Remedy

Z jedné strany velmi cynický a morálně nekorektní film, který se opírá o mimořádně hravou režii a brilantního Eckharta – z druhé strany půvabný a skvěle svižný nezávislák, jehož výklad je asi na každém zvlášť. Nechci tu nějak rozpitvávat obsah, pro mě je důležité, že se Reitman zdržel jakéhokoli souzení či hodnocení a „pouze“ dokázal vynikajícím způsobem reflektovat fakta a vtipně přiblížit zákulisní svět tabákového průmyslu. Aaron Eckhart naprosto exceletní. Pozoruhodný debut Jasona Reitmana.

Upřímně mám tvorbu Simona Pegga a Nicka Frosta velmi rád. Je to trošku jiný druh humoru, který když se dělá dobře a vkusně (a to v tomto případě opravdu platí), funguje většinou na výbornou. Další velmi nesourodá (nebo sourodá?) dvojice hlavních protagonistů, kteří žijí ve svém vlastním světě, touží po setkání s mimozemšťany a jejich střety s reálným světem většinou končí katastrofou. Kadence hlášek a gagů není sice tentokrát tolik vražedná jako třeba v Hot Fuzz, ale je bohatě vyvážena pohodovou atmosférou, která z celého snímku čiší a ten lehký patos v závěru mě vlastně i docela potěšil.

V posledních letech platí, že co seriál z originální produkce HBO, to velká a očekávaná událost. Fakt, že celý projekt produkčně zastřešuje sám Martin Scorsese (a taky režíruje pilotní díl), jen dokazuje, že i „pouhá“ televizní produkce se dá dělat kvalitně, profesionálně a že dokáže přilákat i taková jména jako jsou právě Martin Scorsese, Steve Buscemi nebo třeba Michael Pitt. Co mi vyrazilo dech hned napoprvé, byla dobová stylizace: do detailů vypiplané a propracované kulisy, nádherné exteriéry (ta promenáda!), úžasně švihácké kostýmy a opravdová retro atmosféra. Postavy jsou fantasticky napsané a možná ještě lépe zahrané - ohromně zajímavé je zejména sledovat jejich vývoj (Van Alden). Pekelně hustá záležitost plná spousty krve, sexu a neuvěřitelného množství ohromně silných scén.

Svým způsobem takový unikát mezi seriály posledních let. Samozřejmě, že mám velmi, ale opravdu velmi kladný vztah k TBBT nebo k HIMYM, ale nedokážu se zbavit dojmu, že nastavený koncept (ať už bez jakýchkoli diskuzí perfektní v obou případech) pomalu ztrácí své kouzlo a dřívější hvězda obou zmíněných seriálů, které stále miluji, pomalu vyhasíná. Community je unikátní záležitostí např. proto, že si nebere žádné servítky, pokud jde o parodii a zesměšňování amerického stylu života či vyznávaných ideálů americkou komunitou. Další obrovskou devízou celé show je skutečnost, že tam, kde ostatní seriály interakci mezi postavami utnou (ať již z obavy, že by se mohlo jednat o přílišnou politickou nekorektnost či něco, co je již opravdu příliš nad rámec zažitého žánru komedie), je Community vyhrotí až do samotného extrému. Extrému, který nemusí na první pohled či poslech působit zrovna vábně či ostrovtipně - nicméně pokud patříte mezi tu sortu lidí, kteří mají rádi porušování pravidel, zavedených postupů a škodolibě hanebným způsobem si užíváte ponižování všeho druhu a rádi se často bavíte na cizí účet, budete nejspíš nadšeni jako nikdy předtím. Občas se mi zde připomněly Gervaisovy Extras a platí zde stará známá pravda, že i když se zrovna smíchy nehroutíte ze židle, je vám z určitých mouder za některé postavy tak trapně, až si uvědomíte, že sledujete téměř (na americké poměry) bezprecedentní, nekorektní, masakrální a šíleně zábavnou jízdu, která i těm méně zkaženým lidským bytostem občas poskytne nějakou tu úlevu v podobě morálního ponaučení.

Robert de Niro jako režisér plus herec v menší roli ve filmu, který na motivy skutečných událostí popisuje vznik CIA. Matt Damon coby špionážní agent v jedné ze svých lepších rolí, který je v tomto případě nucen striktně volit mezi láskou a oddaností k americké vládě. Jistý patriotismus je zde samozřejmě přítomen, postavy jsou jistojistě šablonovité a archetypálně velmi snadno identifikovatelné. Na druhou stranu mi de Nirův styl v něčem připomněl Clinta Eastwooda (což považuji za pozitivní aspekt), ono to pomalé vyprávění prostě má něco do sebe (i když musím uznat, že v asi dvou okamžicích mi to už přišlo lehce nastavované). Nic nového pod sluncem, nic světoborného, ale pořád jde o kus poctivé filmařské práce vyšperkovaný vynikajícím Damonem.

