Tsuki

Na můj vkus sice zbytečně moc dlouhý, ale zato cenný snímek z lékařského prostředí. Kurosawa tímto filmem opět trochu předběhl dobu, a to i přestože je příběh samotný zasazený do konce období Edo (tedy jde o historické drama z 19. stol.) Vedoucí doktor "Rudovous" totiž ztělesňuje postavu, která by měla být i dnes vzorem lékařů. Nesnaží se pacienty pouze "léčit", ale opravdu "uzdravit". A stejně jako se už v podstatě obecně ví i dnes, i on si je vědom toho, že psychická stránka člověka je propojená s tou fyzickou, tedy ví, jak důležité je neléčit jen symptomy, ale duši člověka. Moudrostí této postavy je nakonec ovlivněná v podstatě "hlavní" postava filmu - mladý doktor Yasumoto. Sledujeme tak jeho psychologický vývoj při práci v této chudé vesnické nemocnici. A setkáváme se postupně s různými pacienty a jejich životními příběhy. Množství z toho je sice v dnešní době nepředstavitelné (jde přece jenom o historickou dobu, kde hrála o to větší roli japonská hodnota cti a lidé se dejme tomu více uchylovali k extrémním řešením problémů třeba sebevraždou...), ale jinak si z toho může i dnešní člověk hodně vzít. Škoda jen té délky, něco bylo táhlé víc, než bylo z mého pohledu nutné, ale na druhou stranu tam nebyla vysloveně "hluchá" místa. U Kurosawy ostatně není taková délka filmu výjimkou, takže mě to nepřekvapilo. Na závěr bych ještě vyzvedla herecké výkony, které byly všechny na vysoké úrovni včetně těch dětských. Mifuneho samozřejmě netřeba zmiňovat. ~(4,1★)~

V nynějším období pandemie koronaviru (březen 2020), kdy vláda ČR vyhlásila nouzový stav a karanténu společně s množstvím různých opatření a omezení, má najednou tento příběh jaksi silnější vyznění. Rodina Suzuki se v tomto filmu sice potýká s trochu jiným problémem (ztráta elektřiny), ale ve výsledku jde o to, jak se s tímto omezením oni a lidstvo obecně vypořádají a jak to promění jejich životní styl a smýšlení o životě. Právě to je na filmu zajímavé. Zpočátku mi sice vadilo, že se ve filmu vůbec neřešil důvod ztráty elektřiny (až na konci se dozvíme, že na vině byly možná sluneční erupce), ale brzy mi došlo, že o tom tento příběh ostatně vůbec není. Tento film poukazuje na určitý problém moderní doby. Je totiž až příliš lehké si zvyknout na pohodlný život. Člověk si mnohdy ani neuvědomí, že je na některých věcech natolik závislý, že v podstatě přichází o vůli učit se schopnostem, jak bez těchto věcí přežít. Nevědomky se o tyto schopnosti ochuzuje. Je vlastně zajímavé, jak rychle si lidstvo na elektřinu zvyklo a začalo ji brát jako samozřejmost, přestože teprve před cca 150 lety ještě elektřina vůbec samozřejmostí nebyla. "Dobrovolně" tak svým způsobem zahazujeme schopnosti a znalosti lidstva, které se tříbily po dlouhá staletí a generace předtím. A to je vlastně škoda. Líbí se mi, že Yaguchiho filmy pomáhají dívat se na věci jednodušším způsobem a pobízejí k tomu, aby člověk nezapomínal na přírodu a na to, co nám přirozeně nabízí. Zkrátka na základní lidské potřeby. Survival Family vidím v tomhle ohledu (společně s Wood Job) jako zásadní film. Možná není natolik komediální jako jiné Yaguchiho odlehčenější filmy (naopak se v něm najde spousta dramatických momentů), ale o to má zásadnější tématiku. Humorné a úsměvné momenty tam ale nechybí, to by zas nebyl Yaguchi. :) Pro mě osobně to bylo hezky vyvážené. A protože celou dobu sledujeme cestu jedné rodiny, dá se to svým způsobem označit i za rodinný film. Jak to tak bývá, právě společné strasti dokážou tuto rodinku stmelit dohromady. ~(4,5★)~

Rodinný život se všemi jeho nešvary i radostmi ve střípcích. Výborně jsem se bavila, protože Yamadovi jsou opravdu rodinka k pohledání, která dokáže rozesmát i zahřát u srdce. A to vše v jednoduchých scénkách ze života a v poměrně prostém výtvarném stylu. Možná by snad někoho mohlo zklamat to, že se nejedná o ucelený příběh, ale i v těch střípcích to podle mě plní svůj účel. Moc milý animák pro rodinné typy. ~(4,2★)~

