Tayen

Ukecané a zábavné. Ale taky umělé a odrazující. Naleštěný seriál o věcech, za kterými je třeba se hnát. Stačí chytré odpovědi, velké ego, arogance a pořád kopat za sebe a srážet ostatní. Hodní hoši jsou sice geniální, ale bez toho správného ega se nikam neposunou. Ale nemusíme se bát, jejich otřelí kolegové je naučí, jak být cool, tím správným workoholikem, že nic, co udělají není dost dobré a že osobní život bez honby za úspěchem, který přináší luxus, je jen pro loosery. A všechno se to odehrává v kolébce kapitalismu - na Manhattnu. Dialogy jsou vtipné, ale po čase začnou unavovat, protože stejně jde pořád jen o to KDO Z KOHO.

Konečně si Jo Nesbø získal mou pozornost.

Jestli si nějaký film zaslouží nálepku "britská komedie", je to Lov lososů v Jemenu. Tolik náznaků, opatrného sbližování, jemného humoru a formálnosti mezi dvěma zamilovanými lidmi jsem snad ještě neviděla. Úžasná britská angličtina, sympatičtí hlavní hrdinové (Blunt a McGregor). Pokud nemáte rádi přeslazené komedie a spíše si zakládáte na konverzaci a čtení mezi řádky, Lov lososů v Jemenu je tou pravou komedií. Pohladí a plyne v příjemné společnosti. Ale bohužel už balancuje na hranici přehnané sterility, ze které nás vytrhne sarkasmus Kristin Scott Thomas.

U mě zásah do černého. Jeden z nejlepších survival thrillerů poslední doby. Liam Neeson film táhne stejně dobře jako mrazivá atmosféra a vlci, kteří působili tak děsivě, jako kdyby je do filmu vložili samotní Grimmové. Samozřejmě se The Grey nevyhnul moralizování, víře v Boha, filosofování nad smyslem života, pláčem nad fotografiemi ztracené manželky a steskem po rodině. Naturistické krvavé scény byly nasnímány jaksi zdráhavě, jako kdyby se režisér nemohl rozhodnout, jakou přístupnost má film mít. A ačkoliv měl film téměř dvě hodiny a musela jsem přežít ony dojímavé rozhovory, převážnou část jeho stopáže jsem byla jako na trní. Až konec mě velmi zklamal. Tvůrci si mohli trochu lámat hlavičky a nevolit nepohodlnější způsob stylu: domysli si sám.

Můj první Mission Impossible, a ještě k tomu tak povedený a s nenapodobitelným britským humorem v podání Simona Pegga.Jako u málokterého filmu jsem nevyhlížela závěrečné titulky a bavila jsem se až do konce (jsem člověk neposedný a nevydržím dlouho na jednom místě). Někdo spílá na málo akční závěr. Já na něj nespílám, bavil mě moc (hlavně operace nad žhavým počítačem), ale znám i třeskutější scény, a všechno jde udělat lépe. Humor, technické hračičky, zdravotně nezávadný Tom Cruise a pořádná dávka sebeironie, na něco z toho se musí chytit i něžné polovičky :-) Nemám srovnání s dřívějšími díly, které mě minuly, ale nedovedu si představit, že by mě bavily více. Jen škoda Michaela Nyqvista. Jako hlavní záporák mohl dostat více prostoru.

Thriller prostý všech hollywoodských manýrů. Lidé nejsou hezcí. V kancelářích nepracují modelky a nevedou mezi sebou žádné intelektuální dialogy. Neexistují nálety na osvětlená velkoměsta, ulice jsou šedé, a lidé osamělí, jak lidé v dnešních dobách bývají a ve velkých městech bývají. A mají problémy s rodinou, se sebou, nebo ostatní mají problémy s nimi. A do vší té všednosti jim vtrhne maniak se svým poselstvím prosazovaným skrz mrtvoly. The Bridge je osvěžující syrový kousek mezi ostatními mnohdy pozérskými detektivními cool seriály.

Jsou to ale LEPŠÍ tři hvězdy. Film dobře podchycuje s jakými démony se musela hvězda padesátých a šedesátých let potýkat a že to se s ní nikdo neměla lehké, zvláště ona sama. Snímek popisuje, jak rozháraná a nestálá osobnost Marilyn byla. Vše se odehrává během dvou týdnů natáčení a sledujeme klasickou zápletku, kterak se naivní klučina po uši zamiloval do bohyně, a pak zjistil, že ona bohyně je jen zraněným člověkem s božskou aurou. Michelle Williams se snaží a je výborná, ale typově se na Marilyn naprosto nehodí. Ostatní herci dobří, až na Judi Dench, která byla skvostná a bylo radost se na ni dívat. Vůbec by mi nevadil film, ve kterém by byla hlavní postavou její Dame Sybil Thorndike. Více Judi Dench a Julie Ormond, pro které ve filmu bohužel nebyl dostatek prostoru.

