Eodeon

první dojmy (bez spoilerů) /// celovečerní pilot očekávaného web seriálu, který byl včera po dlouhých letech produkce konečně vypuštěn do světa, očekávání fanoušků a přispěvatelů do crowdfundingových kampaní pravděpodobně zklame. až do dokončení daleko slibnějšího Axanaru se budou právě Renegáti moci pyšnit titulem pro dosud nejnákladnější fan film podle Star Treku, ale všechny ty finanční dary svým způsobem přišly na zmar s přihlédnutím k vážným nedostatkům, jimiž výsledný produkt trpí. počítám mezi ně všechny rysy typické pro většinu fan filmů a neslučitelné s aspirací filmařů na profesionalitu. mezi těmito rysy se vyjímá zejména krajní nevyrovnanost. nejlépe je zřetelná na trikové stránce filmu. vynikající ztvárnění zvláštních efektů, jaká lze obdivovat například při bitvě Ikaru s Archerem na začátku filmu (jediná scéna snímku, která mi stála za opětovné zhlédnutí), ostře kontrastují s místy naprosto odbytými efeky, viz modely a klíčované pozadí ve scéně útoku na dilithiové doly z předešlé scény. o nic lépe však nevypadají ani žádné další počítačově generované planetární krajiny a záběr na orbitální dok Základny 01 jako kdyby pocházel spíše z machinimy. stejně velkou nevyváženost lze pozorovat téměř u všech technických kategorií. masky a make-up většiny mimozemských druhů téměř nevykazují chyby (např. Andorianka, Cardassian, Bajoran, Klingon, bývalý Borg, Orionci a příslušníci nově představeného druhu Syphonů), zatímco menšina těch zbylých nesnese srovnání snad ani s make-upem použitým ve fan seriálech natáčených před deseti lety (např. Romulanka a Nausicaan). při posouzení kostýmů zaslouží pochvalu oděvy odpadlíků z posádky Ikara a jejich syphonských soupeřů, ale nový design uniforem Hvězdné flotily ve mě budí přinejmenším rozpaky a působí jako krok zpět ve vývoji. nevidím přitom žádné závažné důvody, proč by se designéři nemohli držet uniforem z Nemesis, jejíž příběh Renegátům na časové ose fikčního světa předchází o pouchých jedenáct let, případně si je pouze trochu poupravit, ale pokračovat přitom ve vývojové linii naznačené v seriálech. citelný nepoměr panuje i na poli hereckých výkonů, což se ostatně dalo čekat od filmu, který vedle sebe staví naprosté neherce s vysloužilými profesionály. nicméně co se herectví týče, mám zásadu být k fan filmům obzvláště shovívavý, a tak budu jen chválit ty herce, kteří podle mě odvedli nejlepší práci. jsou jimi Corin Nemec v menší roli kapitána Alvareze z hvězdné lodi Archer (mimochodem, Sternbachův design vypadá v pohybu mnohem lépe, než jsem čekal po prostudování blueprintů) a nehledě na pokročilý věk zazářil i Walter Koenig jako admirál Pavel Chekov. za vysoce kontrastní lze směle označit i práci s postavami. pominu přítomnost mnoha zcela nadbytečných figur, které nemají v narativu žádnou funkci, a nebudu se podivovat ani nad postavami, jež slouží pouze coby záminky pro camea oblíbených hrdinů. jelikož i já mám své hrdiny, nemohu mít přeci filmařům za zlé, že našli "výmluvy", proč na obrazovce opět zhmotnit hrdiny seriálu Voyager jako jsou Lewis Zimmerman (Robert Picardo) a admirál Owen Paris (Richard Herd). zajímavé postavy se ocitají po boku naprosto fádních kolegů. hodnověrně rozvíjené postavy (např. Icheb zneužitý pro vojenský výzkum jeho implantátů) zase mají svou protiváhu v postavách, které tvůrci jako by ztratili ze zřetele. na mysli mám mimo jiné třeba Tuvoka, jehož spolčení s Oddílem 31 je pro mě stěží