kingik

Je cosi zaminovaného v říši dánské. A je to rozsáhlé dánské pobřeží, které je třeba vyčistit od tisíce nášlapných min. Vlastním lidem se do toho fakt nechtělo, tak jsou na tuhle proklatě nebezpečnou poválečnou prácičku přiděleni mladí nacističtí zajatci. V počtu 14 mladíčků jsou vrženi vstříc nejistému přežití, kdy každá příští minuta může znamenat nechtěný smrtelný výlet do povětří. A že se jejich počet začne povážlivě snižovat, je více než jisté. Od příběhu, který se opírá o reálné základy, jsem hlavně nechtěl průhledný scénář. Film se tomuto nežádoucímu nešvaru ne úplně vyhnul. Dánský velící seržant zpočátku své svěřence z duše a lenivého pyje nenávidí a nepokrytě jimi opovrhuje. Pochopitelně jak plynou dny, začne mít na hodnou bandu dosavadních nepřátel jiný náhled, kluci zatrolení a zakřiknutí mu začnou přirůstat k přirození. Ovšem výsledek není nikterak přebujele plačtivý. A uhozený už vůbec ne. Prostě je nutné počítat s tím, že osudy mladíků mají nějaký přirozený (filmový) vývoj, kdy i ten největší nelida si posteskne nad jejich nelehkým údělem. Film shledávám vesměs originálním. A je poměrně zdárně režijně ošetřen. Martin Zandvliet do svého přístupu aplikoval něco málo zdravé syrovosti i surovosti, pracoval s dobrým hereckým materiálem, ačkoliv bych hodinu po skončení filmu nerozpoznal jednoho nácka od druhého, jak všichni typově splývali. A určitě se jedná o zajímavého režiséra. Dánskou filmovou historii, potažmo tvorbu nesleduji, bylo ale přinejmenším osvěžující sledovat dřinu a pinožení mladých vojáků, což mělo i v jistém smyslu sugestivní efekt na diváka. A s přihlédnutím, že ve válečném žánru je každá dávka neotřelého materiálu živou vodou, se přikláním k vyšším známkám. 7/10

Na obřím digi péru zvaném Mega Dick. V kinech byla delší dobu poměrně nouze o dobrodružné námořnické eposy, díru přišel zaplátovat harcovník Ron Howard. Síly spojil s osvědčeným Chrisem Hemsworthem, jenž je ústřední postavou vyprávění, ačkoliv fascinující příběh o (ztroskotané) posádce velrybářské lodi Essex, vypráví po letech její nejmladší člen, a to přímo slavnému spisovateli Hermanu Melvillovi, který se zaujetím počíná psát první řádky svého slavného literárního díla - Moby Dick. Divák tak bude svědkem zrodu slavné knihy, respektive kterak se příběh velrybářů stal zdrojem inspirace do té doby podceňovaného autora. Po mnoha fascinujících scénách na moři, nasáklých CGI skrz naskrz, bylo ale postupem času jasné, že dvojka Howard & Hemsworth nenaváže na úspěch svého sportovního dramatu "Rivalové". Film v USA v podstatě propadl. Když se příběh přehoupl z vln oceánu na souš, přišla i podstatná změna stylu vyprávění. Změna k horšímu. Dobrodružný styl se prakticky z filmu vytratil, nástup hlásily podivné "psychedelické" až hardcore výjevy, co stejně podivně znázorňovaly utrpení a strádání námořníků ve stavu ztroskotání. Že už to nebylo nijak zábavné, avšak pro film svým způsobem přínosné, to už se jaksi z hlediska kompaktnosti a adekvátnosti scénáře neřešilo. Horší bylo, že už se nedostavila žádná epická scéna! Film zřejmě všechny vyplýtval ve svých předchozích skvělých dvou třetinách. Dojezd byl přinejmenším maličko nudnější. Spousta potenciálně dobrých scén se totiž vměstnala jen do úst Brendana Gleesona, který je sice detailně popsal, ale co z toho. Divák tak byl třeba připraven o kanibalistickou scénu, v níž je barvitě popisováno, jak zubožená posádka "hamala" jednoho (černého) ťuhýka ze svých řad. I když film má ke dvěma hodinám, v závěru už se začalo spěchat, což se podepsalo na celkově slabém vyznění několika stěžejních scén, k nimž patřilo i soudní líčení s přeživšími