MM11

Jestli v reálné skutečnosti opravu existuje jakási smyčka ubíhající na různé strany, tak mě Kieslowski zděsil, že můžu ztratit víc než pouhý jeden vlak. Nosná myšlenka Náhody je neuvěřitelně mocná a působivá a společně s přiměřeně politickým a morálním apelem má ohromnou sílu ve výpovědi. Titulní hrdina má možnost volby omezenou, ale i pokud volí, dostihne ho další náhoda. Krzysztof Kieslowski pouze lacině nezneužíval perfektní látku a skrz tři diametrálně odlišné roviny opět ukázal, že je talentovaný tvůrce i krutý stratég. S pomocí působivé hudební znělky vytváří velkolepý dojem v cyklické situaci, a přesto, že přibližuje Polskou realitu politické totality, nedovoluje zahraničnímu divákovi, aby se nudil. Za takový výkon si zaslouží obdiv.

Ten trend (parazitovat na skutečném problému natočením zaujatého a nic neřešícího filmu) je poněkud otravný. Na druhou stranu od mistra v ohýbání politických i jiných názorů Hynka Bočana to absolutně nepřekvapí. Deziluze s prašivého prostředí okraje společnosti vyjadřuje film skrz partičku sígrů nejhorší kategorie (role pro Krampola se Sloupem na tělo) a jejich nezkušeného příchozího učitele. I jeho samotná motivace je pochybná, ale on coby nezaujatý pozorovatel pouze vychází vstříc neodvratitelnému konci, kterým Bočan prokázal neschopnost. Proč neukázal líheň těchto vyvrhelů? Proč nenavrhl nějakou skutečnou cestu? Proč udělal z okolního světa jen černobílou šablonu? Zůstalo mrazivé prostředí, dobrá hudební smyčka a pocit záměrné manipulace. Na novou vlnu dost málo.

Další z výstavních ukázek, jak nečekaně zabodovat a vytvořit takřka kult z něčeho tak prostého a jednoduchého. Osm Oscarů dostal Danny Boyle za to, že vzal tradiční námět do země rozporů a špinavé romantiky. Vypruzený Bollywood se oklikou vrací k Americkému modelu, ale cestou nabere několik free perliček jako strašně výraznou hudební stránku (písničky budete nenávidět, ale i tak si je ještě týden broukat) a vychýlenou kamerovou stránku, která vizuálně působí ohromně cool a svěže. Umělecký i zběsile komerční Boyle prokázal čich na námět a předložil naivním divákům příjemnou moralitku s hávem, co doteď málokdo viděl. A jak je známo, co je nové je zajímavé a žádané (zda i lepší se primárně nehodnotí). Za tu trefu do středu terče mu tleskám vestoje, ale zásadní mezník to nebude, Boyle jen zkusil propojit dva světy, které jsou nespojitelné. Obsahově zkreslené a nepřekvapivé, formálně invenčí jen místy. Na festivalech ovšem zřejmě dostačující...

Prakticky okamžitě přijdete s tímhle filmem do konfrontace přijde-li na Vás chvilka okusit film, co si zaslouží jen posměch a potupu. Zdá se, že diváci už postupně zapomněli, co je opravdu špatné a haní chlapíka s úchylkou jménem Ed Wood. Plan 9 From Outer Space je třeba hlavně brát jako tragickou ukázkou čeho je vůle schopna, když jde za svým snem a mám pocit, že většina diváků režisérovi i fandí (zvlášť po dojemném Burtonově filmu), protože cítí jeho lásku k filmu a snahu cosi vytvořit. Dnešní špatné filmy si libují v plagiátorství a zakrývání bezmocnosti, odvaha typu Wooda, který nezakrývá nic, chybí. A proto film, který pojednává o invazi z vesmíru a zombie zabijácích a přitom nemá ani na kopii létajícího talíře či herce umějící Anglicky, dnes už nevznikne. Film je samozřejmě děsně špatnej a smích nezadržíte, ale budete se bavit. Johnson, Vampira i další jsou dojemní a děj "závažný", takže do toho jděte a buďte další fanoušci člověka, co neměl peníze ani talent. I Vám pak dojde, že Ed Wood si za svoji snahu a neúnavnost zaslouží spíš obdiv a respekt než posměch a potupu. Vždyť čí odkaz vydržel v dějinách filmu s tak málem? Měřit se to nedá, ale odpověď je jasná, tohle je kult.

(?!) V tom bych se musel utopit dřív, než bych počal aspoň mírně chápat souvislosti a tvořit děj společně s nejprohnanějším manipulátorem, co neúnavně mlží a odkazuje na tuny dalších. Proto mávnout rukou, to je nejlepší možnost. Všichni se mýlí, pravda chybí, to je jeho krédo. Postmodernismus je zkrátka velká manipulace. Jeho tendence léta stojí a padá na vytváření slepých uliček a prázdných stop, kde je nemožné hledat jednotící myšlenku, protože soukolí nemožného a (paradoxně) banálního Vám vezme všechny trumfy. Ale i režisérovi můžete vzít jeho zbraň, pokud najedete na myšlenku, že předimenzované je vlastně prosté a líbit se je víc než pochopit. To jsem udělal a pak ten film sledoval jedním dechem - fandil vší silou Betty, zamiloval si bláznivou Ritu, chtěl pokecat s Adamem... Děj jsem neřešil a to je klíč, radím udělat to samé. Jelikož manipulace od schopného se přelstít nedá, hledejte chybu z hlediska filmového. A tu nenajdete, takže ať je Lynch jakýkoli, je to mistr....

