Páně

Není většího potěšení než sledovat jak stárnoucí a unavený detektiv čelí denně světu, kterému už nerozumí a nechápe ho a to za asistence hutné atmosféry zadumaného Švédska i jakési nedefinovatelné pomalosti. Rozervaný navenek i uvnitř, v pracovním životě i osobním - Wallander coby synonymum smutného obrazu dnešní společnosti. Herecky je to, na seriál, na opravdu luxusní úrovni, Kenneth Branagh vdechnul svému Wallanderovi neskutečný rozměr. Geniální.

Monumentální vítězství audiovizuálního umění, které odpírá dechu i tlukotu srdce. A bodejť by ne když opět spojili své síly Cuarón a Lubezki, tito dva společně rozhodně zrají k dokonalosti sobě vlastní. Bezezbytku naplňující a pohlcující jízda, ve které je všechno podáno tak přímočarým odzbrojujícím způsobem, že se to během projekce co do celkového pohlcení osobnosti diváka zařazuje po bok jen mála snímků filmové historie. Gravitace je mistrovské dílo a jako takové zkrátka musí rezonovat ve vašich myšlenkách po dlouhý čas, nemůže to být a nebude to jinak. Je zbytečné zanechávat další ultimátní škatulkování. Tohle prožijte.

Neskutečné řemeslo tenhle snímek. Tak inteligentně natočenou a zároveň pochmurnou a znepokojivou věc si prostě musíte užít. Tomuhle dílu snad nechybí vůbec nic, skvělé herecké výkony jsou podpořeny podmanivou hudbou (skvostný Jóhann Jóhannsson!) i naléhavou atmosférou a nebývalým dramatickým vkusem. Opravdu málokdy se mi stane, že i finále které bych za jiných okolností asi nekvitoval mě donutilo jen uznale pokývat hlavou. Opojná a napínavá jízda jak má být, jejíž asi největší devizou je dle mého skromného názoru její opravdu výsostná atmosféra, která maximalizuje vžití se do filmu a zároveň nijak neškodí uvěřitelnosti. Je třeba se v tom porochnit!

Jejda to jsem si zas jednou jaksepatří chrochtnul u této oldschoolové scifárny. Dejte pár lidí do stísněného modulu, vyšlete je tam kam se ještě nikdo nevydal a je o zábavu postaráno. Přesně tohle mi sedlo tedy do noty báječně, včetně onoho polodokumentárního mnohokamerového snímání a minimalistického zpracování. Atmosféra je budována výtečně a chvílemi jsem opravdu skoro nedýchal, tohle se prostě musí prožít. Možná je někde ve mně maličká duše astronauta a přiznávám se že o jasných letních nocích rád pozoruji onen vesmír co nás obklopuje a přemýšlím o tom co tam na nás jednou čeká. Skvost.

Breaking Bad není láskou na jednu noc, ale ta citová investice, kterou si v prvních sezónách trpělivě vypěstujete se vám v pozdějších sériích tisícenásobně vrátí. Je bez jakýchkoliv debat, že Breaking Bad netrpí nemocí svých mnohých seriálových souputníků a jeho kvalita v průběhu neustále graduje k perfektnímu finále. Kola osudu se sice zpočátku roztáčejí pomalu, ale za ten ultimátní fičák v závěru to přátelé tedy stojí. Musím s potěšením konstatovat, že času stráveného s tímto seriálem nelze litovat. YO BITCH!

Jakmile se jednou lavina utrhne, těžko jí zastavovat. Co se mě týče, Vinterberg tímto dílem skóroval do mého topu neboť jeho vykreslování skutečnosti je mrazivým a plnohodnotným zážitkem, který jsem bezezbytku prožíval každou jeho vteřinou a po jeho konci jen uznale kýval hlavou. Uvěřitelné v každém detailu a zároveň až do morku kostí jak husí kůže jdoucí. Takto má vypadat filmové dílo opravdového umělce, který chápe život do jeho všech jeho důsledků a zároveň ho s kusem své duše dokáže přenésti na filmové plátno. Bylo mi ctí.

Na dřeň aktuálních politických, mezikulturních ale i čistě lidských témat? Proč ne. Homeland jako nekompromisně nadprůměrný žánrový výtvor vás zkrátka nemůže zklamat a je výbornou i vkusnou volbou. Seriál působí téměř filmově čemuž dopomáhá výborné technické audiovizuální zpracování, ale hlavně excelentní herecké výkony Claire Danes a Damiana Lewise. Byť musím popravdě říct, že na konci první řady jsem měl té rozklepané úzkostné bradičky Claire Danes už trochu plné zuby, ale na kvalitě herectví to nic nemění. Homeland je sázka na jistotu.

Trefa jako hrom. Ponechme stranou že se v základu jedná vlastně jen o velmi vkusně podanou červenou knihovnu, After the Wedding je absolutně dospělý film se vším co k tomu patří. Susanne Bier v tomto svém opusu opět zanechala notný kus své kumštýřské duše a tentokrát i s pomocí obvyklých moderních, ale opět i tradičních a svébytných vyjadřovacích prostředků dosáhla pomálu až k nebesům filmového universa. I tentokrát se nejedná o příběh nikoliv nutně vyjímečný nebo zdrcující svým koncem. Ale už jen tím jak mohutně rozeznívá onu rodinnou strunu, pro kterou ve světě filmu budu mít vždy slabost, se pro mě stal vrcholným nejen duševním, ale i emocionálním prožitkem. No a ten nájezd i dojezd v podání Sigur Rós? Prostě nádhera!

Vzorově zfilmovaný skutečný příběh jemuž nechybí skvěle budované napětí, které kupodivu těžce funguje i za přepokladu že stejně víte jak to všechno dopadne. Chirurgicky dokonalá práce jíž nechybí patřičný vizuál, solidní dobové zachycení a v neposlední řadě lesk mnoha hereckých es. Bez zbytečných kudrlinek to prostě jde přímo na bránu a tak to má být.

Je to o souznění, o souznění duše s filmem. Někdy ve filmu najdete to co jste viděli ve svých snech, někdy to co žijete když otevřete oči. Stud mi jako deprimující manifest odlidštění ukázal i mnohé střípky z mého vlastního života a to způsobem nanejvýš na kost jdoucím. McQueen je mistrem v audiovizuálním vyjádření o tom není pochyb, ale o to víc překvapující je, že jsem ho shledal i mistrem psychologem a vypravěčem. Jeho scény na vás dolehnou s vše znázorňující naléhavostí a kolena se až podlamují jak drtivou silou působí.