stravitelné. předpokládám, že vytížen povinnostmi režiséra, neměl Tim Russ čas a síly věnovat se své postavě a ta tak skončila jen s minimem špatně využitého prostoru. totéž však lze říci téměř o každé postavě, a proto se jich také jen malá hrstka stačila vyvinout v něco více než jen dvojrozměrné figurky. mezi tuto hrstku bohužel nepatří ani hlavní hrdinka Lexxa Singh (Adrienne Wilkinson). nevyužitý potenciál postav snad částečně omlouvá alespoň intence tvůrců navázat na film seriálem, která je zřetelná již ze skutečnosti, že iniciátor komplotu za účelem zničení Federace nebyl v závěru odhalen. otevřený závěr budí pochyby, zda tvůrci vůbec tak daleko v době psaní filmu uvažovali. scénář bohatý na klišé a plný "hluchých míst" totiž nechává jen nepatrnou důvěru ve schopnosti jeho autorů a tkví v něm pravděpodobná příčina kolísavého narativu, střihové nekoncepčnosti a vlastně i hlavní příčina celkového selhání filmu. nejde jen o klišé, absentující dramaturgii, nevyváženost a špatnou práci s postavami. už jen jeho logické základy jsou velmi vratké. kupříkladu nenacházím jediný důvod, proč by měla základní směrnice bránit Federaci v obraně proti přímému vnějšímu napadení. bez potřebného vysvětlení však pozbývá smyslu de facto celá zápletka s povoláním odpadlíků a vlastně celý film, který se nejen poněkud umělým pokusem o temné ladění a tematickou povrchností značně vzdálil vzorům, na něž se pokouší navázat. mimoto, akční ladění bezpochyby inspirované filmovými blockbustery z posledních let nepřísluší béčkové sci-fi produkci. potěšily mě sice detaily jako například souvislosti s dalšími fan filmy a lesbický motiv, ale celkový dojem hodnotím z výše jmenovaných důvodů jako spíše podprůměrný. jediným opravdovým překvapením a rozhodně ne příjemným tak zůstává to, jak málo se tvůrci zlepšili od dob Of Gods and Men. P.S. : geek ve mně se doteď nepřestává tázat, odkdy dostávají Breenové výbuchy vzteku... ?!

z některých kritických ohlasů jsem nabyl dojmu, že onou oceňovanou zvláštností Slepé má snad být jakési hravé střídání mezi vyprávěním objektivní perspektivou vševědoucího vypravěče v kontrastu s nespolehlivým vyprávěním subjektivní perspektivou hrdinčinou. nechce se mi s tím přímo nesouhlasit - respektive chce, jelikož ta slova popisují pramálo zajímavou banalitu, ale netroufám si -, a tak jen řeknu, že to, co zde jako podstatné vnímám já, tím však popsáno nebylo. proto za sebe dodávám, že na hru v zorientování mezi "fikční skutečností" a "imaginativní fikcí" jsem já osobně s filmem nehrál, ani jsem nenabyl pocitu, že právě k tomu by diváka snímek pudil. šlo tu o jinou hru. vždyť celé vyprávění je přeci vedeno perspektivou hlavní hrdinky a odtud surovou matérii fikční skutečnosti tudíž abstrahovat nelze ani ve stopovém množství. usilovat o nadhled mi proto zavání "slepou" uličkou. napětí mezi realitou a iluzí je trivialita, jejíž zdůrazňování je zde nejen nemístné, ale zastírá opravdové unikum filmu, a sice skutečnost, že forma vyprávění v sobě odráží dynamiku procesu vlastního vznikání (a do značné míry i zanikání, které je přeci neodmyslitelnou součástí procesu vyprávění). tematizace vidění může v souvislosti s tím svádět k závěru, že jej namísto pasivního odezírání vizuálních počitků máme vnímat (i) jako (spolu)vytváření obrazu a samotné sledování filmu se podle této logiky stává participací na zmíněném procesu výstavby narativu. vidět jako tvořit. tvořit jako vyprávět.

