Řím, otevřené město

Já těm Italům nikdy nepřijdu na chuť. A nepomůže ani nálepka filmové klasiky. Dvě hvězdy za ukecanou a zmatenou první polovinu a podprůměrné technické provedení (ledabylý střih a kamera, hodně špatný filmový materiál, za což patrně můžou i tehdejší podmínky). Pět hvězd za druhou polovinu, kdy všechny postavy a konflikty nádherně vykvetou. (22.12.2011)

Lačníc po filmovém vzdělání, jsem vzal s povděkem cyklus věnovaný italskému neorealismu a jeho představiteli z největších- Roberto Rossellinimu. Ve své naivitě jsem dlouho doufal ve skutečnost, kdy by rok vzniku mohl být nejsilnější devizou filmu, nikoliv aspektem, jenž v konečném resumé výrazně sráží celkové hodnocení. Viděl jsem tu horší variantu. Bohužel. Na to, do jaké míry je snímek všeobecně považován za „klíčový film“ již zmiňovaného období, se bojím, že divácká obec, jež si skrz dílo upřímně potřese s Rossellinim rukou, bude nevelká. Ale už jen za tu odvážnou dobu vzniku bych byl rád, kdybych se zmýlil. Ty tři hvězdičky nedokumentují moje rozčarování adekvátně, spíš vhodně ilustrují smířlivou akceptaci jedné další klasiky. (19.05.2006)

na to, ze som dieta modernej kinematografie, tak taketo kusky ma dokazu potesit....v centre diania je don pietro, kt. nie je ziaden zivot lahostajny ci uz je je to fasista alebo partyzani a je hrdinom rima...velmi pekne je stavany dej, rozdeleny do dvoch casti...v prvej prevlada skor taka psychologizacia postav, zoznamovanie, a v druhej to uz graduje ako sa patri...no a koniec ma dostal...take vyvrcholenie by som necakal...co viac? cekuj program stv2 ci ct2 a davaj ho pred TV... (31.05.2007)

Musím říct, že po Zlodějích kol jsem od neorealismu už nic nečekal. Na Rosselliniho film jsem šel tedy spíš z povinnosti dohnat filmové vzdělání. A jaké překvapení! Řím, otevřené město má děj, napětí a vcelku přiměřenou dávku patosu. Nikdo tu nebloumá bezcílně dvě hodiny po městě. Když tak nad tím uvažuju v kontextu filmů z dané doby, vcelku chápu, proč tohle dílo působilo ve čtyřicátých letech tak skandálně. Scéna výslechu působí poměrně naturalisticky, herectví je překvapivě civilní (zejm. Anna Magnani prokázala, že zvládne přesvědčivě zahrát temperamentní ženskou od rány) a ruční kamera je tu sice využívaná jen místy, ale zato vždycky účelně. Dnes už by se divák ani nad jedním z těchto prvků nepozastavil, ale v době těsně po válce to musela být odvaha. (22.08.2020)

Patrně to bude tím, že se film natáčel ještě během války a v dosti improvizovaných podmínkách, nicméně jako divákovi mi na tomhle filmu vadí různé technické chyby, jako třeba podivně rozostřené záběry, nebo často divně zmatený střih, který by dnes asi mnoho ocenění neposbíral. Jiné skvosty světové kinematografie, často ještě mnohem starší, dokazují, že už v té době se dal rozhodně udělat technicky zručný film. Italský neorealismus raději přenechám Zlodějům kol. 6/10 (05.03.2014)