kingik

Ne, opravdu se nejedná o biografii malého fotbalového Mozarta, ani nezazpívá Wabi Daněk svůj největší hit v nově vydané úpravě. To jen Lars von Trier přeposlal své kolegyni z branže herečku, kterou už patřičně otestoval v Nymfomance a která nemá před kamerou zábrany. A všichni se těšili, že Stacy Martin roztáhne nohy a následná felace stihne natáčecí štáb a přilehlé okolí. Tak tentokrát už ne, Stacy si dvakrát zasouloží, pokaždé s jiným hereckým partnerem a už ne tak explicitně. Vlastně je to jakýsi psychologický noir v čistě ženském uchopení, provedení a zrežírování. Jess Bond spíše studuje ženu a muže v extrémní situaci a vypětí, které nastává, když sociálně vyloučený muž unese a zamkne pod zámek svůj ženský ideál. Ten na chvíli ochoří Stockholmským syndromem, ale protože únosce v té vaginální jeskyni podcenil osvětlení, uvěří, že by ho unesená žena mohla začít milovat. Ta je navíc herečkou, takže umí na svého únosce zahrát city a lovískování. Film rozhodně nehraje na klasické napětí, kdy se unesená oběť pokouší o četné úniky na svobodu, tím odpadá veškerý strhující průběh, přičemž jsou zde i nudné úseky, kterým chybí šťavnatější zabarvení. Nat Wolff se pro jednou vzdal pozitivnějších postav, které ztvárňuje, a proměnil se v zoufalce, který má tu kliku, že celkem neplánovaně smočí. Od Johnny Knoxvilla tentokrát nečekejte žádný extrém, hraje přítele unesené a nijak významně se neprojeví. Občas si film zaflirtuje s hororem, ale je to jen ždibec, který si z žánru odtrhne. Když dojde na nějaké to úmrtí, kamera Nata Wolffa nedoprovodí za nepohodlným svědkem, tudíž to v drastickém a gore ohledu příliš neuspokojí. Zajímavé psychologické tendence filmu nelze upřít a dva hlavní představitelé umí film neotřele kumulovat. Takže v pohodě. 7/10

Pořádná psychárna s extrémně vnadnou hlavní představitelkou, která ráda randí se svým traumatem v Domě hrůzy. Pokud jde o avizované "extrémnosti", není to až tak přehnané, převyšuje undergroundový porn style, nějaká ta snaha po obscénnosti, krapet tortury, i tak je senzitivním divákům doporučeno si to povinně dát, aby už konečně vyprášili svoje fóbie z podobných filmů, a nečuměli jen na Ordinaci, která je pravděpodobně vrcholem jejich konfrontace s hrůzou. Natočeno je to s grácií. DiBlasi umí být i originální režisér, který vzorně míchá poměr nepříjemných scén, kterým vévodí Dana Christina, která zvládá vše, co po ní rozjetý režisér chce. Nepolevuje se v tempu, figurky v Domě hrůzy jsou příslušně rafinované i kostýmově vyladěné, má to ponuré až špinavé zabarvení, takže u mě vrchol DiBlasiho tvorby. Ještě mohl dát hrst dolarů, aby se hlavní představitelka nezahalovala při povelu k svlékání. Dohromady je to kompaktní dílo, co má dostatečně výrazný režijní rukopis, zajímavě rozhozené a rozdané role. Průběh je možná až mírně čitelný, proto není úplně ideální u filmu přemýšlet s předstihem, dokud nejsou odehrány všechny podstatné scény, které jsou dostatečně hororově zabarveny a mají svou pointu. DiBlasi a jeho štáb si posvítil na podstatu strachu, která člověka nutí vydat se jí naproti, jak to udělala hlavní hrdinka. Určitě tak učinila patřičně působivým způsobem. 10/10