film, který je přesně tím, čím se ze všech sil snaží nebýt - odporně předvídatelný a to včetně pointy, kterou divák s trochou přehledu a diváckých zkušeností tuší ještě před polovinou, jelikož přesně tam to celé krůček po krůčku logicky ústí. tím jsem už napověděl, že ani originality se tu nelze dopátrat v žádoucím množství. ale neoriginalita ani předvídatelnost nikdy nepatřily mezi kritéria, na která kladu významnější zřetel, takže to jen pro úplnost. tím spíše ne, jsou-li takto relativní a podmíněné individuální diváckou zkušeností. a našla by se vlastně i řada aspektů, které by si zasloužily naopak chválu, zvláště s ohledem na nezávislou produkci, v níž snímek vznikl. mezi ty hlavní patří výkony herců, na kterých především stojí celé to dovedně rozdmýchané drama. malou zmínku ale věnuji i hudbě a jejímu kreativnímu využití. nicméně přese všechny nepodstatné zápory a podstatné klady mi to nedá, abych své hodnocení opřel především o dva pocity. zaprvé, z toho námětu šlo vytěžit nekonečně víc. úplně vidím tu cynickou, subverzivní facku všem pokrytcům žijícím své partnerské vztahy ve lži, v kterou šlo scénář jen s malou trochou úprav přeměnit. a s tím souvisí i "zadruhé" a sice pocit, že scenárista - ani se nemusím dívat do databáze, aby mi bylo zřejmé, že to byl muž - má extrémně stereotypní představy o genderech, což z filmu, který se ze sebe snaží dělat cosi svěžího, chytrého a alternativního, zkrátka vysává všechen ten wannabe půvab.

o mém oblíbeném žánru muzikálu - tedy alespoň co se klasického hollywoodu týče - jsem se vždy domníval, že platí totéž, co se obyčejně říká o baletu - je ohromná dřina vzbudit ten výsledný dojem lehkosti, nenucenosti a snáze a nedat všechnu tu těžkou práci ani náznakem najevo. v ten dojem doufám, kdykoliv sleduji filmový muzikál, kde jsem se vždy více těšil z tanečních čísel a důmyslné mizanscény, než z čísel pěveckých. a v tanci dávám opět přednost skupinovým choreografiím, než duetům a sólovým číslům. když odpustím absenci barvy, jsou filmy Bacona a Berkeleyho jako stvořené právě pro mě. a přitom tento slavný opus nepotěšil, jak by podle všeho měl. kinetické "rozkoše" byl v závěru dostatek, a přitom z něj cosi vysávalo všechen půvab. film samotný totiž tematizoval všechno to vypětí, úsilí a lopotu, kterou tvorba muzikálu obnáší. postavy režiséra na pokraji nervového zhroucení, do níž tvůrci jistě vložili mnohé z vlastních zkušeností, a tanečnic úpících pod excesivním tlakem... nic z toho by v dobrém muzikálu nemělo být znát, a přeci tento není celý o ničem jiném. namísto pocítění éterické lehkosti se cítím jako po přetrpění budovatelského filmu, ze kterého "bolí ruce", i když v tomto případě spíše nohy a hrdlo. a cítím se i nemálo zrazen. vždyť vystavovat takto vyumělkovanou trýzeň všech zúčastněných, od nebohých sponzorů strachujících se o svou nemalou investici, po nebohé elektrikáře, obávající se o zdroj obživy, to vše doslova citově vydírá diváka, který bude sám sebe nutit mít toto představení rád, už jen aby tím vyjádřil respekt vší té imaginární námaze. ale i když jsem už vyjádřil podezření z autobiografických aspektů scénáře, kladu si i přeci otázku: kolik je na tom všem vlastně pravdy?

výběrem atmosférické písně "O willow waly" coby hudebního podkresu pro trailer se tvůrci poněkud zbytečného sequelu Ženy v černém otevřeně přiznali k tradici nejlepšího britského duchařského hororu (o zlatých časech Hammeru nemluvě). o to výrazněji se projevuje jejich selhání vyrovnat se vytyčeným vzorům. vysokou úroveň kamery a výpravy z prvního filmu volné pokračování sice udrželo - především reálie strašidelného domu a ostrova v mlze jsou obzvláště vydařené - a hlavní role se povedly obsadit vhodnými hereckými představiteli, ale tím výčet kvalit bohužel končí. k dobrému filmu je to stále příliš málo. zápletka je k uzoufání plochá, stejně jako i ony postavy, vystřižené úhledně podle neživotných šablon. fikční svět, ač by měl být žánrově definován duchařským hororem, se řídí spíše pravidly žánru fantasy, navíc značně nedomyšlenými, jelikož nadpřirozeného elementu se zjevně žádná pravidla netýkají a děj kolem jeho projevů soustředěný následkem toho vyznívá jako samoúčelný sled záminek pro náhodně rozeseté a citelně laciné lekačky a surreálné retrospektivy a nikoliv jako věrohodná (suspended disbelief included, pochopitelně) a soudržná linie děje. nadměrná dávka patosu a klišovitý závěr zmíněné nedostatky jen prohlubují a znemožňují zformování atmosféry znepokojení, natožpak zděšení a hrůzy. mohu jen gratulovat sám sobě, že jsem poslechl svůj instinkt a nemarnil v tomto případě čas a peníze na návštěvu kina.