veliteli ztroskotané lodi, kteří byli vyšetřovací komisí nuceni lhát, aby nevyšlo najevo, že posádka byla zdecimována obří Bílou velrybou. Převážná část filmu je ale perfektní. Bez vydatného CGI se dnes už žádný pořádný blockbuster neobejde. Není tedy proč mít filmu za zlé, že množství scén na moři je plně digitálních, stejně tak konfrontace velrybářů s (digi) kytovci. Howard s kameramanem Anthony Dod Mantlem připravili fascinující porcí scén, ve kterých přírodní živly a obyvatele oceánu, nikdo hned tak nezkrotí a nepokoří. Je to nádherná podívaná, z níž si určitě vybavím skvělého Chrise Hemswortha, který hrál vyvinutým pérem, vyvinutým svalstvem i vyvinutým herectvím. Následovali ho i ostatní ze zajímavého hereckého ansámblu. Až na tu rozbředlou závěrečnou fázi filmu, je to film vládnoucí emocemi, pěknou kamerou, řemeslnou režií a plnokrevnými hereckými výkony. Snad jen pro pěstitele skalár je tenhle film určitým varováním, i z mírumilovné akvarijní rybičky lze mít za čas útočného Moby Dicka. 80%

Ne, lidé kolem padesátky opravdu nejsou hezcí. Tvůrci tohoto "zázraku" však chtějí nezlomného českého seriálového diváka přesvědčit o pravém opaku. Život po menopauze, se strhaným rypákem a šedivými skráněmi, je přece tak báječný. Režisérka německého původu Johanna Steiger-Antošová zřejme dospěla k přesvědčení, že má perfektně nastudovanou vyšší střední třídu a může operovat s nejrůznějšími charaktery postav dle libosti. Do popředí vrhla, podle jejího přesvědčení, sympatickou Veroniku Žilkovou, kterou obklopila příslušně zdegenerovanými charaktery, které přecházejíc z jednoho současného seriálu do druhého, plní úspěšně funkci postav na zabití. Všichni jsou tak chápaví a tak k sobě laskaví jakoby si přičichli ke květině Dobra. Jedině Miluše Šplechtová v roli místostarostky si nepřivoněla, neboť hraje zápornou postavu. Každá životní překážka se ukazuje jako ten pravý rajc, každé rozhodnutí v nepravou chvíli je rozhodnutím v pravou chvíli a každá starost je radostí. Jsme tedy nuceni vedle Žilkové také vidět těhotnou Kubařovou jako její dceru, co se k ní nastěhovala. A tímto výčet postav samozřejmě nekončí. Co třeba taková hilda Bočanová, která se pravidelným běháním v parku snaží dohonit mládí, když nemůže Majerovi, co hraje jejího manžela, vyhonit čuráka, který na úkor mrdání raději cestuje. Další postavy, o kterých se rozepisovat nemá cenu, se vůbec ničím neliší od těch, které známe z tryzen typu Cesty Romů, Hulice, Koordinace v Černobílé osadě nebo Felčaři z Konců. Scenárista si zkrátka vytřel riť a na vedení televize Prima se rozhodlo, že ta rozmazaná vrstva na papíře má jisté umělecké hodnoty a je dobré přijít v nové sezoně s dalším seriálovým blábolem. Jako by jich za poslední dobu nebylo dost. Tenhle seriál se však vymyká v tom, že nemá vůbec tempo. Sekvence, ve kterých se nechal odehrát nějaký starší písničkový šlágr v téměř plné délce a postavy mlčely nebo zdlouhavě esemeskovaly, nebyly výjimkou. Ano, je to moderní seriál, tak se v něm ve zvýšené míře píší textovky, všude v domácnostech jsou zapnuté notebooky, a pohybujeme se v moderních, prosperujících firmách, kterým šéfuje (úspěšná) žena. Do toho ovdovělá Žilková hledá novou lásku u svých bývalých lásek z mládí, Kubařová rodí, Bočanová běhá v parku a tak pořád dokola. No normálního člověka by z toho mrdlo. Tedy toho, kdo se na současné a lacině vypadající české seriály občas koukne, tak se nestačí divit, jak šla seriálová tvorba do sraček. Kdo naopak tyhle módní ultrakokotiny sleduje pravidelně a má občanku s datem narození pod rok 1970, tak mu to přijde osvěžující a milé. Jistě, proč ne, když z hlediska kvality, je tohle to nejlepší z nejhoršího. Seriálová tvorba je naprosto v dezolátním stavu. A pokud bude nadále zásobena podřadnými příspěvky jako je tenhle, může dojít k jejímu totálnímu popravení. Věřím, že valná většina diváků má soudnost a nepustí si Žilkovou a spol. do svých obýváků. 0%

