honajz

Nevěřil jsem těm hercům ani dobrý den, natož rádoby psychologický příběh na téma "pohovka v New Yorku".

Kaw nebo Saw, to máte jedno, lidi na to skočej. Hodíme tam ňáký havrany, jako ve stylu Hitchcocka a jeho blbejch Ptáků, havrani budou žrát lidi, statečnej šerif se s nima prát, a bude to mít "naprosto nečekaný" konec... ha ha...

Navzdory předstírané lehkosti mrazivé podobenství nejen o komuistickém režimu, ale i lidských povahách. A díky tomu funguje film dodnes (pokud tedy současní diváci, odkojení mainstreamovými filmy s absentující myšlenkou a plné jen triků, tuší, co znamená "podobenství"). Úlisný patolízal, hloupá husička, která vždy něco plácne nevhodně, skoro až diktátorský hostitel a jeho adoptivní synek, který si na tatínka "hraje", přičemž z jeho jednání jde právě díky tomu větší strach... Holt je potřeba tento film nekonzumovat jen očima, ale zapojit mozek a probrat si různé paralely se skutečností.-- EDIT 18/11/2011: Znovu zhlédnuto a stále aktuálnější. Ta lidská hloupost a přeběhlictví jsou zde krásně vyjádřeny, navíc krásným obrazem, výtvarným pojetím, dialogy a tím mírným balancováním mezi groteskou a dramatickým posunem vnímání.

Nudný a zdlouhavý western podle knihy Louise L'Amour - trochu romantiky, trochu zlých indiánů. dvě střílečky, pokus o kritiku britských šlechticů, kteří na divokém Západě nedodržovali pravidla a chovali se arogantně. Kupodivu to tu nesluší ani Brigitte Bardot, i když se oplachuje nahoře bez u potůčku. Možná kdyby měla míň make-upu.

Zkuste si odmyslet, že film natočil Forman. Jde to těžko, já vím, ale řekněme, že jméno režiséra neznáte, nebo že Goyovy přízraky natočil nějaký vám neznámý Nor. Stále byste dali filmu vysoké hodnocení? Nebýt to Formanův film, rozcupuje jej víc lidí právě pro onu televizní podobu, nudu ve scénáři, neuvěřitelné dějové a časové skoky, nevyrovnanost zvláště hereckou... Ale holt je to Forman... I když já ho v tom filmu prostě nikde nevidím. Pro mě Goyu natočil neznámý Nor, který navíc o historii Španělska a Francie četl něco v rychlosti na Wikipedii..

Jen bych opakoval hodnoceni E lana, akorat ze u mne to diky tomu vychazi na vyssi hodnoceni. Tradicni temata netradicne pojate, a vazne to slape od zacatku do konce.

Na tenhle x-tý díl telenovely snad ani nemá cenu plýtvat místem. Stále stejně zbytečné, neuvěřitelné, vůbec ne ze života, nudné, bez humoru, a povrchní. Stále stejné - spíše nijaké - herecké výkony. Stále více se horšící režie a kamera. A to ti dva už zase něco točí! Ach jo. I když Nero wolfe by to vyjádřil pregnantnějším "fuj!" --------------- Režisér Jan Hřebejk a scenárista Petr Jarchovský jsou už takový trademark – jedni je bezmezně obdivují, jiní zatracují. Když zhlédnete Medvídka a přiložené bonusy na DVD, asi nejvíce vám přijde, že jde o rodinný trademark. Diváci snad nejsou až tak důležití jako to, aby se film líbil zmíněné dvojici a jejich rodinám a rodinným přátelům, kteří jsou do snímku mimochodem také obsazeni. Příběh se točí kolem tří, vlastně čtyř žen a tří mužů. A jedné nenavštěvované cukrárny. Zatímco muži jsou prezentováni v rádoby komické poloze (Jiří Macháček s vypoulenýma očima za tlustými skly brýlí), ženy jsou zde hybatelkami děje, byť nejsou schopné si po sobě uklidit ani špinavé kalhotky, jak se zdá. Ale právě tyto ženy se nakonec vzepřou tragikomickým mužům a založí si firmu na vynikající dort Medvídek, díky čemuž začne cukrárna prosperovat. Filmařsky (kamera, nasvícení scén, střih, vedení herců, herecké výkony) je snímku máloco vytknout, snad jedině nonsens v podobě titulků, kde v kterém městě se právě nacházíme (jako by divák nepoznal Řím nebo Prahu), zatímco časová osa zůstává na divákově dešifrovacích schopnostech, aby pochopil, že jsme se v ději posunuli o dva roky dál. Našli bychom zde však různé nedotaženosti a nedořečenosti v ději a příbězích samotných, což zamrzí, protože bychom u některých postav docela rádi znali větší podrobnosti o jejich zázemí a snech a touhách a směřování v životě. Nutno ještě podotknout, že Medvídek tentokrát nedosáhl ani na výroční české filmové ceny, jako jeho předchůdci, což rovněž o něčem svědčí. Zajímavá myšlenka, horší zpracování, svým způsobem zapomenutelný film, zaměnitelný za jakýkoliv jiný z dílny výše uvedenén trademarkové značky. Na docela průměrném DVD s dnes průměrnou výbavou.

