Hnus

Šedesátky psychologickým thrillerům a horrorům docela fandily. U těchto příběhů jde často o to, zda se na ně příjemce dokáže naladit. Pravdou je, že byť má Hnus zajímavé scény a Catherine předvádí hodně dobrý výkon, já se na něj naladit úplně nedokázal. 101 hororů, které musíte vidět, než umřete 95/101 (16.04.2023)

Repulsion je prvni film z Polanskiho paranoidni bytove trilogie, ktery se pravem radi do Polanskiho osobni TOP5 a na podruhe musim docenit krasu tohoto skvostu maximalnim hodnocenim. Dokonale zobrazena paranoia a mentlani propad do hlubin silenstvi nadherne Catherine Deneuve, kterou je tezke si v tomhle filmu nezamilovat. Skvela atmosfera. 9/10 (26.08.2011)

♫ Jsem holka magor a vostrá jako břitva… ♫ Film na mě bohužel neměl zamýšlený účinek.No spíš na mě neměl téměř žádný. A to i přesto, že jsem si atmosféricky změnil barvu titulků na zelenou. Scéna s dělníkem mi připomněla film od Brazzers s Tory Lane: "Get in there you blue collar mother fuckers, you minimum wage bitches, pay your fucking taxes." (02.10.2008)

Unikum Hnusu spočívá v tom, že neexperimentuje s formou, nýbrž se sdělením, protože Polanski si je snad více než kdokoliv jiný vědom toho, že význam uměleckého díla hodnotíme podle toho, jak pomohlo progresivnímu společenskému vývoji. Styčný bod mezi experimentem v přírodních vědách a mezi experimentem v umění je nepochybně v jeho velikém společenském dosahu a ve vysoké odpovědnosti, s níž tvůrce k dílu přistupuje. Nikoliv ve formálních kvalitách, jak se domnívali někteří experimentátoři minulosti, kteří sice pronášeli odvážná a sebevědomá slova v teorii, ale v praxi se touha po tvůrčím činu rozmělňovala na drobné grešličky a heslem experimentu se často kryla tvůrčí neschopnost. Nejednou se experimentem omlouval nedonošený tvar a místo odvážných uměleckých činů se objevovala předčasně narozená nedochůdčata režisérských mláďat nebo šarlatánů, prohlašovaná s podivuhodnou odvahou za podniky „avantgardního“ umění. Nastal typický případ inflace, kdy mince ztrácí hodnotu a kdy ze situace těží paraziti a spekulanti. Kdejaký mladíček kladl si ambice objevovat nový svět a domníval se, že bojuje proti šosáctví, ve skutečnosti však právě šosáctví sloužil - protože nejlepší obranou zpátečníků bylo vylámat experimentálnímu umění zuby tím, že se stlačoval umělecký experiment na oblast pouze formální. Tak přestával být umělecký experiment nebezpečným a měnil se v pravý opak; šosácky chápaný „experiment“ nepomáhal kupředu progresivním silám, ale stlačoval umění na záležitost formální, a tím je odváděl od skutečnosti. Proto zvolil Polanski závažné téma, jež odvádí diváka od stylu k samotnému sdělení; odpovídají tomu i naturalistické scény (vraždy), jež na rozdíl od hitchcockovského konstruktivistického střihu pracují výhradně se záběrem. A stejně jako si Godard v 60. letech opakovaně dovoloval jistý impertinentní žertík a do sexuální ikony Belmonda nechával prostupovat intelektuála v krizi, i krásku Catherine Deneuve zastihl film v prekérní situaci, jež možná neodpovídá pravděpodobnosti, ale podtrhává nosnou, do postavy Catherine vepsanou látku. (31.03.2009)

Vedle tohoto filmu jsou Hitchockovi horory (viděl jsem Psycho a Ptáky) jen povrchními kuriozitami ze sekce "pro pamětníky", jakkoli dobově mistrovskými. Jak geniálně a působivě spojuje Polanski extrémní napětí, hrůzno, vyšinutost a náhled do freudovských hlubin jisté osoby! Jak provokuje svou hrdinku. Proč je její odpor tak chorobně vybičován? Ten film mohl stejně dobře skončit nějakou její sexuální orgií a bylo by to zrovna tak uvěřitelné. Podobně jako v Herzově Spalovači mrtvol (aniž bych oba filmy připodobňoval v jiných aspektech) v Repulsion nelze rozeznat hranici mezi "normálností" a "šílenstvím". V obou těchto filmech je to právě nenápadná spirála "monoaspektuální" vyšinutosti, vedoucí do naprosté katastrofy, která nám nedovoluje říci si "ještě že jsem normální". Nejde o to, že navenek není nic poznat. Jde o to, jestli "normálnost" není vždy už potenciálním šílenstvím, jestli šílenství není něčím normálním. Na tom nic nemění, že si Polanski vybírá zcela určitou diagnostikovatelnou patologičnost. Co se v hrdince a hrdince děje, to se děje naprosto normálně, to jsou jen určité aspekty dobově možného způsobu prožívání, jen "poněkud" vyšinuté přes míru. Myslím, že k interpretaci Carol, stejně jako Kopfrkingla, by se dal napsat dosti dlouhý esej a přesto by ani v jednom případě nebylo možno provést jednoznačný závěr. A jak technicky, obrazově, zkrátka "filmařsky" Polanski svou látku podává - ukazuje se jako skutečný mistr. Doporučuji druhý odstavec zdejšího "oficiálního textu distributora", který říká to, co mně se nedaří artikulovat. (05.06.2011)