Páně

Málokdy se musím prát s takovou nechutí psát komentář u filmu který se mi vlastně docela líbil. Nedokážu přesně určit co je toho důvodem. Nicméně Apocalypto nabírá postupem v příběhu velice slušné tempo, které vás prostě donutí si to dát do konce stůj co stůj. Kostýmní a vůbec vizuální zpracování je na vysoké úrovni, dokáže vás přesvědčivě vnést do příběhu a rozptýlit ostatní chmury. Tleskám i za vůli používat původní mayský jazyk, to se cení.

Trochu nechápu ty výbuchy nadšení a výkřiky obdivu. Možná jsme si u USA produkce až příliš zvykli že je nám jejich fatální patriotismus a hrdost servírována často poněkud hloupěji, ovšem Argo v tomto je a není jiné. Tohle je jedna velká (byť konečně trochu inteligentněji natočená, to přiznávám) oslava velké ameriky jako politického velikána a jejího všemocného Hollywoodu což mi není dvakrát po chuti. A pár odlehčených momentů mě opravdu neobměkčí. První polovinu filmu má herecky paralytický a režijně unylý Affleck dost problém k sobě vůbec diváka nějak připoutat a děj je poměrně nudný, ale druhá půlka to trochu vylepšuje neboť je lepší a svižnější. Na konci zase malinko patos vykoukne, ale přecijen v rámci Affleckovství ne tolik jako jinde. (zhlédnuto extented cut)

Chce to najít v sobě odvahu vytvořit cíleně velikášské audiovizuální dílo s tak citlivými filozofickými tématy jakými osud, věčnost, selhání či láska bezpochyby jsou, aniž by se jeden vyhnul všudevkrádajícímu se patosu. Cloud Atlas je bez debat perfekcionistická práce plná v různých směrech opravdu nadprůměrných scén. Za zmínku jistě stojí i velice vkusné dávkování akce, emocí či vizuálních libůstek. Ale i přes veškerou spokojenost se asi nikdy nezbavím jakéhosi v nitru hlodajícího pocitu, že Atlas Mraků tak trochu pohltil sám sebe ve svých ambicích zachytit takřka osudovou všehomíru na ploše jednoho filmu. Jako by mi ony osudové tóny nakonec přeci jen protekly mezi prsty místo aby mojí duši vystřelily někam ke hvězdám. A i kdybych byl brán na mučidla, nedokázal bych povědět zda to bylo z důvodu že jsem tomu tak sám chtěl, nebo že to zkrátka ani nešlo jinak. A tak toto dílo pohříchu malinko selhává tam kde mělo být v kramflecích nejsilnější. Bohužel.

Jsem nesmírně rád, že jsem mohl po delší době zhlédnout něco tak hodnotného. Nevěřitelný kus poctivé evropské filmařiny nesoucí v sobě to nejlepší ze skandinávské (potažmo Švédské) filmové školy, skloubený s originální a naivně podmanivou upírskou tématikou. Vkusně trefená tíživá atmosféra zasněženého života, skvělý cit pro detail a pomalé tempo zdůrazňující zadumanou severskou náturu, bezelstně krásná dětská romantika - to vše zvládnuté na jedničku. K tomu všemu nádherný příběh o odcizení se a dospívání, v podání dvanáctiletého kluka a kvalitní hudba, která umí udeřit ve správnou chvíli. Co víc si člověk vlastně může přát. Možná, když se jednou úplně odcizíte vlastnímu světu, bude jedinou volbou nepostrádající smyslu, přijmout za svůj svět někoho úplně jiného, odlišného. Tam leží spása.

Brutálním způsobem rozporuplné a dvěma tvářemi ověnčené dílo. Na jednu stranu velice sympatický pokus (byť v rámci žánru dosti okopírovaný) o atmosfericky pojaté sci-fi zadumanějšího filozofického rázu, na stranu druhou neuvěřitelně utahaný a zmatený příběh bez vyšších ambicí, byť v celkem slušivém vizuálu. Taková je Autómata. Chvíli vás bude plnit pocitem, že je vše nadmíru v pořádku a za chvíli se zase ukoušete nudou. Škoda toho potenciálu. Ale i tak rozhodně za zhlédnutí stojí.