Fenomén idolů, to je něco, co se v této formě skutečně vyvinulo pouze v Japonsku. A stejně jako se například japonské gejši považují na západě za prostitutky (přestože to tak není), i tento fenomén se může setkat s nepochopením a mylnou interpretací. A právě od toho je tady tento dokument, který nám ukazuje jak pozitivní tak negativní aspekty tohoto zvláštního světa, a seznamuje nás s ním poměrně do hloubky a z různých úhlů pohledu (vyslechneme si názory jak idolek samotných, tak třeba jejich rodičů, dále názory fanoušků, názor psycholožky...) Jde tedy o velmi zevrubné seznámení se s tímto fenoménem, ze kterého si člověk může udělat vlastní názor. Na první pohled skutečně celá věc působí maximálně úchylně a sexisticky. Ale není to tak jednoduché. Sexistické to nepochybně do značné míry je, jelikož to mladé dívky učí, jak by měly vypadat a působit, že mají být sexy, roztomilé a vystupovat příjemně před fanoušky... ale úchylné to většinou přímo není, protože se starší muži chodí dívat na mladé dívky z trochu jiných důvodů. Ty důvody jsou vlastně velmi smutné a o tom se nejvíc dozvíme právě od psycholožky, která o této problematice v dokumentu mluví. Bohužel je tento "problém" navázaný na jiné problémy japonské společnosti - především to, že Japonci dávají až moc velkou přednost práci a jsou pak přepracovaní, takže nemají dostatek času a energie na rodinu či přátelé. V takové společnosti je těžké budovat plnohodnotné vztahy. A tak se současná generace často uchyluje k tomu, že raději žijí o samotě, než aby si hledali partnerku/partnera a zakládali rodiny. Jenže i když pro budování vztahu ztratí energii a motivaci, je přece lidskou přirozeností sdílet něco s jiným člověkem a nebýt sám. A právě proto vznikl tento bizarní fenomén mladých idolek, které osamělým mužům poskytují nevinnou zábavu, odreagování a trochu toho lidského kontaktu. Muži si tím zkrátka kompenzují nedostatek lásky a sebedůvěry v reálném životě. Je to v podstatě opravdu smutné a zoufalé. A proto se dá tento fenomén označit za špatný, protože osamocené muže udržuje v iluzi, kvůli které nebudou dost možná nikdy schopní navazovat skutečné vztahy. Ale na druhou stranu, množství mužů je s takovým životem skutečně spokojených. A stejně tak málokterá idolka vidí svou profesi ve zlém. Některé dokonce na práci idolky budují svou další kariéru a plní si tím svůj sen - jako třeba idolka Rio Hiiragi, které je dokument do značné míry věnovaný. Její úsilí je nefalšované a stejně jako ji, i spoustu dalších idolek tato forma vystupování před lidmi zkrátka naplňuje a baví je, co dělají. Když se člověk na to dívá z tohoto úhlu, nedá se tento fenomén lehce odsoudit. Ať chceme nebo ne, pozitiva tam jsou a množství lidí dělá tato profese šťastnými. Tokyo Idols jako komplexní náhled do světa japonských idolek rozhodně funguje a má tak svou hodnotu. ~(4,2★)~

Film jako takový jsem si užila a rozhodně byl zajímavý jeho náhlý skok z komedie do tragédie. Po zhlédnutí jsem však měla pocit, že filmu něco zásadního chybí. Čekala bych totiž, že půjde v rámci sociální tématiky více do hloubky. Jenže to bohužel doslova ustrnulo na myšlence "chudí bohatým smrdí" a nikam dál se to neposunulo. Přitom film měl velmi dobře našlápnuto a některé scény byly ztvárněné opravdu na výbornou. Za mě je proto škoda, že to jde nakonec pouze cestou šokující senzace na tarantinovský způsob. V určité chvíli (konkrétně od chvíle, kdy se v příběhu objeví sklep) se příběh úplně odkloní a překročí meze uvěřitelné reality. Najednou jde však o to diváka šokovat a pobavit extrémní situací, takže pro víc není už místo. Není pak divu, že film ve výsledku nepřináší žádné jasné sdělení ohledně sociálních rozdílů. Pouze vybublá v onen grandiózní a šokující konflikt. Vliv Tarantinovy tvorby je nepochybný. Něco mi říká, že nebýt to natočené podle tarantinovského vzoru, dost možná tento film ani nemá takové ohlasy a toho Oscara by nezískal. Za mě tedy sice výborně natočený a poutavý film, u kterého jsem se bavila, ale chybí mu jasné vyznění a hloubka (i v rámci vykreslení postav a vztahů mezi nimi, aby byl divák vůbec schopný s nimi soucítit). Za výjimečné dílo, které by si zasloužilo 5 hvězd, to nepovažuju. ~(4,1★)~

