MM11

Masivní reklamní kampaň, obrovská očekávání, velkohubé výkřiky a nakonec zase jen Emmerich... Ten napodruhé zkusil jinačí nestvůru - konkrétně Godzillu, to však dupnul do vosího hnízda, jelikož mnoho znalců původní Japonské klasiky chystali žihadla ještě před první minutou. Nakonec je ani nemuseli moc ospravedlnit. Casting nepovedený, triky příliš standartní. Stupidní scénář pak z možného velkofilmu dělá lacinou frašku. Takže Godzilla příště zaseje vítr zase pěkně v Japonsku, věřte sinpovi.

Kochat se dá kdečím... Mám dojem, že největší zásluhou Andaluského psa je, že dokázal konečně na moment sjednotit neusátle rozhádané surrealisty v názoru na to, co by měl reprezentovat surrealistiký film (byť zajisté ne všechny, to by bylo podezřelé). Film jsem viděl několikrát, párkrát ho za život ještě asi uvidím (mnohdy běží jako předfilm jiných Buñuelových děl) a stavím se k němu prostě jako k dobovému projevu. Je mi cizí a nemluví moji řečí, čímž ale nechci argumentovat čímsi o „rádoby“ nebo „pseudo“. Rozhodně ne → dobovým projevem je Andaluský pes podobně jako Stávka, Malý Ceasar nebo Mezihra. Každý reagoval na dobovou potřebu a úspěch/neúspěch jmenovaných se odrážel v tom, zda jí naplnil (u sovětského příkladu centralizované kinematografie je to samozřejmě složitější). Oproti nezávaznému blbnutí v Mezihře se ale zdá, že takové přeříznutí oka má pochybnou sílu i dnes a potřeby se v tomto smyslu zase zjevně tolik nemění. Ale jen za historický význam hvězdy nerozdávám, pořád věřím v osobní dojem. Odpusťte, přísní vědci;)

Rychlý vývoj kinematografie většinu vykloval... Stále impozantně působí po všech těch desetiletích některé Hitchcockovi filmy. Čas jim dodal důstojnou hrdost a kontext dalších děl ukázal, jaký měly vliv na filmové umění. Ptáci působí oproti tomu dle mého přežitě, minimálně první třetinu bez jiskry a daly základ vyvražďovačkám, které páchají zvířata ze zverimexu. Hodnotit dnešní optikou triky by byl nefér úskok, ostatně Hitchockovo mistrovství pocházelo odjinud. Uměl vystavět napětí, které postupně gradovalo, většinou nedalo divákovi (a ani postavě, viz. prototyp neprávem obviněného hrdiny) vůbec vydechnout. Ptáci jsou však trošku o něčem jiném. První zhruba třetina nenápadně naznačuje a to až do takové míry, že může leckomu toto „varování“ uniknout. Tippi Hedren bohužel není dobrá herečka (v Hitchcockově univerzu tím míním, že nemá dostatečné charisma), o dalších ani nemluvě. Je to snad jediný Hitchcockův film, který by se za určitých okolností obešel bez hlavní postavy, tudíž není divu, že jsou ryze herecké sekvence bez ptáků únavnou marností. Od chvíle útoku se všechno vrátí do správných kolejí a samotný závěr je vyveden mistrně. Přesto se nemůžu zbavit pocitu, že Psycho byl předěl a osobní mezník, který se pěkně míjel s koncem klasického Hollywoodu a Hitchcockovi invence.

Spojení hudby s obrazem jsem plně docenil až tady... Ano, u němého filmu, který mi i po letech připadá přelomový, unikátní a vlastně nepostižitelný. Když pominu spousty statí a interpretací (ideologický balast žel zabírá značnou část), které se snaží otevřít a vyložit každé okénko, stále cítím a vidím něco dosud nenapsaného (prosté pocity jdou většinou u těchto prací zkrátka stranou). Uhrančivost není jen v pohybující se kameře (Murnau v Poslední štaci o rok dříve z ní těžil více) či kulometném střihu, byť ten tvoří základ dnešní zálibě v akčních sekvencích. Možná ten pocit spočívá v hudbě, byť mám dojem, že ta ho pouze umocňuje (měl jsem čest také ze stalinistickou verzí, navzdory představitelnému zprznění zůstal geniální film). Mnozí se budou stěžovat na tendenčnost, k tomu asi jen tolik – vyznění přináší falešnou iluzi dosažení cíle (Křižník reálně dopadl velmi neslavně), ovšem vytýkat otevřeně propagandistickému filmu jeho propagandističnoost, stojí na vratkých nohách. Bavit se můžeme samozřejmě o tom, co propaguje. A toto si v sobě musí každý vyřešit sám, univerzální odpověď neexistuje. Nezbývá než říct: pokud si myslíte, že filmy zestárnou a věk se na nich nutně podepíše, tak vězte, že jeden čas určitě obelže. Onen pocit je totiž nadčasový.

Bohužel více provokující než provokativní... Proslulému filmu nelze upřít jednu vzácnou vlastnost – dokonalý odstup od zobrazovaného. Domnívám se, že právě distance působí v některých případech silněji než detailní spoluúčast (vzpomeňte na bezstarostnou hudbu Rize Ortolaniho ve filmu Kanibalové). Jenže odstup zároveň znamená, že se tvůrce nevyjádří, zamlží svůj postoj k látce. Diváka výjevy (minimálně ty závěrečné) nepochybně rozruší a znechutí, ale to je asi tak všechno. Autor nedal jeden univerzální klíč a nehledání příčin (domýšlení se v tomto případě podobá intelektuálnímu obžerství) může opačně končit u obvinění Pasoliniho z laciné snahy šokovat, vysmát se atd. Není to úplně fér, byť si za tyto příkré odsudky může neústupný režisér z velké části sám – nevzbudil podle mě ten správný pocit odporu (vůči situaci a ne filmu samotnému). A pokud si od počátku hrál s vědomím, že odpor se bude týkat jen filmu samotného, tak s ohledem na současnou éru internetu a volně stahované scat porno opravdu neuspěl. Víc není co dodat.

