Šakalík

Ne, no prostě ne. Ať se snažím sebevíc, tak nemůžu tomuhle docela uznávanému filmu přijít na chuť. A to jsem ho zkoušel už ve třech jazycích (rusky, anglicky, česky) – a pořád nic. Celý ten příběh mi přijde takový nijaký, zmatečný a nedotažený. Z filmařského hlediska se ve filmu ale několik pěkných věcí najde (třeba to sledování pádu uvolněného šroubku z letadla, to je moc pěkně udělané). Ale jinak mě to prostě nijak neoslovuje. Ještě jsem neměl odvahu podívat se na druhý díl – a popravdě na to ani nijak nespěchám...

Po obsahově i prostředkově úsporné jedničce dostal David N. Twohy příležitost se ve dvojce dosyta vynařádit, čehož využil na 100%. Režisér tak rozehrál velkolepou podívanou až epických rozměrů, které se však její vlastní nabubřelost stala osudnou. Čím více totiž Twohy tlačí na pilu, tím těžkopádněji film působí. Osobně příliš nerozumím tomu, proč tenhle film za každou cenu musel být koncipován jako sequel Pitch Black, se kterým obsahově vlastně vůbec nesouvisí. Právě v té pochybné návaznosti tkví jádro všech problémů, protože zapojení některých postav z jedničky do děje působí velmi neohrabaně (především postava Jacka/Kyry – pozor SPOILER – uvězní jí na planetě Crematoria a když Riddicka zabásnou, pošlou ho (světe div se) na Crematorii – tohle prostě děsně skřípe). I samotný příběh zavání kýčem – mocná civilizace Necromongerů je na cestě do jakéhosi „Underverse“ (vůbec jsem nepochopil, co to vlastně je) a cestu si krátí tím, že tu a tam zničí nějakou planetu. Z vyvrhela Riddicka se mávnutím kouzelného proutku stane potomek prastaré rasy Furyanů, kterému bylo předpovězeno, že si na hlavního Necromongera došlápne – a zase to skřípe. Přesto se ale nedá říct, by to byl vyloženě špatný film. Po technické stránce se docela povedl a rovněž masky jsou výborné, ale jako celek to působí strašně přeplácaně. A už nikdy asi nezapomenu na Karla Urbana s tím vyfešákovaným gay účesem. :-)

Tenhle nedlouhý animáček navazuje přímo na první díl Riddicka, nicméně o nic stěžejního se v zásadě nejedná. Samotný příběh je dle „dobrého“ zvyku animáků velmi jednoduchý a přímočarý, což ale v tomto případě není na škodu, protože tady jde pouze o tu akci a té se divákovi dostane habaděj. Po technické stránce ale není o co stát, to jsem teda viděl už mnohem hezčí animace. Na druhé straně to ale určitě nenudí a hodně tomu pomáhá i fakt, že postavám propůjčili hlasy skuteční herci z Pitch Black, takže třeba Riddicka namluvil Vin Diesel, což je myslím fajn. Celkově to je spíše sběratelská záležitost pro fanoušky téhle série, pro ostatní asi jen ztráta času.

Do tohoto filmu jsem se nutil docela dlouho, pač já nemám rád povídkové filmy a taky jsem se obával, aby to nebylo příliš brutální, což asijská hororová produkce občas bývá (tato obava se však nepotvrdila). Nakonec se z toho přece jen vyklubal docela zajímavý kus, ale proces to nebyl věru jednoduchý. První povídka (Box): Hned první povídku jsem nedal. Nebo přesněji řečeno nepochopil. Anebo možná pochopil, ale nevím, jestli správně. :-) Příběh spisovatelky Kyoko, která se vyrovnává s tím, že v dětství zavinila sestřinu smrt, je zabalen do velmi zmatečného hávu, kdy se její sny a představy prolínají s realitou, navíc se děj posouvá v čase tam a zase zpátky, takže ve finále jsem byl zmatený jak lesní včela. Co třeba měla znamenat ta zakopávaná krabice, balení do igelitu či ten úplně poslední záběr na Kyoko coby siamské dvojče, nevím (to poslední možná ano – nejspíš vizuální ztvárnění toho, že mrtvá sestra přežívá jako nedílná součást schizofrenní duše Kyoko?). Druhá povídka (Dumplings): O co je tahle povídka na pochopení jednodušší, o to víc je nechutnější. Pro krásu se musí trpět, i kdyby tím člověk ztratil samotnou podstatu lidství. Výborně zahraná hlavní role. Třetí povídka (Cut): To nejlepší nakonec. Mimořádně zdařilá adaptace terorizujícího námětu, kdy se v člověku dohnanému do extrémní situace navzájem bijí pud sebezáchovy a nepřekročitelná hranice morálních hodnot. Co bude silnější? Výborná záležitost, i když samotný závěr šel opět mimo mě. Celkové zhodnocení: Uf. Tak jsem to zvládl. Tohle je určitě film, na který člověk nezapomene. Má to nápad, nenudí to, přiměje to člověka se zamyslet. Ale je to náročná podívaná.

Tak ano, tohle se tváří jako klasický japonský „vlasatý“ horor, jenomže bohužel to horor není. Kromě závěrečné desetiminutovky se tam vlastně nic neděje a scény, které by mohly pocuchat nervy, mají příliš televizní vzhled na to, aby divákovi vynesly těžké spaní. I když náznak potenciálu by tady byl – hlavní bubák s trochou fantazie připomíná samotnou Kayako, bohužel jejího strašidelného potenciálu ani zdaleka nedosahuje. Úděsná je i hudba, která působí vyloženě rušivě. A navíc ten ústřední motiv se skříňkou... No nevím. Mě to zkrátka neoslovilo.