I na dnešní dobu stále dobrý seriál s jemným a suchým anglickým humorem, kde nonkonformní novinář a uhlazený lord řeší různé zapeklité případy.

Rozhodoval jsem se mezi 2 az 3, ale nakonec se priklanim k 2. Kdo zna tvorbu Alice Nellis a ma ji rad (ano, myslim Ene bene a Vylet), musi byt zakonite zklamany. Tohle je krok stranou. Jasne, chapu, ze puvodne to mela byt velka evropska koprodukce a vse se zhatilo jako vzdy na Ceske televizi, ktera dala nepochopitelne od projektu ruce pryc, takze se scenar musel upravit na male ceske pomery (puvodne se mel pribeh odehravat tusim ve Francii). Ale i tak - postava Ivy Bittove je zahrana velmi spatne, neverim ji ani slovo, navic to "vyznamne" mhoureni oci spis svedci, ze by si mela koupit bryle, nez o nejakych vnitrnich pocitech. Jsou zde vytecne sceny, ale ty zachranuji jini herci (Martha Issova, Miloslav Konig), a pak zbyva jen klise. Treba se vubec nic nedozvime o postave Karla Rodena. Netusime, proc se ti dva vzali. Proc si neco zkusil s milenkou. Vubec muzi jsou zde vykresleni velmi povrchne, a neomlouva film, ze je urcen hlavne zenam. Stejne tak az boli, jak se z neustale predavane deprese snazi film ke konci nasilim prodrat k alespon nejake nadeji (smesna scena ohnostroju na prednim skle auta). Je to ale skoda, protoze napad a myslenka jsou zajimave, jen to zpracovani a herecke vykony vse zabijeji. http://www.dvdextra.cz/dvd-recenze/tajnosti.html ----- Snímky multikreativní Alice Nellis (muzikantky, básnířky, textařky, filmařky a kdoví, co jsem ještě zapomněl) se od běžné české filmové produkce odlišují asi jako když vedle sebe postavíte Tomáše Řepku a třeba Thierry Henryho. Snímky multikreativní Alice Nellis (muzikantky, básnířky, textařky, filmařky a kdoví, co jsem ještě zapomněl) se od běžné české filmové produkce odlišují asi jako když vedle sebe postavíte Tomáše Řepku a třeba Thierry Henryho. Tajnosti se z tvorby Alice Nellis vymykají, a jak sama říká, i ji to překvapilo. Příběh vypráví o ženě, které napohled nic nechybí – manžel slušně vydělává a mají velký moderní byt, na dnešní dobu docela rozumnou dospívající dceru, ona sama je v domácnosti a živí se překlady. Ale něco jí stále chybí. Jednoho dne se ráno dozví, že zemřela její oblíbená zpěvačka Nina Simone. A to spustí lavinu, která začne přáním mít doma klavír a pokračuje přes skoro neuvěřitelné eskapády jednoho dne (návštěva relaxačního salónu, odtažení auta, zamilování se, odhalení manželovy nevěry, dilemata okolo vlastního tajeného těhotenství). Zkrátka zasunuté i podvědomé věci, jež si s sebou neseme a třeba o nich nemluvíme, ale stále nás nějak formují či ovlivňují. Velkou roli hraje ve hudba i tanec, někdy až neústrojně a sem tam opět s odkazy na zahraniční vzory (schválně, v kterém slavném filmu jste viděli, jak dívenka chytí šátek a vrací ho zpět babičce?). Celkově – i když jde stále o nadprůměrné dílo – však chybí jasný výsledný dojem. Jako by ta spousta detailů, odboček a možností zcela zabila kontext a hlavní téma. Zkrátka chybí scéna, na kterou byste se při druhém podívání vysloveně těšili a chtěli si ji užít znova. Na české poměry stále vysoce nadprůměrný film, jemuž chybí určitá soudržnost a jasná výpověď.

