Tayen

Film, který by podle mého bez Deppa nedosáhl ani polovičního úspěchu. Chápu, že se jedná o autobiografii autora Petra Pana a ojeho hledání můzy, ale film až příliš tlačil na diváka, aby ho dojal. Je až přehnaně sentimentální a lehce předvítatelný. Nicméně, jak už jsem řekla, Depp je jako vždycky vynikající, ale Winsletová mě v roli obětavé umírající matky moc nepřesvědčila. Hvězdičky dávám za vizualizaci, hudbu, stříh a Deppa.

Pěkné psycho o hrdince, která viděla tak černobíle, jako film, na který bylo dílko natočeno. Co všechno se může stát, když se příliš uzavřete před světem, odjede vám jediná osoba, na které visíte a sami spadnete do frustrace obklíčen absurdními vidinami. A to vše beze slov vysvětlování. Jen díky obrazům a vlastní fantazii se můžete dozvědět, co se vlastně děje.

Poprvé v životě jsem odešla z kina předčasně. Úvod s drakem super. Pak ale přišla příšerně natahovaná scéna v Bilbově noře a já zjistila, že mě pálí oči. A oči mě pálí jen tehdy, když mě něco hodně nebaví, třeba jako psaní uživatelské dokumentace k softwaru. Po hodině jsem z kina odešla s pocitem, že bych další dvě fyzicky nevydržela. Z toho, co jsem viděla, šlo vidět, že Bilbo byl dělaný s láskou, vizuál je nádherný, síla v každém detailu. Ale ty natahované pasáže...Viděla jsem asi třetinu filmu, proto nehodnotím.

Jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků: blízké téma, nádherná hudba, reálné postavy, reálné pocity, magičnost, dojetí, nenucenost, lidskost, smutek

Dělat pokračování Petra Pana je podle mne nesmysl. Kde vůbec tvůrci přišli na to, že Petr zůstal v našem světě? Viděli tu pohádku vůbec? Pěkná vizualizace a snaha se přiblížit kouzlu původního příběhu, tím že jej částečně zkopírovali a přidali pěkné efekty, ale to co si Spielberg přidal do děje sám vyznívá dost mělce.

Začalo to docela slibně, zajímavá tíživá atmosféra, hra s barvami i sympatičtí herci, s jejichž postavami jsem měla soucit. Bohužel druhá půlka byla útrpná nejen pro postavy, ale i pro mě. Desítky minut, ve kterých jsem sledovala sisyfovské bušení do skály, mi totiž trýzeň hrdinů zprostředkovaly dokonale.

Film, který přibližuje Tibet, panenskou část jeho přírody, a hlavně tvrdé podmínky života tamních lidí, z nichž někteří se bez ohledu na výplatu oddali myšlence zachránit tibetské antilopy, které pytláci kvůli jejich kůži zabíjejí. Film ale není převážně o antilopách, je o tvrdých rozhodnutích, drsné přírodě, která tady není vykreslena nijak idealisticky - je prostě, jaká je -a o zodpovědnosti za vlastní chyby, za které se platí. Líbilo se mi, že postavy nejsou černobílé. Stahovači kůže se stahováním živí, protože potřebují přežít a samozvaná horská hlídka část zabavených kůží prodává, aby mohla také přežít. Nic ve filmu není hezké, nebo ošklivé, všechno je hezké A ošklivé. Horská hlídka je naturální film posílající sondu do části života mužů z jedné tibetské vesnice, realistický, krutý i citlivý.

Béčkový horor, který v mnohém předčí ty "supertrháky" se superhvězdami, kde se ale nakonec místo husí kůže spíše dočkáte vykloubené čelisti z ustavičného zívání. Film si na nic nehraje, nesnaží se ze sebe dělat, co není a právě tím se povyšuje do vyšší třídy. Nepředkláda žádný super-propracovaný děj, nebo hluboce prokreslené charaktery, ale šokové scény a záběry, u kterých nedoporučuji jíst nic, co obsahuje kečup. Závěrečná scéna byla předvítatelná a stejně zbytečná jako flaška čaje na maturitním večírku a celkový dojem trochu zkazila. Film je rozhodně tím lepším a příjemnějším překvapením v letošním filmovém roce a stojí za to ho vidět, ačkoliv důvod o dlouhém rozjímání o něm nedostanete.

Ptám se sama sebe, jestli byl pan režisér vůbec někdy v hospodě. Dialogy jsou dobré možná na nějaké schůzi doktorů, ale ne do hospody. Jsou jalové a nezáživné a já tam vlastně neviděla jediného opravdu opitého člověka, čímž nechci říct, že se v hospodě musí každý opít, ale ve vesnické hospodě, kde štangasti vysedávají do noci se nějaký ten "ožrala najde". Ani pan Nárožný a Dvořák mne nepřesvědčili, nebyli zdaleka tak vtipní jako v jiných filmech, či seriálech. Tomuhle se můžou opravdu smát lidi akorát, když už mají pár v sobě.

Zajímavé, i když ne tak originální, téma invaze mimozemšťanů pomyslně pokračuje tam, kde skončil film z r. 1956 Invaze lupičů těl. V Hostiteli mimozemšťané naši planetu dobyli a zůstala jen hrstka "neobsazených pozemšťanů". Máme tady zajímavá témata: hlídači, schizofrenie způsobená myslí hostitele a parazita, "mírumilovná" filozofie mimozemské rasy, jejich politika, povaha. Všechno ale zůstalo nevyužito, protože celý příběh musí být degradován jen na povídání o milostném trojúhelníku. Saoirse Ronan je výborná herečka, ale její hraní je tady tristně omezeno hlavně na milostnou linku. Hraje dvě osoby v jednom těle - pozemšťanku Melanii a tisíce let starou bytost, kterou si později vůdce rebelské skupiny domestikuje tím, že jí dá jméno Vanda, protože co je lidské, je lepší a opravdovější. Tato starodávná osoba se vzdává své nezemskosti a stává se další dívkou, která se zamiluje do jednoho z rebelů, zatímco její hostitel Melanie miluje jiného rebela - a máme tady milostný pletenec. Dialogy v hlavě mezi Melanii a Vandou byly vyloženě otravné, a Melanie působila naprosto nesympaticky. Ve filmu vidíme jen šablonovité postavy - životem ostřílený, drsný, ale spravedlivý vůdce; moudrá stará žena, zlá Hlídačka, zrádce, hodná odvážná dívka, nenávistný impulsivní mladík, přemýšlivý mladík...jediná zajímavá Poutnice je brzy také degradována na další hodnou odvážnou dívku. Ráda bych film viděla natočený jako třídilnou minisérii v režii Neilla Blomkampa. Tohhle je jen další sci-fi zabité romantikou a líbivosti za každou cenu.