Po letech definitivně nejzásadnější počin nové vlny a perla domácího filmu hledající konkurenta i v globálním měřítku. Scénárista a režisér Pavel Juráček si postavil pomník doslova v hodině dvanácté a osudově propojil ironické zobrazení Balnibarbi s tragickou tendenční situací. Ale satirická nota je ve vyznění spíše floskulí pro historické datace. Režisér zcela potvrdil svou zálibu v komplikovanosti vyznění, diváka vůbec nešetří a na položenou otázku dává jen mlhavou odpověď. Proto je sledování nesmírně těžké, chce to vícero shlédnutí, líbit se Vám to možná hned nebude. Obratnější tedy je sledovat zprvu spíše formu, protože obsah je i nepokrytě subjektivní bez jasného klíče. Film, který se rodil takřka tři roky vytvořil modelovou strukturu - do absurdity dosadit konvenci a tu pak utopit v něčem, co nechápe. Nezáleží na ideologii a zřízení, takový člověk se utopí i v nejvstřícnější demokracii. A tím člověkem je ještě víc než hlavní hrdina sám Juráček. Drtivá kola Normalizace ho vzala sebou a on se další šance nedožil. Otázkou zůstává, zda by jí ovšem dovedl využít. Pošilhávajíc po současném českém filmu o tom silně pochybuji, charakter typu Juráčka by byl ve stejné nevoli jako jeho hrdina po návratu do Barnibalbi. Vidím to proto tako dokument doby, jindy by neměl šanci. Je to odkaz nejen Juráčka, nýbrž celého tehdejšího filmu.

Nakonec jen další z variací na téma "jak velkým očekáváním fanoušky co nejvíc zprudit". Mistr posledních minut už jednoduše neplatí za jistou plachetnici v bouřícím Hollywoodu a vytvořil jen překvapivě ekologicky smýšlející rutinu s definitivně plochým scénářem a náznakovostí začínající štvát po prvních dvaceti minutách. Shyamalanovo obsazení nikdy nepochopím - drsňák Wahlberg umí přesvědčit o své pravdě pokud má protihráče, ale v imaginárním zlu je bezmocný a coby středoškolský učitel i nechtěně zábavný. Dále se o slovo hlásí už jen nejistá atmosféra, jež je po celý film jakoby v rozpuku (k němuž však nedojde) a konec zamávající panenkami i těch otrlejších. Shyamalanova sázka o dobré jméno skončila fiaskem.

Traumatizující vylíčení nelidskosti v níž blikající světílko míru bude nakonec i Vám připadat naivně a zbytečně. Kontroverzní Luis Buñuel neoficiálně útočil na oficiální pevnosti moci s níž katolickou církev strefoval soustavně, kdy se ke konci filmu zdá, že argumenty už ani potřebné nejsou. Čistá novicka Viridiana působí od počátku až děsivě v řetězci života (pro ní plného krutostí), její pomoc degradují sami pomáhaní chudáci, bližní jdou s arogancí přes lidské zásady a pomoci se nedočká Viridiana ani u své oficiální vrchnosti. Právě ta a koneckonců Viridiana samotná (je přes všechny útrapy stejně ortodoxní, tj. fanatikem) působí dojmem nejhoršího zla -> vždyť chudáci pomoc dostat nemůžou (jejich řádění u hostiny) a bližním stačí přehlušit chorály odpovědnosti moderní hudbou. Má Viridiana vůbec právo chtít tohle změnit? Buñuel ji dal velice cynickou odpověď....

Jeden z nejpamátnějších průserů.... Přes špinavé hrátky s vlastnickým právem do suterénu veškerého (ne)vkusu. Ingredience -> Roger Corman.... Tenhle kultovní milovík E.A Poea a děsivě laděných zábav za pár šestáků vyhrabal snad odkudsi z chudinského předměstí režiséra Sassonea a dal mu do ruky nejslavnější komiksový čtyřlístek. S mrzkým rozpočtem pak štáb vypotil až ohromující zhovadilost, která hoří ve všech ohledech, speciální efekty budí dojem, že "dát rejžovi dvacku, snad bude líp". O to je smutnější evidentní nadšení sálající ze všech přítomných, je pravdou, že pokud má umění upřímnou touhu a snahu (zlatý Ed Wood), tak je elektrizující mrazení patrné i přes marast stupidity. Zaposlouchejte se do směšně symfonické hudby a pocítíte to. Pak se můžete smát a nebo tvůrcům fandit. To už nechám na Vás...

Přímo z popela nejstrašnější katastrofy moderních dějin povstal směr, který by v jiném čase nevzniknul - neorealismus. Surovost, autenticita, neherci... To jsou tradiční hesla, ovšem jak naučila budoucnost k dovršení silného diváckého zážitku zdaleka nestačí a Řím, otevřené město je dokonalou ukázkou bezprostřednosti a upřímnosti. Od režiséra Rosselliniho (za války si vydělával snímky s nepokrytě fašistickou tendencí) se nedočkáme klasického hrdiny, film oslavuje spíš kolektivnost, byť nejsilnější scény patří jednotlivcům. Snímek ale táhne právě zmíněná bezprostřednost a vědomí doby vzniku. Příběh byl mnohokrát překonán, touha takhle vypovědět už jen málokdy.