Kdo dnes tuší, odkud se vzalo jméno Venuše? Co znamená „z vln zrozená“? A přece – stále ještě tu žije svět, v němž podobné pojmy měly své místo. Stačí je jen objevit. Třeba u dědka nad hrobem, i když nám je teprve šestnáct. Čím víc člověk ztrácí bujarost mládí a blíží se vidina maximálně důchodu, začíná se nějak více i ohlížet. Za sebou, za svým životem, co dokázal, co nikoliv, kolik se toho dokázal naučit a předat dál, zda si jen užíval, a nebo i pomohl druhým? Dva staříci také kdysi patřili k elitám anglického divadla. Ale nyní vysedávají ráno co ráno – pokud jim skleróza dovolí a vzpomenou si – v kavárně na rohu, u oprýskaného stolu, a přebírají nové pilulky, které jim předepsali doktoři. Na dny své slávy již jen vzpomínají, pokud vůbec, a nejlepším přítelem, kromě jich samotných, je sklenička whiskey s trochou vody... Vše se ale změní toho dne, kdy Ian dostane na výpomoc mladou, ulítlou dívčinu. A kamarád Maurice znovu najde závan života. Nejprve s dívkou vyrazí do divadla, pak do baru, a i když dívce je samozřejmě „starej geront“ spíše odporný, nakonec mezi nimi začne vznikat důvěrné pouto. A kupodivu – přes veškerou Mauricovu snahu – nikoliv erotické. Proto bych všechny, kteří snímek přirovnávají k Lolitě, chtěl upozornit, že tentokrát jde skutečně o něco jiného, byť vnějšková podobnost zde existuje. Díky Mauricovi si dívka konečně uvědomí sebe sama i to, co vlastně od života chce. A Maurice díky ní získá alespoň na chvilku pocit, že je zase mladý. Něco za něco a přesto tato podivná symbióza funguje. Samozřejmě Maurice musí následně čelit Ianově uraženosti, vysvětlovat své manželce, ale všechno mu za těch pár okamžiků radosti stálo. Ostatně, stačí sledovat film od samého počátku – mořské vlny, které se přenesou do obrazu, hrají pak v závěru velkou roli (nechci spoilerovat), a stejně i ten obraz samotný má pak další význam... Zkrátka u tohoto snímku člověk ocení nejen křehký a decentně, a přesto poutavě a vtipně podaný příběh, ale i jemné zpracování obrazu, práci se zvukem, jízdy kamery, hra s druhým plánem (jen si dobře prohlédněte jednu ze závěrečných scén, kdy dívka odchází od kavárny a na dveřích je cedulka Closed / Zavřeno). I takové věci jako vyšetřování prostaty přes konečník, jsou podány nikoliv nechutně, jak by se v tom vyžili američtí filmaři, ale prostě, bez nějakých hnusů, ale i příkras. Na filmu je prostě znát, že je skrz naskrz britský. Tragikomedie míchá jak suchý humor ve slovech („Kniha, víš? Dva kusy lepenky a mezi tím potištěné papíry.“), tak v obraze a narážkách ( z nichž některé českému publiku, neznalému britských herců, mohou uniknout), ale i třeba ve výslovnosti. Zatímco oba bývalí herci hovoří spisovnou britskou angličtinou, Ianova neteř mluví jako tatar a rodnou řeč komolí, jako kdyby byla z jiného světa. Kromě již zmíněných atributů kamera využívá i delší a zpomalenější záběry v polodetailu na tváře jednotlivých představitelů. Ale nikoliv v oné příliš dlouhé verzi jako u Tycových Smradů. Zde záběr netrvá ani pět sekund, a přesto je zcela působivý a dostačující, abychom pronikli do vnitřního světa hrdiny. Pár sekund bohatě stačí. Nesmíme samozřejmě zapomenout na herecké výkony, a to zvláště Petera O’Toolea, který mimochodem oslavil 2. srpna 75. narozeniny. Přece jen na plátně vypadá chvílemi jako stařec, jenž se neudrží na nohou, a o to větší proměnou jeho postava projde v těch několika okamžicích tichého přátelství. Nutno však vyzvednout i všechny ostatní, zvláště Jodie Whittaker, u níž jde o celovečerní debut, a vskutku důstojný, a dále i sekundantů jako Leslie Phillips nebo Vanessa Redgrave. Ve své podstatě jde o smutný, ale krutě pravdivý film, kde zazní nakonec i největší pravda života: „Když umřeš, každý chce být tvůj přítel...“ Krutě pravdivý film s přiměřenou dávkou suchého britského humoru.