MM11

Mimořádně hloupý film z něhož není ani příliš čitelné, co vlastně zamýšlí. Jestli někdo sveřepě věří, že to má být "obžaloba armády/její oslava", tak by možná neměl hledat skryté poselství. Mám smutný pocit, že i kdyby jste ten film vyklepali vzhůru nohama, tak z něj kloudného nevypadne zhola nic. Náš největší režisérský génius Pavel Juráček tady tvrdě narazil. V povídkovém filmu viditelně povyšuje na roveň scénáře vlastní historky a zasazuje je do (velice mírně řečeno) trochu nesouvislého kontextu. Silnou stránkou Každého mladého muže je delší dobu vystižení protikladů, ale všechna zábava jednou skončí. Když se ukáže prázdnota toho kolem v osudově myšlenkově vyprázdněné závěrečné scéně (nikdo prostě neví, co má dělat), tak i poslední plamínek zhasne. Pavel Juráček byl složitá osobnost a k svým filmům docházel náročnou cestou. Ke Každému mladému muži nepřistupoval s odstupem a navíc několikrát přepisoval scénář. Proto věřím, že ten film se mu jednoduše nepovedl a nehledám vedlejší pomrkávání. Landovský je tady korba a Havel aspoň něco řekne. Ale jako celek? Škoda slov.

Ellen Page má parádní práci. Dostane zaplaceno za to, že bude provokovat všechny okolo a dávat okázale najevo, jak moc je nezávislá. Je to vskutku mladá sympatická herečka, která vágní historku povyšuje na úroveň velice přijatelné zábavy. Nouze o zábavné momenty mimo její působení v záběru sice vyloženě není, ale jenom chvíle s upovídanou Juno působí svěže a skoro až improvizovaně (místy se zdá, že Ellen Page nemá ani text). Jason Reitman se etabloval ve velkém kolosu a narozdíl od věčně rodinného tatínka Ivana dovede nahazovat i vážnější chvíle. Druhým filmem navíc potvrdil skvělý čich na herce. Nepopírám, že Juno je do jisté míry vypočítavý film ochotně se rochnící v kulturních odkazech, které často jen tak ledabyle skládá dohromady. A jsem si vědom i transparentně zdviženého varovného prstu, proti němuž se Ellen Page nebrání prostředníčkem až do úplného konce. Ale je těžké ten film nemít rád. Je sympatický až běda a tím si mě získal.

Nenáročný film? Ani zdání, pěkně proklepe Vaše závity a vyloudí pár nechápajících grimas. Kroutit takovou štreku po vlastním životě je filmově vždy nebývale vděčné, i když je náš hrdina jen nudnou troskou uprostřed velkoměsta. Dvojice dravých režisérů dokáže přijatelně nelogicky a zároveň za všech okolností zcela nečekaně protáčet šachovnici děje. Co je ovšem ještě daleko důležitější je zázračně civilní herectví obou hlavních obětí časového soukolí. I nenáviděný Kutcher, i nenápadná Amy Smart se mění dle potřeby přirozeně a jejich polohy jim divák věří. Během děje si stokrát řeknete, že "takhle to přece nejde" nebo "proč proboha neudělal...", ale u podobně svobodného námětu by bylo loudění detailů nefér. Nečekejte vysoce intelektuální jízdu, protože Osudový dotek má primárně tepat do mladých. To však neznačí nějaký propad, zaujetí a kladení otázek ještě během filmu ze strany diváka určitě přijde. Ve svém žánru se Butterfly Effect dotkl takřka samotného vrcholu.

Facka Americké posedlosti kráskou z dob druhé války. Vlastně jen komentovaná a zevrubná analýza, ze strany Orsona Wellesa nebývale kritická. Unavený génius se filmařsky nepředřel, což nicméně nelze brát jako prvotní účel. Pokud bylo jeho cílem ostříhat a nabarvit božskou Ritu a až posléze natočit film, pak nezklamal. Na začátku pravda trochu usínal a přenášel na diváka lehkou nervozitu. Nicméně v druhé polovině tvrdil muziku výhradně jen on a to i na herecké stoličce. Výsadou Dámy ze Šanghaje je nesporně její odlišnost a nelpění na zažitých pravidlech. Kdyby jen cynický Welles chtěl, tak vyloudí i další překvapení, ale už se schylovalo k jeho neodvratnému konci za velkou louží. Kolik sil tam nechal, tolik smůly ho potkalo po dalším putování...

Strašně ztrápené pokračování výborného filmu. Oba hlavní hrdinové pozbyly za dvě dekády jakékoliv romantizující nešvary a transformovali se v strojově vybroušené egoisty. To samé cítím i ze strany režiséra Lelouche. Ten podnítil smysluplnost sequelu vyvíjením statických záběrů z drahých lokací, vytvářením plochých vedlejších postav s jejich trapnými problémy a co možná nejvíce skandálních zápletky. Po jeho závěrečné etudě na poušti (která prostě vypadla z jiného filmu) má soudný divák chuť vymít si mozek a zkrátka zapomenout. Asi se příliš změnila doba. V šedesátých letech hrála krásná znělka coby pohlazení na duši nejistých hrdinů, v polovině osmdesátek duní melodie už jen v oparu typických syntezátorů. Pro oddané ctitele prvního dílu docela silně nedoporučuji, ostatní dle uvážení. Lelouchi, prst dolů.

