honzahucin

Skvostný začátek plný geniálních vtipných nápadů a narážek ve stylu nikoli amerického, ale spíš britského suchého humoru. Ale Amerika se do děje nakonec přece jen zamíchala a čím jí je víc (čtení eseje u řečnického pultíku, snad až křečovitý důraz na rodinné hodnoty a možnost svobodné volby), tím víc u mě sklouzává film k průměru. Neuvěřil jsem zcela ani tomu, že se hlavní hrdina začne cítit tak najednou zodpovědně. Za prvních deset minut 4-5 hvězd, za předposledních deset minut nejvýš 2.

Takovéhle psycho si dám líbit. Vynikající ponurá hudba, nápaditá kamera (otočení záběru o 90 stupňů a zpět nebo roztřesení, to je panečku koření) a hlavně stručnost, aniž by byl divák ochuzen. A za takové detaily jako odnesení talíře Annou (kde byl ten talíř před chvilkou?) bych dával ceny. Film je ukázkou toho, že se v hlavě dějí daleko větší hrůzy než lidé fyzicky páchají, přičemž jak se postupně dovídáte celý příběh, mění se váš vztah k hlavnímu hrdinovi. Pointa se zdí na konci je působivá, i když logická, ale že by hrdinu očarovaného sousedkou nezarazilo, že tam chybí? No to nic. Své pocity po shlédnutí bych přirovnal k Ti druzí. Pět hvězd nedávám jen proto, že mi k rovině eroticky-úchylné chyběla ještě nějaká další.

Dobře zfilmovaný komiks z drsného prostředí, ale to je tak všechno. Myšlenku odplaty za masakr zpracoval Tarantino v Kill Billovi mnohem promyšleněji.

Vytřeštěné oči Nicol Kidman se k tomuto příběhu úžasně hodí. Horor, který má jen jedinou světlou chvíli při milostné scéně, jinak se člověk leká i pomyslného spadnutí špendlíku. Klobouk dolů před tím, jak lze prostý, a přitom geniální nápad režijně a scénáristicky ztvárnit pomocí vlastně jen čtyř zásadních postav. Pointa byla pecka mezi oči, ale najednou všechno dávalo jasný smysl.

První půlhodinu jsem nechápal, proč má film tak vysoké hodnocení. Expozice děje se mi zdála hrozně rozvláčná a zásadní prvek – využití dokonalé podoby bratrů pro předávání milenek mezi sebou – byl podán velice nezřetelně. Pak mě děj chytl a druhou půlku jsem už prožil v napětí, jak to dopadne, závěr (úžasná scéna návratu Beva od budky do nemocnice!) mě velmi uspokojil. I když se pomalé tempo hodí k vnitřnímu světu hlavních postav, odpovídá jejich stupňujícím se depresím a rozkladu osobností, k jejich profesím ne. Umíte si představit, že by „movie star“ a dva vůdčí lékaři nemocnice nebyli v permanentním shonu? A že by nikomu nebylo divné, kam se najednou poděli? Za příběh by to bylo tak na 50 %, na čisté tři hvězdičky jsem zvýšil za výborně technicky i herecky zvládnutou dvojroli.

Nápad ukázat tutéž scénu z pohledu více zúčastněných osob mě nadchl už před časem u Má mě rád, nemá mě rád. Zde je dotažen k dokonalosti, i když se divák chvíli rozkoukává, než pochopí, že se před ním objevují jednotlivé dílky skládačky, jsou přehrávány s odstupem znovu v úplnějším kontextu (a mnohdy s úplně opačným vyzněním). Rafinovaně jsou občas předhozeny nepodstatné či zavádějící indicie, nejsou hluchá místa, luštění téhle křížovky jede ve vysokém tempu a dá zabrat víc než detektivka. Možná je těch klacků házených na konci pod nohy Joshe Harnetta až příliš... a taky zůstala nevysvětlená jeho náhlá nevolnost v restauraci, takže to není zcela čistých pět hvězdiček, ale jinak všechna čest. Edit po druhém shlédnutí: Diane Kruger si tady vlastně až tolik nezahraje. Hlavní roli má Rose Byrne a s odstupem se mi zdá, že zastiňuje i Joshe. Vášeň je ničivá. "Nežádám tě o odpuštění. Já s tím budu muset žít."

NIkdy jsem nejel žádnou řeku, proto možná obdivuju sjezd Gauntletů až nekriticky a kovaného vodáka to nezaskočí. I jinak jsem byl ale v úžasu - drama s malým počtem postav, kde tíseň a napětí narůstají minutu po minutě, vynikající Meryl Streepová, vynikající kamera. Za ten zážitek to na plný počet hvězdiček vychází, ačkoliv uznávám, že každé další shlédnutí by ho mohlo oslabit.

Antony Hopkins a Brad Pitt, to zní velice lákavě. Při sledování filmu jsem ale měl dojem, že štáb dostal na film spoustu peněz a potřebuje adekvátně vykázat činnost. Celé by se to dalo přehledně a elegantně zkrátit na polovinu, příkladem budiž šíleně dlouhý konec, „rozvážné“ filosofování a pomalý odchod ze scény. Téměř tříhodinová délka naředila všechny myšlenky a můj výsledný pocit pak byl poněkud homeopatický.

Mám slabost pro Hugha Granta, je pro mě zosobněním britského humoru a nadhledu, jeho účinkování pozvedá i méně povedené filmy. Hudbu složil, slova napsal možná trochu zaostává za Láskou nebeskou, Deníkem Bridget Jonesové či Jak na věc, zejména zakázka na píseň pro vycházející pěveckou hvězdičku se mi zdá trochu za vlasy přitažená (umíte si představit, že by Ewa Farna chtěla píseň od Mišíka?). Jenže Hugh Grant a Drew Barrymore jsou tak úžasní a Don't Write Me Off mě dojala k slzám... tentokrát je mé hodnocení spíš emotivní, ale u filmu jsou přece právě emoce rozhodující, ne?