Tayen

Pro mě lepší než Borat. Možná je to tím, že film už není točen polodokumentárním stylem, možná je to proto, že jsem se od Borata otrkala a k urážení druhých i sebe se stala přístupnější. Diktátor boří tabu na všech frontách, žádný požehnaný stav, menšina, lidská tragédie není pro Cohena svatou. Jedeme na vozu nekorektnosti, zpátečky a brzdy nevedeme, což se na téhle cestě stává plusem. Netřeba uvažovat, jestli tohle přece jenom není trochu moc, protože kdyby to tak bylo, Cohen se do toho naveze v plné rychlosti. Mě samotnou film urazil nesčetněkrát, ale je to jen upomínka toho, že člověk může být svatou nádobou i záchodovou mísou, protože bez ironie a sebereflexe se stane jen karikaturou.

Film se nese v duchu knižní předlohy, což je jeho velké plus. A ačkoliv si režisér celkem obsáhlé dílko přizpůsobil, mystická a snivá atmosféra a smysl příběhu neutrpěli. Herci byli vynikající a mnohdy psychologicky složité (a občas mírně vyšinuté) postavy vystihli perfektně. A pokud vám ve filmu chyběla zápletka a jakákoliv pointa, věřte, že to není chyba filmařů, ale přímo autorky.

Jedna rada na začátek: pokud na District 9 berete kamarády, upozorněte je, že se jedná o komorní sci-fi, kde ti "hodní" jsou mimozemšťané, a že nejde o žádnou vesmírnou vyvražďovačku ve stylu Aliens. Ušetříte si spoustu komentářů a otráveného brblání. To, co jsem od filmu čekala, jsem dostala. Je to příjemné osvěžení tohoto žánru, a ačkoliv ani já neholduji filmům s humanistickým zaměřením, kdy my jsme ti hajzlové, rozhodně bych peníze za lístek do kina nepovažovala za vyhozené oknem. Originální napínavý film, který příjemně utíká a ve kterém se pořád něco děje. Místy naturalistické scény sice nutily mou kámošku hledat moje rameno, do kterého by zabořila pohled, ale do tohohle filmu pohled například na mokvající kůži rozhodně patří. Skvělá podívaná, ale prosím, ať nikdo netočí pokračování. Jednak by tím zkazil kouzlo jedničky a pak: opakovaný vtip přestává být vtipem.

Ve všech ohledech neoriginální thriller. Co by dnešní tvůrci bez Hitchcocka dělali? Aspoň, že ten Shia je vtipný a David Morse dostatečně děsivý.

Možná je to tím, že jsem nikdy neměla v lásce francouzské nebo italské filmy, hlavně ne ty z ujetých osmdesátých let. Mladík, který se zamiluje do operní pěvkyně, ukradne jí šaty, navíc se zaplete do aféry s obchodem s bílým masem, potkává bláznivou mladičkou asiatku, která krade, fotí akty a bydlí s přemoudřelým umělcem? Postavy mi přijdou jako své vlastní karikatury, zbrkle načrtnuté, nedotažené. Pejsek s kočičkou pekli dort a docela se jim to povedlo, pokud vám nevadí, že dort je bez chutí, protože jedna ingredience neutralizovala zážitek z jiné. Ve filmu není jediná scéna, která by stála za zapamatování, snad kromě "Sentimental walk" hrající v pozadí téměř romantické scény. Diva je jako dítě, které pečlivě plácá z písku krásné bábovičky a pak přes ně bez sebemenší lítosti nebo důvodu přeběhne. Ne, film není špatný, a své fanoušky si určitě najde, mě jen zoufale nebavil.

Další nijak nevybočující film pro dospívající slečny, ve kterém je tolik nelogičnosti, že je třeba nepřemýšlet. Hlavní hrdinka se zase musí postavit zavedenému systému v dystopickém světě a zase si sáhne na své dno a zase u toho pozná svou lásku. Koho tyto filmy baví, nebude zklamaný. Kdo se těší na herecké výkony nebo Kate Winslet, zklamaný bude, protože Kate se ve filmu objeví dohromady asi na deset minut a ti teenageři to nezachrání.