Nevyvážená studie... Mám dojem, že tento cyklus si mělo mezi sebe rozdělit více tvůrců. Podepřeno Moskalykovým vztahem k nečistému prostředí a pramálo galantním charakterům by snad vznikla živější série, protože právě živost je především u pozdějších epizod ten základní nedostatek. Věřím, že většina objevů vydá na nervydrásající vyprávění, ale inteligentní scenář a pedantsky pohlídané kostýmy ho ještě netvoří. Působí to jako pokus o vývozní seriál s předními herci, který využívá inscenační zkušenost štábu československé televize a osvícenost jejich dramaturgů. Není to vůbec málo, ale ten potenciál se mi zdá asi až příliš slibný.

Začalo to celkem nevinně... Nekonečný seriál se dostal na odpovídající cifru a snad až nyní lze prvně opatrně rekapitulovat. První komentář jsem psal v době, kdy se seriál „už dostal v počtu epizod na třetí cifru“. A tehdy to bylo za dvě. Krm pro zvrhlé teoretiky á la Tak jde čas to sice stále není a dokonalou fázi mechanizovaného až pásového procesu v našich podmínkách asi ani hned tak neovládneme. Po pěti letech se to prostě jenom rýpe v zhovadilostech, zaměstnává čím dál neschopnější námezdné herce a pro občasného diváka stává nemožnou podívanou. Celý princip stojí na tom, že se zapletlo milion uzlů a jen divák s mamutí pamětí a poznámkovým aparátem (bulvár informující o aktuální epizodě) může stále hltat rozmotání jednoho uzlu. A s velkou pompou. Rozmotání všech uzlů je v nedohlednu a není účelem. Tenhle způsob nepřetržitého vyprávění bez minulosti a budoucnosti se mi zdá celkem depresivní. Vždyť telenovela staví na tom, že útrapy jednou skončí, ale zde?! No, nevím... Jedna hvězda za skutečnost, že nevěřím v lepší seriál za pár desítek let, až mě budou trápit klouby.

Poslední generační výkřik... Mechanický pomeranč je v zásadě nepříjemný oříšek pro kohokoli, kdo chce zajít za vzrušující, ale zároveň notně omezující škatulku „kontroverzní film“. Každý si ho vykládá po svém a klade významy do roviny, která je konkrténě jemu lidsky blízká. Mě však dráždí vytrhávání tohoto tak pevně zasazeného díla z jeho dobových kořenů a dávající si ho toliko za symbol vzdoru. Mnohé Kubrickem zobrazené nelze přijmout jako všeobecnou platnost (rozhodně tím nemám na mysli chování postav, mluvím tu o zobrazení, které jde za hranici vkusu, aniž by bylo překvapivě explicitní). Já si v tom našel své – konkrétní obraz generačního oklamání, ztráty idejí a všudypřítomné kontroly, kterou ani nepoznáme. A přijal bych i nejbláznivější teorie, toto dílo se jim nebrání. Kdyby byl Kubrick o kus méně doslovný, ztratil by na síle a přirozenosti. Viděno ale jinak, skrz tuto auru přímo vábí jedince, co se o film konkrétní (tím méně sdělení) vůbec nezajímají a odpuzuje záplavou brutalit jiné diváky, přehlédnuvší silný apel, který tvůrce do filmu „ukryl“... Dle mého příklad díla, jemuž humbuk jedině škodí a to i přesto, že ho zrodil.

Jak se říká – neurazí/nedojme... Asi si nevzpomínám na případ, kdy by u romantické komedie zcela ojedinělý a perfektní výchozí motiv skončil kompletně trapným filmem, nicméně průměrných plýtvání je plno. Kate a Leopold naplňují toto „pravidlo“ bezezbytku. Drží se poctivě své škatulky a nedovolí silnější objektivní kritiku, poněvadž se nevychyluje ani v nejmenším z rámce svého rigidního žánru. A jelikož všichni známe romantické filmy a jejich vzorce, je případná nespokojenost pouze náš problém. Jsou dvě možnosti – buď nadprůměrné romantické komedie porušují nějakým způsobem své vzorce (což asi ne) nebo se jich drží, ale jsou prostě svižnější, vtipnější a méně očividně „na jedno použití“. Já bych podepsal za B.

Buďme za podobný počin vděční... Nechci spekulovat, jak moc je zde užitý styl Jarmuschův, kýmsi inspirovaný či nápaditě rozvíjený. Pro mě je podtsatné, že má punc dneška, současného pohledu umělce na skutečnost. V době, kdy se móda i kultura zdá být prefabrikovaná, mi tento povídkový soubor přijde daleko více podstatný než poctivě míněné retro vlny. Nevyrovnanost je nutná věc a souvisí také s tím, že Jarmusch má široký záběr. Subjektivně bych žádnou z povídek neoznačil za nevydařenou, byť já (i pro sebe nečekaně) inklinoval spíš k těm, co opouštěly nejzašitrější pajzl. Je to čistě o osobních preferencích (výjimkou jsou mí oblíbení The White Stripes, poněkud tápající). Hudba patří k postavám víc než konkrétní náladě, což se nejlépe ukazuje při „hře velkých“ Iggyho a Waitse. Kdo vidí samostatně přichází o okaté můstky mezi epizodami, nehledě na to, že ustálenost pojí a vytváří ten pravý uvolněný pocit.