Onizuka je mimořádně zajímavý a nevšední hlavní hrdina - uvnitř duševně čistý dobrák, který dokonce sem tam vytáhne z rukávu nějaké to životní moudro, zvenčí však totální gauner a "sukničkář", který neustále šokuje okolí svým ledabylým flegmatismem a vulgaritou. Když se nad tím zamyslím, v dnešní době bychom asi jen těžko narazili ve filmu či seriálu na podobně volnomyšlenkářskou postavu, která by zastávala pozitivní roli učitele. Mám takový pocit, že dnes se to zkrátka "nenosí" a překračuje to určité hranice. A tak přestože je vlastně Onizuka velký sympaťák a v seriálu neustále poukazuje na to, co je na školství špatně a co je v životě skutečně důležité, dnes by bylo asi jednání této postavy do určité míry cenzurované. Jak tato postava, tak atmosféra seriálu celkově, jsou zkrátka veskrze devadesátkové. Devadesátky z toho doslova čišely. A právě tím si mě seriál získal nejvíc. Bylo to vlastně přímo osvěžující, vidět všechny ty necenzurované narážky na sex a poměrně otevřenou vulgaritu. Ne že by to seriál přímo propagoval, ale zkrátka dává najevo, že to všechno je přirozenou součástí života. Člověka to proto donutí přemýšlet, zda v dnešní době nejsme až příliš svázání množstvím pravidel a omezení (často jen proto, aby se za každou cenu nikdo necítil diskriminovaný či pohoršený). Je zkrátka fajn vidět, že v devadesátkách se všechno tak přehnaně neřešilo a že to proto byla do určité míry svobodnější doba. Great Teacher Onizuka tohle všechno jako seriál ztělesňuje. A za mě to byla opravdu příjemná podívaná s dobrými hereckými výkony. Můžeme vidět mladou Macušimu Nanako, Fužiki Naohita (který pro mě byl v této roli téměř k nepoznání) a taky úplně mladičkého Oguri Šuna. Naopak hlavní představitel Sorimači Takaši byl pro mě úplná "novinka" a skoro jsem se divila, že jsem tohoto herce do teď v ničem neviděla. Neznám sice žádnou jinou (manga či anime) verzi Onizuky, ale jeho komediální podání mi velmi sedlo. ~(4,3★)~

Japonský kultovní film, bez kterého by nejspíš nikdy nevznikl jiný kultovní film - Sedm statečných. Z dnešního pohledu je možná film až příliš dlouhý, ale sama za sebe musím říct, že mi ty tři hodiny času přišly maximálně naplněné, ať už akcí, zajímavými dialogy či jiným poutavým dějem. Ano, pár těch táhlejších scén se tam sice našlo a nepochybně by se daly seškrtat, ale i tak si myslím, že na tu dobu šlo o opravdu převratný film, který (ač je natočený před téměř 70 lety a ještě k tomu sám o sobě historický) má co říct i dnešnímu divákovi. Režie mi přišla skutečně mistrná a společně s filmem Žít (Ikiru) jsou to za mě nejlepší dva Kurosawovy filmy, které jsem do teď viděla. Šimura Takaši a Mifune Toširó navíc opravdu dokážou oslnit svou hereckou zdatností. Zde byl samozřejmě zajímavý především Mifune jako taková bláznivá figurka, která do jinak vážného filmu vnášela humorné prvky (ale zároveň mnohdy ukázala i své pravé pocity). Naštěstí jsem měla možnost se na tento film dívat úplně novými očima, jelikož Sedm statečných se teprve chystám vidět. Co jsem však pochopila, americký westernový remake, mnoho nápadů zkopíroval, avšak soustředil děj právě na rozdíl mezi oněmi sedmi pistolníky a bandity, proti kterým bojují. Původní film Sedm samurajů se však naopak na ony "bandity" nesoustředí, ale věnuje děj jiným dvěma stranám - totiž sedmi samurajům a vesničanům. Je to v podstatě náhled do sociálních rozdílů mezi těmito dvěma kastami a jak se ukáže na závěru filmu, toto sociální rozdělení nelze překlenout i přesto, že samurajové vesničanům pomohli. I z historického hlediska mi to přišlo jako velmi zajímavý náhled. Zkrátka, zatímco samurajové jsou předurčení bojovat ve válkách a bitvách, rolníci mají svůj drobný vesnický život a svá pole, která obdělávají. Tyto dvě sociální třídy spojí tedy síly pouze dočasně, za zvláštních okolností, které nám film ukazuje, pak se však jejich cesty rozcházejí. Je v tom určitá melancholie, která je japonské filmografii vlastní. A musím říct, že závěr filmu se mi v tomhle ohledu velmi líbil. Jsem proto o to víc zvědavá, jak tuto tématiku přepracoval na americký způsob remake. Brzy si určitě najdu čas se na Sedm statečných podívat. ~(4,3★)~