Švankmajerovi duševní výlety za hranice všedního vnímání jdou povětšinou zcela mimo mě. Kupodivu je Zahrada docela jiná a stravitelnější. Trápící podivín, který experimentuje se vším co se hýbe, tady dokázal vytvořit krásně absurdní situaci a v deseti minutách jí dát neodolatelně ironickou korunu. Narozdíl od přebujelých záběrů a fantasmagorických zvuků zůstal účelný a s mistrným Kopřivou tvrdí jedno. Že plot musí kdosi držet a že lhostejnost je koncem i toho nejkrásnějšího. Časové zasazení osudově přesné.

Můj nejoblíbenější Hitchcock, obsahující vše, co od něj očekávám. Cynicky nekompromisní jednání k hlavnímu hrdinovi, zrelativizování jeho hodnot, mnoho dilemat, úskoků, gradující tempo a vyložené perličky, co se v záběru jen mihnou, ale přesto je divák před očima drží ještě po mnoha letech. Cesta k úspěchu = Robert Walker. Vím, že kožený Joseph Cotten nebo vyšinutý Anthony Perkins by v diváckém hlasování o Hitchockova oblíbeného záporáka dostali hlasů více, ale to částečně pramení i z toho, vůči komu ve filmech stojí. Většinou kladných, byť arogantních osobách či rodinách. Nagelovaný tenista Farley Granger není kladný, prostě nemůže být. Ve skutečnosti se do svých problémů sám zamotává a něco v jeho jednání nehraje. Robert Walker odbourává masku svého soka a vyloženě si to užívá. Dělá věci přesně v rozporu s tím, jak by se dělat měly (jeho zírání při tenisovém utkání). Divák by mu asi fandit neměl, ale je možné odolat? Naprostá špička a neodpustitelně podceňované.

Až na sklonku kariéry se dvě ikony poměřily a konečně ukázali na světovém plátně společně. Jen škoda, že to nebylo o pár stovek kilometrů a jeden oceán dál v zemi jim zaslíbené. S Americky "rodinkovským" stylem si tyká o poznání víc Jackie Chan, který se i tady zapotí o něco víc. Jinak dost chaos. Náramně infantilní a barevný děj, kde se solidní vychytávky nedůstojně střídají s tím nejstrašnějším balastem a mytologií působící obsahem až zdrogovaně. Dvě tradované legendy společně stráveným časem příliš šetří, k nenapravitelné škodě čekajících fanoušků. Je to škoda, animovaně zásadní, ale jinak nepoužitelný Rob Minkoff je zkrátka docela jako kluk, zvídavý, trochu nevyspělý, ale děsně nadšený pro věc. V jeho světě se nudit nebudete, s větším počtem vrásek na čele i úměrně méně jásat, ale zívaní Vás nezklátí. Jen mám pocit, že na takovou hopsanou jsou oba důstojní pánové už trochu moc staří...

Opravdu k smrti zoufalá prezentace těch nejvyprahlejších momentů, co všichni ti noční tvorové dovedou. Instruktážní tak možná pro odpůrce Sommerse, který by se jenom potutelně usmíval, mimochodem oprávněně. Nápadně sociální rozpočet si vynutil zrod několika ztrápených prostor, kde naši hrdinové "bojují". S tím bojem bych to nepřeháněl, hlavní je bezhlavě máchat a nasadit tesáky, střih pak už poslouží jak má. I když se tenhle nezvládnutej film ohání jakousi prapůvodní mytologií a troufá si s příběhem hrát v daleké minulosti, nemá ani na to, aby objektivně vysvětlil tu vlastní přítomnost. Krachující Van Helsing, který se nudí (nebo neumí, nebo obojí) je opravdovou rakví pro všechno kolem. Na jednu stranu v Hollywoodu letí režiséři, kterým nestačí 200 milionů. A na druhé straně ti méně šťastní nechají své herce bojovat v neudržované tělocvičně za nezbytného šera a zpomalovaček. Zvláštní země.

Malá princezna Shirley Temple měla v časech největší slávy takřka neomezenou moc. Na place museli vznikat paradoxní situace, protože ta malá holka hýbala de facto celou produkční společností. Zůstalo s toho po letech něco? Neřekl bych, pár filmů hladoví senioři v Americe ještě možná vídají na obrazovkách. Jinak ale všechno spadlo do propadliště dějin a jen tak to nevyleze. Všichni ti pupkatí o tři generace starší manažéři, co Shirley obletovali do jisté míry promrhali její talent. Ač byla schopná herečka, nechali malou Shirley jen stále stejně tancovat, dosadili poslušného panáka (vždy buď rodič nebo jiný souputník) a šablonu vylepili sterilní a sladkou vatou. Neodolatelná malá Temple rozhodně byla, její filmy už nikoliv. Jenže v srdcích mnoha zůstane právě pro tu dneska už nevykouzlitelnou pohádkovou atmosféru, která všechny její filmy lemuje. Jen ať tam je, zapomenout na ní úplně by byla škoda.