Zmiu

Skjálfti (Otřes) je celkem příjemný a  koukatelný film. Ale pro někoho, kdo už viděl hodně islandských filmů, není ani nijak překvapivý. Rodinné drama, vztahy, temné tajemství, které postupně vyplouvá na povrch.  To už tu všechno bylo, jen v trochu jiném kabátu. Hlavní hrdinka je úzkostlivá matka, která se  poté, co prodělala epileptický záchvat, musí smířit s tím, že o jejího syna se bude dočasně starat bývalý partner. Postupně je jí vynořují vzpomínky a začne si postupně doplňovat kousky skládačky z toho, co se kdysi stalo v její rodině.

Knižní předlohu napsal Bergsveinn Birgisson v roce 2010 a  kniha byla v té době dost populární. Sice jsem ji nečetla, ale knihu jsem zaznamenala, tak jsem byla zvědavá na film. Milovníci Islandu se dočkají krásné hudby a venkovské krajiny, a komorního příběhu o lásce dvou zadaných v době někdy okolo 2. světové války.  Příběh plyne pomalu, jsou zde flashbacky, a to je pro mě slabé místo, protože na pár místech jsem se trochu ztrácela, zvlášť když celý film je vlastně vzpomínka, a v ní jsou ještě další časové linky. Není to tak strašné jako v jiných filmech, ale někdy se tam postavy jen mihnou a pak se děj vrátí zpátky. Ale chápu, že kdyby bylo vše jasné jako pro pitomce, tak to nebude tak poetické. A atmosféra je ve filmu hlavní tahák. Pro akčnější povahy bude film působit trochu utahaně, ale když jste v tom správném módu, užijete si jej.  Chemie mezi hlavními hrdiny funguje, jediné, co mě trochu rušilo, byl jazyk, který byl vyloženě moderní. Nemyslím sice, že by měli mluvit úplně archaicky, ale trošičku řeč přizpůsobit, aby film působil autentičtěji, by bylo fajn.

Normálně se dojímám u každého druhého filmu, ale zde jsem neuronila ani slzičku. Asi proto, že film byl prvoplánově citově vyděračský a taky předvídatelný. Od začátku víte, jak to dopadne, včetně toho, když si Kate najde kluka. Na druhou stranu film pokládá zajímavé etické otázky, a za zhlédnutí stojí. Ale jednou stačí.