Laxik

Neuvěřitelný příběh indonéských gangsterů - svobodných mužů. Co je na tom všem nejvíc fascinující a děsivé je pragmatismus těchto šedesátiletých mužů. Zabili desítky až stovky lidí, ale přesto si to dokáží ospravedlnit a protože byla jejich "spontánní" akce posvěcena vládou, hovoří o věci otevřeně a beze strachu, snad až s pýchou. Kdybych měl na jejich nechutné reflexi ještě nechutnějších činů něco přeci jen pochválit, byla by to jejich upřímnost. Upřímně hovoří o svých nočních můrách, o tom proč a jak si svoje činy ospravedlňují. V těchto chvílích se, řekl bych, zdárně vyhýbají pokrytectví. To vyplouvá na povrch až s natáčením filmu a jeho propagací. A že je to neakční, repetitivní, ...? Aspoň to celé vypadá o něco opravdověji.

Zajímavé. Ale poslední tři čtyři díly jsem se absolutně nechytal.

Celý seriál je více méně super, ač maličko natvrdlej. Ale to finále, to byl fakt festival blbosti od začátku do konce.

Seriál o třetím Defenderovi pokračuje v tradici temných, stylových, nadmíru zábavných marveláckých adaptací, které se nebojí načnout závažnější témata. Proto jdu s hodnocením tak vysoko nehledě na několik zásadních problémů, které s Lukem Cagem mám. Třeba ten, že jsou evidentně všechny postavy v seriálu naprostí idioti, co nedokážou přemýšlet ani v rámci vlastního žánru (natož uvažovat jako lidi). Vždyť co je první věc, kterou udělá každý rozumný antagonista, když mu po čtvrti pobíhá neprůstřelný hromotluk se jménem Luke Cage? Přece se zaměří na jeho nejbližší! Ale ne, to tu místní gangsterskou sebranku ani nenapadne. Stejně tak do propasti zapomnění vyšumí jakoby mimochodem nadhozená idea toho nepřůstřelného mstitele utopit, otrávit, ... a místo toho se všichni ženou za superkulkou, co tu jeho hroší kůži provrtá. Cottonmouth, ač pitomec, je ale aspoň zajímavou postavou, dalším z řady vyvedených netflixáckých záporáků, a jeho sestřenka Maria je docela povedená mrcha. Tradice svělých záporáků tak umírá až s Diamondbackem, retardovaným králem podsvětí, co z něj sice jde docela strach, ale po většinu času je to jen ufňukanej zhrzenej blbeček. Ve skutečnosti bych pro tyhle a další blbečky a blbosti Lukeovi srazil vaz podobně jako nedávno Doctoru Strangeovi, ale tady celý seriál (nehledě na to, jak idiotský celý poslední díl byl) vytahují vedlejší charaktery - nejprve Pop, později a o to víc Shades a Claire, které jsem si možná až příliš oblíbil.

