Šakalík

To jsem si zase jednou dal... Tady v komentářích to už několikrát zaznělo – tohle je audiovizuální fetiš, který bystří smysly každým záběrem, jenomže jako celovečerní film je to masochismus. Snímku se nedá upřít nesporná umělecká hodnota, která před očima přímo kvete, ale čeho je moc, toho je příliš. Film je tvořen ze tři části, přičemž každá nahlíží do jiné fáze ženského života a existuje asi tak tisíc způsobů, jak si celé dílo vyložit. Nicméně ta nejpalčivější otázka zřejmě zůstane nezodpovězena – o čem to proboha vlastně je? Jenomže to není podstatné, protože v tomto filmu vítězí forma nad obsahem... a posléze i nad divákem.

Nuda, nuda, nuda. Zdráhal bych se to označit za horor, i když hororové prvky to samozřejmě obsahuje, ale celkově to nikterak znepokojivou atmosféru nemá. Hlavním problémem filmu je velmi slabý příběh, kdy se skupinka umělců postupně zhulí nějakým východoevropským matrošem a mají pak halušky, ve kterých běhají po tajemném lese, kde je nahánějí nějaké upírovité bestie. Ale to strašidelné vůbec není, spíše dost ujeté. První hodinu se v tom filmu opravdu nic neděje, v posledních dvaceti minutách tam pár holek ukáže špičaté zuby, ale jinak nic. O co vlastně šlo tomu záhadnému Renfieldovi, jsem tak nějak nepochopil, a ta příšera, která se na konci přenesla z krajiny snů do reality, byla velmi vtipná, což ale asi nebyl záměr. No, já jsem u toho filmu dost často zíval, což pro horor není právě dobré vysvědčení.

Taková škoda! Začalo to tak parádně a pak se z toho vyklube jen další nudný teenagerovský slasher a ještě k tomu nepovedený. Dokud tam totiž vraždila samotná Mary Hatchet, bylo to velice good, i když LIVINGDEAD má pravdu v tom, že rychlý střih tomu dost uškodil. Ovšem hned po titulkách se to dějově posune o dvacet let dál a filmařsky o tři patra dolů. Parta mladých adolescentů se nakvartýruje do nějakého baráku, kde vesele chlastají, sledují porno a souloží, aby je posléze začal někdo systematicky mordovat – jako bychom to už neviděli tisíckrát. Následně utečou do toho ústavu, kde řádila Mary Hatchet, a světe div se, zase je někdo morduje. Když se ukáže, kdo ten vrah je (jaké to překvapení), začnou všichni v panice utíkat, přestože – pozor SPOILER – ta holčina má tak padesát kilo i s krumpáčem, zatímco jich je šest a z toho tři chlapi. A aby se to nebohé děvče nemuselo ohánět s krumpáčem tolik najednou, rozdělí se kolegiálně do dvojic a vychovaně čekají v oddělených místnostech až na ně dojde řada. No ty vole. Jednu hvězdu dávám za těch prvních dvanáct minut, druhou za Mary Hatchet a její velmi koukatelný kostým :-)

Tak přiznám se, že mě k tomuto filmu přitáhla pouze Cameron Diaz, jejímuž úsměvu na světě není rovno :-), nicméně už po deseti minutách jsem pochopil, že tady půjde o něco výjimečného. Neotřelé, surové a svým způsobem temné sci-fi s parádně mysteriózní atmosférou nechá vzpomenout na doby bohužel už dávno minulé, kdy se ještě sci-fi točila kvůli scénáři a ne vizuálním 3D efektům. Cameron Diaz pro jednou dokazuje, že z rolí pitomých, i když roztomilých blondýnek už vyrostla, a skvěle jí sekunduje zohavený Frank Langella coby nejvýraznější postava filmu. Škoda jen, že postavu Cameronina manžela neobsadili autoři někým jiným, pač James Marsden se tam ztrácí jak pára nad hrncem. Nebýt této vady na kráse šel bych do plných. Nicméně i tak je pro mě „The Box“ NEJMILEJŠÍ PŘEKVAPENÍ ROKU 2009.

Vizuálně úchvatné sci-fi v ryzím slova smyslu – ano, TAKHLE vypadá vědecko-fantastický film, přičemž ono „vědečno“ (v mnoha jiných, daleko slavnějších titulech zcela opomíjené) tady zahřeje na srdci každého fanouška clarkovsky koncipované sci-fi. Ostatně v těch vesmírných pasážích nechává film vzpomenout i na takovou klasiku žánru, jakou je Kubrickova Vesmírná odysea natočená podle literární předlohy právě samotného Arthura C. Clarka. Tyto dechberoucí pohledy do vesmíru jsou skutečně velkolepé a i kdyby nic jiného, jen kvůli nim stojí za to film vidět. Přestože se nejedná o hollywoodský kasovní trhák, toto dílo dokazuje, že i na evropské půdě se dá natočit zajímavé sci-fi, byť by se mu dalo ledacos vytknout. Kromě oněch náhledů do tváře vesmíru, kterých zase není tolik, je totiž film po obsahové stránce docela prázdný a hlavně zbytečně dlouhý – ke konci už jsem se trošku nudil. Rozhodně se nejedná o film pro široké masy – člověk prostě musí být fanda žánru a a vychutnat si to jako celek, protože samotný děj ubíhá velmi pomalu a až na pár výjimek zcela poklidně, takže se o žádnou akční řežbu rozhodně nejedná. Mě osobně tenhle snímek ale zaujal, protože obdobných filmů se točí pohříchu velmi málo a žánr jako takový je v podstatě na vymření. Proto jen houšť a větší kapky!