Kdo by si to byl pomyslel, že z průměrného herce Petera Berga bude jednou špičkový režisér akce, dá se tvůrčím způsobem dohromady s budoucím nejlépe placeným hercem Markem Wahlbergem, který zanechá předvádění spodního prádla a rapových vibrací "za pár kaček", načež ani takhle kvalitní dvojka nepřesvědčí českého distributora, aby je poslal do kin. Přitom surová, drsná, nekompromisní akce přímo volá po velkém plátně, nicméně nikdo její úpění nevyslyší. A tak je v sychravém podzimu dobré zalézt pod deku, kdy nám tihle dva vykukové servírují svižný spektákl, který je plný drobných, nenápadných i zjevných inovativních postupů, co nejsou běžně k mání. A za Wahlbergovy neustálé kulometné kadence slov, česky klasické "mletí klapačkou", se rozprostírá akční thriller o tajné jednotce, co má za úkol nepozorovaně ze země dostat nápadně žlutavého muže (zajímavě nevyzpytatelný Iko Uwais), jenž má u sebe citlivé informace, které by mohly zabránit vyhlazení lidiček (jak nemilé). Dobrá, scénář měl štěstí, že jej do pazour dostal právě Berg, který z toho udělal napínavou jízdu, technicky dost vysokého kalibru, co má schopnost ignorovat (občasnou) průměrnost scénáře, a vyspělým režijním způsobem se zmocnit akčních sekvencí, které mají dynamiku a vyzrálost. V tom případě je divák v neustálém obležení akce a je mu až líto, že to má jen devadesát minut. Závěr pak mírně parafrázuje/evokuje Obvyklého podezřelého. Špionážní thriller s nadstandardní akční výbavou se pyšní skvěle technicky propracovanou režií, scénář rovněž není k zahození a herecké osazenstvo, co má scénářem danou limitovanou životnost, plní svůj strategický plán velmi dobře. Takže schopný film. 10/10

Termín "Knuckleball" pochází z baseballu a jedná se o typ speciálního nadhozu. A film mně celou dobu připomínal, jak kdybych jedno takové utkání absolvoval. Čili málo záživné na sledování. Celou dobu nahání vyšinutý a žárlivý vidlák menšího kluka, o němž se dozvěděl, že ho s ním pojí příbuzenský vztah. Asi to bylo součástí pointy celého vyprávění, tudíž jsem to neměl vyzrazovat, jen mně to nepřišlo úplně neodhadnutelné a šokující. A natočeno je to zcela průměrně. Od kanadské produkce jsem žádný vizuální a technicky vymazlený zázrak ani neočekával. Účast Michaela Ironsidea dala filmu alespoň jednu známou tvář, účast jakéhosi vidláka s klukem mně neučarovala, nehráli nijak zázračně. Dramaturgicky to nebylo podchyceno zdárně, zjevování mrtvého dědy fakt nefungovalo. V podstatě má film značně stereotypní průběh. Málo zkušený režisér Michael Peterson nijak výrazně matný výsledek neoživil, gore nemá šťávu, brutalita je na nízké úrovni. Zalíbení ve filmu by mohli najít zimomřiví diváci, kteří se otřepou z toho, že je to zasazeno do festovního zimního prostředí, jež disponuje poetikou Ladových pohlednic, ovšem bez kocoura Mikeše, zasazené do kanadských Hrusic a s jedním inteligentním dítětem bez ušanky. Ovšem ani tak se to u mě přes průměr nepřehouplo. 5/10