Původní Shutter je dílo překvapivě komorní. Jeho velkým pozitivem je zajímavý příběh, který se uzavře v bizarní pointě, jež vyrazí dech. Do té doby se film ale poněkud vleče. Duchařské scény se omezují výhradně na lekačky způsobené tím, jak se duch objevuje zčistajasna na místech, kde to člověk nečeká, ale o nějaké hrůzostrašné atmosféře se hovořit nedá. Film ale nabízí zajímavou podívanou, která je výborně vymyšlená, všechno do sebe zapadá a jako celek to dává perfektní smysl, což není u asijské tvorby zase tak samozřejmé. :-) Přesto si nemyslím, že by zrovna Shutter byla nějak mimořádně úchvatná duchařina. Z mého pohledu to je „pouze“ velmi solidní průměr.

Tak dneska jsem viděl Village už potřetí a opravdu nerozumím tady tomu rozporuplnému hodnocení. Dle mého názoru právě až ve Village ukázal Shyamalan svůj plný potenciál, protože po režisérské stránce je Vesnice prostě naprosto dokonalá. V kombinaci s výbornou kamerou a skvělými hereckými výkony (třeba Adriena Brodyho) dokáže navodit tak úžasně mysteriózně napínavou atmosféru, že divák neznalý děje snad ani nedýchá a i při každé další projekci je zaručen ten nanejvýš uspokojivý zážitek. Zpočátku jsem měl výhrady k tomu poněkud nečekaně modernímu rozuzlení, ale teď si myslím, že to staví celý příběh do úplně nového světla a dává celému snímku punc mimořádnosti. Z mého pohledu je Vesnice vrcholem dosavadní Shyamalanovi tvorby (a ano, Šestý smysl jsem taky viděl). Hodnocení je proto nasnadě.

K tomuto přeslavnému seriálu jsem se dostal až ve chvíli, kdy už vrcholila poslední, šestá série. Zajímalo mě, co že je na tom tak strašně cool. Během čtrnácti dnů jsem kompletně projel první tři série a když jsem se neustále musel sám sebe ptát, kdy už mě to konečně taky chytne, dál jsem už nepokračoval. Neříkám, že to není chytlavé. První série byla celkem zajímavá, teda hlavně prvních deset dílů, ale za a) STRAŠNĚ mi lezly na nervy ty neustálé flashbacky, bez kterých by se celých šest sérii dalo pohodlně zkrátit do jedné a za b) tam přeživší chodí pořád od ničeho k ničemu, střídavě se ztrácejí a nacházejí a zase ztrácejí a… pořád dokola. Druhá série mě bavila nejvíc, i když se celá točila kolem mačkání jednoho pitomého tlačítka. Třetí série je naopak neskutečně nudná, i když velitel „těch druhých“ je docela charismatický parchant. No a když po třech sériích zjistíte, že toho víte vlastně ještě méně než na začátku (a jak tak znám J.J. Abramse, ani po všech šesti to nebude lepší), nechal jsem Losty ztratit. Tu LOSTománii prostě nechápu.

Ježkovy voči, no to je přece blbost. Celým filmem mě provázel pocit, který se dá jedním slovem vyjádřit jako NUDA. Ti dva kluci tam běhají po baráku sem a tam vyplašení z toho, že jim při bouřce zhaslo světlo, přičemž divák se musí spokojit s tím, že po stěnách proběhne pár černých stínů. Ke konci se přece jen konečně objeví i nějaké ty potvory, ale většinou zůstane jen u vizuálního kontaktu. A když už se zdá, že by mohlo dojít i na nějakou tu akci, tak – pozor SPOILER - mladšímu bráchovi, který je celý film posranej až za ušima, mávnutím kouzelného proutku narostou koule a zapnutím záložního generátoru zase nahodí světla a bubáky zažene. No to je opravdu scénář jak noha. Ten jeden bubák má sice docela povedený kukuč (něco na způsob Freddyho Kruegera), ale jinak je tenhle film absolutní ztráta času.

O tomhle crossoveru se šeptalo už od počátku devadesátých let, ostatně už na konci jinak příšerného devátého dílu Pátku třináctého z 93. roku objevíme kratičký odkaz na Freddyho Kruegera. Trvalo ale dalších dlouhých deset let, než světlo světa spatřila tahle možná až překvapivě vydařená pocta oběma hororovým legendám. V ní se totiž nic moc nevysvětluje, s ničím se to nemazlí a jde se rovnou na věc – a tak se nám to líbí. Tenhle film je příjemně naladěn jako absolutní nadsázka, především Robert Englund si úlohu vyčuraného Freddyho očividně užívá a svou životní roli přitom obohacuje o dosud neviděný, humorný rozměr. Ostatně jeho hlášky jsou ozdobou filmu a jeho vitalita je přímým opakem tradičně toporného Jasona, který ale ve svých krvavých partech doslova září (úžasná je především scéna, kdy hořící Jason vtrhne na mejdan uprostřed kukuřičného pole). Celé to pak vygraduje k veleočekávanému finále jeden na jednoho, kterýžto krvavý masakr zahřeje na duši fanoušky obou zabijáků. Já osobně tleskám, tohle se fakt povedlo. Na rok 2015 je plánovaný druhý díl, já už se nemůžu dočkat. :-)