Alister

Avatar je ponořením do sna mrzáka šedé reality světa --- kterým jsme my všichni zde tady, na tomto světě --- do nádherné reality harmonie absolutní nevšednosti barev a zvuků. Magický zážitek.__Příběh je, jak už to s velkými americkými projekty bývá, přihlouple hloupý. I senzibilní vykleštěnec vytuší alegorii na velmi kýčovité enviromentální téma. Za jisté člověk je chamtivec. Ano, vyhubili jste indiány, my všichni víme! Máme tu civilizační krizi. Vrátíme se teď všichni k přírodě, do svých chýší, ke svému duchovnu ? Samozřejmě, film nemá smysl pro jemný detail a vše servíruje v obecných rovinách nechtě riskovat, že by mohl ideově nezasáhnout největšího tupce; tuto zkratkovitos mu však musí mít myslící tvor nutně za zlé, neboť značně uráží smysl pro dobrý vkus nejednoho z nás. Souboj dobra se zlem je schopen , myslím, uspokojit dětskou představivost o striktní polaritě světa, nikoliv však člověka dospělého. O tom už je ale bohužel dnešní "emerická" kinematografie všeobecně, o zbrusu novém kabátu v němž je oděno vzduchoprázdno osobně. Opravdu střašně pitomej film "citlivého levicového umělce", jež mi připomíná floutka podobně/jiného ražení: M. Jacksona, který chtěl zcela vážně spasit svět svými prostoduchými "hity" typu Earth Song; a zde je tedy zřejmě Cameronův vlastní příspěvek pokračující v této myšlence zvaný Avatar. Moře sentimentu, oceány nevkusu. Přes to opět nádhera.

Rozmarné léto je filmem velmi dějově minimalistickým a plným barev, přestože sem tam zaprší, jako připomínka na životní danost postarších postav, jež by se nehledě svého věku hnali do náruče touhy. Každá z postav je právě tak svého druhu svérázná, aby ve vzájemné konfrontaci těchto svérázů vynikla hořká zkutečnost, která všechny spojuje. A tedy mají Vančurovi postavy být odejity do citového sanatoria ? Děj je opravdu jen hřištěm pro koncert jazyka respektive mile letně ospalého obrazu, který je přesně vepsán ve tváři Antonína Důry. Středobodem je zde opět žena, která je nositelkou mladistvého jinošství pružného těla kočkovité šelmy a zároveň výrazu andělské kopretiny, jež svojí domnělou potřebou zalévat láká zahradníky na zpola rozevřený květ, avšak, jak již bylo zmíněno, domněle. A je snad čistší formy touhy než tato? Žena je básníkem života, jen o tom ještě neví.

Na stupních vítězů je dokument, který skvěle ukazuje na zkutečnost, že "čekárna smrt" existuje jen v našich hlavách a že se do ní lidé ubírají z rezignace na život příliš brzy zatímco mohou nadále sklízet plody života, zdolávat překážky a bojovat stále vidouc své sny. Podzim života jakoby existoval jen když si ho připouštíme. Zajisté velmi potřebný film, naplněný sluncem stáří jakožto krásnou etapou života, hrdě hlásá, že lze nad časem zvítězit.

Tento film nachází svého nadšeného diváka v kroužku poněkud senzitivněji zaměřených lidí; a tolikrat omílaný fakt antagonie ke Spielbergovu Ryanovy je zajisté na místě, neboť Tenká červená linie se tváří značně neamericky, zatímco Spielberg status soudobé mainstreemové amereciké kinematografie několika svými filmy přímo utvářel. Zachraňte vojína Ryana je jedním z oněch filmů, a vyznívá vůči revizionistickému přístupu k tématu války Tenké červené linie zanačně archaicky, připitoměle a snad dokonce i urážlivě. V osobě Terrence Malicka je skryt podivuhodný tvor, který - jako u mnoha umělců dob minulých - jakoby nezapadal svým pohledem na svět do světa, jež se děje dnes. Jeho filmy jsou touto nekonvenční optikou romantika značně poznamenané. Linie samozřejmě z filozofického hlediska nepřináší nic nového, jelikož ideově vychází především z preromantického Roussoaua, tedy Malickův fim je myšlenkovým návratem do minulosti. Jelikož hořekování nad moderní civilizací, jež vynalezla moderní válku a jež značně deformuje citovost lidské rasy, je sotva něčím nevšedním jako spíše stokrát omletým tématem, daleko více zaujme Malickova inspirace pro vynález medikamentu hubícího zhoubný nádor výdobytků bezohledné civilizace v pokojných společenstvích přírodních národů, do jejichž skrýše uniká i Witt, jež je v Malickově filmu smutným vidoucím básníkem života,který je postaven právě skrze svou schopnost cítit a věřit do příchozího z jiného a méně šíleného světa, jež zde stejně jako Malick existuje z nějakého nepatřičného důvodu, ale jakožto vidoucí má schopnost vést slepé, je tedy metaforicky mesiášem. A Malick spolu s Wittem nás tedy za ruku vedou do chýší, kde se prý umírá jen dle řádu přírody. Je na uváženou do jaké míry je ještě člověk tvorem přírodním. přírodním bude nejspíše jen tehdy bude-li schopen vnímat přírodu, bude-li se cítit být jí podřízen stejně jako bohu, nemůže usilovat o vlastní řád a agresivně jej prosazovat na poli válečných konfliktů. Ne. Malick nemá rád automobily, televize, mobilní telefony a už vůbec ne zbraně, Malick by si nejraději zalezl do oné chýše a žil v míru, jak by řekl klasik z prostředků své duše, a nás tiše vybízí ke stejnému a říká: není všechno to válečné běsnění, které vám zobrazuji, dostatečným argumentem k revizi naší civilazace ? Takto doslova vnímat Malicka by bylo samozřejmě značně idealistické, záměrem jistě bylo vytvořit protipól v podobě zrcadel šklebící se přírody na své syny k jakémusi překotnému civilizačnímu běhu za pokrokem a touhou vlastnit nevidouce, že v sobě topí krásu člověka jak jí spatřuje Malick, tedy člověka ukotveneho pokorně v řádu přírody. Jen tak může lidstvo nalézt harmonii. Skvělý film, který oslovuje a oslovovat bude...i když v mém případě nutno podotknout, že Malickova veskrze levicová východiska a ideály příliš nesdílím..