Iñárritu definitivně sundal nohu z plynu. Ať si nad tím lámu hlavu pokaždé jakkoli, vždy mi vyjde Babel z jeho Arriagovského triptychu jako zcela nejslabší článek. Přestože vaří z podobného koření, nechutná ani tak syrově krásně jako Amores Perros a ani tak devastujícně mrazivě jako 21 Grams. Tahle polévka je již notný odvar, avšak v porovnání se zbytkem světové kuchyně stále notně působivý. Může za to tradičně tklivá kytara, taktéž i přesvědčivé herecké výkony představitelů hlavních linií. Japonská část příběhu by se mohla zdát jako rušivý element, ale já zde půjdu trochu proti proudu s názorem, že se mi celkem líbila. Někomu by se mohl zdát prostřih z Marocké nebo Mexické pouště na diskotéku do Japonského velkoměsta trochu moc., ale pro hluchoněmou mladou dívku se může tento svět stát lehce větší pouští, nežli ty dvě výše zmíněné. I Babelu říkám své poměrně jisté ano.

Nispel tímto definitivně povýšil původní zpracování, protože v jeho podání je tento remake čiročirá hrůza a šílenost v jednom. Proti Nispelovi je Milius géniem a stvořitelem nezapomenutelných scén. O hudbě se snad raději ani nebudu zmiňovat. Bohužel jediné co snese alespoň jakés měřítko je úvodní část z dětství, díky které se nakonec vyšponuji alespoň na jednu hvězdu. Vše co následovalo potom je odpad nejhrubšího zrna, který znalý divák, který neprošel lobotomií a má alespoň kus mozku, musí strávit někde na pomezí dávivých nebo naopak slzopudnoironických pocitů. Pomyslným vrcholem je ovšem Conanův obrovitý papundeklový meč, který patrně zaujme jen hošíky z prvního stupně ZŠ. Marcus Nispel si tímto ode mne zasloužil zdvižený prostředníček a to především za to, že se takovýmto brutálním způsobem dotknul pro mne kultovního díla. Stran původního zpracování, tato bezduchá slátanina by v mých očích stejně neobstála. Za toto si Nispel a spol. zaslouží jedině pohrdání a Cromův hněv.

Toto "veledílo" dostává řádně na frak především díky narativní neschopnosti a zmatenosti. Díky tomu se jeho sledování postupně stává křečovitou útrpností. I po druhém shlédnutí nepřestávám míti dojem, že jsem shlédl jen jakousi chaotickou změť po sobě jdoucích načinčaných obrazů. Pokud lze něco vyzdvihnout, tak je to chvílemi opravdu povedená hudba. Velikým zklamáním byly bitevní scény jejichž "epičnost" a nasnímání, byly skoro až směšné. A pokud jediná scéna, kterou si člověk pamatuje ze 138 minut je zpovědnice tančící po kostele, je něco špatně. Postavy Polívky a Mádla snad ani nemusím zmiňovat. Ech...

Naprosto přelomové dílo filmové historie a jeden z vrcholů Tima Burtona! Úplně z toho sálá touha zfilmovat Batmana podle prapůvodního námětu jako "temného rytíře" noční postavu, spasitele přicházejícího jen ve tmě. Tak to má být a navždy mělo zůstat! S Burtonem si náramně notujeme v mnoha věcech. Já mu naprosto žeru město Gotham tak jak ho stvořil, plné bizarních budov, naprosto zlé a temné. Dále se shodneme v nechutenství k postavě Robina, který z filmu jako naprosto zbytečný element krásně zmizel. Když připočtu geniální tah v podobě angažování Jacka Nicholsona jako Jokera, nezbývá než hodně hluboce smeknout.

V případě Batman Returns platí stabilní hodnoty, které jsem zmiňoval už o dílu prvním. Nutno dodat, že laťka zůstala zachována na vysokém standardu a to způsobem více nežli elegantním. Více barev, nápadité kulisy, vizuální nonšalance. Ale přesto Gotham zůstal tím temným místem, kde noc není však pouze výhradně časem beznaděje, ale i časem netopýřích křídel. Malinké postrčení postavy Batmana směrem vzad prospělo charakterům Kočičí ženy i Tučňáka znamenitě. Opět lahodný Burtonovský opus, božský to pokrm pro mé oči.