kingik

Max a Evelyn si slíbili lásku až za hrob. A tak se i stalo. Maxova partnerka vstala z mrtvých. Nyní je nebývale nadržená, silná, s občasnou chutí na lidské maso. A nebýt mrtvolného vzhledu i zápachu, byla by i sexy jako dřív. Max z jejího návratu ale není šťastný, je dočista zoufalý. A myslí jen na to, jak se jí zbavit. Ale Evelyn chce tvrdošíjně pokračovat v jejich vztahu. Za života to byla panovačná veganská kravka, se kterou Max plánoval svůj první rozchod, než jí to stačil oznámit, porazil ji autobus. Tradiční návody z literatury a klasických hororů nezabírají. Max tedy bude muset najít se svým nevlastním bratrem metodu, jak se "krásky" ze záhrobí jednou provždy zbavit. Kromě toho, už jeho city patří jiné, sličné majitelce mléčného baru Olivii, která je podle něj tou pravou. Tenhle hororově komediální kousek by se rozhodně neztratil v osmdesátých letech. Však jej také natočil tvůrce, který to nejlepší natočil v osmé dekádě minulého století. Snímek nezapře, že ho natočil Joe Dante. Ten potvrdil svoji hravost a nijak originálnímu námětu vtiskl stylový punc hororových komedií, kterými se proslavil. Přidal i spoustu odkazů na hororové klasiky, jelikož nejsem jejich vyznavačem, tolik jsem z nich nadšený nebyl. Film je snímán stylem, který odkazuje na klasická hororová díla. I krámek se strašidelným zbožím, ve kterém Max pracuje, v podstatě symbolizuje tuhle éru. Všechno z větší části vypadá úmyslně staromilsky. Je jasné, že osmdesátá léta má režisér dokonale zažité a má je silně v oblibě. Ale v tak starém filmu by nehráli Anton Yelchin, Ashley Green a Alexandra Daddario, určitě i technické zázemí by bylo nesrovnatelně horší, ale dost možná bychom narazili na Dicka Millera, režisérova "dvorního" herce, kterého nezapomněl obsadit ani tentokrát, když mu věnoval malou roličku policisty. Drastickým scénám ale režisér neholduje. Jen sotva pětina z nich má nějaký drastičtější náběh nebo průběh. Většinou se jede na komediální vlně, hláškuje se a blbne se. Ústřední herecký trojlístek hodně baví. Yelchin je správný zmatkář, Greene je solidní zombie čubka, detail much kroužících kolem ní byl originální a Daddarijce to je bijce za práva hereček, které chtějí svými dudy kojit diváky. Dante nasadil dobré tempo vyprávění a obstarožní námět natočil svěžím způsobem a s humorem sobě vlastním. 100%

Jan Ondul je úkaz. Jeho originální hláška "Hopsám si po trávě" z jedné taneční lekce věnované golfu je něco, s čím se pravděpodobně už nikde jinde nesetkáte. Svoje děti mu klidně můžete svěřit. Je neškodný jako dítě. Navíc je bude od něj dělit obrazovka. Z Ondula číší radost, zanícení, zápal. Jen jsem se divil, že až pustili na závěr hudbu, tančil dost mimo rytmus. Bylo to zřejmě dáno i osazenstvem kolem něj. Dětská taneční skupina opravdu psala. Nyní už nemám obavu o Ondulovu sexuální orientaci. Zklamání, že si s ním neužiji víc než jen a pouze taneční hrátky, už mě netíží. Hunčárová, jeho životní partnerka, ho v několika lekcích odnaučila lásce k mužům. A jde jim to spolu hezky. Akorát že se to jejich křepčení a debilnění nedá vydržet. Maximálně dvě lekce, pak odpadnete. Solidní bizár na Déčku. D jako od slova Debil. A to Ondul je. Jeho slovy, které použil ve svých hrátkách, mu vzkazuji "Odpal". Strašné! 0%

Čtvrtníček je super. Dělá to mistrovsky. Pobavil díl s Rathem, sadu dostal Knížák. Čtvrtníček dokazuje, že na něj nikdo nemá. Osud dalších dílů je ale nejistý. Zřejmě u toho nevydrží. Tyhle fiktivní rozhovory si žádají pokračování. Chtělo by to pestřejší výběr "hostů". Necelý půl tucet rozhovorů je málo. 70%