Nevím zda-li je moderní pohledná žena, kterou se Bunuel pokoušel v krajnostech zachytit, moderní ještě dnes. Respektive s pláčem musím konstatovat, že nikoli. Kdyby totiž žena vzhledu a postavení hlavní protagonistky potřebovala každý den od dvou do pěti provětrat, byl bych jejím pravidelným zákazníkem, a zajisté sotva jediným. Zobecnění tohoto tématu není možné, snaha ukázat sexuální touhy žen - v nichž jsou zde ty mužské poněkud ve stínu - v Bunuelove světle, je absurdní, ale snad i proto tolik lákavá, protože ženy takto žel bohu nefungují, a pochybuji, že Bunuel točil o oné vyjímce potvrzující pravidlo; daleko spíše měl pokřivenou optiku vnímání, či spíše měl poněkud zvláštní vztah k ženám, což způsobilo jejich démonizaci, která byla v tomto snímku zhmotněna - a mýtus ctnostných květinek s vizáží přerostlých školaček je zde Bunuelem zbořen, s takovou vervou, že dozajista film musel podpořit radikální feministická uskupení, v jejich snaze vyrovnat se muži ve všech jeho neřestech. Takže snímek vyznívá velmi,velmi politicky, a může bát mnou milován stejně tak jako nenáviděn, jelikož stejný ambivalentní vztah bych choval k počestnému děvčeti andělské vizáže, které by se mi mrouskalo po nárožích - čím více bych jí zato nenáviděl, tím více bych jí patřil. Nicméně čest muže je zde devastována. A co je to čest muže ? Co je to manželství ? I Němcová se kurvila v touze nepatřit muži, aby ho dokázala více milovat, jelikož se sama vysvobodila - bez jeho vědomí - z pout, které jí z mužova vlastnímu pudu vlastnit navlékl: skrze jeho ponížení smilstvem se žena dostává z mužovi poroby, toužíce po svazku v rovnosti, protože nechce představovat relikvii v mužově hrdosti; je to touha vyprostit se z role ženy, touha po vlastní silné identitě, o kterou jí její pán okrádá, aby byla posilněna ta jeho.__Naprosto kouzelnou svou přesností je postava Marcela, který se, jako hrdý mladý muž pokryt jizvami života, snaží s chladnou agresivitou vlastnit, co mu dle jeho mínění o vlastní nadřazenosti patří, a je tak směšný a zároveň děsivě pudový, až se musí právě on stát vděčným objektem vášně. Nicméně byl osedlán hřebec, který běží až padne...a manžel, který se ke všemu dostavil jako slepý k houslim, platí za vše a končí v pozici, ve které ho jeho žena v tajných snech vždy chtěla mít: jako mrzáka, který bude na ní závislý, pak ho bude milovat...celým srdcem.