I s vlastní manželkou můžete mít doma peklo. A správná manželka svému muži pomůže, když mu teče do bot a je vydírán svojí novou zaměstnankyní ve firmě. Nastavený nevyhovující manželský řád dominantní chotí, Don řeší tak, že si zapíchá jinde. Don si myslel, že svoji Monu dokonale zná. Najednou ho u ní překvapilo zjištění, že má zálibu ve vraždění. Vedle toho, že je krásná, sexy, chytrá, ambiciozní a blond, je také patřičně afektovaná, psychotická a chladně kalkulující. A v žádném případě nedopustí, aby ji nějaká coura pošlapala její rodinné štěstí. Nevěru svého manžela řeší dost radikálně. Zabitím coury a napravením svého ušlápnutého manžela, respektive upevněním manželského svazku. Jenže po mrtvé svůdnici se brzy začne shánět parta nebezpečných kompliců, se kterými byla spolčena a podílela se na vydírání ženatých nevěrníků jako je Don. Neotřelá černá komedie, která jde proti zaběhaným stereotypům filmů proklamujících rodinné hodnoty, je už druhou spoluprací irského herce a producenta A.J. Buckleyho a nadějného režiséra Anthony Burnse. Po kritikou vlažně přijatém "Skateland" se nenechali odradit a vyprodukovali zdařilejší počin, který měl štěstí na hvězdné obsazení. V titulních rolích excelují Katherine Heigl a Patrick Wilson. Těžko říct, kdo z nich je lepší. Heigl jsem bez výhrad věřil její psychopatickou osobnost dokonale skrytou za sympatickým zevnějškem milující mámy, manželky i sousedky. Wilson byl jako ušlápnutý majitel rodinné firmy a muž bez šance na vlastní názor mimořádně lahůdkový. Bavila mě jeho pestrá škála grimas a "comicsové" herectví. Oba herci svoji účastí film vytáhli na vysoký level. Dobře napsané dialogy trojici scenáristů měly kvalitní údernost. Nebyla nouze o nějaký břitký dialog nebo hlášku. Hláška "Prosereš se k smrti" z úst Katherine Heigl si vysloužila zvláštní péči. Film se k ní vrací i v podtitulkovém audiu. Režie je poměrně dobře koncepčně rozvržená. V závěru se sice odkloní od svého precizního nadhledu, ale to jen proto, aby film zakončila nečekaným vyústěním. Nezapomnělo se na vkusnou erotiku. Samozřejmě nechybí i nějaká ta hardcore scéna. Těch není přehršel, mohlo jich být klidně i víc, ale ty, které ve filmu jsou přítomny, se povedly a krvemilný divák si přijde na své. Sice ne moc, ale tak akorát. Určitě je zarážející, jak je možné, že manželům Champagneovým vydrželo manželství takovou dobu, když se pořád jelo podle manželčina rozvrhu, u kterého bylo striktně vymezeno vše disharmonické, včetně přemíry sexu. Nepříznivým faktorem v ději je i laxní přístup policie. Zmizení ženy zde řeší jeden afroamerický policista, který se sice tváří, že našemu hrdinovi moc nevěří, ale příliš proti tomu nic nepodnikne. A zahnout Katherine Heigl?! Není možná! Ale to jsou jen takové drobné až nepodstatné výtky. Příznivci černých komedií by měli zavětřit. Dostane se jim svěže pojaté černé komedie s perfektním hereckým obsazením. Všude dobře, doma pekelně dobře (s tímhle filmem). 90%

