tombac

Když si korejský fotbalový trenér v politicky nestabilním a ne právě bohatém Východním Timoru otevře krámek s fotbalovým sortimentem a nazuje část místních kluků z ulice do kopaček s úmyslem, že z nich vytvoří fotbalový tým, všemožné komplikace na sebe nenechají dlouho čekat... Bude to chtít pořádnou porci vůle, odhodlání... a štěstí. Navzdory pár zákrutám má na sobě film navlečený typický mustr (nejen) korejských sportovních dramat. Do obvyklé finální skrumáže zpomalených záběrů, vypjatých emocí a dramatických a dojemných okamžiků zesilovaných stejně laděnou hudbou, film doběhne až na pár natahovaných slzopudných chvilek prakticky bez zaškobrtnutí, v čemž mu výrazně pomáhají na korejský kousek exotické indonéské prostředí a malí snědí herečtí protagonisté. Kvalitně zpracovaný a sympatický sportovní biják. Tleskám.

Patřičně tvrdé souboje, které mohly do převážně melodramatické hudby zabalenou báchorku aspoň trochu pozvednout nad thajský průměr, jsou nepochopitelně v koncovce rušivě zrychlovány. Když si k tomu ještě přičtu sekvenci lesní bitvy dvou kmenů, kdy totální převaha jednoho nad druhým působí nechtěně úsměvně, a příliš dlouhé sledy bodů katanou při soubojích s chladnými ocelemi, nadšení kolegy Flipnica rozhodně nemůžu sdílet.

Perfektní atmosféra, hudba a postavy, na nichž mi skutečně záleželo, takže několik momentů mě emocionálně vzalo. Jen to pomalé tempo a místy trochu artová forma nejsou pro každého. Pro mě každopádně jeden z nej horrorů roku. 8-9/10

Film i samotné indonéské bojové umění působí jako umírněnější verze soudobých thajských mlátiček a muay thai. Méně krkolomných gymnastických libovek i méně pestrá choreografie rozhodně nevadí, jelikož souboje jsou krásně přehledné, nepostrádají švih a vzhledem k bojovým dovednostem protagonistů je v nich pořád na co se dívat. Taktéž potěší absence přehrávání a pokusů o humor (z čehož by si Thajci měli vzít příklad) a neprkenný hlavní hrdina. Celkově je pro mě Merantau příjemné překvapení a věřím, že v delší verzi naskočí tradičně jednoduchý příběh do komplexnějšího režimu.

Pokus navázat na japonskou sérii Ju-on bez Kayako a víceméně Toshia. Žel bez pořádného bubáka, vynalézavých hunusolekaček, klaustrofobní atmosféry a Shimizua na režisérské sesli to nefunguje a film už v druhé půlhodině nudí až hrůza. Směšná cupitající stařena s basketbalovým míčem v rukou jako náhrada za respektuhodnou Kayako je snad blbý vtip.

Minulý rok jsem jásal u Doomsday, letos jsem měl jiným způsobem pusu do "O" u téhle bejkárny. Minule jsme slintali nad zadečkem Rhony Mitry, teď budeme pouštět sliny při pohledu na dekolt a sexy tvář Sienny Miller. Pro našince je tu i vojanda Kůrková... Sommersovi se to celé digitální peklo zčásti vymklo z rukou, ale na to sere pes, zábavné to je dost. 7/10

Za digitální koně a hnusnou travnatou louku při souboji mezi Goemonem a Saizoem, jakož za vehementní snahu režiséra cpát modré pozadí do scén, kde to nebylo nutné, jsem měl tak trochu chuť výrazně strhnout filmu hodnocení. Jenže... Úžasný soundtrack, interiéry, estetika, efektnost a dynamika mnoha scén, do epična se rozevírající příběh, výrazné mužské postavy na straně dobra i zla a krásná Ryoko Hirosue mě dostaly natolik, až jsem nabyl dojmu, že nehledě na přemrštěné digitální čachry, vidět Goemona na velkém v plátně s pořádným zvukem, museli by mě křísit. Občas jsem měl nutkavý pocit, že sleduji cut scény mé oblíbené série Onimusha v grafice příští generace.

Že by tohle laciné japonské torture porno zadupávalo Hostely a spol. do země, to říct nelze (však jsme mimo jiné "nejpikantnějších" detailů v podstatě ušetřeni), ale několik scén, třeba u konce a především sekvence v "zotavovně" přidávají Grotesque zvláštní bizarně-humorný rozměr, že nemám koule označit film za tupou srágoru. Ne, že bych je měl provrtané hřebíky... :)

Některé kopací techniky mě hodně bavily, ale jak tu ještě několikrát zazní, nesmyslné a dlouhé opakovačky jsou na pěst a posílají reálně se tvářící souboje málem do hnoje. Film se šine do cíle jako líný hlemýžď, jelikož i jako celku mu slova "tempo" a "gradace" nic neříkají. Ke konci jsem měl pocit, že ho sleduji hodně přes dvě hodiny... Únavná záležitost, jež v rámci japonských karate filmů z poslední doby není pro Black Belt žádnou konkurencí.

Filmu u mě trochu ublížilo, že jsem se nedávno znovu podíval na první díl Rurouni Kenshina. Ve srovnání s ním jsou šermířské souboje v Higanjimě prostě k smíchu. Bohužel k smíchu je tu mnohem víc věcí. Partička vyjukaných teenagerů dostane nakládačku od jediného upíra, a přesto odhodlaně a vědomě odjede někoho zachraňovat s minimální výzbrojí na ostrov, kde jsou upírů desítky, neli stovky? Hrdina drží v ruce poprvé v životě katanu a během jednoho večera si uvědomí svůj potenciál a stane se z něj zručný šermíř? Cože?! Takto bychom mohli pokračovat dále... Režisér zvládá vizuál, ale elementární logiku už ne. A za natáhnutí této nemastné neslané a nablblé ptákoviny na celé dvě hodiny má u mě další mínus.