tombac

Zatímco ve druhém (a dle mého lepším) díle byly středobodem dění tužby fešných korejských teenagerek v hezoučkých školních uniformách, díl první se pohříchu zaměřuje na chlapeckou část školy, kde sexuální fantazii středoškoláků (velmi mladých ;-)) jitří sličná paní profesorka. Takže jsme svědky důmyslných metod, jak zjistit barvu jejich kalhotek, zvláštních forem uspokojování, z nichž při jedné se nestrká tentononc do jablečného koláče, ale do kelímku s horkými instantními nudlemi, listování lechtivými časopisy a trochy té nahoty... Inu, puberta v rozpuku :-) Od amerických a evropských zástupců žánru se Mongjunggi liší malým detailem: chlapci se tu nesnaží poprvé zasunout, přesto mírou explicity film strčí leckterého z nich hravě do kapsy. Jelikož je to dobře koukatelné, člověk jenž si potrpí na teenageřiny, by si tento kousek neměl nechat ujít.

Proč v bytových jednotkách v protějším věžáku přesně ve 21:56 blikají světla a nájemníci páchají sebevraždy? A proč má aranžérka Se-jin často neodbytný pocit, že ve svém apartmánu není sama? Ano, korejský režisér Byeong-ki Ahn počtvrté v řadě zabrousil do duchařských vod a potřetí udržel slušný žánrový nadstandard. V asijských scary movies protřelému divákovi při sledování Apateu asi husí kůže naskakovat nebude, ale já byl spokojen. Plusem filmu jsou poměrně neprovařený příběh a shrbená ženština, jež dá vzpomenout na Sadako v nejlepší formě na konci Ringu 0. Skřípavé zvuky doprovázející její příchod asociují jiný japonský etalon horrorového subžánru. 7/10

Pěkný korejský snímek, který lze bez uzardění nazvat bráškou Marathonu. Stejně jako v Marathonu je v Barefoot Gi-bong hrdinou postižený mladík (věkově spíše muž, ale to není podstatné), jenž se nadchne pro běh a s podporou svého okolí se snaží dokázat to, o čem si může většina zdravých lidí jen zdát. A stejně tak je zpracován na základě skutečného příběhu. Leitmotivem opět není vyhrát, ale navzdory protivenstvím se zůčastnit a dosáhnout cíle. A není důležité, že Gi-bong běží oproti Cho-wonovi poloviční trať. Přesto že nemá film takový emocionální dopad a není tak citlivým vhledem do života postiženého člověka, dokáže Barefoot Gi-bong, i přes hravě veselou první polovinu, dojmout. Dlouho nezapomenu na roztomilý první běžecký pokus Gi-bonga v rytmu skladby Iggyho Poppa z Trainspottingu :-)

Standardní jihokorejská středoškolská komedie s malou přísadou v podobě pěstních bitek, z nichž ta úvodní oplývá stylizací podobnou Matrixu či první scéně z My Wife is a Gangster. Školními lavicemi se nese zvěst o výborném bojovníkovi, jenž nemá problém vyřídit bandu pořízků a při boji s oblibou používá řezák. Do jedné třídy přestoupí nový student Han-soo a všichni okolo pojmou podezření, že on je tím legendárním bojovníkem... Mám vcelku rád teenagerovské jihokorejské komedie. Legend of Seven Cutter ničím nevybočuje z davu a někomu se asi bude zdát slabá a napaří ji 2 hvězdy, ale já se u ní bavil. Ani mi nevadilo pár prvoplánových nechutností (slintání do sešitu, chobotnička pod trenkama a její následná konzumace aj.), ani místy přepjaté komedianství. Velice se mi zamlouvala charismatická ústřední hrdinka, jež ráda boxuje (pro mě velké plus). Že jí někdo může odmítat, to jsem fakt nechápal :-)

Unylý skorohorror, jenž zcela evidentně čerpá z Kaira. Chlapec a dívka se vydají do jakéhosi lesa najít zmizelou kamarádku Mai a pomocí fotky z mobilu se dostanou do polorozpadlého baráku, ve kterém je umístěn "Ghost System" - systém zvládající vyvolávat a komunikovat s duchy. Fantasmagorická a nudná zápletka, minimalistické nemastné neslané provedení, kopa pseudofilosofických žvástů, neškodní a trapní duchové (spíše jejich siluety), jež ženštině z Kaira nesahají ani po kotníky... Nechápu, jak se mi tento film mohl před rokem líbit. 3/10