Vejdělek na vlnách "menzelovské" poetiky v nepoetických časech socialismu. Jiří Vejdělek točit filmy umí a jeho snímek je vzdálenou ozvěnou Menzelových děl. Svůj snímek o dospívajícím mladíkovi opatřil pěknou, pohádkově barvitou kamerou Vladimíra Smutného, která spolu s hudbou Miloše Krkošky vytváří celek, který vyprávění dodává na náladě. A náladu mají postavy vesměs pozitivní. Největším mrzoutem je tatínek Hynka Čermáka, který ze selhání zdolat kanál La Manche, viní Rusáky, kteří republice nikdy nepřinesli víc než houby. A skutečně. Až to bouchlo v Černobylu, vyrostly radioaktivní houby. Stačí aby ale posekal fůru dříví a je zase ticho po pěšině. To maminka Táni Pauhofové neklesá na mysli nikdy. Muži z okolí za ní pálí, ona ale zůstává věrná svému manželi. A pak zde máme jejich syna Vojtu, možná budoucí pianista, ale jeho pozornost od hudebního nástroje odvádí zrzavá spolužačka Ela, nad kterou masturbuje, až se otřásá dům. A tím se dostávám k nejmenšímu pozitivu filmu a tím je křečovitě naroubovaný humor, který skoro nemá co říct ani nabídnout a je nasoukán do řady miniscének, které mají nesouvisející ráz. Vejdělkovi zřejmě humor bez pointy přijde kvalitní, ale zasmát se něčemu ve filmu byl nadlidský úkol. Humor neobstaraly ani postavy na míru vzaté - Budař, Kopta, Dyk. Příliš se neosvědčilo, přinejmenším to bylo originální, spojení humoru s historickými událostmi (viz scéna s policejním kordonem na Albertově náměstí o 17 listopadu+radioaktivní houby). U řady postav je cítit příjemný "hrabalovský" rozměr tak dobře známý z filmů Jiřího Menzela. Odkazy na nošení sluchátek, staromódně gentlemanský lékař Jana Hartla, cudná erotika a další drobnosti, toho si všimne jen skutečný znalec a ocení to. Herci hrají v pohodě. U Čermáka s Budařem vlasový prost nahradily příčesky, které jsou nepřirozené. Hlavního hrdinu vyprávění ztvárnili dva různí herci: v dětství Jan Maršál, pubertální věk obstaral neznámý a Maršálovi nepodobný Robert Cejnar. S jeho postavou se dostaneme až do osudného listopadu 1989. Amatérsky instruované scény z revolučních dní mnoho povyku nenadělají, o nic lépe si nevede ani příliš uměle působící Spartakiáda přenášená televizí. Stylizovaným a roztomile zahraným postavám a režii, která příjemně protéká po poetické vlně a naráží na proud kompaktnějších i realističtějších filmů z tohoto období, se divák vyhýbat nemusí. 60%