Nečekal jsem moc a taky jsem toho moc věru nedostal. Já obecně sice ty strašidelnosti dělané dokumentárním stylem můžu, ale jakmile se to začne točit kolem mimozemšťanů a únosů, více než hororem mi to zavání případem pro docenta Chocholouška. Už v Aktech X jsem u dílů na toto téma kroutil očima a zíval nudou. Navíc tohle je taková amatéřina, že tomu srdceryvnému vyprávění doktorky Abigail Tyler nevěříte ani minutu, i když přiznávám, že jsem k tomu přistupoval odmítavě již od prvopočátku, protože honu na lidi cizími entitami prostě nevěřím. Ale nevěřím ani na duchy, a přesto se na duchařiny dívám moc rád, takže chyba bude nejspíš přece jen v tom filmu. Kdyby v něm nehrál můj miláček Milla Jovovich, šel bych s hodnocením nejspíš ještě níž. Nuda s velkým N.

Tuhle australskou záležitost na jedné straně zdobí hutná atmosféra, na straně druhé jí nohy podráží nepovedená počítačová animace snad všeho okolo. Zatímco virtuální mlha přispívá ke stísněné atmosféře, pixlovití kostlivci jsou k pláči (a ve chvíli kdy začnou lítat i k smíchu). Samotný příběh pak příliš smyslu taky nepobral. V globálu tak film působí značně amatérsky, i když se filmařům nedá upřít snaha o natočení solidního hororu. Třeba kameraman odvedl myslím dobrou práci. Jenomže laciný look táhne celý projekt do propasti, ze které v dnešní době už není návratu.

Horůrek s nejblbějším námětem v dějinách žánru, který ale po technické stránce jinak celkem ujde, pokud to teda člověk nebere příliš vážně. Občas to je docela vtipné, místy to má i atmosféru, ale bohužel nic z toho není dotažené do konce, protože v globálu to je strašná amatéřina, které sláma čouhá z bot. Vždyť už samotný začátek je strašně tupý. Už vidím tu malou holku, jak najde na podlaze mrtvolu, s nezájmem jí překročí a nevzrušeně prohledává dům, kde najde další mrtvoly, ale nic z toho jí absolutně nerozhází, dokonce ani ta paní, co si v drtiči na odpadky asi čistí nehty. Ale jakmile na ní skrz klíčovou dírku mrkne oko, okamžitě omdlí. :-) No to je prostě děs. Pak tu je ten stupidní Dark House, kde zabíjí 3D hologramy, to je už fakt na pováženou. A úplný vrchol je ten svérázný závěr, před kterým logika utekla na míle daleko. No, ono by to možná šlo až do odpadu, ale některé animace jsou celkem fajn (třeba ta blonďatá potvora s dlouhými nehty, která zabije toho týpka, co vypadá jak Johnny Depp – to je moc pěkný démon :-)). Dobrá je taky ta pasáž, kde se objeví samotná Ms. Darrode, kterou velmi přesvědčila ztvárnila Diane Salinger. Takže nakonec tomu alespoň ty dvě hvězdy dám.

Tohle je takový rodinný strašidelný film, na který se podíváte jednou, ale že byste to museli vidět dvakrát, to asi ne. Námět není úplně zlý, zpracování je po efektové stránce dokonce velmi povedené, ale je to strašně nezáživné. Chtělo by to temnější atmosféru, nějakou tu krev a popravdě i charismatičtější herce. Takhle je to celé prázdné, strašidelné scény nejsou dotažené a chybí tam jakákoli opravdu silná scéna. A pointa je okoukaná, až hrůza.

Docela milý norský snímek o různých podobách lásky, který v jedné části zobrazuje příběh dospívajícího chlapce Georga, který na svém horském putování za kometou potká půvabnou dívku a oba pak takovým velmi milým a neohrabaným způsobem k sobě hledají cestu. Velkou devízou této části jsou kouzelné, mrazivé exteriéry norských hor, přičemž tyto výjevy mě zahřály u srdce víc, než vzájemně potutelné pohledy obou protagonistů. Pomocí dopisů od jeho zesnulého otce se pak divák společně s Georgem přenese v čase přibližně dvacet let nazpátek, aby sledoval zcela odlišný a VELMI romantický příběh Dívky s pomeranči, a přestože je od samého počátku jasné, kdo ta dívka je, svou hloubkou dokáže tento příběh zaujmout i jinak k romantice zcela netečného křupana. Dívku s pomeranči ztvárnila Annie Dahr Nygaard, jejíž uhrančivý pohled mě nenechal dlouho usnout a vůbec se Janu Olavovi nedivím, že za ní jel až do Sevilly. :-)