Tayen

Myslela jsem, že po Star Treku: TNG se neobjeví další sci-fi seriál, který by mě tolik strhl. Pán času pro mě začal jako trapárna s podivnou kamerou a tuctovými postavami. To se ale změnilo a najednou Pán času zabíjel můj čas. Ovšem za to vděčím hlavně Davidu Tennantovi, jehož doktorovi silně nadržuji. Ani Matt Smith jako dvanáctý doktor mě tolik nezaujal.

Hysterický večírek s alkoholem, uřvanou hudbou a kolotočem barev. Pak kocovina a bolest hlavy. Film je o velké lásce, kterou jsem viděla jen z pohledu a dychtivosti DiCapria. C. Mulligan tvrdě nestíhá, a tak se z její Daisy stává jen rozmarná holčička, která ztratila zájem o oblíbenou panenku. Stylizace fajn, je to karneval jako Moulin Rouge. Jde si jinou cestou, ale osudovost se tentokrát nekoná. Tady jde jen o chlast, večírky a velké řeči. Ale ne nadarmo se říká, že čin je významnější než slovo. Tady zůstáváme u mluvení. Ale i tak si dvě scény zaslouží velkou pozornost, protože i když se v nich nemluví, režisér šponuje divákovy nervy k prasknutí: První shledání Daisy a Gatsbyho po letech a rozhovor všech hlavních protagonistů v hotelovém pokoji. Jedna hvězda za vizuál, druhá za Leonarda.

Konečně si Jo Nesbø získal mou pozornost.

Utahaná nafouknutá bublina. Film se snaží předvádět tajemnou ponurou atmosféru, která nakonec vyzní falešně. Žádná originalita jen naštvaná puberťačka, která má mít zvláštní schopnosti, to se ale v celém filmu nijak neprojeví, stejně jako důvody, proč ji tolik štve celý svět. Mimochodem, taky vám Indie tolik připomíná Lydii z Burtonova Beetlejuica? Nicol Kidman předvádí trpitelský obličej, který znám už od Dogvile, takže tady se nijak nepřekonává. Mathew Goode si za celý film drží polohu slizouna s jedním výrazem, až na flashback v autě, kde z něj čiší i jiné emoce. Průměrný neoriginální film s hvězdným obsazením, které spíše rušilo, protože jsem viděla stále jen Nicole a Miu. Rozjezd pomalý, dojezd vlažný. Kamera to nezachrání.

Vyrostla jsem na ST:tng a ten zůstane mým favoritem, ale nová doba si žádá nový kabát. Je obdivuhodné jak Abrams skloubil poctu starému Star Treku a dravost dnešní doby, která osloví i nefanoušky.

Psychadelický film s hypnotizující hudbou a obnaženou brutalitou. Hlavním hrdinou je sériový vrah, jehož trauma se proměnilo v migrény, halucinace, běsy a nutkání skalpovat ženy s hezkými vlasy v jejich bytech i na ulici. Snímek se nedá srovnávat s ničím, možná jen vzdáleně s Hitchcockovým Psychem nebo McQueenovým Studem, který měl stejně hutnou atmosféru a v zoufalství ztraceného hrdinu. V minulém Khalfounově filmu Piraňa 3D tekla krev proudem, čistě pro zábavu, a nijak se jí nešetřilo. V Maniakovi také teče spousta krve, ale každá kapka má zároveň své místo, svůj význam. Žádná oběť není zbytečná, žádné násilí prvoplánové. Jednoduchý děj s nepříjemnou a mrazivou atmosférou zasazený do špinavého odcizeného města dal stvořit hnusnému filmu - hnusnému v tom nejlepším slova smyslu. Pokud se rozhodnete na film vyrazit do kina, ujistěte se, že víte, na co jdete. Během promítání se v sále celá řada za mnou vylidnila.

Pro mě horší než adaptace ze 70. let s Miou Farrow. Mnohem osekanější, přímočará a ne tak atmosférická. A proboha, ať už nevidím Emily Blunt s blond parukou.

Poprvé v životě jsem odešla z kina předčasně. Úvod s drakem super. Pak ale přišla příšerně natahovaná scéna v Bilbově noře a já zjistila, že mě pálí oči. A oči mě pálí jen tehdy, když mě něco hodně nebaví, třeba jako psaní uživatelské dokumentace k softwaru. Po hodině jsem z kina odešla s pocitem, že bych další dvě fyzicky nevydržela. Z toho, co jsem viděla, šlo vidět, že Bilbo byl dělaný s láskou, vizuál je nádherný, síla v každém detailu. Ale ty natahované pasáže...Viděla jsem asi třetinu filmu, proto nehodnotím.

Mezi novodobými českými pohádkami nadprůměr, ale raději nesrovnávám s těmi starými.

Nejnudnější a nejvíc o ničem pohádka tohoto roku. I ten Trojan tam byl na odstřel. Pohádkovost Anděla Páně se tady neopakuje.