Brygmi

Toast je strašně líbivý a podbízivý film (s estetikou ala Pushing Daisies). První polovina je sentimentální omalovánka, druhá je kulinářská, soutěžní a homosexuální, čímž film získává hned několik plusů, nicméně to pořád nestačí. Ale krucinál, kdy se malý Freddie Highmore stal sexy? Berlinale 2011.

Film mi částečně připomněl 500 dní se Summer. Je zde zajímavá struktura vyprávění, spousta stylistických propriet (červené a modré zatmívačky, westernové detaily, zpomalovačky) a taky má skvělý hudební doprovod (tentokrát Alex Turner). Velmi nostalgický film se Super 8, knihami, filmy a vůbec je to celé takové ušpiněné indie s holkou v červeném kabátu. Pro mě jedno z největších překvapení Berlinale 2011. Film pro hipstery a tumblr generation.

Ta romantizace lidí s AS ve filmech mi přijde zvrácená. Nicméně pokud od tohoto odhlédnu, tak je film skutečně skvělý.

Důležité je si uvědomit, že to nemá být „objektivní“ dokument. Je zkreslen nejen iniciátory akce, kteří vybírají a stříhají, ale hlavně samotnými přispěvateli. Jako celek ovšem skvěle ukazuje, co všechno lze zahrnout pod pojem amatérský film. Jsou tady propracované části s perfektní kompozicí i dialogy, na druhou stranu i exhibicionistické záběry ze záchodů, portréty rodiny, zvířat a přírody. „Svůj den“ natáčeli studenti i začátečníci, používal se různý materiál - od profesionálních kamer až po rozzostřené záběry z mobilů. Samozřejmě zde dochází ke zdůraznění určitých problematických společenských motivů, to ale pořád projektu neubírá na síle. Je zde množství témat, které se vzhledem k Life in a Day nabízí zkoumat. Třeba i jen samotná lidská prezentace (či prezentace "lidstva jako celku") Berlinale 2011 – Panorama.

Neviditelný Griff sice odkazuje k superhrdinům, ale o nějakou záchranu světa tu skutečně nejde. Griff nemá nadřirozené schopnosti, ale je to jen obyčejný mladý muž hledající svou identitu, což má společné právě se všemi komiksovými hrdiny. Jeho hledání se potácí mezi realitou a skutečností a občas má problém tuto skutečnost odlišit nejen Griff ale hlavně divák. To vše je ovšem činěno v rámci konvencí romantické komedie. Docela osvěžující australský film plný barev a neotřelých nápadů. Berlinale 2011 – Generation

Jako subjektivní autobiografii Taxi k záchodkům uznávám a Frank Ripploh má jistě pěknou vzpomínku na svůj tehdejší život. Ovšem úspěch tohoto filmu v německé distribuci je mi stále záhadou. Lze sice ocenit jeho realistické až naturalistické aspekty (když se mluví o ztopořených mužských údech, tak se ukáží ztopořené mužské údy a aby toho nebylo málo, přidá se ještě pissing), nicméně právě tento aspekt ho činí naprosto nevstřícným k divákům jakékoliv orientace. Je sice chválihodná snaha prosazovat LGBT tematiku, ale otázka je, jestli Frank Ripploh neudělal gay komunitě spíše medvědí službu – zobrazuje totiž pouze určitý segment homosexuálů, a to ještě k tomu velmi explicitně, což pro některé konzervativní diváky mohl být šok a pouze potvrzení předem vytvořených názorů. Jako klad hodnotím to, že se film neschovává za hezké tváře, ale ukazuje osmdesátá léta plná knírků, chlupů, pochybné módy včetně kožených obleků. Právě dobová věrohodnost pro mě byla nejzábavnější součástí filmu. Nicméně Taxi do Káhiry si odpustím.

Prostě jen průměrná hollywoodská sedmdesátiminutovka z období před kódem - prohibice, spousta svlékacích scén a násilí na ženách. Lora se učí na zdravotní sestru, sbližuje se s pašerákem a zároveň chce bojovat proti zkorumpovaným doktorům a zachraňovat trpící děti. Jenže je to celé takové divné. Násilné scény vyznívají komicky, ty komické k smíchu moc nejsou a i ta Barbara Stanwyck je příliš mdlá. Naštěstí aspoň posledních dvacet minut je celkem fajn.

Za hlavní problém považuji rozdělení na dvě části. Film není zdařilou adaptací, ale pouze ilustrativně doplňuje knihu a jelikož první polovina sedmičky je skutečně jen "výplní", tak ani filmové zpracování nemohlo být povedenější. Možná kdyby se upustilo od nepříjemné doslovnosti... Těžko říct. Začátek je ještě docela fajn, ale jak film postupuje, tak je to stále těžší a těžší sledovat, a to dokonce i z fyzického hlediska (některé pasáže jsou nastříhány hodně bizarně). Každopádně pozitivně hodnotím snahu nezaměřovat se pouze na Harryho, ale víc pracovat s perspektivou Hermiony (i Rona). Člověk si nakonec uvědomí, jak vlastně nezajímavá je postava Harryho, jak je Voldemort směšný záporák a že nakonec ty největší dramata se odehrávají mezi postavami okolo nich.

Na první pohled se může zdát nejkonvenčnějším Whedonovým seriálem. Zatímco ostatní jeho počiny překvapí určitou žánrovou progresivností a stylistickou originalitou, Dollhouse je v tomto spíše umírněný. Jeho nejzajímavější složkou je ovšem narativ společně s významovou složkou. Ústředním tématem seriálu je okouzlení i strach z médií, takže se dá říci, že Dollhouse je mediafobický i mediafilní zároveň. Skvělé ženské hrdinky, neotřelá akce, schizofrenička se čtyřiceti osobnostmi. Já jsem spokojená.

Noirový svět plný narušených postav.