Romantická partička opět zatoužila dát si švédskou zpěvnou trojku s ABBA a prozpívat se k veselým zítřkům. S lepším realizačním týmem v zádech, než jaký byl minule, se deset let od poslední klapky prvního dílu a pět let po událostech, které v něm proběhly, vrací v nebývale zpěvné síle, která diváka strhne. Za tu uplynulou dekádu se přece jen dost změnilo: tak například promiskuitní Donna je už po smrti, jen klid, fanoušci o Meryl Streep tak úplně nepřijdou, Amanda Seyfried čeká své první filmové dítě, na rozdíl od nejistoty, která panovala u její mámy v otázce otcovství, je tentokrát jisté, kdo stříkal přednostně, nástup hlásí i Pierce Brosnan (pomáhá Amandě s hotelem), Stellan Skarsgard (scénář mu přisoudil nevzhledné dvojče), Colin Firth (mezitím bohatší o Oskara), pokračování už na nich tolik nestaví, a jejich mladší verze, Cher je jednou z těch nových akvizicí, pozvedává zpěv a dopřává si roli extravagantní babičky. Hlavní osobou je mladší verze Donny, kterou sympaticky ztvárnila Lily James.Koncept z jedničky je v podstatě neměnný. Tvůrci tentokrát vsadili na prolínání současnosti s minulostí, kdy jsme svědky Donniných milostných pletek z mládí a následného otěhotnění, střídají se velkolepě pojaté romantické i lehce dramatické pasáže, vše poměrně schopně vyvážené. Ale hlavní prim hrají songy ABBA, kterých je přehršel, v repertoáru jich je stále dostatek, pravda, některé nesmrtelné se i opakují. A je povoleno nezpívat je přímo mistrovsky. Tým kolem režiséra Ol Parkera dal dohromady vkusné pokračování, které je v mnoha ohledech lepší než jeho předchůdce, technické provedení je díky vyššímu rozpočtu na kvalitní úrovni, herci vykazují patřičné zaujetí a muzikál má podobu velmi důstojného zpracování. Samozřejmostí je boj s naivitou scénáře, některé drobné rušivé momenty si také tvůrci mohli odpustit, ovšem míra iritace nedosáhla u mě nikdy takové míry, aby to film stálo body. 10/10

Um skládat malířskou čepici z novin se bude náramně hodit, ačkoliv na lepení tapet přece jen nedojde. Od poloviny filmu je to hlavně o strhávání tapet. Prokletý dům se stejně nevyplatí zvelebovat, pokud ovšem budoucího zájemce neuchvátí pěkné nohy Carly Schroeder. A zdaleka není jedinou úchvatnou akvizicí v pestrém leporelu známých hereček. Bohužel ani jedna z nich nepředvádí kvalitní herectví. Záliba Tary Rajdy účinkovat v levňoučkých filmech dosáhla tímto svého vrcholu. Ona je na scéně jen pomálu, rozsah její role je nevelký oproti plastikám, po kterých vypadá stále hůř, takže vytýkat jí její antiherectví nemá ani smysl. To taková Mischa Barton už by si klidně nějakou tu anticenu zasloužila. Prostě hrála hůř než Pavel Mang v Cirkusu Humberto. Lehce v nepořádku byla i veteránka Dee Wallace, jejíž vteřinové závěrečné posednutí bylo už skutečně na pováženou. Největší kus "herectví" ovšem absolvovala kakaová Grace Demarco, jejíž zabarvení hlasu po posednutí duchem by netrumfl ani Mirek Moravec, snad jen kvalitní death metalový pěvec. Oživením bylo i její počmárané tělo písmeny, ačkoliv nejsem na černé hadice, plus spolknutý kámen, patrně vltavín. Návštěva prokletého domu mně nepřišla až tak marná, neb jsem odkoukal techniku, která se mně jistě bude hodit pro budoucí seškrábování tapet, Carly Schroeder bych se rád poptal, čím si holí nohy, že je má tak unikátně lesklé, a kameraman i osvětlovač si také vedl zdárně. Vše je dostatečně viditelné a neutápí se to ve tmě, i když je to jen obyčejně nasnímané. Oproti tomu bude diváky rušit laxní až amatérské provedení mnoha scén, přičemž Ben Demaree by tento nedostatek i odstranil, kdyby se mu dostalo více financí. Takže blbnutí v Ouija baráku má svá pozitiva i negativa. Určitě je nepovažuji za tvůrčí nezdar. 6/10