Oblaka nad Sils Maria... nemělo by mě překvapovat, že distributoři v mnoha zemích světa (typicky) zvolili tak doslovný název. ovšem, oblaka zde mají svou úlohu, ale ještě spíše než doslovnou plní funkci obraznou. jsou (nahlíženo "zevnitř" filmu) v sémiotickém smyslu slova ikonou, (z pohledu zvnějšku) synekdochou a částečně i předmětem volného výkladu. forma oblaku je zde neopomenutelná, ale jedině proto, že dává vzniknout smyslu; že jeho vznik podněcuje, je-li vnímána subjektem. není to oblak. je to had. a není to had. je to smysl jako takový. /// Assayas ve svém poslednímu snímku tematizuje 'smysl' a s ním způsoby jeho vyjadřování i způsoby, kterými ho do textu promítají jednotliví participanti (ať už tedy diváci, nebo herci). Assayas omezuje narativní informaci tak, abychom si jako diváci nemohli být jisti významem filmu, který sledujeme, přestože jej zřetelně vnímáme, a o to intenzívněji a zároveň úzkostlivěji onen důmyslný a zároveň delikátní narativ mapovali, tj. abychom zakreslovali vysledované souvislosti do pomyslného celkového obrazu. a přeci, nehledě na všechny snahy, nebo snad díky všemu tomu úsilí, zde budou jisté dráhy vždy citelně scházet. Assayas hledá a pokud mohu říci, tak i úspěšně nachází, dokonalý bod rovnováhy mezi relativizací umožňující bezbřehé moře výkladů a specifickým útvarem zároveň vymezeným několika hranicemi a zároveň na specifických místech otevřeným, nebo lépe řečeno - nedotaženým. smysl mu tedy neuniká a jak by také mohl, je-li v tomto případě sám smysl smyslem. /// "Ona nakonci zmizí. Je to dvojznačné." říká postava Valentine (Kirsten Steward) a Marie (Juliette Binoche) oponuje "Odejde na procházku a nevrátí se. Mně se to zdá dost jasné." a přesně tak je to s celým filmem. jednomu stačí náznak a je to dostatečně jasné, jiný vnímá jen ambivalenci a tedy více možností, mezi které se smysl drobí. /// mohu si být já vůbec jist vlastním výkladem, když si tvůrci dali tolik práce, aby diváka v jeho snaze o výklad znejistili? nemohu. ale mohu se pohybovat v tomto nejasně vymezeném prostoru úvah nad textem a jeho čtením a mít z toho přinejmenším intelektuální potěchu i poučení. ale ačkoliv jde o film, který by se bez obvyklých hanlivých konotací dal pojmenovat jako "intelektuální", neschází mu ani nepostradatelný cit. jako hlavní prostředy vyjádření smyslu v tomto filmu-úvaze totiž neslouží metaforická oblaka, ale především herci. /// jakkoliv bývá herec a jeho úloha často marginalizován coby pouhá jedna z mnoha součástek komplexu mizanscény, Assayas oproti tomu líčí herectví jako klíčový prostředek k převodu smyslu a rozjímá i nad úskalími přenosu významu touto specifickou formou. /// "fiktivní" postavy z fiktivního narativu divadelní hry Maloja Snake se mohou na první pohled zdát jen jako zprostředkovatelé, či spíše záminky, jak divákům přiblížit prožitky "reálných" hrdinek filmu a především hlavní hrdinky Marie. na druhý pohled nelze přehlédnout paralely mezi "fiktivními" a "reálnými" postavami. je jich celá řada. třetí pohled mě vede k závěru, že nikoliv jen jedna, ale rovnou obě (navzájem velmi kontrastní) Mariiny role se vztahují k ní samé, obě jsou komunikačním kanálem umožňujícím vyjádřit jinou část jejího nitra. jedná se o velmi vynalézavý postup, jak překonat limity ztvárnění postav v rámci psychologického realismu, v jehož podmínkách tvůrci nejčastěji dospívají k daleko triviálnějším výsledkům. postavy Sils Maria mají k triviálnosti daleko, ale přesto jsou stále přístupné a hmatatelné. lze s nimi navazovat vztah, sympatizovat a vyloučená není ani divácká identifikace. /// Marie jako herečka vyznává přesvědčení niterného spojení herce s postavou. stejně tak i Mariina představitelka Juliette Binoche podává vynikající výkon, neboť do něj vkládá krom hereckého umu i cosi opravdového ze sebe. její výkon představuje v duchu všeobecného hledání oduševnělosti vlastní "neživému" textu (či snad vdechování smyslu do textu?) přemostění "strojeného" falše (tj. herecké metody) a opravdovosti. a kde je pravda, jsou i emoce.

