MM11

Naprostá zvrácenost, ale mám to rád… Dánská erotická komedie z konce šedesátých let se svérázným způsobem vypořádává ze sexuálními problémy mladé dívky. Klasické téma a my ho známe, ale zapomeňte na teatrálnost a v dnešní době i skoro až odpudivost Deep Throat. „Hloubku“ to má asi tak stejnou, zajímavější je nečekané míchání vícero žánrů dohromady. V morálně pochybné dějové rovině představuje výchozí linka striktně dramatickou část a následné peripetie lavírují od komedie až po temný psychologický thriller. Šedesátá léta a uvolněnost s filmu jen čiší, hudba a mravy jsou hodné pobouření. A přesto film v nejvypjatějších chvílích ještě dovede s mírou nečekanou zvedat didaktický prst aniž by ztrácel nadhled. Ano, de facto instruktážní momenty se zde vyskytují… Takové šílenství asi nemohlo vzniknout jinde (Dánsko ten samý rok jako vůbec první stát plně legalizovalo pornografii) a v původním plánu asi ani nemělo opouštět rodné hranice. Protože teprve pak se začnou dít věci, co s tolerancí příliš společného nemají. Dánské zobrazení kulturních stereotypů jde za nejsilnější hranici nevkusu a končí absolutní fraškou. Především scény z Německa patří k těm, u nichž nemožno poznat, co má vlastně tahle zvrácená podívaná za lubem. Ne snad, že by to bylo tak důležité. Uden en trævl je sympaticky bizardní film pro dlouhé chvíle, nemusíte mu rozumět a ani ho chápat…

Toto téma bude mít jiné kulty, ale… Úvahy o kalkulu a věrohodnosti zobrazeného snímek celkem umně rozplývá. Dvě schopné herečky tu předvádějí exhibici, jak podobné role káží, a přitom nejsou přílišnou dominantou. Příběh samotný má více rovin a nenápadnější postavy dětí jsou klíčem k povaze sdělení. To, že jsou „v pohodě“ dle filmu ani tak nevychází s toho, že mají či nemají dvě matky, ale prostě takoví jsou. Podstatná myšlenka (která relativizuje černobílé argumenty obou stran ohledně nároků párů jednoho pohlaví na dítě) se zdůrazňuje konečně i přáteli jednotlivých dětí (povrchní nymfomanka/agresivní primitiv). A ani v tomto ohledu je to nepoznamená, mají svůj rozum. Je určitě škoda, že nedochází k přílišné interakci zvenčí, protože je nutno si přiznat, že až takhle tolerantní naše společnost určitě není. Za cenu tohoto zploštění situace se klade důraz na jednotlivé postavy a ty jsou naštěstí napsané parádně. Jejich vzájemné klikatění a střety patří k nejlepším momentům, podobně jako potíže při soužití a plnění jednotlivých rolí. Milostné peripetie druhé poloviny bych oželel, protože celkem rozbíjí hlavní motiv. Ovšem zase nelze pominout, že smířlivý konec je elegantní a důstojný. Jeho ani ne nevýhodou jako spíš nutným předpokladem je, že zůstal v půli cesty. Uvidíme, kam ho zavedou další filmy s touto tématikou (vůbec bych se nedivil, kdyby slovo „pohoda“ zcela zmizelo).

„Exotika“… Občasně zábavný snímek, který působí jako turistická vycházka slavných herců. Ve většině banálních momentů jsem spíš uvažoval o nepochybně zajímavém zákulisí vzniku a říkám za sebe, že dokument z natáčení by mohl být při troše invence o řád vtipnější exkurze. A hlavně přesvědčivější. Mogambu nejde věřit skoro nic, což je kumšt, když uvážíme, že John Ford neustále švenkuje kolem autentického prostředí. Není pochyb, že mu ve věrohodnosti brání krajně nevhodné dokumentární záběry (Gable mířící na lva je opravdová lahůdka…) a mám pocit, že ani ty zářící barvy sem úplně neladí. Zdůrazňují Gableův pokročilý věk, což působí oproti „panenské“ (ač afektované a upozaděné) Grace Kelly téměř nevhodně. Ava Gardner je nejsympatičtější, ale schytala nesmyslnou postavu, jejíž jednání není ke konci zrovna dvakrát důstojné. Milostnou linku, která je východiskem, pak naprosto potápí Gableův protihráč, příšerný mamlas, co by neulovil ani šedou myšku z kanceláře. Zkrátka tuto Fordovu zakázkovou věc bych nikomu nedoporučil, Africká královna je pravým opakem a do té „investujte“…

