Tayen

Prostě nemůžu zapomenout, jak mne v pěti letech vyděsil Kraken vystupujíc z moře, aby si vzal připoutanou princeznu Andromedu - pro mne jedna z nejsilnějsích filmových scén mého dětství. A co potom syčící gorgona Medůza, čertu podobný Calibos, do rakve za živa hozená perseova krásná matka, nebo báný Pegasos (i když tam mi to nesouhlasí, ten měl vyskočit z Meduzína těla, samozřejmě po její smrti), to jsou tvorové a postavy řecké mytologie vložené sic do staršího, ale stále nádherného fantasy snímku. Kdyby se takové filmy točily pořád, jak by mi bylo blaze.

Několikrát naředěný britský humor. Neoriginální gagy (každý na každého míří rozbitou flaškou, v nejnevhodnější situaci vezmu mobil...tohle je britský humor, tak suchý, že by záviděla i Sahara?). Čekala jsem pecku, dostala jsem pecku mezi oči a probudila se. Nehumorná komedie. Oproti Jednotce příliš rychlého nasazení, tohle působí jako školní práce, která nikdy neměla být hodnocena.

Asi jsem ten největší rouhač v českém filmovém světě, ale já prostě nemůžu dát plný počet, přestože se jednalo o skvělý film, se skvělým námětem a příběhem ( který ale nepatří Herzovi) a naprosto famózním Rudolfem Hrušínským (kdyby tohle byl můj otec, asi bych se dobrovolně stala bezdomovcem). Je to depresivní příběh, s dusnou, strhující atmosférou, která strhne snad všechny kromě mně. Je to opravdu silné kafe, ale já radši čaj.

Jeden z mála filmů, který mě bavil méně než jeho americký remake. Obvykle fandím našim evropským sousedům a hrdinně nenávidím americké kopírovače, ale Spoorloos pro mě byl až příliš klidný a zároveň vynervovaný, tím způsobem, který mě naprosto ubíjí. Vždycky si vzpomenu na vznětlivé jižany, kteří jednají bez přemýšlení. Elektronická hudba možná byla tehdy ve filmech velká móda, pro mě je to ale jen umělé navození znepokojující atmosféry, které mě znepokojuje úplně jiným způsobem, než by si tvůrci přáli. Jistě je to skvělé zahraný film s dobrým nápadem, ale je to celé unylé a pro mě to postrádá tu správnou atmosféru. A konec mi přišel useknutý, jako kdyby se už režisérovi nechtělo dál myslet a říkal: "Nazdar přátelé, končím, víc po mně nechtějte."

Jsem o víkendu o rodičů, kteří na rozdíl ode mne, mají televizi. Vedle mě leží rozečtená knížka od Kundery, které se chystám chopit, jen co vypnu to zlo, na kterém se objevují rozum beroucí titulky. Je to moc barevné, idealistické, prvoplánové a nemá to v sobě jedinou originální postavu. Ale je to tak hloupé a naivní, až mě to bavilo. Při úvodních titulcích jsem si myslela, že je to další mimo seriál o praštěných fanynkách aka Hannah Montana, a celé to nebude trvat déle než dvacet minut. A ejhle ono se z toho vyklubal celovečerák. Přesto místo, abych se ponořila do knihy a zbavila se povrchně načrtnuté dvojice holek a všech jejích nezajímavých kamarádů, dívám se do konce. A bavím se, dokonce se i občas směji. Je to tak směšně, až to baví. Tvůrci tohoto filmu si byli určitě vědomi debility, kterou točí a přistupovali k tomu bez jakýchkoliv ambicí, a to je dobře. Nenudila jsem se, což se nedá říct o mnoha přepsychologizovaných a pseudouměleckých šílenostech, od kterých uteču po pěti minutách. Nechat mozek spát, to je to, co si u tohoto film můžete dovolit, a jeho největší výhoda.

Po kulometné, vtipné a skrz naskrz britské Jednotce příliš rychlého nasazení, přichází nemastný neslaný Paul, jehož humor je založený na obhroublosti mimozemšťana Paula a na tom, že tyhle obhroublosti si osvojil právě mimozemšťan. Rozdíl mezi Paulem a přisprostlým vidláckým amíkem je jen v zelené kůži a poměru velikosti hlavy a těla, jinak by bylo jedno, kdyby si hrdinové do karavanu nastěhovali třeba uprděného lidského požírače hamburgerů. Vtípky se tahají až z paty, a představa, že se budu smát malému zelenému zadku přitisknutému na skle, nebo fanatické věřící, která objevila krásu nadávek, je mimo. Navíc další cameo Sigourney těžící s faktu, že byla sci-fi horror queen (téměř stejnou roli měla v Chatě v horách) se už ohrává. Celý film na mě působí jako velká sázka na jistotu bez špetky originality a jako kdyby se na něm chtěli vybít zastydlí puberťáci z nedělní školy.

Těžko říct, jestli mám hodnotit Kinga nebo Hickse. Film byl natočen podle jedné z povídek, které zahrnují vzpomínání na dětství, většinou na jednu nezapomenutelnou událost, osobu, čas, akci s příměsí mystična. Hlavní hrdina se vrací zpět do místa svého dětství, aby si uvědomil, že tu nejlepší část svého života už prožil. Tento druh Kingových povídek většinou nejsou horor, spíše jakési dobrodružství. Srdce v Atlantidě se v ničem zásadním od těch ostatních neodlišuje. Je to skvělá povídka, ale nijak převratná. Tudíž jediným mínusem filmu je jeho neoriginalita. Pokud bych měla hodnotit film, je to skvělý film, se skvělým hlavním dětským představitelem, jako vždy perfektním Hopkinsem a tklivým koncem...možná až příliš tklivým.

Dá se říct, že Raimi pracuje s klišé, a počkat, s čím ještě? S klišé a s klišé. Bude na vás bafat, pouštět zlé stíny s rohy, zatlačí vás k jasnovidce, budete vyvolávat duchy, dostanete se na hřbitov, kde nad vámi srší blesky, nebo budete přepadeni v opuštěné garáži. Tenhle horor nemůžete brát vážně, je to hold starým dílům, kde tohle fungovalo. Vše očekávatelné, puberťáci kolem mně v kině držkovali a nudili se a ani jednou scénou jim Raimi nedokázal zavřít pusu, spíše je ještě více rozřehtal - někdy účelně, jindy, obávám se, ne. Zasmějete se, pobavíte, ale vyděšení nebudete, možná trošku znechuceni. Raimi natočil popcornový filmík, který vás ze židle nezvedne , protože všechno jste už někde viděli, a ne jednou. Zručně udělaná práce, ale neoriginální naprosto ve všem. Raimi do filmu nacpal guláš všeho, co zřejmě v dětství a mládí miloval, a já mám ten pocit (a nejen já), že kdyby s tímhle přišel někdo jiný, neprošlo by mu to. Raimi na to prostě dostal trošku více peněz. Dávám tři hvězdy za příjemně strávený čas a finále, podruhé bych byla přísnější.

Má celoživotní věrnost Star Treku přinesla ovoce. Konečně přišel film, na který si ani neznalí nebudou posměšně ukazovat prstem. Je to rychlé, je to dravé, má to sympatické hrdiny, jednoduchý děj a s návratem v čase se zachází tak, že se není třeba bát nějakého filozofického zauzlení.

Vyrostla jsem na ST:tng a ten zůstane mým favoritem, ale nová doba si žádá nový kabát. Je obdivuhodné jak Abrams skloubil poctu starému Star Treku a dravost dnešní doby, která osloví i nefanoušky.