Po velice zdařilém Nang Nak další zpracování thajské duchařské legendy. Mladý pár Mak a Nak se nastěhuje do starého domu v současném Bangkoku. Záhy se dostanou do kontaktu s dívčím duchem jménem Mae Nak... Ghost of Mae Nak jsem byl trochu zklamán. Obsahuje překvapivě slušné gore scény (rozpůlení těla), leč jedná se sotva o asijský duchařský standard, jenž nedokáže téměř vyděsit. Na vině je hlavně sám nechutně digitální a statický duch, který se zjevuje jen ve dvou polohách: v klidu a s otevřenou ječící pusou. Plusové body snímku nepřidá ani občasné infantilní chování některých postav. Abych jen nehaněl, film je zpracován slušně, jisté napětí v něm lze nalézt a narozdíl od takového Omena má hlavu a patu. 5/10

Horrorové překvapení z Filipín. Mladý číšník začne bydlet ve starém a zašlém věžáku. V jeho bytě není cosi v pořádku. Je v něm slyšet dupání, hlasy, zavěs se roztahuje, dveře se samovolně otvírají a zavírají, plesnivá skvrna na stropě má tvar ženského obličeje... Příběh filmu je mnohokrát obehraná písnička, ale to nevadí, jelikož ve filipínském podání to působí docela neotřele. Shock momentů je ve snímku pomálu. Staví spíše na skvostné, pomalu a pečlivě budované tísnivé atmosféře doprovázené značně znepokojivými a depresivními zvuky a hudbou. Duchařina ve stylu Dark Water. O něco temnější.

Stejně jako Three a Three... Extremes sestává Black Night z tří horrorových povídek, z nichž každá vznikla v jiné zemi. První jsou hongkongské Next Door, druhá Dark Hole z Japonska a třetí thajská The Lost Memory. Povídky jsou poměrně kvalitativně vyrovnané a slušně natočené. Nebudu spoilerovat obsahy, jen prozradím společný prvek: duchové a voda. Vyzdvihl bych poslední příběh z Thajska, jenž své bratříčky o kus převyšuje, především parádním vizuálním zpracováním. Některé scény v ní mi svým barevným podáním evokovaly výborný Shutter. Horrorově je The Lost Memory též ze všech nejlepší. S výsledným hodnocením triptychu jsem na vážkách. Na jedné straně solidní řemeslo a pár nadprůměrných lekaček, na straně druhé nic, co by mě, horrorového fandu, nějak překvapilo. Takže za tři.

Paralelní svět je docela zažitou proprietou horrorů a nikdy tak nevěští nic dobrého. Zvláště když se brána do jednoho takového nachází v rozlehlém a opuštěném domě, po kterém se pohybuje postava v plášti, s plynovou maskou na obličeji a velkou sekerou v rukou. Ohání se s ní sice zdatně, leč tento nudný japonský pokus o slasher s formální stránkou na úrovni televizních Bakalářů zachránit od blamáže nedovede.

A nedá pokoj a nedá! Vypadalo to, že došla klidu, ale opak je pravdou. Vrací se s ještě větším apetitem! Holčička s vlasy až téměř po kotníky se ráda baví a za hračky nemá panenky... Hrdinové filmu se nedají odradit zlověstnou "urban legend" a do té proklaté skříňky lezou a lezou, takže duch může svoje rejdy provozovat do alejujá. Druhý díl Shibuya kaidan přímo navazuje na jedničku, s několika totožnými herci, až se zdá, že režisér Kei Horie natočil dvou a půlhodinový film a rozdělil ho na dvě části. Jediný rozdíl bych viděl v tom, že ubylo napětí a přibylo laciných lekaček. Vzhledem k faktu, že film má znovu příjemně krátkou stopáž a opět jsem se u něho vcelku bavil, to na snížení průměrného hodnocení není. 5/10