stejně jako žádný střízlivý divák si ani já nedělám nejmenší iluze, že se Lucy svého námětu (a jeho implikací) chápe se vší vážností, kterou předpojatí kritici tak zoufale postrádají. vedle podnětnější Transcendence, seriózně míněného sci-fi z téhož roku a s podobnými motivy, může Bessonův akční biják vypadat vyloženě hloupě. námět je tu samozřejmě hlavně záminkou ke všemu tomu trikovému spektáklu, který si ovšem dovedu sám o sobě vychutnat jako svého druhu guilty pleasure. ale to je na tom filmu právě to kouzelné, že přestože nemá větší ambice, než být efektním sci-fi akčňákem, nápadně v sobě odráží rapidní vývoj v rámci vlastního žánru. /// jelikož se odborně nespecializuji na dějiny filmové sci-fi a zkoumám historii svého oblíbeného žánru víceméně na popud osobní zvědavosti, vytvořil jsem si svůj vlastní, laický systém, který mi umožňuje se v tomto nepředstavitelně rozmanitém prostředí zorientovat. systém je založený na strukturování dějin žánru v rámci filmového a televizního média podle témat a tematických motivů, nebo ještě přesněji podle otázek, které klademe nikoliv my, diváci, filmům, ale otázek, které (si) kladou filmy samotné. /// je fascinující uvědomit si, že v žánru, kde si ještě před půl stoletím převážná většina filmů kladla otázky leda po způsobech, kterými "ti zlí vetřelci z Marsu servírují lidské maso", jak ostatně svého času parodovala už jedna epizoda Simpsonů, dnes se i v rámci relativně hloupého akčního scífka dumá nad otázkami Singularity a trans- či dokonce post-humanismu. Lucy možná není příkladným zástupcem dobrého sci-fi, ale je nádherným symptomem velmi prudkého a nezadržitelného vývoje vědeckofantastického filmu, vývoje, který by singularitarián mohl s trochou drzosti označit za paralelu k exponenciálně se zrychlujícímu vývoji lidstva jako takového. vrchol je na dosah. jen si počkat.

ze všeho nejvíce mi Baron připomněl Drákulu: Stránky z deníku panny. podobnost by se ale dala najít s většinou filmových děl geniálního Kanaďana z Winnipegu. může za to jejich stylizace využívající postupů různých uměleckých trendů dvacátých a třicátých let. Baron se vůbec nejvíce zhlíží ve filmovém expresionismu a jako vzory mu posloužily zejména kultovní americké horory třicátých let; a snad do jisté míry i jejich pozdější reminiscence, jako například italský gotický horor šedesátých let. nehledě na zřetelné vnější vlivy lze vysledovat i návaznost na tradici domácí portugalské tvorby, která se dá velmi zjednodušeně popsat jako věčný zápas nebývalého množství geniálních auteurských režisérů s podfinancovaným systémem národní kinematografie. rozpočtová omezení ovšem, jak to tak bývá, v mnoha případech stimulují kreativitu talentovaných tvůrců o to více a mohou dokonce trvale ovlivnit i režijní styl autora; zejména mám na mysli práci s mizanscénou (Oliveira, Monteiro, Morais). ani nyní však síť souvislostí není kompletní. Baron využívá postupy vyvinuté mnoha různými uměleckými směry a - v nejlepším smyslu slova - svéráznými jedinci napříč dějinami světové filmové avantgardy. nic to však nemění na skutečnosti, že se nejedná o dílo eklektické, nýbrž o neméně osobité a tedy o nic méně hodnotné autorské vyjádření. vypůjčené avantgardní postupy doplňují metody a stylistické prostředky nevídané a neotřelé, vyvinuté ad hoc. tyto dvě množiny avantgardních výrazových prostředků jedna druhou dialekticky povyšují na vyšší, vyspělejší úroveň výrazu. přestávají být avantgardou, neboť se stávají novou a nutno uznat, že zcela plnohodnotnou normou. nový normál se zasluhuje o obzvláště slastnou atmosféru a garantuje neopakovatelný cinefilní požitek.