Opomíjené neprávem…. Helgeho Stud je jeden z psychicky nejnáročnějších filmů s už tak vyhrocených titulů s tématem kocoviny (viz. Každý den odvahu). Július Pántik jako stranický funkcionář získává informace, které nečekaně zamávají jeho agilním vystupováním a zásadám. Zde vidím určitou potíž, protože představa funkcionáře rázem probuzeného v roce 1967 se mi zdá krapet nevěrohodná (musel by žít ve vzduchoprázdnu). S tím souvisí i Pántikovo provedení, které získává pro každého, kdo zná některé pozdější hercovi normalizační role (Gottwald ve Vítězném lidu například) zvláštní dimenzi. Celá ta postava je rozporná a jisti si nemůžeme být ani při sebestředném konci, kdy hází expresivně „stud“ na všechny strany (výraz stydět je takřka mottem). Více než exkurze do Pántikova soukromí, kde se toho stejnak tolik nevyřeší, zapůsobí „juráčkovsky“ laděná schůze, kde můžeme vidět naprostý úpadek morálky. Mezi odvážné momenty patří především rázná a zábavná věta „Ty úřaduješ i tam, kde jiní serou“ směrem k patolízalskému funkcionáři a neskrývaná nahota při vyhrocené hádce s dcerou. Působivé jsou i flashbacky, které svým subjektivním pohledem mohly být klidně vzorem pro pozdější Ucho. Nelze popřít, že Helge úřaduje spíše jako scénárista a filmařsky o desítky stupňů vyjadřovací prostředky neposunul. Stejně tak je ale pravda, že mu nedělá potíže se vyjádřit jednoduše a trefně. Když se Pántik prochází po klidné ulici, tak se zdánlivě nic neděje. Ale jen pro toho, kdo nechce nebo nemůže vidět. Takový minimalismus se mi velice zamlouvá.

Prvně k okouzlení, napodruhé k přemítání… A o pochopení se s jistotou nebavme, už jen proto, že vazby jednotlivých filmů (odkazy na Noc) Antonioni velice rád znejistí. S celé trilogie mi vychází právě Zatmění jako nejpodmanivější a divácky nejvstřícnější kousek (byť v relativním měřítku to není až tak snadno stravitelné...). Kupříkladu scény na burze jsou asi nejsilnějším adrenalinem za celou autorovu režijní dráhu (a minuta ticha se zkrátka nezapomíná). Tyto občasné momenty však určitě nezaručují atraktivitu sami o sobě, klíčem k nim je dobová věrohodnost. V jednotlivostech už předtím a plně odtud si může člověk skrz Antoniniho perfektně dokumentovat jednotlivé fáze šedesátých let až k velkolepě „výbušnému“ Zabriskie Point. Neznačí to pouze myšlenkový svět, který nabízí v té době i mnozí další, ale prostřednictvím módních manýr či hudby i vzorce chování. Bez přijetí těchto asociací zůstanou veškeré charaktery jen jako podivíni z uzavřené společnosti, co se „bůhví proč“ nudí. Nedivím se, pokud pak někdo tyto filym odmítne. Zdánlivá výlučnost, která obklopuje Dobrodružství a Noc, není tak markantní. Nepochybně i zásluhou silných herců. Monicca Vitti má konečně plný prostor a nejkrásnější záběry, co Antonioni připravil, jsou skoro výhradně spojené s ní. Vedle figuruje výtečně těkavý Alain Delon, jehož rozhodnost alespoň slovní je oproti jindy apatickým hrdinům vítaná vzpruha. Není to film jedině o nich (když už na prázdných ulicích kdosi vstoupí do cesty, tak si ho divák většinou zapamatuje) a je po okraj naplněný alegorickým vyjádřením. Přesto v oblastech společenských (Afrika, moc peněz) Antonioni zdaleka nepoužívá tak neuchopitelné prostředky jako v těch, co zkoumají duševní rozpoložení jedince. A s vědomím, že i v těchto myšlenkách se skrývá hodnotná argumentace, vidím podle mého hlavní důkaz, že trilogie a následující filmy stvrzují odkaz šedesátých let jako jen máloco. Bez Antonioniho filmů by pro nás byly šedesátky značně ochuzenější.