Více než celý film je výkon Brandauera. Je jisté, že přehrávat si herec může dovolit pouze a jen tehdy, hraje-li herce. "Herec hraje herce" Branauerovy divadelní pózy mimo prkna - filmově v jeho civilním životě -, tak nepůsobí nijak rušivě, neubírají hereckému výkonu na autenticitě, nepřetváří vyznění filmu do alegorické frašky; pak je tedy zřejmé, že nejvýživnější půdou pro nejvíce strhující ztvárnění, pro "absolutní herectví" je postava herce. Sám herec prokazuje téměř dokonalé porozumění své postavě a má zároveň nevídanou tvůrčí svobodu, neboť jak jsem již řekl, přestává být minimalistický a uzavřený do své postavy, a je pouze spontánním jevem své herecké grácie, odproštěn ode všeho, od všeho porozumění své roli, má téměř absolutní tvůrčí svobodu. Proto Brandauer tolik exceluje, hraje "své" divadlo, nehraje filmovou roli v pravém slova smyslu, on koncertuje ryze divadelními prostředky - svou teatrálností a prací s hlasem. Snímek se tak vymyká realismu, ale zároveň běží v jeho duchu, přetéká tolika emocemi a zároveň je vážně umírněný, působí na diváka s dynamikou úlisného Mefista, který vždy mění notu s nejjemnějším citem pro situaci, kterou svou vychytralostí přetváří výhradně v duchu svých zájmů, v případě filmu se tak stejnou cestou děje pomocí estetických prostředků: co mrštný jazyk Mefistův, to um režiserův, studnice nevysichající, byť místy zásobená poněkud lenivě tekoucím pramenem - avšak nikoliv pozbývajícího své umělecké mohutnosti -, což ke konci filmu způsobuje nepříjemnou rozvláčnost, a tak i velmi výmluvný konec okrádá účinku přílišná stopáž, jelikož poněkud otupělý divák zajisté smyslově zcela nedocení geniální tečky, je-li v polospánku.

Redford rozplétá vztahy lidí, jenž byli postaveni do neobyčejné situace, která však dokázala skrze svou extrémnost "vybarvit" jejich charaktery do té míry, že film končí naprostým odcizením lidí, kteří byli po 20 let přesvědčeni o vzájemné lásce. Ač se to napsané může zdát absurdní, při sledování filmu divák zjistí, že není a že vzájemné odcizení bylo jediným správným řešením a nikdo na něm nenesl vinu, na vině byla pouhá slabost. Ale i slabost jak se ukazuje je vadou charakteru: kdo má strach, utíká,a vtahuje všechny kolem sebe do časově omezené, nebezpečné iluze o neochvějně trvajícím normálním životě navzdory tomu, že obyčejným být přestal. Je třeba se s tím vyrovnat.

Šílený snímek, který musel být pro Jima Carreyho vysvobozením z klece potřeštěného komika, v níž byl dle vlastních slov po celé léta frustrovaný a nešťastný. Je častým jevem, že výteční komici dokážou s bravurou skvěle ztvárnit tragickou postavu, a dokonce mnohdy lépe než výsostně charaktrení herci. Ale kdo by něco takového čekal od představitele věčně se přitrouble pitvořícího Ace Ventury, mimochodem aspiranta na nejšílenejší a nejbizadnější postavu v dějinách filmu ?___Film, který na mě ještě teď po letech, kdy jsem ho viděl poprvé a pak ještě mnohokrát, působí jako ojedinělé zjevení. Konstanta neotřesitelně trvalé hodnoty. Nesmírnou depresí je úděl člověka, své vůli naslouchajíc touží neustále po spojení, přestože v samotě by se mu těžko stala nejtěžšími okovy vlastní paměť.___A film je tak odpovědí všem, kteří hořekovali, neboť chtění po zničení vzpomínek je přímým popřením času jako takového a determinismů v něm se odehrávajících; paměť je jedinou cestou z kruhu pochybení, zárukou, že nevstoupíš do stejných vod, je dočasným vystřízlivěním člověka z jeho chtíče: a pak tedy je jasné, že člověk je štastný pouze tehdy, když chce; a samotné ukojení chtíče je krátkým stavem extáze, pohybem po zamrzlém jezeře, místem splynutí dvou duší, ale ovšem také místem, kde se led prolomí.___Neposkvrněná duše je nutně ta, která nemilovala, a těmi skvrnami jsou pak světýlka, které Jirka Macháček ze Samotářů někdy dokonce na lidech vidí a který japonci dávno uměj měřit...

Protože útěk není řešením a je třeba se svým "medvědem" nejlépe ihned za úsvitu porvat, když máš ovšem boj v srdci.__Je patrné, že příběh od začátku vznikal z potřeby jakým způsobem jej zakončit, atak je několikrát nestoudně przněn a znásilňován maje před sebou nediplomaticky přílišnou tragičnost, která několikrát "nachytá" smyslovou celistvost příběhu " se staženými kalhotami ". Zajisté nebylo ženy, jež by nezjihla před sandokanem ženských srdcí, Bradem Pittem, kterému zjevně můžete "nalepit" krakonošův plnovous aniž byste jakkoliv uškodili jeho atraktivitě.__ Kamerou excelující snímek, který přes určité "nešvary" příběhu zajisté potěší, ale vidět jej znova bude chtít nejspíš jen málokdo, a to především z jednoho prostého důvodu, a sice, že se v něm téměř všichni nakonec postřílejí nebo je snědí medvědi.

" Znamenitá filmová báseň osamělé krajiny duše o věčném hledání místa, kam člověk patří." V nahých obrazech ulpívající kamera, jež dokáže "zastudit" jako steré doteky chladné ženy, v nekonečné pravdivosti nadrogované a zvrhlé reality, jež se vysmívá romantickým východiskem všem iluzím, které by snad mohli vzniknout v naivní potřebě někam patřit, nalézat své přístavy v snech o chybějící matce.