Svěží, neskutečně zábavný, napínavý, vtipný. Zajímavější než všichni Ásové a Kapitáni dohromady. Jenže co naplat, čím víc se nad celým filmem po opuštění kina zamýšlíte, tím víc vám dochází, že to vůbec nedává smysl. A ačkoli se vám starověká plešatá Tilda Swinton snaží namluvit, že 'Not everything has to,' nemůžete se zbavit dojmu, že prostředky zde byly posvěceny účelem častěji a častěji, jak se film blížil k závěru. Čert vem časový paradoxy, o těch tu nemluvím, i když mi zamotaly hlavu třikrát dokola. Jde mi o motivace laxně budovaných postav i pouhou logiku myšlení samotnou. Následuje seznam "PROČ", který vyzrazuje některé časti filmu: Proč Kaecilius nezničil New Yorskou základnu hned poté, co se osvobodil z těch mechanickcýh pout? Vždyť tam byl sám! Proč po dvou zmařených útocích na New York, jehož základna tak byla zdecimována a jeho obrana oslabena, nezaútočil na New York potřetí, a místo toho se vydal do Hong Kongu? A proč se tam úplně všichni ti mágové z Kamar Taj přesunuli za ním? To je jako když v se v Temný rytíř povstal všichni policajti rozhodli pro zátah do kánálů! Co kdyby zaútočil v New Yorku, vy pitomci! Proč byly ve svatyni v New Yorku ty portálové dveře, když se každý může s pomocí Sling Ringu teleportovat na libovolné místo na světě? Což mi připomíná - proč se mágové někdy zapomínají teleportovat? Vždyť by se padouši mohli objevit přímo ve svatyni, evidentně se tam dostat dá. A proč si krucinál všichni zastrkují svoje teleportační prsteny, které tvoří jejich základní výbavu a životní nutnost v jednom, za opasek, kde jim je může každý šlohnout (což se mimochodem děje až absurdně často)? Proč vlastně Ancient One čerpá sílu z Temné dimenze? Nemůžete o postavě říct, že je 'complicated' a tím se vyhnout potřebě dát jejímu chování logiku! Což nás přivádí k Mordovi. Chápu, že je to typický zaslepený člen sekty, kterému učení Ancient One změnilo život, který by pro ni a celou svou sektu bez ozázek a zaváhání zemřel i zabíjel a kterému se, když zjistil, že mu lhali, rozpadl život, ale zároveň se jedná o člověka natolik intelektuálně nadaného, aby se stal v Kamar Taj mistrem, takže proč je krucinál tak zabedněný, že se ani nenechá přesvědčit o tom, že věci nejsou černobílé? A proč se o to, u velkého Dormammu, nikdo ani nepokusí? Vždyť se z něj může stát váš příští nepřít- ups, stalo se... Ačkoli uznávám, že některé věci by se daly logicky vysvětlit, vysvětleny nebyly. Ale protože jde o popcornovku, která představuje nový neuvěřitelný svět plný vlastních pravidel, doslovnost bych v tomto případě uvítal.

Jedna z posledních nadupaných písniček Lordi zabalená do vtipného videoklipu. Jestli se někomu líbí nebo nelíbí polonahá Blažka (mně moc ne) je v tomto případě irelevantní.

Tak dlouho se chodí s hrůzami války pro slzy, až se trpělivost protrhne. Nebudu lhát, Hrob světlušek se mi líbil, má silný příběh, ukazuje člověka v tísni z mnoha různých pohledů a oplývá tím jedinečným smyslem pro detail, jaký je snad jen japonským mistrům animátorům vlastní. Bohužel mám se Světluškami dva velké problémy. Jak už mnoho lidí podotklo přede mnou, film až moc tlačí na pilu. Líbivá smutná hudba, ač podmanivá a sama o sobě fungující jako zaručený zdroj melancholična, se tu podbízí jako gejša v gejšinci, a některé epizodické postavy plus tetička křičí "vykalkulovaný stereotyp" na celé kolo, což mi na patře zanechává něpříjemnou hořkou pachuť. Druhý problém vidím v tom, že jsme na slzavý závěr připraveni už v prvních minutách, takže ať už je Takahata v jeho realizaci jakkoli šikovný, ve mně vyvolaný výsledný dojem je oslabený. Neslzím, necítím prázdno, ani tíživý smutek.

Pamatuju, když tohle byl jeden z nejlepších filmů na světě. Hodně se toho změnilo.

Filmy nás mají přimět něco cítit. Po tomhle filmu se cítím jako pytel sraček utopený v hnoji. A jde to prosím i bez zkušeností se seriálem.

Martyho bakalářská práce z oboru mafiánských fresek. Není to sice ještě Casino, natož Mafiáni, ale je to sakra stylové a působivé. Mým přátelům vadilo, že se toho ve filmu vlastně moc neděje. Ale o tom to tak trochu je, prim tu hrají skvěle načrtnuté (a interpretačně velmi otevřené) charaktery zahrané na jedničku hlavně Keitelem a De Nirem. No a rozhodně překvapí, pobaví a potěší mistrné střídání vážných a specificky humorných scén.