Brygmi

Facinující a emocionálně vtahující film o teenagerských depresivních stavech. Psychika Anniko je nám zprostředkovávána hlavně skrze její práci s médii - přispívání na diskuzním fóru, psaní básniček, tvorbu animovaných filmů. Stylově je film proměnlivý (ruční kamera i dlouhé statické záběry, střídají se sborové chorály s anglicky zpívaným popem), ale přesto si celou dobu udrží celistvou atmosférickou podobu. --- Film ocení zejména dívky, které v pubertě četly Rilkeho, odmítaly růžové svetříky a byly posedlé smrtí.

Z množství nesourodných výpovědí je poskládán poměrně ucelený příběh o tom, kterak byl šimpanz Nim využíván/zneužíván k různým účelům. Jednotlivé postavy dobře reprezentují různé přístupy k Nimovi – Laura je mladá vědkyně, která chce mít ve všem systém, Stephanie bere šimpanze jako dítě, správňák Bob ho má za parťáka, apod. Zároveň se ve filmu prolínají různé tváře 70. a 80. let, kdy na jednu stranu sledujeme zhulené hippisáky starající se o šimpanze a na stranu druhou tu je všeobecný zájem o jazykové systémy. Ostatně jméno Nim Chimpsky odkazuje k Noamu Chomskému, což bohužel v dokumentu nezazní, stejně jako se více nepracuje s lingvistikou, sémiotikou a vůbec vědeckým pozadím projektu. Místo toho tu máme historku o nešťastném roztomilém lidoopovi a také o badateli Herbertu Terraci, který celý výzkumný projekt zastřešoval. Melodramatická životopisná linie je celkem fajn, ale bohužel film ztroskotává na značné argumentační problematice a na roztříštěnosti, kterou sebou logicky nese shromážděný materiál. Nakonec zůstává otázka, co se vlastně snažil ten dokument říct. Že sebrat šimpanzí novorozeně matce je špatné? Že snažit se naučit šimpanze znakovou řeč je zbytečné? Že Terrace používal šimpanze k tomu, aby se mu lépe sváděly studentky? Argumenty se stávají ještě méně přesvědčivé, pokud alespoň trochu znáte debatu ohledně učení lidoopů posunkové řeči, případně poznatky Jane Goodallové a boj proti výzkumu na zvířatech. Osobní rovina pak nemůže fungovat, pokud se zamlčují zcela zásadní otázky typu, proč tenhle výzkum vlastně proběhl a do jakého kontextu spadal. --- Vzkaz pro ostatní komentující: šimpanz fakt není opice.

Pokud chcete feministický seriál plný sebevědomých a vtipných žen, tak doporučuji jít o dům dál (The Mindy Project, 30 rock). Hrdinky Girls jsou zamindrákované holky, které se po studiu snaží zapojit do pracovního života, i když v podstatě neví jak. Hannah by se chtěla nechat živit od rodičů, zatímco bude psát své eseje (ale spíš se jen tak válet nebo vysedávat u twitteru). Místo hledání "toho pravého" zůstávají hrdinky s losery, kteří jim přinášejí alespoň nějakou jistotu. Omýlaná fráze "realistický Sex ve městě" naprosto sedí, protože Girls zdůrazňují právě ty momenty, které se váží ke každodenním zkušenostem divaček (a zatímco málokterá žije jako Carrie, tak spousta přežívá způsobem ala Hannah). Chybí důrazný dramatický oblouk, zatím chybí i výraznější vývoj postav (jsem v první sérii), stylově je to velmi umírněné (kamera je často statická a snímá postavy v celcích), a to všechno v nás vyvolává pocit, že se díváme na něco "ze života", přestože realističnost je samozřejmě jen iluze. Když o tom tak uvažuji, tak už jsem dlouho neviděla seriál, který by byl tak silně založen na předpokladu ztotožnění se s postavou/situací/náladou. Možná i to může za rozporuplné hodnocení. Stačí si jen přečíst komentáře, které se nedokáží vyrovnat s tím, že Hannah není typická seriálová kráska a kladná hrdinka.