A je tady druhý díl trilogie Milénium a znovu společnosti se stranící Lisbeth a novinář Mikael, který se může přetrhnout, aby ji našel a ochránil, i kdyby to mělo být před ní samotnou. A pokud první díl mátl detektivní zápletkou s ústředním motivem zmizelé dívky, druhý díl nás nenechá na pochybách, že Milénium je tady jen proto, aby nám představilo Lisbeth, sociálně naprosto nefungující, ale o to zajímavější, postavu. Lisbeth si prožila snad všechna příkoří, která si dovedete představit. A pokud se říká, že nás formuje naše dětství, ji její dětství deformovalo, stejně jako pozdější zneužívání ve všech sférách. Mikael je tady spíše jako doplněk, kontrast k Lisbeth, abychom si uvědomili její šílenost. A možná fakt, že všechno se točí kolem ní, snížil mé nadšení při sledování druhého dílu. V jedničce jsem měla pocit, že se něco děje. Avšak všechno, co se odehrávalo v jedničce můžete zapomenout, až na to, co se týkalo Lisbeth. A i přes tohle moje kafrání, se musím ptát, jestli fakt, že spouští se staly všechny ty nedůležité podružné událostí z jedničky, netkví autorova rafinovanost. A že to bylo od začátku jeho záměrem, nikoliv důsledkem toho, že se nechal příliš svou hlavní postavou strhnout. Přestože nejsem z Dívky, která si hrála s ohněm tolik nadšená, pořád ční vysoko nad průměrem všeho, co jsem v poslední době viděla.

Silné drama popisující, jak se zrakově postižená mladá vychovatelka snaží najít cestu k divoké, frustrované a těžce smyslově postižené Helen. Obě hlavní představitelky předvedly skvělý výkon, ale přesto musím vypíchnout Patty Duke ztvárňující malou Helen. Snímek je černobílý, a tak o to více vyniká boj mezi tvrdohlavostí, houževnatostí, obětavostí, tvrdosti a soucitem.

Podobné dokumenty mám ráda, protože jsou o skutečném člověku, bez filmových příkras. Architekta Davida Kopeckého jsem neznala a vlastně jsem se šla podívat, jak je na tom v dnešním českém světě vizionář provokáter. A je na tom blbě. Je na tom blbě, a to je dobře, protože to připomíná, že svět není obracen jen proti nám samotným, ale má to v něm těžké každý, jen to nejde na první pohled vidět. Výpovědi spolupracovníků, přátel a manželky nám umožňují si o DK vytvořit vlastní obrázek. Přesto si nemyslím, že zcela pravdivý, protože na to 75 minut nestačí a výpovědi lidí kolem něj bez výpovědi samotného Davida Kopeckého nemůžou pomoct tuto osobnost zcela pochopit. DK je inspirující dokument o člověku, který bořil a stavěl a zdá se, že neviděl lidi kolem sebe, což se podílelo na jeho sebedestrukci. Ale je to další výrazná osobnost dnešního světa.

Zlákána trailerem, pochybující po recenzích, vlažný pocit mající v kině. Tvářilo se to jako psychologické drama a thriller dohromady, zůstala z toho jen lehce nadprůměrná herecká óda. Ačkoliv měl film téměř dvě hodiny, nemůžu říct, že jsem se nudila, lehké napětí je nám servírováno v každém okamžiku, žádný okamžik ale nebyl překvapením. Film působí jako přesně nalajnovaná linka, které je nutné se držet, v mysli se mi ozvalo slovo "nevybočovat", a pak název jednoho totalitního režimu (o tom ale film nebyl). Do postav jsem příliš nepronikla, možná protože mi jejich pohnutky a osudy byly pouze nastíněny a já jim ten jejich smutek nevěřila. Na to, jaké parádní obsazení film měl, se z toho dalo vyždímat víc. Příliš vykalkulované, ale dobře zahrané nesympatické postavy.