Vybíjená hořkých vzpomínek na studijní léta prostřednictvím osudového maturitního srazu u jezera, k němuž došlo po čtvrt století. Síla přátelství Jeffa (Ondřej Sokol), Toma (Michal Suchánek) a Skippyho (Richard Genzer) neochabuje ani po tolika letech, co školní lavice vyměnili za advokátní kancelář, učitelskou katedru a gynekologickou ordinaci. Z jejich profesí, až na nestandardně probíhající porod, neuzříme nic. Jejich náplní do vypsaných pér i per však zůstává třídní krasavice Eva, kterou si k oltáři nakonec odvedl Jeff, který si ji hned po příchodu do třídy "zamluvil". Ostatní dva se na něj nezlobili (když tak jen to v sobě dusili), ačkoliv Jeff má atraktivní blondýnku už vedle sebe jen z decentní manželské povinnosti a vyčítá jí její neplatonickou náklonnost k jejich profesorovi ještě z dob studií. Tuto vzpomínku provází pěkně nasnímaná retrospektivní scéna s temnými hudebním tóny. Na Toma se Skippem nezbyla žádná žena, prakticky nechtějí nic řešit k lepšímu, vypadá to, že jsou se svým staromládeneckým životem tak nějak smířeni a už vůbec jim nevadí obývat zanedbané prostory zatuchlého baráku, kterému trefně říkají "doupě". Ještě že jsou na světě oškliví lidé. K nim se řadí nosatá spolužačka Hujerová, která si na svůj vzhled chodí stěžovat až k Nejvyššímu do kostela, ale je ráda, že ve třídě neplatí za nejošklivější. Prim totiž drží spolužačka s přezdívkou "Větev", která se školního srazu už nedožila, neb boj se svojí ošklivostí v mládí vzdala na dráze metra. Osudy pěti hrdinů vyprávění se znovu po letech spojí, občas se přidá vnitřní monolog, z jejich života bude divák sledovat ty nejzásadnější životní momenty a osudové okamžiky od studií až po současnost. Zralý rozum a cit nakonec zvítězí nad krásou a ošklivostí. Těžko říct, odkud čerpal inspiraci a nápady pro svůj román Michal Viewegh, podle něhož zkušený Petr Nikolaev natočil svůj ironizující film, v němž není příliš silný příběh ani pointa, ale sympatické herecké výkony, jimž se ta životní frustrace dá v pohodě věřit. Přece jen je však znát literární původ díla, který nedovoluje více proniknout do všední reality, a někdy tak činí dost naivně i méně impresivně. Film následně působí rozvlekle, zvláště když se až do konce střídá nepříliš optimistická přítomnost s relativně pozitivní minulostí. Divák je nucen extrémně se zaměřit na herce. Vzápětí mu výběr mladších představitelů nepřijde zrovna ideální, protože se mladší verze příliš nepodobají svým starším, ale jejich herectví je neokoukané. Modelka Linda Bartošová toho za film moc nenamluví, ale se Simonovou Krainovou si jsou podobné. Ano, tenhle film proslavila Krainová. V podstatě se nemluvilo o ničem jiném, než že zde hraje jednu z hlavních rolí. Mám-li její výkon srovnávat s výkonem vysloužilé modelky Herzigové a její kreace v Pohádkáři", je Krainová hotová Meryl Streep. A rozhodně by ji režiséři měli dále obsazovat. Mladí a méně známí herci ve filmu na sebe solidně upozornili. U Geni, Suchoše a Sokiše jsem vděčný, že ze sebe nedělali kašpárky a byli nezvykle umírnění. Takže vlastně fajn setkání. Akorát malý problém. Divačky-čtyřicátnice budou mít ze vzhledově bezchybné Krainovky mindrák, dříve optimističtí čtyřicátníci nepřijdou na jméno panu spisovateli i režisérovi, a my kritici, mimo jiné, oceníme zvláštní pojetí a rytmus filmu, dobovou retro výpravu, absenci internetu a smartphonu v současnosti, přehlédneme tradiční product placement a pokocháme se vteřinovým záběrem na ztopořené bradavky top modelky v rouše Simonině. Jak málo stačí ke štěstí. 60%