Ryzí Amerika… Když občas vypluje ne povrch akademií vyvolený film zdánlivě odnikud, tak se často zaměňuje slovo nezávislý za skromný a skromný za svobodný. U tohoto přesvědčivého obrazu však rád splním nutnou podmínku, kterou film klade, a tou je důvěra. Ta se obrací v určitém smyslu na diváka a ještě zásadnější kontext důvěry spočívá v Americe samotné (tahle věc je pro „anti-ami“ krajně nevhodná). Tato druhá rovina důvěry prochází složitým vývojem od hořké reality až po sílící sentiment. Je paradoxní, že film o amerických mýtech dokáže navodit reálný pocit hrdosti a přitom podlomené pýchy skrz skrývanou vlajku (viděna v odraze) a tlumenou zbraní za zády. Přesto pravý tradicionalismus Ameriky vnímá divák na každém kroku a ten nekašírovaný bluegrass to korunuje. Že má USA střízlivě řečeno problematické prostředí (za hranicemi asi nikoho příliš nezajímající) mohlo vyvolat ještě daleko umělecky závažnější reakce. Winter’s Bone není celistvé dílo. Snaha sdělit mnoho a zároveň neohrnovat povýšenecky nos nad divákem ústí v přesvědčivou poetiku, ale udržující autentické charaktery v čele s jakousi lidovější obdobou Juno (její jednání lze plně pochopit až na konci filmu) postupně vypouští trochu přepálené finále. Pak je důvěra na vážkách, protože ty dějové „metamorfózy“ odbíhají moc daleko od původního realistického lpění. Buď jak buď, dílo slibuje mnohé a potenciál doufám nebyl tímto vyčerpán. Další film Debry Granik může být nesmírně zajímavý.

Smířlivá sociální kritika... Převedení románu Martina Andersena Nexø se dočkalo kompromisního řešení, poněvadž z objemného díla vzalo jen úvodní část. Sociálně nejostřejší kapitoly schází a na podobě filmu je to znát. Zatímco Nexøho dílo konvenovalo čím dál očividněji ke komunismu, tak poválečný snímek líčí spíše venkovského ducha a do jisté míry vyhrocenější verzi problematiky dospívání. Pro předlohu tím pádem jen částečná služba, ale lze to pochopit i s ohledem na Kodaň, jejíž zákoutí jsou v dalších částech románu popisovány velice věrně (přičemž tuto poetiku snímek zachytit nechce). Malebná ves hraje prim. Celý snímek nejvíce ze všeho připomíná pohádkové putování občasně vychýlené krutou scénou, jenže ani ta nenaruší tento zvláštní a svérázně obydlený svět. Podmanivé vyprávění, které líčí všemožné figurky, nesklouzává i přes střídmou délku k zjednodušujícím typizacím a právě ve smyslu výpovědi o síle člověka je precizní. V sociální zlovůli spatřuje vždy jedince, nikoli princip. To je pro dílo zobrazující tolik ústrků a krutosti moc vzácné. Do úplného pochopení schází zbylé pasáže románu, kapitoly se uzavřou jako na povel a katarze (v podobě návratu domů) není dvakrát motivovaná. Věčná škoda neexistence pokračování vzhledem k tak nádhernému filmu.