Je čas projet se vlakem z roku 2031, co nikde nestaví. No jo, ale dvě hodiny svištět mezi ledem a sněhem po zániku civilizace, není to trochu moc stereotypní?! Byla by to super jízda, kdyby si režisér udržel kvalitu svých nabízených služeb. Idea vměstnat zbytky lidské civilizace do super moderního vlaku je určitě zajímavá. Ke všemu je společnost rozdělena na spodinu a vrchnost. V posledním vagonu je špína, hlad a smrad, na opačném konci si smetánka užívá toho nejvyššího komfortu. Jen s tou zajímavou myšlenkou umět naložit. A to už je horší. Celé se to v podstatě smrskne na to, že se jednoho dne spodina vedená umolousaným hrdinou Curtisem vzbouří a probojovává si cestu k uzurpátorům, se kterými chce jednou provždy zúčtovat. Co na to divák? Střídavě se baví, oceňuje ojedinělou nápaditost i bizarnost jednotlivých scén i téměř comicsově stylizovaných postav, ale nelze si nevšimnout řady nedomyšleností, rušivá je i slabší triková stránka, na které je znát výrazná stopa českých trikových specialistů. To samé třeba platí i o výpravě, kterou má na svědomí Ondřej Nekvasil. Technicky moc film s nákladnými blockbustery soupeřit nemůže. Vlak i ledová krajina je nestydatě a okatě digitální, samotná jízda i její fyzikální vlastnosti jsou občas k smíchu, zvláště když stroji hrozí vykolejení, ale vždy to nějakým zázrakem a vůlí animátorů ustojí. Nemyslím si, že divák je v současnosti připraven dívat se na mrzké triky určené do mateřské školky. Shrnu to takhle: triky jsou otřesné. Na bitkách by se taky dalo notně zapracovat. Představte si, že povstalci mají sekery, ale mlátí s nimi své protivníky jak totální nemehla. Choreografie soubojů veškerá žádná, brutalita se také nekonala. Vše vyřešil jeden dlouhý a zcela stupidně komponovaný zpomalený záběr, ve kterém sekery dopadají kamsi do prázdna. Žádný záběr v hromadných soubojích nestál za moc. Ale pak je zde několik bitek jeden na jednoho. Ty už byly přece jen o něco lépe zvládnuté a výživnější a dojem o nějaké to procento vylepšily. Zábavně je na tom film relativně dobře do dvou třetin, následně začal prudce stagnovat. Od okamžiku, kdy se řady povstalců povážlivě ztenčily a dorazilo se na konec vlaku, respektive na jeho začátek, film hodně polevil. Ať se na mě Ed Harris nezlobí, ale jeho zlosyn v županu mě vůbec nebavil. Ostatní postavy měl ale film zajímavé. Chris Evans a jeho hrdina film táhl, než ovšem začal pronášet kecy o tom, jak ho hlad donutil jíst lidské maso. Tak tohle mohli ze scénáře vyškrtnout. Některé z postav opustí dějiště předčasně. Pozoruhodná je hlavně Tilda Swinton v roli ohavné ministryně, jejíž figura je ze všech nejvíce stylizovaná. S napětím se film moc nepřetrhl. To, že to nebyl moc strhující kousek, ale rozhodně být mohl, kdyby režisér za to uměl pořádně vzít, což uměl jen občas, zapříčinilo, že se divák zamyslel. A to se nemělo stát. Najednou se vyrojily otázky, zda 18 let nepřetržité jízdy po totálně zmrzlých kolejích, na které nikdo technicky nedohlíží, není totální nesmysl, nebo co třeba vlak pohání, nebo jestli lze vůbec přežívat desítky let v takto uzavřeném prostoru. Čím méně otázek si budete klást, tím si tuhle netradiční jízdu užijete. 60%

Die šiškenc motačka. Zeptejte se německých bratrů Špiritusových, jak toho dosáhli. Stačilo se chopit neotřelého námětu a nenápadně přimět diváka ke spolupráci, aby zapojil svoje myšlení. Příběh staví na množství časových paradoxů předurčení. Tedy toho, co se teprve má stát. První polovina je relativně přehledná. Podivínský spisovatel vypráví svůj pohnutý osud barmanovi. Ani u jednoho není tak úplně jisté, zda se jejich profese slučují s jejich skutečným posláním. I když se záhy dozvídáte, že barman je časový agent, který jde s buldočí vytrvalostí po jakémsi záhadném teroristovi s legrační přezdívkou "Sičák" a spisovatel se podrobil změně pohlaví, stejně to stačit nebude a ve druhé polovině se do toho dokonale zamotáte. Je potřeba si hlídat každý detail, ale i tak není záruka, že výsledná mozaika vám vše objasní. Příběh je poměrně invenčně vystavěn, má komorní ráz, triková složka je velmi skromná až zanedbatelná. Znázornění časových skoků je z trikového hlediska hodně naivní a archaické. Trochu to kazilo serioznost a vybroušenost perfektně působivého vyprávění. Jsem rád, že tohle scifi absolutně nestaví na nákladných vizuálních efektech. Z vizuálního hlediska film vypadá obstojně, má příjemnou kameru, velmi často i zajímavě tajemnou atmosféru, která postupem času opadne, zejména ve druhé polovině, když se klubko záhad začne rozmotávat. Ethan Hawke se do popředí dostane až postupem času, více prostoru má zpočátku Sarah Snook, která je za normálních okolností pohledná, ale zde ztvárnila chlapa. Její namaskování není moc povedené, ale její pooperační fáze už byla celkem na kvalitativně vyšší úrovni. Masky jsou celkově na pobavení, ale v tom dobrém slova smyslu. Zajímavý a originální příběh ale hraje prim a hodně předčí určité technické nedostatky. 80%