Na ja, wirklich großartig! Fenomenal! Němečtí turisté jsou nadšeni z novátorského Ládi Hrušky. Jeho popularita se (zatím) nedostala za oceán, ale v Německu je to TopStar. A jak k tomu došlo? Hruška v německé verzi svého revolučního pořadu pro stanici Deutsche Kundpunt vyrobil šukací pannu - Die Perkaus Doll. Myslí tedy i na škaredé německé občany. K výrobě panny budete potřebovat následující: starou krabici o rozměrech 1m x 1,5m, izolepu, kousek kožešiny světlé barvy, dva vydlabané kokosy, lepidlo, nůžky, alobal. Postup je velmi jednoduchý. Na krabici nalepíte lepidlem dva vydlabané kokosy, to budou prsa, pro komfort je můžete obtáhnout alobalem, nebo fólií na potraviny, následně si vystřihnete plát kožešiny, to budou vlasy, světlá kožešina představuje blond vlasy, když chcete mít brunetu, použijete tmavou kožešinu, to nalepíte dopředu na krabici, na boku vystřihnete otvor na kundu. Panna je v podstatě hotová. Nepoznáte rozdíl. A hodně ušetříte za nákup nekvalitní nafukovací panny. Další zlepšováky mně zašlete na adresu redakce. Váš Ládínek. A nyní k samotnému pořadu. Je bizarní, leč strašný. 0%

Vykolejený jsem byl hlavně z toho, že to za dvě hodiny nehodí žádný extra vtip. A čekat dvě hodiny, než se film uráčil skončit, je docela fuška. Celé to spískala Amy Schumer, ta odmítá zalézt mezi šeredné kreatury a má drzost být vnadnou, žádoucí a sexuálně náruživou ženou, co má zálusk opíchat třetinu newyorských obyvatel s koulemi a pytlíkem mezi nohama. A tak se stane, že prostřednictvím článku o sportu, který má sepsat pro místní plátek, se seznámí s ohyzdným sportovním lékařem Billem Haderem, kapacitou, co spravuje menisky hvězdám NBA. A setrvá s ním nejdéle, i když monogamie ji zrovna netrápí. V posteli skončí s Johnem Cenou i s úchylným pubertálním jedincem. Tenhle nevtipný blábol si hlavní herečka sama spíchla a vyprodukovala, až se to dostalo k Juddu Apatowi, který z toho režijně nevytřískal zhola nic. Vedlejší role mají náboj, jenže John Cena se zdrží jen v první třetině, Tilda Swinton svoji nevyzpytatelnou šéfredaktorku také dává s přehledem i na malém prostoru a pod rukama make-up artist kouzelníků atraktivně prokoukla a LeBron James má neokoukaný herecký status. Je zde i Brie Larson v roli sestry hlavní hvězdy, ještě před svým hvězdným zakotvením. Děj je bez pořádně výživné zápletky. Romantika není naštěstí příliš vlezlá, takže se dala akceptovat, tempo je povadlé. Vznikl nudný a beztvarý film, co poztrácel veškerou komediální výbavu. 4/10

Krásná a posedlá. Kam až moje filmy posedlá paměť sahá, nevybavím si horor, který by pojednával o muži (teď nemyslím nějaké dítě mužského pohlaví), který by byl posedlý Satanem. U ženských to zřejmě funguje lépe. Asi nemá smysl se nějak obšírně zaobírat starším spřízněným snímkem "Haunting of Molly Hartley", na nějž tenhle do jisté míry navazuje. Herečku z původního filmu vystřídala jiná, změnil se i režisér, došlo také k výraznému zlepšení technické stránky filmu. Den po svých 24. narozeninách je Molly Hartley obviněna, že v nepříčetnosti u sebe doma zabila dva mladé lidi. Je umístěna do církevního psychiatrického ústavu Clovesdale, kam byl před časem hospitalizován i mladý kněz Barrow, který při exorcismu selhal a padlo na něj podezření, že zapříčinil smrt posedlé ženy. Přesto je jediným, kdo může zastavit příchod Satana. V polstrované cele svede litý boj s rohatým. Z filmografie režiséra Steva Monroea za pozornost stojí hlavně jeho přínos pro exploit subžánr v podobě dvou pokračování Plivnu na váš hrob. Často střídá celkem snesitelné filmy s podřadným šunty. Tenhle jeho další subžánrový počin, který sahá až ke kořenům "Vymítače kundy", je příjemným zpestřením. Film střídá své nálady, uzme si něco málo z erotiky, však na to má patřičně atraktivní herečky, uprostřed dojde na obřad vymítání, který nebyl ani tak napínavý, jako spíše úžasně hravý, do závěrečné třetiny spadá výrazný dějový zvrat a zbytečně béčkový dojezd s povinným závěrečným záběrem, který už prostě k hororům tak nějak patří, a ani Monroe jej nevymýtil. Když Monroe natrefí na dobré produkční zázemí, mají jeho filmy pěkný vizuál a kvalitní technickou stránku. Tenhle