Této zpovědi Taylor Swift upřímně a s uznáním tleskám a zároveň mám velkou radost z jejího osobního vývoje. Je mi jasné, že takto se otevřít a jít s kůží na trh není jednoduché, tím spíš pokud jste celebrita tohoto formátu, která je v hledáčku celého světa. To, že Taylor Swift je velký talent a dříč, je nepochybné, ale věřím, že je zároveň dobrým člověkem a jako takové si jí velmi vážím. Stejně jako jsem jí fandila dosud, budu jí fandit i nadále. Za mě moc dobře zpracovaný dokument, který dává nahlédnout do nitra ženy, která je i přes svou masivní popularitu stále jen nedokonalým člověkem, jenž se zkrátka a jednoduše snaží dělat vše, jak nejlépe dovede a (nyní už) po svém. ~(4,6★)~

Myslím, že seriál opravdu splňuje svůj účel, a tak se mu nebojím dát vyšší hodnocení. Poutavým způsobem shrnuje současné poznatky ohledně lidské mysli a zároveň se vrací i ke starším průzkumům a zajímavým zjištěním v průběhu historie. Člověk se z každého dílu dozví mnoho informací, které dost možná nevěděl, a udělá si ve věcech jasno. Působí to jako taková osvěta. Například se mi velmi líbil díl o úzkosti a depresi, a díl o meditaci (Všímavost/Mindfulness). Cílem je, aby člověk pochopil, o co skutečně jde. Žádná definice "meditace", kterou jsem kdy našla na internetu či v knihách, mi neozřejmila tuto tématiku tak jasně, jako tento jediný dvacetiminutový díl seriálu. A velmi poučný byl taktéž poslední díl o psychedelicích, vůči kterému jsem dokonce nejdřív měla určité předsudky (jakožto člověk, který je docela vyhraněný vůči užití drog, jsem si říkala, proč celý jeden díl věnovali zrovna tomuto tématu). Ale nakonec musím říct, že bylo víc než dobře zahrnout zrovna tuto tématiku, aby se právě lidé jako já (kteří vidí drogy pouze v negativním světle) informovali o účincích a potenciální pozitivní stránce psychedelik v souvislosti s podmínkami jejich užití. Navíc si cením i toho, že seriál člověku nepodsouvá pouze jeden konkrétní názor na danou tématiku, ale snaží se férově člověka obeznámit se všemi možnými průzkumy a výsledky, z čehož teprve poté učiňuje závěry, včetně toho, že upřímně přiznává, že některé oblasti fungování lidského mozku nedokážeme ještě dnes přesně vysvětlit. A tenhle férový a upřímný přístup seriálu je mi velmi sympatický. Plus ještě musím zmínit, že jsem si užívala naraci v podání Emmy Stone, jejíž hlas je mi příjemný. ~(4,5★)~

Jedním slovem BIZARNÍ. Do teď nevím, co si o tom myslet. Nápad použít opici (a slepici) je možná "zajímavý", ale to pro dobrý krátkometrážní snímek nestačí. A nějaké to slovíčkaření a házení "noir" hlášek to taky nezachraňuje. Problém je, že to nedává smysl a z mého pohledu tomu navíc úplně chybí nějaké vyústění. Ani na konci totiž nevíme, co Jack udělal nebo případně neudělal... Za mě tedy naprostá kravina, kde oceňuji pouze práci s "opičím hercem". ~(1,6★)~