O hustě démonické jeptišce (téměř) bez hustě démonické jeptišky. Co tedy mělo být na filmu strašidelného a drastického, když inkriminovaná jeptiška, na které je postaven celý příběh, je ve filmu dohromady sotva na deset minut, a dozvíme se o jejím zjevení prdlajs? Rumunsko, píší se padesátá léta, dělí nás dvacet let od známých událostí u manželů Warrenových, kterými jsme byli svědky ve dvou dílech V zajetí démonů. Investigativní kněz (Demián Bichir) a novicka (Taissa Farmiga) jsou vysláni Vatikánem, aby prozkoumali sebevražednou událost, ke které došlo ve zdejším klášteře. Sice nechápu, proč zrovna tihle dva měli veškerou kompetenci pro vyšetřování smrti řádové sestry, ale budiž. Začátek nic moc slibného nevykazuje, spíše se dá nepříliš zajímavě natočené sebevraždě zasmát. Další dlouhé pasáže budou patřit bloudění ve ztemnělých chodbách kláštera, nedobrovolnému pochování kněze zaživa (klid, přežije) a schopně zobrazenému strachu, který se line z očí mladé novicky. Jeptiška, která má hrát prim v příběhu, se na scéně zjevuje sporadicky a její přítomnost vůbec děj/film netáhne. James Wan režií pověřil nepříliš prověřeného Corina Hardyho, který je pokládán za schopného vizionáře a strůjce pěkných i působivých obrázků, což potvrdil, nicméně u něj převládal rutinní přístup a scházela větší kreativita. Režie byla ale určitě ovlivněna scénářem, který byl doslova příšerně nábožensky orientovaný, takže se divák během filmu naučil modlit a dávat si pozor na obrácené krucifixy. Film má přibližně tři hodně dobré scény,ale žádnou vrcholně zapamatovatelnou. Scénář Garyho Daubermana se svojí konstrukcí podobá jeho předchozím hororovým počinům. Technicky to nijak nepohoršuje, CGI je sice bezpečně rozpoznatelné, jinak ale nemám k vizuálnímu zpracování námitek. Erko není nijak využito, je to značně uhlazené. Wan asi výsledný návrh filmu moc neřešil, nelze se ubránit zklamání z konečné podoby filmu, který měl na to stát se jedním z nejzajímavějších a nejstrašidelnějších hororových spindíků-offiků. Vznikl rutinní vývar, co nevnáší do temné kapitoly nic extra nového a převratného. 6/10

Variace na osamělé a málomluvné vlky Charlese Bronsona v dokonalém podání jeho dokonalého dvojníka, teď už mohu napsat i imitátora jeho manýrů a pohybů, které si mohl/měl dát patentovat. Asi nebudu jediný, kdo se značně podivil nad maďarskou kopií ikony 80 let, co plení město od šmejdů ze zločinného podsvětí a nezištně vydržuje sexy pružnou matku a její tělesně postiženou dceru, aniž by plnil všechny tělesné otvory, které mu dá lepá Eva Hamilton posléze k dispozici, aby ulevil svému svědomí. Rene Perez si to ošéfoval i po stránce kameramanské, střihové, scenáristické a hudební, což je u něho zvykem. Už méně je u něj zvykem, že stvoří film, který má svěží fazonu, nízkorozpočtová lacinost mu není na závadu, herci vcelku plní, co se po nich chce. Náběh na grindhouse mlýnek je výhodný v drsnějším pojetí četných přestřelek, v nichž krev chlístá jako gejzír, pochopitelně je i šance na obnažené kozy, s nimiž se vytasí i hlavní ženská hvězda. Je zde ale jeden zásadní problém - většina vážně myšlených scén má nádech (nezamýšlené) parodie, zvláště na to doplácejí zpomalené pasáže, v nichž Robert Bronzi urputně koná a chová se jako jeho zesnulý akční vzor, načež si chce vydobýt u publika respekt, což nejde hned, zvláště po scéně, v níž si to napochoduje do smršti kulek s utrženými dveřmi od auta, sloužícími jako štít. Hele, já s tím problém neměl. Určitě se mu (nechtěně) zasmějete, nicméně ta jeho podobnost se slavným hercem je natolik pozoruhodná, až přidává filmu na bodech. A není zdaleka jediným, kdo dvojničí: Daniel Baldwin, na kterého zbyla poněkud nadbytečná role rádiového spíkra, co lamentuje nad špatným justičním systémem, může v budoucnu zaskočit za svého slavnějšího bratra Aleca. A Richard Tyson je nadále odsouzen hrát lumpy všech kalibrů, což je přívětivé i pro tento film. Věřím, že v budoucnu Perez přemluví Hamiltonovou k vícero nahým kreacím, a přijde s něčím podobně naivním, co je svěžejší než nedávná spřízněná Willisova kino mstivá kreace, také dělaná po vzoru Bronsona. Údiv z dvojničení po vzoru filmu s Járou Cimrmanem se už ale patrně nedostaví. Bronziho už budu mít prohlédnutého a zažitého. 7/10