Voice není ani náhodou o hlasu začínajících zpěváků, naopak je to jen propagace jednotlivých porotců. Mám pocit, že vím víc o Adamu Levinovi, než jsem kdy chtěla a že jsem ho rozhodně slyšela zpívat víckrát, než jsem potřebovala. O soutěžících naopak toho moc říci nemůžu. Soutěžních kol je přespříliš, účastníků přespříliš a vítězka třetí série Cassadee Pope je sice sympaticky talentovaná, nicméně si ji pamatuji jako frontmanku Hey Monday, takže asi tak. Popové hvězdy hledat raději jinde (American Idol, britský X Factor) a i zábava ze světa celebrit může mít kvalitnější podobu.

Na začátku to vypadá, že se film bude snažit postihnout všechna "problémová" témata (homosexualita, šikana, epilepsie, mentální postižení), naštěstí se po chvíli zaměří pouze na rozvíjení vztahů uvnitř komunity a ještě konkrétněji na čtyři (?) gaye. Má to některé společné rysy s Venkovským učitelem, ale je rozhodně mnohem lepší. Místo oslavy krásného čistého venkovského života tu je nefalšovaná vesnická deprese. A místo osahávání tu jsou doteky alespoň opětované a jako celek to nabízí i jistou naději. Provokativní může být film snad jen tématem (a to jen v katolickém Polsku, festivalové publikum gay kněz ani moc nepřekvapí), jinak je to spíše taková příjemná konvence. Skvělá kamera a hudba.

Jediný zachovaný němý korejský film (objevený teprve před pěti lety) je často nesrozumitelny odvyprávěným melodramatem – hrdinovi odloudil dívku záporák, a pak se mu snaží odloudit sestru i další dívku. Příběh není ničím výjimečný, obrazy nejsou ničím výjimečným a těžko říci, jak vypadal němý korejský film té doby – do jaké míry je to díle typické či jestli to patřilo ve své době k vrcholu produkce. Nicméně mé hodnocení je vysoké kvůli přidané hodnotě, kterou na projekci na Berlinale 2013 byl doprovod hudebníků, zpěváků a hlavně benšiho, jehož komentáře nepopisovaly jen děj na plátně, ale zároveň byly i vtipně meta („To je ale obscénní úhel kamery!“). Tento nový scénář s komentářem vytvořil režisér Kim Tae-yong.

Nic mi nemůže být vzdálenější, než životní styl postav Don Jon’s Addiction. Posilka, nagelované vlasy, make-up ala panda a kdyby Barbaru nehrála Scarlett Johansson, tak má určitě muffin. To ale není důvod k odstřelení filmu. Stejně tak není můj důvod ani to, že bych raději sledovala Special Someone. Film je z velké míry založen na stereotypech určité sociální vrstvy, ale blbé je, že s nimi nijak nepracuje, jen je potvrzuje a závěrečné vyústění je toho jen dalším trochu bizarním dokladem. Satiry je pomálu a humor je velmi laciný (ne, rozhodně se nesměju, když se hlavní hrdina udělá do kalhot, a pak to pere s pokrčeným nosíkem). Ani to proklamované „film je o médiích, film není o pornu“ moc nefunguje. A hlavně nechápu, jak je možné, že je film natáčený na filmový materiál a stejně vypadá hrozně.

Jestli je něco na novém filmu od Wong Kar Waie fascinující, tak rozhodně střetávání prvků kunfgu filmů a umělecké kinematografie. Souboje nestojí v protikladu ke klidnějším pasážím, protože i ony mají až intimní charakter a nesou silné emoce. Choreografie pak patří k tomu nejlepšímu, co jsem z asijského bojového umění viděla – střídají se zpomalené záběry se záběry v reálném čase, bojuje se ve skupinách i muž (či žena) proti muži, kromě boje beze zbraně se bojuje i s šavlemi či dokonce jen inteligencí. Výborné je, že nejde určit nejzásadnější akční scénu, nejdůležitější motiv, dokonce ani hlavní postavu. Nachází se zde určitá nejednoznačnost a nedořečenost a přitom je film stále kompaktní.

Ze všeho nejvíc mi to připomínalo nějakou méně vydařenou epizodu Dawsonova světa. Ezra Miller samozřejmě nejlepší a Emmu Watson už nechci v žádném filmu vidět.

Asi první Wrightův film, kde je stylizace nějak motivovaná a funkčně využitá. Ocitáme se na divadle, kde se nadsázka dá přijmout bez výhrad a kde práce s několika plány vyznívá nejen zábavně, ale hlavně přirozeně – jakkoli zcizující se může zdát. Něco víc o Anně knižní i o jiných adaptacích v mé recenzi pro Femag.cz.