé, rychlé, kruté a strašně zábavné. Soutěž módních návrhářů a ve druhém plánu soutěž modelek, což se protne ve chvíli, kdy na podium vystoupí Austin Scarlett v pošťácké uniformě, protože jeho kolegovi nepřišla modelka. Oblíbenost sérií a oblíbenost uchazečů: třetí (Laura Bennett, Jeffrey Sebella), čtvrtá (Christian Siriano! Nejen že byl fierce, ale taky bych od něj nosila takřka cokoliv), desátá (Dmitry), první (Austin Scarlett), osmá (Mondo Guerra), druhá (Daniel Vosovic, Nick Verreos), sedmá (Seth Aaron), pátá (Leanne Marshall, Kenley Collins), devátá (Victor Luna, Joshua McKinley), šestá (jakž takž Irina). Zatím spokojenost, ale kam zmizelo reunion? --- Project Runway All Stars vynikající, i na Joannu Coles se dalo zvyknout.; Project Runway Korea nuda, Project Runway Canada má děsivou Iman, Project Runway Australia úžasný a dokonalý. Jedenáctá série zatím na pokrčení ramen. Uvidíme.