zvláštní, jak si člověk někdy dokáže užít sledování filmu, o kterém si přitom nedělá žádné iluze, že by nebyl objektivně vzato špatný. dobrý film si představuji jako celistvý monolit. jakýkoliv nesouměr tudíž logicky znamená selhání, přičemž The Dark Place (těžko najít český překlad, který by reflektoval i dvojsmysl původního názvu) je svými kvalitami silně nevyrovnaný. s přihlédnutím k jejich nezkušenosti zasluhuje chválu většina herců, ale obsazení místy typově neodpovídá roli, což platí dokonce o hlavním hrdinovi. koho jen napadlo obsadit někoho s tak "alfasamčí" fyziognomií, jako je Blaise Godbe Lipman, do role zakomplexovaného, lehce zženštilého psychotika, který tím pádem nebudí téměř žádné sympatie? na druhou stranu v souvislossti s protagonistou zaslouží pochvalu prozměnu scénář, který od začátku a po dlouhou dobu trvání filmu udržuje kolem Blaiseovy postavy dojem určité duality, která podněcuje zvědavost diváků a dodává nezbytné minimum napětí, jaké vývoj zápletky samotný selhává vykřesat z chatrného námětu. scénář jako takový je vůbec krásným příkladem vysokých kvalit kombinovaných s ostudnými prohřešky. na jednu stranu scenáristé využívají vynikajícího motivu dokonalé vizuální paměti hrdiny, díky níž elegantně odpadají všechna klišé s "náhlými momenty osvícení" obvyklá u filmů s kriminální zápletkou; na druhou stranu jakýkoliv potenciál tvůrci efektivně ničí překombinovaným a naprosto nevěrohodným závěrem, jehož optikou se jako nevěrohodné nutně jeví i vše předešlé. bojím se, že prohřešky nad kvalitami převažují (k výše zmíněnému dodávám ohavnou hudbu, ještě ohavnější kostýmování hlavního hrdiny, naprosto amatérský střih v akčních sekvencích, nekoncepční kameru etc.), ale i kdyby tomu tak nebylo, ona "asymetrie" beztak předem odsoudila celý film k nezdaru.

po zhlédnutí Babadooka mám konečně jasnější představu o tom, jak přesně se může ženský styl (écrire) manifestovat v případě hororového žánru. ačkoliv námět jako takový není nijak originální, jeho výsledné zpracování se velmi liší od dalších hororů, v nichž se rodič pod vlivem nadpřirozených sil pokouší zabít vlastní dítě (Osvícení, Oculus, Amytiville Horror atd.). dílčím tématem rodičovství a mateřské lásky Babadook rovněž připomene letošní velmi nedoceněnou Annabelle. ovšem obzvláště empatické vykreslení úlohy matky, podpořené vynikajícím hereckým výkonem protagonistky, o ženském vkladu nesvědčí ani zdaleka tolik, jako režisérčina neotřelá práce s monstrem. s tím souvisí i nečekané a pro mě velice potěšující rozuzlení. zděšení a hrůza nejsou hlavním cílem a není proto divu, že se nedostavuje ani kýžený účinek. prioritní je psychologie a tomuto záměru se podřizují i žánrové konvence a kde je třeba, ustupují docela. potlačím proto žánrovou frustraci a nebudu bědovat nad absentující atmosférou děsu, neboť vnímám atmosféru daleko vzácnější - rozdmýchanou díky mistrné psychologické kresbě hlavní hrdinky. především v okamžicích listování děsivou dětskou knížkou ve stylu Tima Burtona a sledování nočních televizních pořadů s nádherou reminiscencí Mélièsových raných "hororů" atmosféra houstne nejvíce.