je jedním z nich. Přísná kritéria snesou masky, gore je méně, ale také vypadá zdařile. Záporem byl pro mě dějový zvrat, který odhaluje vůdce satanistického kultu. Od toho okamžiku film silně spadne do standardně béčkového pojetí, ze kterého se už nevymaní. Ovšem pozor, z větší části tenhle horor šlape, nenudí, baví. Casting si dal záležet na obsazení. K vidění jsou velice píchatelné herečky. Ta hlavní, Sarah Lind, hraje sice postavu o dekádu mladší, ale není to znát, je neokoukaná a zajímavá tím, jakou hereckou proměnou prošla. Ve scénách, kdy je normální a neposedlá, hraje blbě, ve scénách, kdy s ní lomcuje Babiš, je dokonalá. V roli kněze odněkud vyštrachali Devona Sawu, jehož všechny filmy po Nezvratném osudu většina diváků spolehlivě ignorovala. Jeho herecké vzkříšení proběhlo zdárně. U hororů se tak nějak nehledí na super propracovaný scénář, tentokrát postačilo, že to ostatní mělo správný (ďábelský) poměr. 90%

Když člověk jednou zemře, nelze ho už přivést zpět k životu. Výzkumný tým čtyř lékařů a jedné kameramanky je však zcela opačného názoru. Za dveřmi jejich laboratoře provádí přísně tajný a nepovolený výzkum, jehož výsledkem je vyvinutí zázračného séra, po kterém k životu přivedli mrtvého psa. Výzkum by to byl jistě převratný, kdyby nebylo hned několik negativních faktorů, které výsledný dojem kazí. Pes vykazuje známky agresivity, výzkum je prozrazen a následně z vyšších míst přichází příkaz k zastavení experimentu a zabavení séra. Tým to nevzdává, tajně pokračuje ve výzkumu, do toho za nešťastných okolností umírá přímo v laboratoři doktorka Zoe, kterou se na místě její snoubenec rozhodne vrátit zpět mezi živé. Jde o riskantní krok, neboť experiment s člověkem je už přes čáru, ale doktor si postaví hlavu i čuráka a nehne s ním ani ministr zdravotnictví. Hádáte správně. Zoeyin návrat mezi živé nedopadne podle očekávání. Olivia Wilde kývla na totálně béčkový scénář, který je slitkem cca deseti jiných známých filmů. Otře se mimo jiné o Noční můru v Elm Street, nepřehlédnutelně koketuje s Hráči se smrtí, ke slovu se dostane i pojem Kubrickova chodba i Fincherův třetí Vetřelec, scifi rank zastupují Scanners, ze současnějších filmů vykrádá třeba Lucy. Nijak osvědčené scenáristické duo Slater &Dawson ve scenáristické laboratoři vyvinulo téměř tragický scénář plný nesmyslů, který doprovázejí tragické herecké výkony. Vůbec nejhorší je v tomhle ohledu hlavní hvězda Olivia Wilde. Neumí sice přesvědčivě hrát posednutou, ale jako plus pro ni hovoří to, že za svoji kariéru byla poprvé nehezká, s minimem líčení a úpravy vlasů. Překvapením filmu je režie neznámého režiséra Davida Gelba, který vytvořil skvělou symbiózu s kameramanem Michaelem Fimognarim. Až na pár výjimek, neopustíme prostory laboratoře a jejího přilehlého prostoru. To byl jeden z nejlepších nápadů celého filmu. Nechybělo mnoho a vytvořila se velmi hutná, klaustrofobická atmosféra. Ve filmu chybí krev, zabití nenadchnou. Film, na to, jak je krátký, má i celkem vlažný rozjezd. Celkově film trvá jen něco málo přes 70 minut(!). V kinech to samozřejmě nemělo co pohledávat. Béčkový scénář kloubí v sobě hned několik žánrových prvků. Vůbec nevysvětluje, proč se tak děje, není jasné, koho po oživení Zoe přivolali v jejím nitru. Objevují se totiž i satanské motivy anorganicky doprovázené schopností telekineze oživeného monstra. Výzkumnému týmu nelze dost dobře věřit jejich erudované schopnosti. Stačilo vlahým okem přejet jejich sestavu čítající mladého černocha, hulícího kudrnáče, katalogovou modelku a rádoby doktora věd a bylo to k zasmání. I film budí nechtěný smích. Za vše hovoří scéna, kdy se vědci i přes embargo