Milá Novo, zanedlouho oslavím 100 let své existence a připadám si značně nehezký a opotřebovaný, jinak řečeno šeredný. Tudíž bych tě chtěl poprosit, zda-li bys mě mohla do svého nově vzniklého pořadu vzít přednostně a příslušně mě zkrášlit, chci být zase dvacetiletý, nevadilo by mně státi se i vitálním třicátníkem, přípustný je i lamač srdcí čtyřicátník, nebráním se ani padesátiletému donjuanovi, šedesátiletý charismatik s šedivým vousem i vlasem je též můj sen, sedmdesátiletý atlet na sexuálním kolbišti je moje dávná idyla, osmdesátník se sbírkou ženských trofejí je moje dávná touha a devadesátník s erekcí je pro mě hotový Star Trek. Udělám cokoli, abych se zase mohl usmívat do zrcadla s plným chrupem, prohrábnout si hustou kštici se sebevědomým výrazem reklamního panáka, co spotřebuje šampon po litrech, a bez třiceticentimetrových vrásek kolem očí a úst, bez mimických vrásek, hlubších než je jezero Loch Ness, kam nyní patřím. Obětuji vše proto, aby na mě ze zrcadel a výkladních skříní zase mrkal neodolatelný playboy, který svede vše v ženském rodu. Už nechci déle marnit čas na seznamkách márnice.cz, cákanec.cz, šereďáci.cz, kdy mně stejně nikdo neodpoví. Termín přihlášek jsem nestihl, neboť jsem se utápěl v těžké depresi a klestil jsem si cestu hustým komplexem pavučin v pokoji, ze kterého jsem nevyšel již dvacet let. Novo, Novičko zlatá, jsi moje jediná spása, pokud mě nekontaktuješ a nepřivedeš mě před kamery a do záře reflektorů, můj život nemá cenu a jsem připraven sejít z tohoto světa. Novo, já čekám, tvůj Albert Kvasný, rok výroby 1918, zvláštní znamení - deka přes ksicht, režný pytel přes tělo, dopravím se do studia tajnou podzemní chodbou, kterou jsem za ta léta zbudoval po vzoru filmu Vykoupení z věznice Shawshank, v přenosné kleci pro domácí mazlíčky. 0/10

Šoustačková Bella Thorne v zajetí duchařských hologramů i holobrádků. Teď jde jen o to ztopořit úd nad jejím novým zástřihem a ztvrdnout (úžasem) z její neotřele nahozené barevné (vlasové) kreace a zaručeně pravých prsních implantátů. Krouživými pohyby se dá užít invenční jízda městem duchů, kterou rozhodně nelze brát za typický katastrofický film, nýbrž se před divákem postupně rozprostře originální detektivní příběh, který se dobere zářného vyvrcholení a solidně zamotá se žaludem. Režisér Scott Speer chtěl zažít s Bellou dvojnásobnou tvůrčí felaci a podařilo se. Bella kývla, poslušně klekla a bez výčitek "mítú" si uhnala opuchlé rty a ošklivě zapálený jazyk, protože svoji hereckou kreaci u kalhot plných tvůrčích duchů neodbyla. Na něco (fe)lačně výpravného nebyl čas ani finance, buďme rádi, že tvůrci zachovali střízlivý postoj a nalili všechny finanční prostředky do mnoha zajímavých i originálních vizuálních nápadů. Zdařilým se dá nazvat i zby(tně)lý casting, který Bella svými vnady nevyšoupla mimo dění, a hezky se stejnoměrně podělila o dobrou úroveň herectví. Mozaiku nevídaných nápadů s postupným vrstvícím se nánosem detektivního puzzle se podařilo udržet po celou dobu v zajímavých intencích, hezky to do sebe nakonec zapadlo. Zda ovšem byl přítomen nějaký nedodělek, to už není nutné pitvat. Tvůrci prokázali, že s Bellou jsou mimořádně potentní. 10/10