blixadovan

Vladimír Michálek je bezesporu jeden z nejlepších filmových vypravěčů a když si jako námět půjčí vynikající novelu Emila Hakla, kterou do scénaristické řeči převyprávěl Jiří Křižan, tak je na krásný zážitek zaděláno. Mě je již dávno jasné, že je David Novotný nejlepší současný český herec střední generace. Téma snímku je, neorigálně řečeno, nadčasové a viditelně i filmově nosné. Je celkem logické, že se film nestal kasovním trhákem, nutí totiž diváka přemýšlet!

Výtvarně a animačně dokonalá práce, krásná hudba. Film jsem viděl až poté, co jsem si přečetl oba díly komiksu, bez kterého by mi asi (spíš určitě) mnoho významů uniklo a asi bych spoustu souvislostí nepochopil. Místy dějově film trochu moc skáče, což je jeho jediná drobná piha na kráse. Sebeironická reflexe a sžíravá kritika naprosto brutálně fanatického režimu je servírovaná nenásilně, přitom však nekompromisně. Nejedná se o žádné laskavé zúčtování s režimem a dobou, jak tomu často bývá v dílech české produkce.

Cesta do hlubin duší osmnáctiletých dívek aneb variace na Janotovo „i cesta může být cíl“. Skvěle odposlouchané dialogy mladých slečen, které se dostaly mnohdy do, pro rodiče stejně starých dívek, těžko uvěřitelných situací, ale celkem pravděpodobných. To je právě to, co dělá Pusinky dobrým filmem – jeho uvěřitelnost. Product placementy se to ve filmu jenom hemží, ale lepší financovat film takovýmto způsobem než vůbec, komu z diváků koneckonců vadí, že holky chtěly jet...ehm…žlutými autobusy. Příjemně jsem byl překvapen hereckými výkony všech tří představitelek titulních rolí, zdá se, že zde dorůstá generace, která by mohla nahradit (a doufám, že nahradí) stále se ve filmech opakující (byť skvělé) duo Geislerová, Vilhelmová. Naopak nepříjemně mě překvapila hudba – nanicovatý popík pseudoindie anglicky zpívajících českých kapel v čele s hroznými Roe Deer-hvězdička dolů.

Už od začátku je jasné, co chce režisér říct, jaký má názor a k jakému závěru chce dojít. I když evidentně nejde o zcela objektivní dílo a ukazuje se zde pouze to, co se hodí, faktem je, že systém zdravotního pojištění ve Spojených státech je zoufalý. Nebylo nutné poměřovat USA s Velkou Británií či Francií, stačilo se kouknout někam do středovýchodní Evropy (třeba k nám) a ten úžas by byl ještě větší. Je mi hodně líto lidí, kteří si stěžují na poplatky u lékaře a hloupě argumentují tím, že si platí zdravotní pojištění.

Happiness is real only if shared!

Kdyby na tom byla tuzemská kinematografie tak, jak je na tom libovolná skandinávská...bylo by prostě na co koukat bez pocitů trapnosti a bez vzniku husí kůže. Tento snímek je kvalitativně vzdálený jakémukoliv českému filmu z posledních pěti let asi tak, jako má daleko Marianne k ženě, kterou by doma člověk mohl mít déle než půl hodiny. Gejzír ironie, humoru, jemných groteskních scének (vypíchnul bych ty v bazénu při první návštěvě Tronda) a hereckého minimalismu (Trond). Díky za tip, kámo.

Myslím si, že se jedná ve svém žánru o průměrný kousek, ale znalcem novodobých animovaných filmů pro děti a jejich rodiče nejsem. Ve střední části jsem se nudil. Že se budou diváci občas nudit asi předpokládali i samotní tvůrci a tak vkládali do příběhu krysoveverčí skeče. Dojemný konec, tak to má být.

Očekával jsem sice mnohem větší porci festivalové muziky, ale na druhou stranu to byl poměrně neotřelý vhled do nitra festivalu, na jeho často velmi bizarní návštěvníky.

Zoufalý a poměrně nešťastný pokus o zfilmování "velké loupeže" v českých podmínkách. Z mého pohledu nad vše čnělo neuvěřitelné pseudoherectví Tomáše Hanáka, kterému v rámci pokusu o charakterní herectví nevěřím ani pozdrav. Sklepácká stylizovaná dikce už bohužel nefunguje ani u charitativního kuřete, škoda.

Ač bezmála tříhodinový film, informačně moc nabitý nebyl. Tvůrci si měli vybrat nějaké nosné téma a jít trochu více do hloubky, takhle se jen lehce dotýkali mnoha témat bez hlubšího ponoru, což by si například jeho vztah k ženám. Dialogy byly hrozné, Sartrovi byly do pusy dávány věty z knih (snad z jeho vlastních). I takový filosof snad někdy mluví civilně. Neskutečně komicky a jako karikatury působily postavy Fidela a Che. Téměř celým filmem prochází se stejným rádobyvševědoucím, ale prázdným výrazem "Bobr", působí zde jako směšný přívěšek Sartrův, kterým ale asi nebyl. Jako nastínění politické situace ve Francie na přelomu 50. a 60. let docela slušný film.