WinstonS

Ohromně zajímavý film opepřený skvělým Liamem Neesonem. Jeho výkon je opravdu strhující, doslova si mě podmanil. Těžké, ale lákavé téma, jenž je zpracováno ve slušivě uměřené, ale zároveň přitažlivé formě, se Condonovi povedlo ukočírovat na jedničku.

Originální námět? Nenechte se vysmát. Už v roce 1971 nechal Hellmuth Costard po celý zápas snímat pohyb George Besta (skvělý fotbalista, který dojel na chlast - jak typicky britské) v utkání proti Coventry City. Ale tohle je iné kafe. Sedmnáct kamer namířených na holohlavého génia, t.č. ve službách Bílého Baletu, zprostředkovává divákovi nevšední podívanou, v níž během utkání nesledujete míč, ale výhradně pohyb Zidana, jenž je brilantně sestříhán a nechybí v něm dynamické či zdánlivě nudné pasáže. Mimochodem, Zizou je muž bez emocí - jeho nenucená elegance či líná kočkovitost, jenž se v mžiku mění v instinkt dravé šelmy, je ohromující. Méně ohromující však nakonec je dojem, který si z dokumentu odnesete: bavil mě asi třicet minut, poté upadal do stereotypu a už se z něj nevymanil. Nicméně za pokus to stálo.

Výborná předehra ke slavným GOODFELLAS. Jsou zde patrné rysy typické Scorseseho filmové mluvy, ale k dokonalosti, kterou přináší výše zmíněný snímek, jakoby pořád něco chybělo. MEAN STREETS bych přirovnal k aperitivu, který vás má naladit na hlavní chod večera. A svou úlohu v tomto ohledu určitě splnil. První supervýrazná role Roberta de Nira.

Oh my fucking God! Bruce Dickinson se po sólovém období opět vrátil k železné panně, jenže ještě než si zatancoval tanec se smrtí, vzal si do parády 250 000 oddaných milovníků téhle britské legendy, kteří se sešli v Rio de Janeiro. A rozpoutalo se totální inferno. Fláky z tehdy aktuálního alba Brave New World jsou prokládány osvědčenými koncertními zářezy, Bruce podává životní výkon, řada písní dostává zcela nový (a sakra slušivý!) kabát (mj. Blood Brothers, The Clansman, The Ghost of Navigator) a srdce oddaného fanouška Mejdnů plesá. Nikdy v životě jsem neviděl a zřejmě ani neuvidím lepší záznam metalového koncertu na DVD. UP THE IRONS!

Ještě lepší mafiánská freska než GODFATHER. A hned vám řeknu proč. Coppolova trilogie totiž představuje mafiánský svět v klasickém "italském" pojetí, jeho prioritní hodnoty jsou čest, úcta, dobré jméno na veřejnosti, zásadovost a rodina. Jde o víceméně standardní obraz mafiánů, který tuzemskému zájemci o historii mafie (mezi něž se řadím i já) nejvíce přiblížil autor literatury faktu V. P. Borovička ve svém prozaicky nazvaném díle "Mafie". Ano, již tehdy byly ekonomické zájmy prvořadé (viz zlaté žně za časů prohibice), stále se však halily do závoje obecné úctyhodnosti, které se většina mafiánských kápů těšila. V obecném povědomí panoval v pohledu na mafii nepsaný názorový konsensus: vraždí jen tehdy, pokud jiné prostředky (úplatky, zastrašování) nefungují. Toto chápání, které do značné míry připisovalo mafii status sympatických a schopných lidí (jistě, balancují na hraně zákona, ale co si budeme povídat, kdo z nás by na jejich místě nejednal stejně), jejichž důvěryhodost umocňovalo přátelství s řadou hollywoodských hvězd (za všechny Frank Sinatra), Scorsese v GOODFELLAS zcela zpochybnil. Jeho novátorsky pojatá mafiánská větev je brutálnější a daleko více realistická než idealisticky stylizovaní Corleonové. Klíčovou roli v ní hrají bezcitní gauneři typu Joea Pesciho, pro které je brutální vražda běžným pracovním postupem. (btw, Joe "fucking motherfuckers" Pesci opět válí - scéna "What do you mean I'm funny?" je kultovní :-)... Ve výše zmíněném tkví zásadní rozpor mezi zřejmě nejznámějšmi a nejkvalitnějšími mafiánskými filmy, které jsem kdy v životě shlédl. GOODFELLAS jsou prostě o stupínek výš. Jako obvykle u Scorseseho skvělý de Niro, bezesporu životní role Liotty a vynikající hudba. Režisérské laskominky z hodnocení vynechejme, protože je všichni předpokládáme, očekáváme a milujeme. Konečný verdikt: jednička s hvězdičkou.