To jsem z toho Marťan. Film by klidně obstál i jako divadelní hra. Astronaut Matt Damon si o nějaký ten měsíc prodlouží pobyt na Rudé planetě, bude se zabývat pěstováním brambor, poslechem muziky, ale pecku hudebního nebožtíka Dalibora Jandy "Všechno na Mars" v jeho repertoáru neuslyšíme, krásy planety ho zajímat nebudou a hlavně bude doufat, že jeho kolegové z mise i NASA udělají všechno pro to, aby se vrátil na Zem. A nepřipadal si jako kůl v plotě, ale jako cool astronaut. Na Marsu je totiž obojím. Jen co osiřel a zbytek výpravy je na cestě domů, začíná kolem sebe vše komentovat, spoléhá na náhodu, nezřídka na náhodu spoléhá i celý nesmyslný film a vesele se s ním bude divák i parádně nudit. Na dvě a čtvrt hodiny je film dost dějově řídký. Stopáž se klidně dala zkrátit o dobrých 45 minut, aby film dostal dynamičtější fazonu. Film přichází po technicky zdatných soukmenovcích Apollo 13 a hlavně po Gravitaci, která mu uštědřila pořádnou lekci z vizuálních efektů. Technická i vizuální stránka nemá v podstatě čím nadchnout. Ani s akčním rozpohybováním to není nijak slavné. Až na pár výjimek, je film užvaněný. Marně jsem hledal nějaké stopy po napětí. Nebývá moc často, abych během projekce opakovaně kontroloval čas, když se snímek mnohdy značně vlekl. Asi takhle. Nebavilo mě to. Lhostejný mně byl Watneyho literární osud, o nic víc mě nezajímal ani jeho filmový osud zrežírovaný senilnícím Ridley Scottem. Chudák senila ještě ke všemu dostal upachtěný scénář od Drew Goddarda. Ti dva se k sobě tvůrčím způsobem hodí asi jako Michal David a rocková kapela Kiss. Výsledkem jejich snažení je nuda v okoukaném a nic nového přinášejícím trikovém balení, které zvedá z prachu relativně hláškující Matt Damon a spol. Nikdy víc na Mars nezavítám. Tyčinku Mars budu ale žrát stále. Tohle scifi mně ale nechutnalo. 40%

Ťuky ťuk. Jsem Eli Roth a přišel jsem zdecimovat nebohého ženáče Keanu Reevese, který na víkend zůstal bez rodiny. Ten si do svého domu pustil dvě bláznivé sexy čubky, které se nechtěly jen přátelit a sexovat, ale dát mu za vyučenou. A to tak že hodně. Jo, chtíč je největší děvka. Ano, přesně jsem věděl, co Eli zamýšlel, a to jsem taky dostal. Ve svém poměrně emancipačně orientovaném psychothrilleru dal průchod svým sexy představám, nepokrytému voyeurismu, značně vynikla i jeho slabost pro pekelně černočerný humor. Když to tak vezmu, po skutečném hororu téměř ani památky. Přesto si nějaké prvky zachoval. Moc hezky zobrazená atmosféra noci, interiér domu má svá zákoutí, do kterých kamera nakukuje s tajuplným závanem, hudební motivy jsou místy patřičně znepokojivé. Řemeslně film má to, co by měl mít. Je odveden zručně a s nadhledem. Drásavě i znepokojivě, překvapivě i nepříjemně. Velký podíl na tom má ústřední herecký trojlístek. Donedávna superhvězda Keanu Reeves už svůj comeback prodělal v Johnu Wickovi, tentokrát se podílel na snímku i produkčně. A za tenhle film se něco nakřičel, zanadával si a byl i ošukán! Dobré a realistické ztvárnění muže v tísni. Mršky Lorenza Izzo a Ana de Armas nemohly být vybrány lépe. Zlověstný kukuč Izzo je fakt fascinující, de Armas má také, především jisté fyzické přednosti. Dohromady se tihle tři postarali o intenzivní interakci mezi postavami, která perfektně funguje. Roth osvědčil skvělou práci s herci i vyhrání si s detaily. Globálně film působí neotřele osvěžujícím i novátorským dojmem. Jen se dvěma aspekty nejsem tolik spokojený. V jedné scéně, jde o hru na schovávanou, měl Evan dost velkou možnost dostat se na svobodu. Minimálně ale mělo dojít k fyzickému střetu s dvojicí dívek. Ta scéna si přímo o to říkala. Druhou slabinou je závěr. Určitě se nabízelo nápaditější zakončení celého martyria. Závěr měl být šokující. Mini pointa, se kterou se storka hodí do vážnějšího až realističtějšího vyznění, vyznívá fádně. Ale klídek, filmu to nijak extra neublížilo. Předchozí výstupy trojky jsou zdařile vyhrocené, napínavé i zlomyslně komické a v mnohém originální. Rothův přístup mě hodně bavil. 90%