vetřou do výzkumného komplexu a vrátný na obhlídce zkontroluje všechno možné, ale jejich laboratoř nechá ladem(!). A to se mně ani nechce vypisovat ta tuna scenáristických hovadin, včetně trapného traumatu z dětství, které se vrací v podobě noční můry. Už chyběl jen Freddy Krueger. Lekačky fungovaly, na mě ne, ale připouštím, že leknout se u toho (občas) dá. Když se film začal zlepšovat, pojebal to závěr. Ten je naprosto otřesný. Film za moc nestojí. Perfektní vizuál, zajímavě využité prostory laboratoře a nad tím převažuje pachuť béčkové slátaniny, která ani pořádně nevěděla, čím by ráda chtěla být. Jo, výzkum na to uspořádávat nehodlám. 40%

Grand sólo pro Dagmar(ovi)! Představte si, že existuje horor, který je natolik skrz naskrz prolezlý stupiditou, ale nevypnete ho jenom proto, že se v něm objeví jméno Dagmar, které je sice příjmením, jež nosili za života absolutně nestrašidelní démoni, kteří uhořeli a vypadají jak banda načerněných retardů po čištění komínů, či ještě lépe, vyfáraná směna vracející se ze šichty v dolech. Ale právě to příjmení zní tak nějak hezky česky. Vybaví se vám Patraska, Veškrnka, Jak ukrást Dagmaru, těch synonym je víc a naskakují automaticky a jsou zábavné, buzerantské, růžovoučké. Díky nim tuhle sračku ustojíte. O dobrý horor to ani nezavadilo. Nemám problém s klišé prokletých domů, v nichž se probouzí Temnota (jednou za třicet let) s příchodem postaršího manželského páru, truchlícího nad tragickou ztrátou svého syna, který kupodivu a úplně nesmyslně, neopodstatněně taky bloumá po domě jako duch. Mám problém s tím, jak je to nemožně natočeno. Není se co divit, když nejlepší film, který má absolutně tvůrčí múzou nepolíbený Ted Geoghegan ze scenáristického hlediska na kontě, je "Továrna oživlých mrtvol". Nyní se pokusil i o něco, co velmi vzdáleně připomíná režii, která si troufá inklinovat k hororům z osmdesátých let, dokonce i snaha o citaci má své náznaky, včetně herců, kteří se podobají slavnějším hereckým vzorům té doby, které si produkce této pičoviny pochopitelně nemohla dovolit. Pokud vám schází Jack Nicholson, máte zde jeho dvojníka Larry Fassendena, který je jeho věrnou kopií z filmu "Osvícení". Ve filmu narazíte i na jiné "impostory", třeba Mia Farrow nebo Stephen Tobolowski v rolích manželů. Když jsem je viděl a pomyslel jsem si, že mám s nimi strávit příštích devadesát minut, málem mě omývali. Moje prognóza se naplnila. Polovinu filmu se nic neděje, obeznámení s historií prokletého domu je nezajímavě, nudně a obehraně podáno, celý film je ultralaciný a stupidní. Na scénu napochoduje Monte Markham, ale není to vlídný záchranář, jak si ho někteří pamatují z Pobřežní hlídky. Je z něj pěkná kurva, co nové nájemníky předhazuje démonům, aby se nerozlezli do města, nebo co to bylo za kreténovinu. Pak film v příšerné režii doplazí do "krvavého" finále. U žalostných speciálních efektů, které následovaly, jsem se musel jít převléct, protože jsem se z jejich kvality posral. Všechno to šlo do trenek a neměl jsem komfort, protože jsem musel být nepohodlně přikrčený nad židlí a nedosednout, aby mně to nepolechtalo záda. Tvůrce krvavých efektů byl zatraceně talentovaný a nebyl drahý. Potřeboval ke své práci měch, červenou barvu na vajíčka a kýbl. Když démoni sejmuli jednu z obětí, ta zmizela důmyslně pod stolem, kde byl schovaný specialista, který pohotově rozlil po podlaze kýbl s červenou barvou. Když jiná oběť zmizela v otvoru ve zdi, hned šlápl na měch a z díry vytryskl gejzír červené barvy. Tenhle film jsem chtěl vypnout, ale démoni pomatlaní krémem na boty a blátem, na mě ustavičně volali a prosili mě "Nevypínej to, my jsme pořád tady". 0%