Jednou větou: Syrové a realitu nepřikrášlující drama z židovského prostředí, které nepostrádá silné momenty a jeho hlavní přednost tkví v maličkostech, které z kvalitního díla dělají skutečně mistrovský snímek (pusťe si celou pasáž z tábora, kde polští Židé čekají na odjezd do koncentračních táborů - neuvěřitelně a přitom neprvoplánovitě mrazivé). PIANISTA je velkým zážitkem.

Bolo Yeung je nejlepším záporákem, jakého si osmiletý kluk, který počátkem 90. let žere americké akční filmy, může přát. A večer u filmu s Jean-Claudem Van Dammem, to je nejhorší nočmí můrou, jaká vás může v 26ti letech potkat. Tak si vyberte.

Býval dobrým policistou, ale spáchal ten nejhorší hřích... ve čtrnácti klasika. Viděl jsem před časem a opět si ověřil, že některé snímky je lepší vidět jen jednou v životě a uchovat si na ně nezkalenou vzpomínku :) jinak samozřejmě béčko jako vyšité

Pelcovu novelu jsem na gymplu shltnul asi třikrát, takže na filmové zpracování jsem byl hodně zvědavý. Je těžké zfilmovat knihu, která je v zásadě nedějová, ale Nikolaev se s tímto problémem vypořádal výborně. Bezútěšná atmosféra normalizačního Československa je perfektní a uvěřitelná, stejně jako životní osud Olina a jeho under-undergroundových přátel. Nikolaev jde hodně pod povrch postavám, které přitom nenutí k úplnému psychologickému obnažení, ale soustředí se spíše na narativní linku. A tempu jeho filmu to náramně svědčí. Celkově jsem maximálně spokojen.

"O say, does that star-spangled banner yet wave, over the land of the free and the home of the brave?" Ano, vlaje. A Angličan Paul Greengrass se zasloužil o to, že vlát může hodně pyšně. Na tento film by měl být Greengrass hrdý. Patos? Slzy? Dojemné chvíle orámované houslovými melodiemi? Nebo normativně podbarvená legenda přiživující mýtus letu United 93? Kdepak. UNITED 93 je polodokument, který nehodnotí, nepřibarvuje či nevypráví. Jen ukazuje. A zatraceně autenticky. O lidech z uneseného letadla nevíte nic. Žádné záběry "on se loučí s ní ráno doma a netuší, že odjíždí na cestu, z níž se nikdy nevrátí, což víme jen my diváci" naštěstí nehrozí. Stejně tak účinný je způsob, jímž Greengrass ukazuje, jak v kritické chvíli pracoval US letecký dispečink. Díky řadě poloherců, kteří ve filmu zastávají stejnou funkci jako ve skutečnosti, je tato fáze filmu hodně vydařená (nikdy bych nevěřil, jak mrazivý pocit můžu mít při sledování radaru zobrazujícího možnou srážku dvou letadel). Samostatnou kapitolu tvoří tak auntetický způsob zobrazení děje na palubě letadla, až se možná (stejně jako já) přistihnete při tom, jak těm zoufalým lidem snažícím se na poslední chvíli zvrátit hrozící katastrofu držíte palce, ať se jim jejich plán povede. Famózní film od famózního režiséra. Tleskám, Paule Greengrassi!