Vrcholem téhle bakalářské povídky je, že si mladí novomanželé dají na stěnu mazanici. V roce 1983 bylo zřejmě nemožné sehnat odpovídající dekorativní doplněk do bytu za dobrou cenu. Kvalitní obrazy byly cenově nedostupné, darovaný obraz s jelenem zaváněl kýčem, mladým nezbývalo nic jiného, než sáhnout po vlastní kreativnosti. A výsledné dílo moc nedopadlo. Myslím tedy obraz, co se pohyboval někde na hraně kubismu, ale nijak vábně nedopadla ani tahle povídka. Scenáristovi ani režisérovi se do ní nepodařilo vměstnat jediný vtip. Za tímto účelem nebyli k dispozici typičtí komičtí herci. Zesnulý a málo známý Martin Kolár moc sympaticky nepůsobil, i když dostal v roli manžela zdaleka největší prostor. Ostatní také nijak neoslnili. Vlasáková-Sobotová, co hrála kamarádku z práce, pořádně nikdy hrát neuměla, přičemž scéna s ní, v níž stojí modelem, měla jako jedna z mála komický potenciál. Ten šel tak nějak do ztracena, alespoň si ale divák užil trochu lehké erotiky na trávníku. Z celé povídky není moc co vyzdvihnout. Sice její námět působí neotřele, tempo je také nastaveno zdárně, ale zvýšená účast nezajímavých momentů, si říká o nízké hodnocení. A ta manželova namalovaná odstrašující mazanice, která budila uspokojení, ta měla skončit v popelnici, nikoliv na stěně interiéru vilky. 40%

Zástupce televizního nadstandardu, kterému z kapsy nápadně vykukuje kvalita. Hereckou jistotu má jasnou. Je jí Rudolf Hrušínský, kterému se dá věřit každé gesto, které udělá. Sestava kolem něj je neméně silná. Většina herců z ní je herecky už dost ostřílená, takže nebyl problém ani u nich. Podstata příběhu tkví v tom, že smrtelně nemocný otec z nemocničního lůžka zjišťuje, jak rakovina obrazně rozkládá i jeho rodinu a jejich rodinné vztahy. Předmětem sporu se stává rodný dům, o který už nikdo nemá zájem. Pavel Háša režíruje místy poněkud jednotvárně, ale jede v dobře nasazeném tempu. Z nemocnice, do nemocnice, úplný odpich se nekonal. Postavy mají různorodé charaktery, není jim cizí sobecký, manipulační a pokrytecký přístup. Následné neurčité vyznění jejich charakterů působilo dost unáhleně, protože divák poměrně tápal, zda brát postavy souhrnně za negativní. Sice s umírajícím otcem vždy na rovinu a čestně nejednaly, ale posléze přece jen k nějakému stmelení dojde. Divák vesměs sledoval přetahovanou o dům ve zkušeném režijním provedení. Převládal kolovrátkový průběh s řadou neshod a výměn názorů mezi rodinnými příslušníky. Herci ale ze svých dobrých kreací nic nesleví a v pohodě dotáhnou tenhle mírně neurovnaný počin až do optimálního závěru. Scenáristická důslednost i vybroušenost by určitě neškodila. Dá se to vidět, ale je třeba tolerovat rok vzniku. 60%