Překvapivě málo akční, spíše konverzační a psychologicky poměrně propracovaný hrdinský snímek, který prezentuje „hrdinství“ jako obrovskou osobní touhu po svobodě, jako neutuchající snahu překonávat sám sebe až v takových mezích, kde by to ostatní vzdali či „podlehli“. Čekáte akční film s tématikou vietnamské války a dostanete místo něj lidský příběh (opravdu téměř bez akce) s obrovským srdcem. Musím říct, že z mého čistě subjektivního hlediska bych šel s hodnocením o hvězdu níže, ale zde opravdu oceňuji Herzogovu originalitu a koneckonců i velmi dojemný závěr. Podruhé bych si to ale nejspíš nepustil.

Já s tím filmem vlastně nemám žádný zásadní problém. Pečlivě respektované žánrové postupy, více než solidní Keenu Reeves a občas nějaký náznak té nepředvídatelnosti. Celé to ale opravdu funguje dobře, řemeslně je to zvládnuté kvalitním způsobem a nakolik je to korektní ve vztahu k samotné policii u Amíků, mě nijak extra neirituje. Prostě nadprůměrná žánrovka, která nemá ambice stát se kultem, což ji šlechtí. Tzv. odpočinkáč na slušné úrovni:)

Jeden z kategorie filmů, které vypráví o střetu dvou postav z defakto odlišných světů či poměrů a které sledují postupné „probuzení“ té zakonzervovanější polovičky k jakési společenské revoltě a osvobození ducha. Podobných počinů na téma, zda-li obětovat vzdělání a měšťácké směřování kvůli živočišně křišťálové lásce a vášni, je samozřejmě celá řada. Britský An Education nepřichází v tomto ohledu s ničím novým, divák má možnost pozorovat lehké pochyby hlavní postavy, její potřebu ospravedlňovat před autoritami způsob života, který si zvolila a proč už nemůže dále být součástí „toho jediného správného“. Závěr nějak více rozvádět nebudu, jen si myslím, že tvůrci chtěli překvapit (možná i mírně šokovat), přičemž si bohužel neodpustili několik logických nepřesností. Celkový dojem je ale dobrý (proto za tři), vizuální stránka velice povedená a Carey Mulligan je zlatíčko :)) Je to vlastně takový na oko hluboký příběh s pekelně mělkou pointou.

Nezkreslený, v konečném vyznění značně realistický, a proto i dost nehezký pohled na segregační politiku amerického Jihu šedesátých let 20. stol. Neoceňuji „pouhé“ Parkerovo realistické pojetí, ale i další roviny příběhu, kdy můžeme sledovat profesní a vlastně i morální proměnu Dafoeovy postavy a skvěle vykreslenou atmosféru silně sepjaté a nepřístupné komunity, na kterou jsou velmi dlouhou dobu krátcí i samotní federální agenti. Skvělý soundtrack a herecké výkony už další komentáře nepotřebují.

Tady se opět potvrdila stará známá pravda, že kvalitní režisér dokáže z nevýrazné a vlastně ani ničím speciální herečky dostat fantastický výkon a Anne Hathaway ve své roli opravdu jen září. Výkon Toma Hardyho je samozřejmě už vzhledem k rozdílnosti obou Nolanových postav zcela jiný a nesrovnatelný s výkonem Heatha Ledgera v minulém dílu, nicméně jedná se o výkon pozoruhodný a opět si při této příležitosti nelze nevšimnout, že casting hlavního záporáka se nadmíru povedl. Christopher Nolan má úžasnou schopnost - on totiž dokáže nenapodobitelným způsobem natočit velkolepý, pompézní a hlavně komplexní film, který máte chuť si pouštět znovu a znovu. Je to více než pouhá vizuální extáze, je to pro diváka ohromně potěšujícím způsobem osudový či naléhavý film, který dokáže probouzet ideály v čiré hrdinství a který je ve svém zpracování a podání tak jedinečný, že z blíže nespecifikovaného množství scén někdy až neuvěřitelně mrazí v zádech, zůstává otevřená čelist, vyvstává pot na čele či pracují žaludeční enzymy více než je zdrávo. Je to fascinující materiál na rozsáhlou a podrobnou studii či recenzi, což ovšem raději přenechám těm fundovanějším pitvalům a pitvátorům. Je to Hollywood, je to masová zábava, je to giga mainstream, ale je to až tak pekelně působivé, že to s naprostým přehledem převálcuje všechny potenciální dohady o „komerčnosti, povrchnosti, vypočítavosti či schopnosti spolehlivě degenerovat současnou intelektuálně založenou mládež“ (mezi kterou bych se teoreticky mohl počítat, ale jen mezi tu opravdovou, když vezmu v úvahu svá předchozí ironická slova). Chrisi, střílím Ti tam zase za plný počet a už se nemůžu dočkat Tvého příštího filmu.