keoma26

americká replika na italskou odpověď americkým westernům, začátek mnohaletého dialogu...

mě ta papundeklová poetika pobavila, stejně jako surrealistické dialogy a příběh...

Hodnocení závisí pouze na tom, jestli film čteme doslova anebo ironicky, při ironickém čtení se jedná o dokonalé pětibodové zobrazení falešného (a v mainstreamových dílech téměř kanonického) pojetí protikladů autentického světa „pravého já“ a světa „konvencí“. V tomto stereotypním pojetí se pohybují a myslí hlavní hrdinové, aniž by přitom tušili, že tyto světy nemají pevnou podstatu a jejich představy o autentickém životě v Paříži jsou stejně konvenční jako představy jejich sousedů o idylickém životě na předměstí. „Pocit, že žiju“ totiž není otázka obsahu života, nějakých konkrétních situací nebo gest, ale našeho vztahu k životu, naší „optiky života“ (jak by řekl Nietzsche), tedy toho jestli tato optika v sobě zahrnuje tolik možných perspektiv, aby stupňovala naše osobní bytí – ve smyslu „stupňování“ jako intenzifikace i ve smyslu „růstu“ směrem vzhůru k „nadhledu a lehkosti“ vlastní existence. Přesně to pocítí Frank ve chvíli, kdy v práci přestane fungovat v „modu ono se“ (Heidegger), to znamená, že jednoduše přestane jednat automaticky, a "revolučně" (revolutionary) změní jedním „lehkomyslným“ dopisem svou kariéru i celou svou životní "dráhu" (road) – to tento pocit, který zažil v nechtěné práci vede k "přehodnocení dosavadních hodnot" (Nietzsche) a k přehodnocení společných plánů s April, a tím v konečném důsledku až k její smrti, nikoli její nechtěné těhotenství nebo jeho nechtěná nevěra (Frank zjišťuje, že "autenticky" může žít i v "konvenční" práci). Protože April žádnou takovou perspektivu nenalezla, uvězněná v osudové transcendentální iluzi, ve víře, že existuje jiný lepší svět mimo ten, který ona sama žije a především sama tvoří, nenašla smysl ve svých narozených dětech ani v dítěti očekávaném (které chápala jako inventář domácnosti, proto se ve filmu, jak tady někdo vtipně podotkl, děti prakticky neobjeví, podobně jako se mockrát neobjeví např. pračka), ani v manželském nebo mimomanželském sexu (při němž si chtěla znovu vyvolat ten okamžik „poprvé“ s manželem, kdy podle svých slov „cítila, že skutečně žila“), ani v manželově nebo své kariéře (které považovala za nudné, přízemní, hluboce konvenční) ... Toužila zažít něco tak převratně nového, něco ryze autentického, své další velké "poprvé", které si spojovala s něčím natolik neslučitelným se svým dosavadním životem, že jediným logickým vyústěním byla pro ni pouze smrt jako totální zkušenost Jiného. Nedokázala změnit sama sebe jiným způsobem, než tak, že radikálně změnila - popřela celý život, a nikoli jeho optiku…Pokud čteme film doslova jako kritiku amerického pokryteckého maloměsta ubíjejícího v lidech jejich individualitu, k čemuž svádí už Americká krása, potom musím dát odpad.

pro mě osobně jeden z nejlepších dílů, v němž na konci shatner nepřímo vystihne hlavní princip poručíkova úspěchu: pachatel hraje roli vraha vždycky poprvé, bez zkoušení, a proto udělá chybu, byť by to byl geniální herec, zato Columbo svou roli opakuje a tříbí tolikrát, že ji přirozeně ovládá do posledního detailu a vraha pokaždé přehraje ... takových interpretačních klíčů k seriálu existuje víc a o některých ještě nevíme, některé objeví teprve budoucí "archeologové", až budou muset rekonstruovat naši dobu na základě dochovaných dílů Columba, podobně jako poručík rekonstruuje vraždu pomocí zanechaných i naopak chybějících stop, jak vtipně naznačuje v jednom svém článku Umberto Eco;-)

