garmon

Film celkem funguje, vedle Jakubiska evokuje Kachyňu. Nepříjemná je zvuková stopa, kde se mixuje více plánů a občas z toho leze skrumáž.

Pozoruhodné musely být už okolnosti vzniku toho filmu: zčásti natáčený producentem-emigrantem Karlem Dirkou zjevně v normalizovaném Československu s českým kameramanem, podle scénáře české emigrantky-chartistky, s obsazením jedné z největších českých poválečných charakterních hereček Medřické do vedlejší role vedle mnohých dalších zvučných jmen evropské ženské herecké špičky (a Plichtová tu má obrovský prostor!, ale všimnul jsem si snad i Hany Čížkové?! A Jany Březinové?!! - obě mají jen štěky a v titulcích nejsou). Nádherná je hudba Peera Rabena - anebo koho? Je to koláž a v titulcích se to v roce 1981 ještě nepíše. Překrásný obraz - hodný nejlepších Fassbinderů - rok 1981 ještě nejsou sprosté osmdesátky. A k tomu samozřejmě Schroeter - místo poměrně jasně daných mantinelů příběhu mezi stěnami anebo otevřeností světu-blázinci se tu z jednotlivých momentů stávají miniaturní minipředstavení. Forma je rozbíjena a skládána do asociativnějšího proudu, který obecněji hovoří o sebedestruktivnosti člověka opuštěného až k narcismu (však i pan režisér se viděl v Obecním době jako hrdinčin spasitel). Je to Schroeter v nejlepší formě, nechápu modrá čísla tu. A Horáková k tomu: “Film měl úspěch, ale já se stejně předevím styděla. To na plátně nebyli MOJI “pitomci”, sužovaní režimem … ale Wernerovi “idioti” propadlí přeludům, vyvolaným chorobnou láskou.”

Hodnotím jen Vláčila a odečítám z hodnocení dobovou poplatnost (a jednu hvězdu). Vláčil je tu naroveň Trierovi v Evropě - je to překrásně natočené. Hudba (špatná) napovídá, že je to celé country a Jack London. Padesátky a ochrana hranic je jen kamufláž. Taky se mi už poněkolikáté vtírá myšlenka na to, co bylo za silným vztahem dvou mužů ve Vláčilových zápletkách. Ať už je to zde, v Marketě, v Údolí včel anebo ve Stínu kapradiny, ten testosteronový souboj, ta koexistence, nepřátelství anebo bratrství, všechny mají v sobě skoro homoero nádech.

Moc pěkné je tu orientální myšlení. Narace je jiná stejně jako je na východě jiné divadlo - záběry ze šantánu a la francaise jsou padesátkové - a sedmdesátkové - připomnělo mi to Akermanové závěr Les rendez-vous d’Anna. A ještě jedna věc je tu odlišná od západního kina - tady jde o ty nejdůležitější věci - kontakt člověka s transcendentnem a jeho zasazení do společnosti. Jde o život. Velmi čistě podané. Má to styl.

Není to špatný Techiné, narozdíl od Dětí noci z něj trochu trčí, že byl psaný jako dvojkoncert Deneuve/Auteuil. Nejsilnější moment pro mě je cameo Ingrid Caven - spolu s nakročením matčiny mysli mimo svět jsou to momenty, kdy film chytá dech.

Strašlivá hudba, polopatismus a odbytost to sráží.

Director's cut je zbytečně dlouhý a plete do příběhu řadu neústrojností. Jinak jako l'amour fou na osmdesátkový způsob příběh dodnes funguje a příjemná je i civilnost, otevřenost a novo-novovlnná atmosféra. Béatrice Dalle byla překrásná, i to drží 3/4 filmu pozornost. Zvláštní, co se s ní později stalo - stáří, drogy, démoni. Pěkný je ve fillmu soundtrack, byť i zde už jsou léta znát.

Velmi čisté kino. Než jsem se zorientoval, vyděsilo mě, že to bude předchůdce devadesátkových podobenství od Kolského. Snímáním to připomíná padesátkové Bergmany. Ale metaforičnost jde jinudy. Rozechvívající a vždy příjemně zahlazené byly střety hlavního hrdiny se světem práce, světem cizího vztahu atd. V téhle době v Polsce to muselo být hodně jiné. Žádný morání neklid, žádné halucinace, žádné velké dějiny. Neznám tam nic takového.

Wajda byl světský režisér. Dovedl dobře mapovat národní traumata a měl smysl pro postihnutí dobových společenských poklesků - byl moralista. A ovšem byl výtečný umělec - byť v nižším umění, než co dělal třeba Tarkovskij anebo Bergman. Nevadila mi tu tolik úlitba ideologii komunismu jako to vědomí, že všechny ty vzmachy, pády, létajíci hlavy s kusy masa, groteska, orgie, pletky, bída atd. nemají žádný větší přesah. U Tarkovského mi zas někdy vadilo, že pro přesah jsou jeho charaktery bezkrevné a příběh jen teorematický. Chce to rovnováhu.

Hraje si to na operu, ale ta hudba je dost špatná. Vlastně mi přišlo, že to celé bylo dost špatné. Ten klíč, ten způsob, to je samozřejmě nové a fascinující. Hudba je ale jen laciný vrstvený guláš. Pojal jsem nedůvěru, že zbývající složky toho mohou být podobně šmé. Každopádně by se to vešlo do 15 minut. Je to k smíchu přetažené.