Ryzí utrpení... Největší peklo se rodí s banálním dílem, co si kompenzuje vlastní nedostatečnost rádoby uměleckými vsuvkami. Ve světle toho se pak člověk raději podívá na dvě hodiny přiznané komerce, kde z něho aspoň nedělají absolutního pitomce. Ona i původní Emmanuelle se s odstupem jeví jako průměrné erotické drama, ale pořád aspoň snaha o jiné podchycení erotiky. Tenhle film se takovým způsobem nedovede vyjádřit, že většina dialogů se ventiluje skrz "vnitřní hlas" postav, což platí dokonce i u těch nejméně významných. Když už konečně něco řeknou nahlas, tak se většinou jedná o otravný balast, nebezpečně „godardovsky“ postavený (opakovaná věta "Znáte báseň...?"). Hudba pro jistotu duní nonstop a tudíž se původně celkem snesitelná melodie ke konci stává nenáviděnou kulisou. Není namístě kritika prostředí, panorama přírody občas vykoukne a tím se účel plní. Vrcholně směšný je však ten nepoměr mezi řečeným a reálně se zobrazujícím. Když vypravěč začne rozvádět úvahy o nové Emmanuelle, co vypadá jako "božské zjevení", tak to prostě není pravda. Stejně tak další nesmysly, které by v pokleslém románu snad mohly vybudit čtenářovu fantazii, ale Francis Leroi na ně nemá peníze. Kolem příběhu ani nechci dlouho kroužit, hlavní hrdinka se chová jako neskutečná kráva a erotický potenciál filmu dosahuje minusových hodnot. Nedoporučuji ani pro vědomé pobavení, největší zrada tkví v tom, že to člověka maximálně uspí.

Dánský majstrštyk o morálce... Nezáleží vůbec na pravděpodobnosti událostí, jichž je divák svědkem a ten ironický dialog o náhodě to jen podtrhuje. Tady se spíše má ukázat relativnost urychlených hodnotících soudů a nabourat klid moralistům. Postavy jednají pod absolutním drobnohledem kamery (oči, gesta), režisérka Susanne Bier toho však neužívá "dogmaticky", vždy pouze pro zdůraznění nevysloveného. V takové poloze je Mads Mikkelsen skvělý, protože jeho herectví staví na charismatu a odezírání z drobných nuancí. Možná překvapí, že není až tak suverénním hlavním hrdinou. Hybatelé příběhu jsou i jinde. Na tomto aspektu je nejlepší neustálé kladení překážek, které jsou výborně provázané. Když už máme pocit, že linka je rovná a děj někam spěje, tak se znovu naruší (a pokaždé naprosto přirozeně). Silná je i rytmika, protože mnohé pasáže nejsou zrovna lehce stravitelné a režisérka je ohromně kompenzuje ironickými oslavami (dalekosáhlý odkaz Festen) plnými energie. Pro tak myšlenkově bohatý snímek jsou možná určité vedlejší postavy, co mají "ošéfovat" humor, až příliš jalové. Vlastně ani ty momentky v Indii příliš neřeknou, ač je jejich nezaujatý dokumentarismus velice přesvědčivý. To jsou ale pouhé drobné nešvary perfektního filmu, který je zábavný i téměř cynicky krutý. A že končí jen mlhavě a napůl beru za velké plus.

Příliš snadný terč… Pokleslá komedie s bezzubou snahou být v ostře satirickém duchu navrch. Nedivím se, že tolik lidí hází kamenem, Olmer si o to říkal už tím prorockým názvem. Byť to není dvakrát svižná podívaná, tak bych primární problém neviděl přímo v něm a snad ani v hercích (obsazení má i dobré hráče, kteří jsou však na okraji a primární roli vyzobávají režisérovi toporní oblíbenci). Nejhorší je scénář a jeho vyžívání ve vulgárních vtipech a primitivních dvojsmyslech. Pobaví jeden z dvaceti, přičemž po jistých jdou na diváka mrákoty (pověstná „výměna“ mezi Přeučilem a Kostohryzovou fakt vede). Skoro až úsměvná je rozbujelá kritika poměrů a pokusy rýpat dokonce i do konkrétních politických stran (!), což vyzní v jednom sledu s obskurním product placementem na Becherovku obzvlášť šíleně. Když se na film podíváte právě dobovou podmíněností, tak se budete bavit aspoň tou obskurností devadesátých let v českém filmu, právě díky tomu podle mě bude za několik let Nahota na prodej kultovní guilty pleasure. Tak „vysoké“ cíle tahle nevyvedená taškařice asi mít nebude, přesto jako připomenutí stojí snad i za vidění. Otrlým bych doporučil… P. S. – Simona Chytrová je zoufalá herečka, ale tohle je jediný film, kde jí to doopravdy sluší.