všechny zdejší komentáře mají pochopitelně svou pravdu, ale nezaznělo v nich ani jednou to nejpodstatnější: celý film je skrytou poctou hollywoodu, ne že by adoroval systém, sebepotvrzoval status hvězd a finanční establishment jejich výroby, takhle primitivní není: ukazuje, jak moc hollywoodská imaginace a fiktivní (či fikční) světy prosakují do naší vlastní reality,takže ani nedává žádný smysl realitu a fikci rozlišovat - všechno, to jak jednáme, vnímáme, jak mluvíme, jak navazujeme vztahy a jak se v nich chováme, to všechno je nekonečně prostoupeno dialogy, stylem, syžetem a nakonec i emocionálním obsahem filmů, literárních postav, celým kulturním milieu (to je smysl teze, že realita napodobuje umění, nikoli umění realitu). Jako první tuto nedělitelnou imaginárnost reality a reálnost imaginace a jejich vzájemnou propletenost reflektuje Tarantino tím, že do svých filmů naprosto vědomě a cíleně vkládá autentické odkazy na popkulturní svět; nikoli tím, že by je on napodoboval, ale jeho postavy zcela přirozeně napodobují svoje idoly ("idoly" ve smyslu platonského obrazu o jeskyni) a citují své oblíbené autory (a může to být třeba Bible nebo Kája Mařík), protože tak to praktikujeme v "běžném životě" všichni, jen to film celých sto let ignoroval a popíral, aby udržel neexistující, common sense diktovanou hranici mezi realitou a fikcí - odtud vychází ona zneklidňující "pravdivost" a "skutečnost" např. Pulp Fiction nebo právě Tropické bouře, při vší jejich nadsázce, subverzivní ironii a sebeparodujícím gestům, při celé té estetické distanci, kterou v nás svou "umělostí" nepřekonatelně vyvolává, dokáže diváky dokonale vtáhnout do iluze. A tak Ben Stiller i Robert Downey dokonale hrají někoho, kdo hraje herce, kteří hrajou to, že nehrajou, stejně jako my denně předstíráme, že hrajeme sami sebe a nikoli jen role probíhajícího diskurzu...

nevím, proč je v amerických filmech za nejvyšší metu lásky nebo přátelství považováno zpívání na veřejnosti, asi kvůli tomu obrovskému kvantu trapnosti i studu, které při tom musí člověk překonat - každopádně za tohle vtíravé klišé, které se nějakou reverzní freudovskou substitucí vydává za jedinou pravou známku citové "spontaneity" vztahu, dávám minimálně 1 bod dolů. Jinak je ale film živorodou "rhizomou" subžánru, který jsem si soukromě označil zkratkou CCC (Cruel nad Cool Comedy) a jehož zakladateli i průkopníky zároveň jsou bratři Farrellyovi (se svými milníky jako Něco na té Mary je nebo Těžce zamilován, které do komedií navracejí dříve exkomunikovaná témata a testují naši citlivost vůči jinakosti). Ken Jeong se stává mým oblíbeným specialistou na malé drakonické histrióny (viz Travička zelená nebo Pařba ve Vegas);-)

pro mě je Dvořák vůči Menšíkovi ve stejném poměru jako Salieri k Mozartovi a Bohdalová byla bez silného ansámblu vždycky jen příštipkářka...

mám rád rozhovory "na pohodu", nekonfliktní, které nejdou proti srsti osobnostem ani divákům, které pravdu dialogu nechápou jen jako výsledek "agon - boje", ale i jako prostor pro sebestylizaci, intelektuální svádění a hru identit, tady se ale ta hra občas příliš podobá vzájemnému mazlení, což mi nepřijde mezi lidmi, kteří se právě potkají v mediálním poli, úplně sexy a může to zajít až do pornografie simulaker;-)

ta hudba je odzbrojující, sedmdesátková, až to bolí, ale film se jinak člověka moc nedotkne, stejně jako se bojovníků nedotýkaly kašírované rány při pěstních soubojích, celkový look asi nejvíc utrpěl slaboučkým záporákem - generálem, který hrozí spíš než mistrovstvím svojí tloušťkou ...

"jsme chudí jako kostelní myš ... a ještě hůř, i ta kostelní myš si sem tam něco nakrade, ale my jsme ke všemu poctiví - poctiví? tak to já si jdu zase lehnout":-)) a homosexuální podtón celé Honzovy mise (včetně růžové světnice) už jen dobarvuje politickou podvratnost celé pohádky;-) "drak Kvadrát má 4 ženy ... on má vlastně všechno 4krát";-)