Když jsem se dozvěděla, že Fincher chystá vlastní verzi Mužů, kteří nenávidí ženy, byla jsem si jistá, že je to zbytečná záležitost. V té době jsem už měla do mozku vypálenou švédskou verzi, a ta se pro mě stala alfou omegou. Dnes jsem ráda, že jsem ty dva filmy mohla porovnat. Fincher se mnohem více držel knižní předlohy, a to jen aby si záhadu s Harriet vyřešil po svém. Je temnější a depresivnější a z Daniela Craiga charisma stříká na všechny strany, tudíž mu toho svůdníka věříte, i když se toho ve filmu nevyužívá. Lisbeth Rooney Mara je křehčí, ale rozhodně není šílenější a nebezpečnější než Lisbeth Noomi Rapace, jak mnozí tvrdili. Film Nielse Opleva je komorní detektivkou a drží se při zemi, takže je důvěryhodnější, a to i díky civilním postavám. Zkrátka více věříte, že tohle se může dít. Fincher je puntičkář a s takovou si vybíral i herce, kteří jsou až příliš dokonalí. Každá scéna je perfektně nastíněna, rysy jednotlivých postav jsou umocněny a hudba je syrová. Fincher více tlačí na pilu a pod pokličkou dokonalosti nenechá film dýchat. Film působí příliš odtažitě a chladně. Oplevův film je lidský a realistický a i proto místy tolik děsivý, prostě věříte, že se tohle může dít. Fincherův je ztisňující už svou atmosférou a neskutečný každým záběrem, působí až nadpozemsky. Fincher natočil depresivní sen, Oplev realistický film s lidmi, které můžete potkat na ulici a kterým se stalo nebo se dějě něco špatného a musí to řešit. Mám ještě výtku k Fincherovi: některé odbočky nebylo třeba vůbec ve filmu zmiňovat, (např. pomoc Wangera Mileniu) i když byly v knize, protože nedostaly dost prostoru a film tak působil zmatečnějším dojmem.

Nejsympatičtější na filmu bylo to, že jsem od něj moc nečekala, ale dostala skvělý komorní katastrofický počin, ať to zní jakkoliv podivně. Největším přínosem pro mě byla absence jakýchkoliv klišé: děti umírají, žádný otec, který zachraňuje rozpadající se rodinu (manželka je nevěrná, ale je to hold součást života), sympatické postavy umírají, nevíte, kdo přijde na řadu jako další. Filmaři se nebáli ukázat herecké hvězdy s pěnou u pusy i v bezcitné přesto lidsky pochopitelné pozici (skvělý Jude Law). Nevíte, co přijde, kdo přežije, a zda-li vůbec někdo přežije. Film je nabitý hvězdami, až z toho jde strach, že bude kvůli nim upozaděn příběh, ale to se neděje. Herci tady jsou od toho, aby svými výkony podtrhli, nikoliv překrývali. V neposledním řadě obrovský plus dávám za vědci potvrzenou pravdivost postupů, které by byly za podobné katastrofy uplatněny.

Nebezpečná metoda je poklidnou mořskou hladinou, pod kterou vřou netušené sopky. Lidé jsou navenek sterilní a sebeovládající se. Jako kontrast k nim potom působí šílená Sabina ve vyčerpávajícím podání Keiry Knightley. Ale lidské pudy a touhy si žádají víc než jen akademický popis. Nebezpečná metoda je nejnormálnější Cronenbergův film a touha po Oscarech z něj jen číší, přesto je to dílo, které všichni fanoušci Cronenberga musí zařadit do svého portfolia a jako fakt přijmout novou tvůrčí etapu tohoto režiséra. Ta od bizarnosti a nechutnosti přes syrové násilí zřejmě míří do mnohem tišších vod zneklidňujících a brilantních konverzací, které dávají tušit něčemu mnohem temnějšímu a složitějšímu. Potěšilo mne, že se Cronenberg většinou držel faktu o psychoanalýze (až na drobnosti, zvláště seznámení Junga a Freuda, které proběhlo mnohem dříve, než Jung potkal Sabinu, ta rozhodně katalyzátorem tohoto setkání nebyla) a snažil se neudělat ze vztahu Sabiny a Junga středobod příběhu, což se podle mne podařilo jen z části, protože je třeba nalákat i romantiky chtivé diváky. Rozhodně budou ale zklamáni ti, kteří od filmu čekají kontroverzní sadomasochistické erotické scény s Keirou. Takových okamžiků tam je jen pár a rozhodně člověka nezvednou ze židle. Všechno se přesouvá ke konverzacím mezi Freudem a Jungem, mezi Jungem a Sabinou a mezi Jungem a Otto Grossem, sexem posedlým a živočišným psychiatrem ztvárněným Vincentem Casselem. Zvláště rozhovory mezi Jungem a Freudem vyvolávají rozkošnické pocity. Jako každou zimu nám kina předkládají vážná dramata, a jako každou zimu, stojí několik z nich za to shlédnout. Pro mne je Nebezpečná metoda jedním z těchto dramat.